Příliš pozdě, a přece právě včas , Montana 1 / 2014

Příliš pozdě, a přece právě včas
Alexander Luger nejen že jezdí s Berndem Zangerlem lézt a bouldrovat do Indie, jak jste si mohli přečíst v minulém čísle, přelézá těžké skalní věci v Evropě, jak se dočtete někdy příště, ale vyhledává mimo jiné i zajímavé ledové výzvy, se kterými je rozhodnut se popasovat.
 

Příliš pozdě, a přece právě včas

 
Opět jedeme společně s Hannem divokým averským údolím ve švýcarském kantonu Graubünden. Při pohledu na prudce se svažující skály a částečně zamrzlý Avers má člověk pocit, že se může chladu téměř dotknout. Na mušce tentokrát máme „Brückenkerze“, ledopád padající dolů přímo z cesty, před vesničkou Juf. S touto linií máme nevyřízené účty – před pár lety jsem ji chtěl lézt, poté, co jsem se doslechl, že by led měl na skále dobře držet. Když jsem se potom brzy ráno na ledopád díval, chyběla mu poslední lanová délka. Led v horní části se tehdy pár dní předtím odlomil. U takové linie, na kterou odpoledne svítí slunce, to není nic neobvyklého. Jsme tu pozdě, pomyslel jsem si tenkrát zklamaně. Ale ještě ten den jsme lezli dále vlevo jiný ledopád. Cestou domů jsem si říkal, že jsme vlastně přijeli akorát a vůbec ne pozdě.
Správné načasování – to jsem se v posledních letech při zimním lezení naučil – rozhoduje o tom, jestli je pro mě ta či ona cesta lezitelná, nebo příliš nebezpečná. Vývoj teploty, lavinové nebezpečí a kvalita ledu jsou faktory, na které při rozhodování dbám. Ledové útvary jako právě „Brücknerkerze“ jsou většinou v sezoně lezitelné jenom po dobu několika dní. Odpoledne po nich teče příliš mnoho vody, takže rampouchům a poličkám přibývá hodně na hmotnosti. Povrch se mění v kaši a pak nemá smysl nastupovat.
 
Cesta v celé své kráse a na slunci, kde kvalita ledu rapidně klesá a případný pád by měl fatální následky
 
Jedeme za poslední zatáčku a svíce (cesta v překladu znamená „mostní svíce“, pozn. red.) tu stojí kompletní. Nemá moc ledu, ale v posledních dnech byly teploty stálé a dnes je –15 °C. Při slaňování z mostu pozoruji, jak rozpukaný celý ledopád je, a dost mě překvapuje, jak vůbec může led na převislé stěně držet. Přesto mám dobrý pocit. První délka je převislejší, než jsem čekal, led je velmi křehký a na závěr ještě musím prolézt ledovým komínem, abych obešel velký ledový hřib. 
Obrovský rampouch, po kterém vede druhá délka, je „natržený“, což na pohled nevypadá zrovna lákavě. Ale viděno prakticky, nemusí to vůbec být nevýhoda, protože pnutí už se tam vybilo.
 
Jsem překvapen, jak dobrá kvalita ledu je na hraně a užívám si první sluneční paprsky
 
V horní části pilíře led není tak křehký a my si užíváme lezení. Jsem vysílený, ale cítím se dobře a lezu až k zábradlí mostu, kde dělám štand a jistím. V 10.30 jsme opět v autě a užíváme si slunce. Je to skvělý pocit lézt ledopád za takových podmínek. Kdo ví, jak dlouho bude trvat, než tu zase celý led bude stát, hlavně teď, když se – viděno globálně – stále otepluje. O dva dny později jsem byl nedaleko a zajímalo mě, jak „Brücknerkerze“ vypadá. Pilíř byl ve spodní části ulomený. To bylo načasování, pomyslím si. Byl jsem ve správný čas na správném místě.
„Brückenkerze“: 80 m, obtížnost WI 6, Averstal, Švýcarsko
 
Autor: Alexander Luger
Foto: Beat Kammerlander
 
 

Rozhovor s Alexem Lugerem

 
 
 
 
Datum narození: 17. 11. 1987
Místo pobytu: Hohenems, Rakousko
 
Alex Luger patří mezi vynikající mladé sportovní lezce v oblasti Vorarlbergu. Byl prvním, kdo po Beatu Kammerlanderovi zopakoval čistý přelez cesty „Prinzip Hoffnung“ (Princip naděje) na Bürse Face ve Vorarlbergu (Rakousko).
 
Jak jsi se k lezení vůbec dostal? Kdo tě do tohoto sportu zasvětil?
 
Moji rodiče mě hned od začátku brávali s sebou na své lezecké výpravy, takže by se dalo říct, že jsem vlastně vyrostl v horách. Koneckonců, nemohli mě a mou sestru přece nechat doma samotné. Přesto jsem ale měl naprosto „normální“ dětství. Když jsme šli lézt, mnohem víc než samotné lezení mě bavilo houpat se na laně nebo blbnout u ohniště. Teprve když mi bylo jedenáct, začal jsem s opravdovým lezením. Stále si velmi dobře pamatuji, jak jsem se tenkrát cítil, když mě můj otec spustil do verdonské rokliny, přes okraj 300 metrů dlouhé, strmé a svislé skalní stěny. Byla to kombinace strachu, zvědavosti, a především obrovské důvěry k otci, který mě ujistil, že mě může kdykoliv vytáhnout zpět nahoru. Když jsem našel své první stupy a chyty, necítil jsem už nic jiného než touhu lézt. Strach byl pryč. Tak začala má vášeň pro hory, která je každým rokem větší a silnější. Měl jsem velké štěstí, že jsem mohl své první lezecké roky strávit po otcově boku a učit se od něho. A ne jen náročné dovednosti jako ovládání lana nebo zakládání jištění a dělání štandů. Předal mi své morální hodnoty, zasvětil mě do své osobní lezecké etiky. Neříkám, že jsem tomu tenkrát příliš rozuměl nebo že bych ji úplně převzal, ale ukázalo mi to ten správný směr. Byl to základ, na kterém jsem si postavil své vlastní morální hodnoty a rozvinul svá lezecká pravidla.
 
Je pro tebe etika při lezení důležitá? Čím se řídíš?
 
Při lezení je etika nevyhnutelná a ne jen při něm. Je to důvod, proč dělám to, co dělám, jako člověk. Proč lezení? Proč horolezectví? Myslím si, že zkoumání etiky – tedy shromažďování hodnot a vytváření žebříčku hodnot – je něco, co mají všichni indooroví lezci, boulderisté, sportovní lezci i alpinisté společné. Samozřejmě se liší ve svých názorech. Úhel pohledu indoorového lezce se nedá porovnávat s tím horským. A pro alpinistu může zase být těžké pochopit, že hledání řešení nejtěžšího pohybu může být to, co člověka naplňuje. Různé parametry, různé cíle, různé hodnoty. Chci tím říct, že etika je nedílnou součástí lezení, bez ohledu na způsoby a na to, jak intenzivně se své vášni věnujete. Moje morální hodnoty, má přesvědčení jsou „pravidla hry“ – má dobrodružství, radost a bolest. Definuje mě a to, jak praktikuji lezení. Odráží můj charakter a brání mi, abych lhal sám sobě. V současné době pracuji na jednom prvovýstupu, a když jsem před dvěma dny stál před tou stěnou, bylo vidět, že část, kde jsem minule selhal, byla mokrá. Hm, sakra, říkal jsem si. I tak jsem to zkusil, ale neměl jsem šanci. Ani nevím, kolikrát jsem spadl do lana, ale byl jsem opravdu otrávený a říkal jsem si, jak by to bylo snadné, kdybych tam prostě z mého posledního jištění navrtal šroub. Zároveň jsem ale věděl a cítil, že tohle není můj styl. Zkrátka to neodpovídalo mému přesvědčení, jak má vypadat prvovýstup. Takže jsem slanil dolů. Byl jsem rád, že jsem si nevybral tu snadnější cestu a už teď se těším na můj další pokus!
 
Co je pro tebe na lezení tak zvláštního? Co vyvolává tu vášeň a posedlost, se kterou děláš tento sport?
 
Mám velmi blízko k přírodě. V horách se cítím jako doma, tam jsem naprosto vyrovnaný. Města a davy lidí mě v delším časovém horizontu doslova obtěžují. Lezení je taková moje anarchie. Sám se rozhoduji, zda budu pokračovat v lezení, nebo slaním dolů. Čelím situacím, které ovlivňují mé bytí, vyžadují rozhodnutí. Klíčové je přitom převzít „skutečnou“ osobní zodpovědnost ve společnosti, ve které je těžké vybrat značku jogurtu v oddělení s mléčnými výrobky vašeho supermarketu – s tím rozdílem, že důsledky volby „špatného“ jogurtu jsou poněkud jiné. To, že mohu svobodně lézt kdekoliv a kdykoliv chci, že mohu čelit rizikům a výzvám, učit se ze zkušeností, že mám šanci lézt vyzrále a s plným vědomím všech důsledků, to je to, co probouzí mou vášeň.
 
Měl jsi nějaký vzor?
 
V mládí na mě udělaly velký dojem úspěchy Hermanna Buhla. Obecně na mě vlastně nejvíce zapůsobily úspěchy před- a poválečných horolezců. Také obdivuji Beata Kammerlandera a Martina Scheela za jejich styl prvovýstupu na Rätikon – svým způsobem předběhli dobu. Nicméně, nejsem fascinován pouze úspěchy lezeckých protagonistů, nýbrž i běžnými lidmi, kteří s vášní dělají to, co je baví, a při vyprávění jim září oči. Jsou totiž nositeli obrovské energie.
 
Kolik času trávíš na horách?
 
Chodím lézt tak čtyřikrát až pětkrát do týdne. Ostatní dny obvykle vyplním lyžováním nebo jízdou na horském kole. Oceňuji tu škálu možností, kterou hory nabízí. V závislosti na ročním období provozuji sportovní lezení, bouldering, lezení v ledu nebo alpské lezení.
 
Máš nějaké cesty nebo projekty, na které jsi obzvláště pyšný?
 
Pro mě to jsou určitě alpské sportovní cesty v Rätikonu nebo ve Wendenstöcke. Také se stále nemohu nabažit klasických linií v Dolomitech, ve Val di Mello nebo v Bergellu. A ještě dlouho si budu pamatovat jeden nebo dva bouldery ve stylu „ground-up“. Nicméně, mou aktuální vášní je tradiční lezení, protože si žádá velkou oddanost a odhodlání a to člověka nutí přezkoumat sebe sama. Používáš jen přírodní strukturu skály pro lezení i jištění a ideálně za sebou necháváš pouze křídu. Je to původní způsob lezení, který se mi líbí.
 
Co bys dělal, kdybys už nadále nemohl lézt?
 
Hm, to je nepěkná otázka! Už jsem slyšel o světě bez lezení… Ale je pro mě těžké si to jen představit (smích). Žerty stranou, věřím, s veškerou důvěrou v život, že i bez lezení nebo po něm může existovat plnohodnotné bytí.
 
Jak se vyrovnáváš s rizikem smrti? 
 
Věřím, že žádný člověk neunikne tomu, aby přemítal nad životem a smrtí. Je jasné, že jako lezec jsem s tímto tématem konfrontován mnohem častěji a „doopravdy“, v porovnání s tím, kdo pouze u stolu zkoumá teorii. Touto problematikou se vlastně zabývám velmi intenzivně; vyvinul jsem takový svůj způsob řízení rizik a vyhodnocování nebezpečných situací. Není to tedy takový způsob řízení rizik, o kterém byste si mohli přečíst někde v knize, je založený spíše na mé vlastní zkušenosti, intuici a štěstí, samozřejmě. Není žádným tajemstvím, že čím více se cítíte ohrožení, tím je vůle a instinkt přežít silnější. Fascinují mne cesty, které si žádají hodně odhodlání a samostatnosti, a to jak z hlediska lezení, tak i jištění. Ne proto, že jsem tak odvážný, ale protože chci být dospělý a převzít odpovědnost sám za sebe. Nicméně, funguje to pouze do té doby, dokud mám situaci pod kontrolou, což závisí na mém fyzickém a psychickém stavu v ten den. A záleží také na tom, kdo mě doprovází. Nemohu posoudit všechny situace správně, pochopitelně, a to nás zase přivádí k onomu štěstí. Avšak abyste mohli posunout své hranice, musíte jít za hranice toho, co znáte, a zažít dobrodružství.
 
Proč tě lákají prvovýstupy?
 
Musíš zkoumat skalní stěnu, hledáš struktury, po kterých můžeš vylézt a které se dají spojit v jednu linii. Vlastně prozkoumáváš „panenskou skálu“ a své fyzické a psychické hranice. Můžeš si také vytvořit svůj vlastní styl, jak se budeš blížit ke vzniku nové linie, a uvést to do praxe.
 
Podle čeho si vybíráš novou cestu?
 
Baví mě svislé, mírně převislé a technicky náročné stěny. Ale snažím se být víc univerzální tím, že posouvám svá slabá místa, jako jsou třeba převisy, na novou úroveň. Mám rád různorodost!
 
Jaký byl k dnešnímu dni tvůj nejnáročnější projekt?
 
Jeden z mých osobních vrcholů bylo určitě čisté zopakování „Principu Naděje“ v prosinci 2009.
 
Co je podle tebe potřeba k tomu, abys byl v tomto sportu úspěšný?
 
Potřebuješ touhu lézt, vášeň a schopnost čas od času zatnout zuby.
 
A jaké jsou tvoje silné stránky?
 
Umím se vybičovat k maximálnímu výkonu – fyzickému i psychickému – pár metrů nad posledním jištěním.
 
A tvoje slabiny?
 
Často mám problém s motivací při lezení na umělé stěně, protože v hale zkrátka nemůžu trénovat na stejné úrovni jako na skále.
 
Alexův blog
 
Rozhovor byl převzat z portálu www.outdoorsportsteam.com, překlad: Veronika Hadaji
 
 
 
 


Mohlo by vás zajímat

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Bokula
Montana 3/2016

Bokula

Bokula je: město v Konžské demokratické republice, Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa, brněnský ...
09.06.2016
Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
„Teď už můžu…“ Tomáš Mrázek
Montana 2/2013

„Teď už můžu…“ Tomáš Mrázek

Je pořád stejný. I přes sádru na ruce a operovanou nohu měl dobrou náladu a o své sportovní kariéře mluvil bez velkého vychloubání, ...
04.04.2013
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Polární ledoví obři - ledy v Norsku
Montana 6/2014

Polární ledoví obři - ledy v Norsku

Polární ledoví obři - ledy v Norsku   Jeden z nejlepších lezců ledů v Rakousku Albert Leichtfried  se už potřetí vydal se svým nerozlučným ...
03.12.2014