PeresTrojka - výškařina ve Švédsku, Montana 2 / 2014

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku
Nedávno jsem na webu zveřejnil několik krátkých videozáznamů, které jsme pořídili při našich pracovních pobytech ve Švédsku. Ohlasy byly veskrze pozitivní (dokonce je prý promítali i dětem ve školách – patrně jako motivační prostředek, aby se děti lépe učily…), nicméně ne všechno se dá zachytit okem kamery. Proto se vám několik postřehů a zážitků pokusím zprostředkovat na stránkách Montany. Možná si říkáte: „Ať jde s tou prací někam… mám té své až nad hlavu... Navíc, tohle je přece lezecký časopis, ne žádná prvomájová ročenka…“
 

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku

 
Chápu. Laskavý čtenář ale snad přimhouří oko, bude-li vědět, že v hokně cinkáme karabinami o sto šest a přimhouří snad i to druhé, když toho v textu o té práci zase tak moc nebude. Zavřete tedy oči… A čtěte…
 
Ale co a jak vám naservírovat? Za těch několik let práce na Severu se mi totiž všechny příběhy spojily v takový pěkně uleželý guláš a jednotlivé ingredience z něj vyplouvají na povrch velmi nahodile, nečekaně a neuspořádaně. Občas to příliš pálí a jindy to zase moc pěkně zavoní. Někdy by se k němu hodil nok, jindy bramborový knedlík a jindy zase obyčejný chleba. Na jednu Montanu je toho každopádně až až, tak vám to radši rozdělím na tři chody, neb obžerství jest hříchem smrtelným a tlustí chlapci, jak známo, neumějí létat…Za všechny kuchaře a kuchtíky, kteří přiložili ruku k dílu vám přeju, ať vám následující text chutná, ať už si k němu dáte nebo nalijete cokoliv…
Dobrou chuť!
 
Je červenec roku 2001 a my sedíme v letadle, které roluje po ranveji. Zaléhají nám uši, a tak dbáme laskavých pokynů letušek a polykáme jak o závod. Abychom nepolykali naprázdno, koluje mezi okýnky přes uličku placka slivovice a  my se kocháme krajinou pod křídly. Krajinu, co není krajinou, ale zahrádkou, necháváme za malou chvíli svému osudu a na monitorech sledujeme primitivní obrázek letadla, jak sviští mapou Německa, přes Balt až ke Stockholmu. Na letišti Arlanda se skládáme do aut a paní z GPS navigace nám radí, kudy dál. Protože tehdy Česko ještě nebylo v EU, máme v pasech štemply povolující nám pracovat při výstavbě mobilních sítí a v hlavách nám chroustají nejasné představy o tom, co nás v zemi našich hokejových rivalů čeká…
 
On the top
 
Je sobota, někdy kolem půlnoci. Stojíme frontu do jednoho ze stockholmských nočních klubů a čekáme na potupnou kontrolu od místních vyhazovačů. Dává se s námi do řeči pár místních a zajímají se, kdo jsme a odkud přicházíme, že mluvíme takovou divnou řečí. Kámoš Peťa  nelení a lámanou angličtinou se silným ruským přízvukem těm zvědavcům vysvětluje, že za Stockholmem kopeme obrovskou jámu pro jakéhosi Serjožu a víc nevíme. A hlavně ať to nikomu neříkají…
Do pěti minut nás z fronty osvobozuje policejní hlídka a dožaduje se detailů. Bez Švejka v národní literární pokladnici se smysl pro humor holt formuje asi podle jiných zákonitostí… Na Bělehrááád! Na Stockhóóólm!
 
Vítá nás město Upsalla, kousek nad švédskou metropolí. Auta parkujeme u nízké budovy s vysokou ocelovu věží na dvorku. Výcvikové centrum pro výškové práce. Na legrační  kartičky vydané v Čechách tady ještě není nikdo zvědavej, a tak musíme absolvovat výcvik podle místních not. A že to berou opravdu důkladně! Od té doby si pamatuju, že dostat z věže zpátky na zem bezpečně a rychle bezvládně visícího kámoše není žádná legrace. Dneska už je u nás úroveň kurzů pro práce ve výškách sice mnohem lepší, ale kartičky pořád, bůhvíproč, vypadají, jak kdyby je přinesly děti z první hodiny výtvarné výchovy na základní škole. Stejně jako někdejší mezinárodní řidičák, který kdysi musel mít každý šofér, jedoucí za hranice naší republiky, u sebe. Přeložená čtvrtka papíru s nalepenou fotkou. Dodnes nevím, jestli ti lidé, co to vydávají a vydávali, opravdu věřili, že tomu venku někdo rozumí a že to respektuje, nebo jestli je něco takového vůbec nenapadlo, anebo jim to bylo jedno – hlavně že to hodí nějaký zlaťák…
Nouze naučila Dalibora housti a my už víme, co kde platí a jak to má vypadat. Víme i to, že co platí na moři na ropných plošinách, nemusí nikoho zajímat na sever a západ od našich hranic na souši…
 
S nadhledem a přehledem
 
Stojíme na baru oblíbené stockholmské hospody U Švejka a čekáme, až se uvolní místo a paní vrchní nás usadí ke stolu. Česky mluvící štamgast – profesor historie – vedle vzpomíná, jak kdysi, než se v osmašedesátém v nové zemi rozkoukal, začínal U Švejka v kuchyni u nádobí. Zdaleka nebyl jediný, koho komunisti k tomuhle dřezu s nádobím vyhnali… Teď už je Česká republika oficiálně v Evropě a noviny u nás jsou pro změnu plné strašáků, že nám úřední eurošiml nepovolí v hospodách hotovky, dřevěné špalky na maso a syrečky. Píšou tam, že přece každý ví, že svíčková se musí nechat uležet, aby byla eňo ňuňo, a že je třeba žádat o nějaké výjimky, o které se postará ten a ten eurohujer nebo naopak antieurobijec. U Švejka je na výběr asi z osmi českých piv, mají knedlo zelo vepřo, smažák a další dobroty a svíčková je tam taková, že jsem dodnes v Čechách tak dobrou nejedl. Buď není bezpodmínečně nutné, aby se uležela, nebo nejde o to, co nám kdo namluví nebo zakáže, ale o to, co komu povolíme, aby nám zakázal, namluvil a hlavně prodal… Je až s podivem, kolik věcí, o které jsme nikdy nestáli, koupíme – hlavně že je to se slevou –, a naopak se tak rádi, za cenu více než směšnou, vzdáváme toho nejcennějšího, co máme: vlastní svobody… Ale to už je jiná pohádka…
 
 
text: Chýška
foto: z archivu nextG.cz
 


Mohlo by vás zajímat

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku II
Montana 4/2014

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku II

Právě jsme s autem v Trelleborgu opustili palubu trajektu honosícího se jménem Tycho Brahe a před námi je poprvé cesta za prací za polární ...
13.08.2014