Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen, Montana 4 / 2012

Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen
Je mladý, nadějný, talentovaný a univerzální. Pochází z Celje ve Slovinsku…
 

Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen

 

 
Martin: Zdar Luko, tož jak se máš?
Luka: Ale jo, jde to. V zimě jsem si udělal výlet do Venezuely, pak něco polezl v Julkách, jaro strávil v Rodellaru a teď už se zase plně věnuju Alpám a Dolomitám.
 
M: Hmm, pěkné. A jak dlouho už to takhle prosím tě provozuješ? 
L: No co se týká života samotného, ten provozuju už pětadvacet let a lezení? Začal jsem relativně pozdě, až v patnácti. Bylo to během mojeho studia v Mariboru, které jsem doteď nedokončil, ale o to intenzivněji každým rokem lezu…
 
M: A klasické otázka. Jaké byly tvoje začátky?
L: Asi ty nejlepší pro to, co mě bere nejvíc, což jsou vícedélky. Během prvních pár let jsem lezl spoustu lehkých, často špatně zajištěných cest v ne úplně kvalitní skále v mých domácích Julských Alpách. Pak jsem začal objevovat Dolomity a až do dnešní doby považuju tyhle nádherné hory za nejlepší místo k lezení na světě. Když jsem pak v těžších cestách zjistil, že bez tréninku to nepůjde, začal jsem lézt i sportovní cesty, což doteď beru stále jen jako trénink do hor (pozn. M: Luka loni dával na RP 8c). Ale je fajn se na skalkách intenzivně soustředit pouze na těžký krok pár metrů přede mnou a nemyslet na jištění (často špatné), logistiku ve velké stěně a podobně.
 
Matic Obid v páté délce naší nové cesty "Miss Acopan", foto Luka Krajnc
 
M: A co zima? Patříš mezi ty, kteří v zimě utíkají za teplem, nebo už zkraje podzimu začínáš poctivě brousit zbraně? 
L: No, před několika lety jsem propadl mixovému lezení, ale hned během první sezony jsem přelezl spoustu velmi těžkých cest, jako „Tsunami“ M12, „Game Over“ M13–, „Tension“ M12 a mnoho dalších, většinou tak na druhý pokus. A tahle hra mě přestala bavit, protože cepíny jsou vlastně jen velké chyty, a když má člověk dostatečnou vytrvalost, tak ty mixové cesty nejsou zas až tak složité (s úsměvem). Ale pořád je pro mě mixové lezení tréninkem do hor a díky tomu, že mi to nedělá problémy, tak pak v cestách jako „Couloir Nord des Drus“, „Allain Leininger“ taky na Dru nebo třeba „Sanjski Joža“ v severce Triglavu, které mám přelezené v zimě, se pohybuju mnohem jistěji. Ale připomínám, mojí prioritou jsou prostě dlouhé skalní cesty.
 
M: OK, když skalní cesty, tak co zatím považuješ za svůj největší úspěch, i když tak trochu tuším…
L: Jo, asi tušíš správně. Za úplně největší pecku zatím beru přelez „Bellavisty“ (8c) v severní stěně Cimy Ovest od mistra velkých stěn Alexe Hubera. Když se mi to loni podařilo, byl jsem opravdu neskutečně šťastný a vím, že to pro mě je velký krok kupředu v mojí další lezecké kariéře. V té samé stěně mám ještě přelezenou cestu „Akut“ (8a) a pak spoustu těžkých cest třeba v Paklenici. U mě je to tak, že každý velký projekt začíná nejdřív jen jako sen a pak se teprve stane reálným cílem. Já věřím, že člověk může dosáhnout opravdu téměř čehokoliv, když na tom vážně tvrdě pracuje.
 
M: Podobné to bylo i s tvým výjezdem do Ameriky?
L: Jasně, co jiného může být lezení v Americe než splněný sen? Vyrazil jsem tam v posledních letech hned třikrát na dva a více měsíců a vždycky jsem si vylezl některou z velkých cest. Ať už to byla spára všech spár „Seperate Reality“, cesty „Astroman“ a „Rostrum“ v jenom dni, nebo třeba „The Nose“ (5.10, C2) za 12 hodin a „Salathe Wall“ (5.9, C2) za 14 hodin. Při první návštěvě samozřejmě byl problém se přeorientovat z téměř výhradního vápna na žulové spáry, ale děsně mě to chytlo a rozhodl jsem se vyzkoušet některou ze zásadně volně lezených cest ve stěně El Capitana. Loni jsem tedy při svojem výletu nalezl do Huberovic cesty „Golden Gate“ (5.13a). Byla to úžasná zkušenost a naučil jsem se spoustu nových věcí. V cestě jsme mimo jiné potkali Hansjörga Auera spolu s Hazel Findlay, což je neskutečná ženská z Bristolu, co leze výhradně jen těžké tradicionalistické cesty. Tehdy se jí jako první ženě na světě podařil kompletní volný přelez. No a mně to uteklo o jeden jediný krok, ale dobrodružství to bylo fantastické.
 
Bivak při sestupu z "Purgatory"
 
M: A jak to teda bylo s tvým posledním velkým výletem za velkou louži?
L: Venezuela na přelomu loňského a letošního roku, to byl zase jeden velký splněný sen. Chtěl jsem podniknout něco jako Glowacz a spol. před několika lety, když vylezl cestu „Purgatory“ na Acopan Tepui. Spolu s asi nejlepším naším alpinistou Andrejem Grmovškem, jeho ženou Tanjou a mojím kamarádem Maticem Obidem jsme se chtěli plavit džunglí na raftech, vylézt nějaký prvovýstup a pak se zase po řece vrátit. Bohužel už druhý den se Andrej s Tanjou museli kvůli nějakým špatným zprávám z domova vrátit do Slovinska, ale my dva jsme chtěli pokračovat v dobrodružství. Ukončili jsme teda putování po řece a pronajali si malou Cessnu, která nás ze Santa Elena dopravila – i s veškerým vybavením a jídlem na tři týdny – do Yuneku. Je pravda, že ze začátku jsme byli přece jen trochu vystrašení, ale brzo jsme se adaptovali na nový způsob života bez jakéhokoliv spojení s civilizací, úplně sami uprostřed džungle. Vylezli jsme víc, než jsme čekali, a zažili asi zatím největší dobrodružství v našem životě. Nejdříve jsme ve stěně Acopan zopakovali klasiky jako „Hasta luegotaurepan“ (6c+, 300 m), „Gardinerosde la grandesparedes“, (7b, 300 m) a „Italian route“ (6c, 300 m). Rozlezení jsme se pak pustili do nové cesty. Nejprve jsme nalezli do linie, ze které nás na zem vrátila velmi špatná kvalita skály, ale pak jsme objevili úžasnou linku a vylezli ve dvou dnech novou cestu „Miss Copan“ (7b, 250 m) v tom nejčistším tradicionalistickém stylu a perfektní, kompaktní skále. V celé cestě po nás zůstalo pouze pět skob a tři čoky, vše při slanění. Oba jsme při prvovýstupu jednou spadli v nejtěžší délce, ale pak jsme celou cestu zopakovali ještě jednou za jeden den. Jo to byly vlastně jediné dva pády z celé expedice, jinak jsme všechno lezli volně a on-sight.
 
Triglav v zimě
 
M: Vcelku povedená akce…
L: Počkej, to nebylo všechno. Před silvestrem jsme stihli ještě „ElPlacer de la Abstinenci“ (7b+, 260 m) a po Novém roce jsme měli ještě dost času, tak jsme začali pošilhávat po Glowaczovic cestě „Purgatory“ (7b, 700 m) z roku 2006. Popravdě, měli jsme trochu strach a respekt. Zaprvé jsme neměli topo, ale jen fotografii stěny se zakreslenou linií a zadruhé jsme četli zprávu Američanů Kyle Dempstera a Mika Libeckeho z AAC. No musím přiznat, že to zdaleka nebylo tak divoké, jak stěnu popisoval Kyle. Rozhodně v cestě nebyla žádná délka vertikální džunglí, kterou by bylo třeba zafixovat, nepotkali jsme ani jednoho škorpiona a rozhodně nešlo o sportovní lezení. V celkem dvaceti délkách bylo všeho všudy patnáct nýtů, plus vždy po dvou nýtech na každém štandu. Myslím teda, že tohle vážně není sportovní cesta. Tak jako tak, nám se dařilo. Potřebovali jsme na vylezení cesty dva dny, přičemž ze dvou nocí strávených ve stěně jsme jednu přečkali při cestě nahoru a druhou jsme slaňovali dolů. Cestu jsme dali na on-sight a ve vedení jsme se střídali. A protože jsme toho pořád ještě neměli dost, těsně před odletem jsme dali ještě cestu „Takamajaka“ (7a+, 310 m). 
 
M: Vážně dobré. A jak bys celou oblast zhodnotil? Vyplatí se tam zajet?
L: Rozhodně! Acopan je super s ohledem na jednoduchý přístup a velký počet už existujících cest ve středním stupni obtížnosti, které nabízejí úžasné lezení a dobrodružství. Navíc místní jsou velice přátelští a ochotní s čímkoliv pomoct. Co se týká potenciálu pro nové cesty, stále je tady ještě z čeho vybírat, i když nejlepší linky pro výstup tradičním stylem jsou už obsazené. Ale pro lezce s vizí a dobrými schopnostmi je tady pořád ještě co nového dělat. A samozřejmě potenciál na ostatních, dosud neprozkoumaných stolových horách zvaných Tepui je ohromný a věřím, že se tady v budoucnu budou dít ještě velké věci.
 
M: No super, ani jsem nečekal, že se z obyčejného rozhovoru vyklube takové zajímavé vyprávění. Můžu ti tady uvést i nějaké sponzory, jestli chceš.
L: To by bylo fajn, tak tam prosím napiš, že mě podporuje Black Diamond a Iglu Sport. A kdyby někoho třeba zajímalo, co zrovna aktuálně dělám, tak může kouknout na www.lukakrajnc.com.
 
M: Luko, moc díky za rozhovor, ať se ti v horách dál daří tak jako doposud a myslím, že o tobě ještě uslyšíme.
L: Nepřeháněj (směje se), jen dělám, co mě baví. A taky dík! 
 
Text: Martin Stolárik a Luka Krajnc
Foto: M.Obid, A.Grmovšek, archiv Luka Krajnce
 
úvodní foto: "Bellavista", Dolomity
 
Luka Krajnc na vrcholu Acopan Tepui


Mohlo by vás zajímat

Longhope by Dave MacLeod
Montana 2/2012

Longhope by Dave MacLeod

„Věděl jsem, že na klíčovou délku, dlouhou 65 metrů v obtížnosti pohybující se někde kolem 8b+ s několika dlouhými odlezy, spotřebuju zhruba 90 % ...
04.04.2012
Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream
Montana 6/2012

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream   „Jet stream neboli tryskové proudění je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu ...
05.12.2012
Jonathan Griffith - lezec a fotograf
Montana 1/2013

Jonathan Griffith - lezec a fotograf

Jonathan Griffith - lezec a fotograf   „Začalo to tak, že jsem si vypůjčil fotoaparát mého otce (Nikon FM2). Bohužel, vůbec jsem neměl tušení, do čeho ...
04.02.2013
Barry White 8B+ fotky
Montana 2/2013

Barry White 8B+ fotky

„Ten boulder je neskutečně perfektní, dokonalý. Strávil jsem s ním tolik času, že jsem se do něj prostě musel zamilovat. Proto také ten název mistra ...
04.04.2013
Nazywam się Kokot, Adam Kokot
Montana 4/2014

Nazywam się Kokot, Adam Kokot

Vím, co znamená česky i slovensky moje příjmení, protože bydlím velmi blízko hranic Polska se Slovenskou republikou. Už jako malý kluk si pamatuji úsměvy ...
13.08.2014
Industriální lezení v Izraeli
Montana 6/2014

Industriální lezení v Izraeli

Industriální lezení v Izraeli   Co si člověk vybaví, když se řekne Izrael? Vysněný židovský stát, tisíce let starý Jeruzalém, ...
03.12.2014
Co všechno se dá stihnout za deset hodin?
Montana 1/2015

Co všechno se dá stihnout za deset hodin?

Co všechno se dá stihnout za deset hodin?   „Teprve když úplně přestanete mít strach, tak začíná ten pravý život…“ Rudi ...
05.02.2015
Ron Koller: Dvorana slávy
Montana 1/2016

Ron Koller: Dvorana slávy

Osmatřicetiletý Ron Koller, bývalý závodník ve světovém poháru lezení v ledu a alpinista, vylezl v Kandestegu novou mixovou dardu „Hall of ...
12.02.2016
Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler
Montana 3/2016

Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler

Strmé skalní stěny a věže Dolomit představují jednu z nejklasičtějších evropských horolezeckých destinací pro vícedélkové ...
09.06.2016
Via Dibona - (ne)náročná krása
Montana 3/2016

Via Dibona - (ne)náročná krása

Je mi 12 let, jsem s rodiči na ferratové dovolené v Dolomitech a procházíme pod stěnami Tre Cime. Můžeme si krky vykroutit, jak nevíme, kam se dívat dřív. ...
09.06.2016