Lofoty: Po nebi přichází peklo, Montana 6 / 2012

Lofoty: Po nebi přichází peklo
„Zavolej vrtulník a řekni, že je tady jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt.“ Tak tahle Filipova slova mi vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu na posledních pět délek našeho prvovýstupu na do té doby bezejmennou čtyřsetmetrovou stěnu na jižním pobřeží ostrova Austvagoya na Lofotech. V tu chvíli jsem měl úplně stejné pocity. A to přesto, že jsem o výstupu v této stěně snil od chvíle, kdy jsem v novém horolezeckém průvodci spatřil fotku mohutné trojúhelníkové zdi a pod ní stručný popis, že na ni dosud nevede žádná cesta. Ale od začátku…
 

Lofoty: Po nebi přichází peklo

 
 
Druhá délka
 
 
Slibně vyhlížejícím ránem kráčíme s Felipe del Surem po skalnatém pobřeží k strmému žulovému pilíři, který zdáli vypadá, jako by rostl přímo z moře. Na zádech neseme batohy s lezeckým materiálem a jídlem na dvacet čtyři hodin. Věci na spaní nemáme žádné, protože za polárním kruhem je v létě světlo celou noc. Máme jen mlhavou představu, do čeho jdeme. Před rokem jsem sice z tábořiště v Kalle podnikl pokus prohlédnout si stěnu zblízka, ale asi kilometr od cíle mě zastavily strmé skály, které se mi nechtělo zlézat sólo. Dnes jsme zvolili schůdnější cestu z rybářské vesničky Henningsvaer. 
 
Položenými pobřežními plotnami se dostáváme ke kolmým skaliskům, po nichž můžeme díky odlivu traverzovat přímo nad mořem. V malém zálivu se schovává osamělý domek. Nedávno posekaná pěšinka svědčí o tom, že se sem majitelé občas připlují podívat. Za zálivem se ocitáme v balvanitém bludišti, kterým se posléze dostáváme na úpatí naší stěny. Pozorujeme šedooranžovou žulovou zeď a dohadujeme se, kudy by mohla pustit. Od moře vidíme pouze dolních dvě stě metrů, protože vršek se trochu pokládá. Stěna je rozbrázděná výraznými kouty a spárami, takže po chvíli máme o zamýšleném průstupu zhruba jasno.
 
 

Nebeské lezení

První délka připadá na mě. Nastupuji v nejnižším bodě stěny a hlubokou spárou na žáby ukrajuji první metry. Skála je pevná, jenom v dolní části je znát erozivní vliv solí nasyceného vzduchu, když sem tam udrolím kamínek. Spáru zdolávám střídavě za žáby a sokolíky a ocitám se na poličce, o kterou se dělím s pichlavým jalovcovým keřem. Tady zakládám první štand. Filip dolézá ke mně a bez otálení se pouští do druhé délky. Spárami za sokola se dostává do výrazného zářezu a hlásí, že asi pět metrů vpravo ve stěně jsou zapuštěny dva nýty. Takže s neposkvrněností této stěny to asi nebude tak horké. Ale aspoň že nelezeme tou samou cestou. Nad zářezem se Filip dostává pod kompaktní stěnu, traverzuje vlevo a na výrazném balkoně mě dobírá. 
 
Dáváme si malou svačinu. Hladinu pod námi křižují dva mořské kajaky. Na chvíli zastaví a prohlížejí si naši stěnu. Pochybujeme však, že by si někdo všiml dvou mravenců uprostřed spousty hektarů žuly. Opačnou stranu fjordu lemuje dlouhá řada zubatých štítů. Temena některých z nich zdobí ledovce. Po chvíli kochání se opět pouštíme do práce. Mírně skloněnou hladkou stěnu nad balkonem zdolávám cik cak a dostávám se pod převislou spáru. Několikrát do ní nastupuji, ale žába nad převisem mě stále nechce držet. Asi deset metrů vpravo nahoře se rýsuje další slibně vyhlížející spára. Dolézám k ní, ale zblízka už tak slibně nevypadá, a navíc se záhy nad převisem vytrácí. Zpátky to už neslezu, takže zakládám smyčku za hrot a slaňuji k původní spáře. Avšak i další pokusy o překonání převisu končí testováním friendu. Nedá se nic dělat. Kritické místo řeším přitáhnutím za jištění, takže A1. Štand zřizuji na začátku výrazného kolmého zářezu a společnost mi opět dělá pichlavý jalovec. 
 
Filip překonává převislou spáru za sokola a za chvíli je u mě. Obloha se zatahuje a začíná mrholit. Návrh na ústup přebíjím argumentací, že místní žula má tak dobré tření, že drží i mokrá. Filip tedy vyráží koutem vzhůru, ale v jeho třetině traverzuje spárou vlevo a mizí za hranou. Po nějaké době ticha a opatrného posouvání lan se kdesi nade mnou ozývá spásné Filipovo „Zruš!“. Jdu se tedy podívat, co vymyslel. Za hranou zářezu začíná svislá spára, ale lano pokračuje do sousední spáry nějaké dva metry nalevo. Prolézám jalovcem a za nepříliš dobře držící žáby se posouvám soustavou spár vzhůru. Konečně jsem na polici. Na měkkém konci lana to musel být ale zážitek. 
 
Dopřáváme si další svačinu. Máme za sebou čtyři krásné délky a naše euforie z fantastického lezení neutuchá. Když se opět ujímám vedení, nějaký čas už nemrholí. Stěnou vlevo se dostávám do šikmého zářezu, z něho traverzuji plotnou do dalšího zářezu přímo nad štandem a navazující koutovou spárou dolézám na stanoviště, na kterém nacházím dvě skoby a smyčku. Tak jsme se přece jenom napojili na své předchůdce.
 
Na čelbě se ocitá Filip. Rajbasovou stěnku nad stanovištěm přelézá s přehledem, stejně jako následující kolmý zářez. Dále mně mizí z očí, ale lana se už zdaleka neodvíjejí tak svižně jako na počátku délky.
Další „Zruš!“ a opět můžu rozhýbat svoje ztuhlé údy. Rajbas není tak jednoduchý, jak se zdál při pohledu na Filipa, naproti tomu zářez zdolávám celkem snadno rozporem. Ale stěna nad ním, to je něco. Ručkování za jemné sokolíky, pečlivé vyvažování a dlouhé úkroky, s tím vším jsem se musel vytasit, abych překonal další tříhvězdičkovou délku. 
 
Naše hřiště
 
 

Peklo přichází

Štandujeme na malém balkonku. Cesta našich předchůdců se zase vzdálila, jejich nýt vidíme zatlučený asi pět metrů vpravo od konce zářezu. Prohlížíme si terén nad námi. Sklon stěny se zmírňuje, ale zároveň se objevuje tráva. Jdu to tedy prubnout. Pár metrů je ještě dobrých, ale pak se dostávám mezi kameny, čouhající ze strmého travnatého svahu, kde lze zajistit jedině za větší drny. Stanoviště zakládám na nestabilní polici a dobírám. Ani Filip si moc nelibuje, ale to ještě netuší, co ho čeká v následující délce. Zalézá za hranu do rozchrastaného komína a potom slyším už jenom klení. Ze stěn tam čouhají vysunující se bloky velké jako skříně a všude leží ostré kameny a desky, neustále hrozící pádem a přeseknutím lan. Další štand se nachází na polici pod rozlámaným výšvihem. Opatrně přebírám chyty o pevnosti perníku a snažím se najít takový, za který bych se mohl trochu přitáhnout. V půlce délky se naštěstí dostávám do zarostlého kamenitého svahu, kde se můžu spolehnout alespoň na keříčky brusinek a vřesu. 
 
V další délce Filip trochu bloudí, ale nakonec nachází cestu traverzem vlevo za hranu. Lezení není bůhvíjaké, ale po předchozích dvou délkách hrůzy jsme vděčni za to málo. Stěna se halí do šera, kolem se valí mraky a skála je vlhká. Z dalšího štandu by šlo utéct doleva do strmého žlabu, ale my chceme na vrchol. Kouty a hranami se probíjím vzhůru a najednou už není kam lézt. Dál už pokračuje jenom hřebínek vedoucí pod tmavé skály ve svahu nad stěnou. 
Konečně jsme na vrcholu, ale na oslavy je ještě brzo. Je půl druhé ráno, začíná drobně pršet a my pořádně nevíme, jak se dostat dolů. Slaňování rozbitou horní částí stěny nepřichází do úvahy, takže nám nezbývá nic jiného než sestoupit pěšky. Před výstupem jsme si pro návrat vytipovali žlab ani ne kilometr napravo od stěny, ale odtud jej zatím není vidět. Musíme tedy ještě vystoupat o něco výš a tam snad budeme moudřejší.
 
 

Zpátky do světa lidí

Obcházíme tmavá skaliska a dostáváme se do prudkého kuloáru zarostlého trávou. Na mokrém povrchu vážíme každý krok. Kdyby nám tady ustřelily kecky, tak se kutálíme pěkných pár set metrů až na hranu stěny, odkud by se naše salta změnila v střemhlavý let.
 
Vystupujeme na skalnatý hřeben a hned vidíme, že do sestupového žlabu se odsud jen tak snadno nedostaneme. Dělí nás totiž od něj kolmá vrcholová stěna Kvanndalstindenu. Vlevo za hřebenem se však objevuje strmé travnaté údolí poseté kameny. Sestupujeme jím asi dvě hodiny a ocitáme se v zátoce s osamělým domkem, kolem kterého jsme včera ráno procházeli. Filip má více sil, a tak se nabízí, že dojde pod stěnu pro můj foťák a svačinu. Je mi jasné, že pro samotný foťák by se tam tak nehrnul. 
 
Jsou čtyři ráno a muchničky začínají řádit. Schovávám se před nimi v kůlně, kde vsedě usínám. Několikrát se strachy probouzím, jestli jsem vracejícího se Filipa nepropásl. Konečně se dočkám nejen Filipa a foťáku, ale hlavně půlky krajíce chleba. Zpáteční cestu kolem vody nám uzavřel příliv, takže ještě musíme překonat skály třicet metrů nad hladinou. Teprve potom si podáváme ruce s úlevou, že to máme všechno zdárně za sebou.
 
Cesta „Heaven’n’Hell”, 6+ (7 UIAA), A1, 11 délek, 480 m, 20.–21. 6. 2011
 
Článek je věnován památce Felipe del Sura.
 
Text: Radovan Kunc
Foto: Filip Zahradník a Radovan Kunc


Mohlo by vás zajímat

Indiánské léto za polárním kruhem
Montana 6/2013

Indiánské léto za polárním kruhem

Indiánské léto za polárním kruhem   Noc právě končila svou nadvládu nad ostrovem, daleko na obzoru se nad mořem vyklubalo slunce a slabými ...
02.12.2013
Ráj na zemi: Big wally v Kanadě
Montana 3/2012

Ráj na zemi: Big wally v Kanadě

Po dvou měsících tryzny v třešňových sadech každodenně rozpálených na čtyřicet stupňů beru do ruky poslední šek, utrousím pár ...
12.06.2012
Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal
Montana 4/2012

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal     Je to už více než dva měsíce, co jsem se ...
09.08.2012
„Little Badder“ - nové 9a, Flatanger
Montana 5/2013

„Little Badder“ - nové 9a, Flatanger

Ještě do nedávné doby si každý, když se mluvilo o lezení v Norsku, představil úchvatné Lofoty a jejich absolutní tradicionalismus. Kromě toho ...
08.10.2013
Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše
Montana 5/2013

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše   Nápad uspořádat expedici do Peru byl z Editiny hlavy. Pořád mluvila o tom, že chce jet do Jižní Ameriky, ...
08.10.2013
Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca
Montana 5/2013

Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca

Máte už dost přelidněných sektorů, jako je Nago, Massone, San Siro nebo La Vela? Nebaví vás davy na Slunečních plotnách? Chcete vyzkoušet něco jiného, ...
08.10.2013
Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál
Montana 6/2013

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál

Posledné lístie opadalo zo stromov, vrcholčeky Tatier pocukrovala prvá snehová nádielka. Dni sa krátia a ďalší rok plynie ku svojmu koncu rýchlejšie ...
02.12.2013
Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii
Montana 1/2014

Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii

Poprvé byla zdolána až v roce 2000. O deset let později, když jsem Dragon Horns (Dračí rohy) na ostrově Tioman v Malajsii navštívil poprvé, se tu nacházely ...
03.02.2014
Polární ledoví obři - ledy v Norsku
Montana 6/2014

Polární ledoví obři - ledy v Norsku

Polární ledoví obři - ledy v Norsku   Jeden z nejlepších lezců ledů v Rakousku Albert Leichtfried  se už potřetí vydal se svým nerozlučným ...
03.12.2014
Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi
Montana 1/2016

Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi

Polská dvojka alpinistů Marek „Regan“ Raganowicz a Marcin Tomaszewski si za letošní cestu „Katharsis“ Stěnou trollů zasloužila titul „Sympaťáci ...
12.02.2016