Jazykové verze: cz | en | ha
Login:
Heslo:
Registruj
Zapomenuté heslo
Klíčové slovo:

Montana 4 / 2017

Číslo:
Články: 15
Tohle číslo Montany ještě není možné stáhnout.
Tištěnou nebo pdf podobu tohoto čísla poptávejte v redakci: provoz@montana.cz

Zimní sólo cesty „Wetterbock“ od Alexandera Hubera

Autor: Fabian Buhl
Klíčová slova: Fabian Buhl, Berchtesgaden, Solo, Zak

Obsah článku

 
Alexander Huber měl zase jednou vizi udělat prvovýstup nejpřímější a nejlogičtější linií ve stěně Wetterbockwand, a byl odhodlán natolik, že byl ochoten podstoupit i dlouhý a náročný přístup pod stěnu. Exponovanost je pravděpodobně jediný důvod, proč se až do té doby žádný horolezec dosud nepokusil vylézt stěnu diretissimou. Alex podnikl sólo prvovýstup a poté, po roce pokusů, přelez cesty zopakoval spolu s Michi Althammerem. První sezónu jim totiž zmařil brzký sníh.
Wetterbockwand je hrozivá stěna s dlouhými odlezy. Přístup k ní tvoří čtyřkový žlab a jako celek tvoří celý výstup náročnou alpskou cestu. Tak daleko a přitom tak blízko. Stěna je viditelná z centra Salcburku, a je v přímém kontrastu s nástupovým kuloárem. K velké skalní stěně nevede žádný jiný chodník.
 
Po čtyřech náročných dnech a spoustě utrpení jsem podnikl první zimní výstup této cesty – a abych tomu přidal trochu šťávy – přelezl jsem ji svým oblíbeným stylem, a to jištěným sólem. Bylo to mé první seznámení s touto stěnou. Po přelezu jsem si myslel, že jsem s cestou ještě neskončil a mohl bych ji zkusit někdy vylézt v létě se spolulezcem. Nicméně, jak jsem vylepšoval stále více svůj systém jištění při sólolezení a byl schopný přelézt svůj hlavní cíl – sólo cesty „Ganesha“ (8c) v oblasti Lofer, (více o tomto výstupu v další Montaně), cítil jsem, že přišel čas, abych se pokusil vylézt také Wetterbockwand.
 
Zatímco jsem nad tím přemýšlel, přesvědčil jsem sám sebe, že vylezení této cesty sólo stylem RP by skvěle zakončilo můj rok. Když chcete tuto 10délkovou cestu lézt sólo, je třeba mezi překážky zahrnout jak její celkovou délku, tak klíčovou pasáž, tj. 45 m dlouhou třetí délku s bouldrem na konci. Proto je tady práce s lanem úplně někde jinde – to jsem si naplno uvědomil až po dvou dnech pokusů… Jednou v noci jsem doslova snil o řešení, které může znít divně, ale ve své podstatě fungovalo. Ve stěně se nikdy kolíčky na prádlo nepoužívaly, ale odvedly práci přesně tak, jak jsem si to představoval ve snu, a díky nim jsem ještě vylepšil celý svůj systém sólolezení (Pozn. red.: Zjišťujeme, jak to ten Fabi s těmi kolíčky vlastně dělá a pokud to není tajné, tak vám to určitě někdy příště napíšeme). Chtěl jsem zjistit, zda bych mohl také vylézt dalších sedm délek, kdybych vylezl tu třetí. Je to dlouhé a únavné především když musíte vše dělat sám. Ale byl jsem duševně i fyzicky připraven pracovat celý den. Přesto jsem se rozhodl pro tříhodinový nástup pod stěnu den předem, abych zde přespal, užil si východ slunce a ušetřil trochu energie na celý den lezení. Ukázalo se, že to bylo velmi moudré rozhodnutí.
 
Po pohodovém a lehkém traverzu k úpatí stěny z mého krásného a exponovaného bivaku jsem vylezl první dvě lehké délky a poté si připravil vybavení a lano na pokus do klíčového místa. Věděl jsem, že ho musím vylézt, než stěnu zahalí stín. Z nějakého důvodu jsou chyty suché jen za slunečního svitu, jinak jsou klíčové lišty velmi slizké. Věřil jsem si, že bych délku mohl vylézt. Vše bylo ideální a prvních 35 metrů šlo dobře. Po odpočinku a vyklepání rukou před posledním klíčovým místem jsem byl trochu nervózní a možná příliš natěšený, protože jsem nalezl do bouldru a v posledním kroku z něho spadl. Čím více chytů jsem měl za sebou, tím více se blížila únava a rychle mi natékalo, což nakonec vedlo k dlouhému pádu. Dlouhý pád je prostě něco, s čím jsem se musel smířit, protože jinak by můj systém sólovýstupu nefungoval v klíčovém bouldru, který byl příliš těžký na to, abych tahal lano.
 
Věděl jsem, že to není nejlepší začátek dne, vzhledem k počtu dalších délek, které bylo třeba vylézt, ale řekl jsem si, že mám minimálně ještě jeden pokus. Koneckonců, je to pěkné místo, na které se rád vrátím. Odpočinul jsem si, trochu pojedl a znovu nachystal lano. Přibližně po hodině, těsně před tím, než slunce zašlo za hranu, jsem to zkusil znovu a vypadalo to na nadějný pokus. Můj systém sólolezení fungoval prostě skvěle, měl jsem chladnou hlavu a byl jsem schopný udělat všechny kroky bez chyby. Měl jsem opravdu radost, ale bylo mi jasné, že to ještě bude dlouhá a vyčerpávající cesta na vrchol. Hlavně kvůli tomu, že jsem se na vrchní délky tolik nezaměřoval a nyní jsem byl donucen pracovat s lanem a vším ostatním pouze na základě zkušeností. Pro práci s lanem jsem si totiž nacvičil pouze klíčové místo.
Cítím ale šanci na úspěch a to mi dodává energii. Okamžitě jsem vytáhl batoh a začal se připravovat na další 7a+. Vše šlo hladce, také další délka za 7a+ a následující délky za 7b+. Tyto délky nebyly moc odjištěné, ale zůstal jsem soustředěný a zaměřil se jen na další kroky.
 
Věděl jsem, že sedmá délka je nejstrašidelnější a nejhorší. Tak tomu bylo i v zimě, kdy jsem stál více než 40 minut ve dvacetimetrovém odlezu. Po duševní stránce to bylo mé vůbec nejlepší lezení. Čekal jsem, že vše půjde lépe, když na skále nebude sníh, nicméně stále mám před touto délkou velký respekt. Docela mě překvapilo, že jsem první technické klíčové místo v délce za 7c+ vylezl napoprvé a během následujícího odlezu jsem se tedy uklidnil. I když, pořád ještě jsem trochu váhal – kvůli vlhkému pásu těsně pod štandem, který tam je asi vždycky.
Po sedmé délce jsem si lehce odpočinul a dal si tyčinku, abych získal zpět trochu energie, protože mě stále ještě čekalo jedno 8a než cesta opět zlehkne. Naštěstí je v této délce jen bouldr přes převis a poté následuje hned odlez k dalšímu štandu. Ale je zde riziko nepěkného pádu. Takže jsem jen popolezl výše, abych zkontroloval bouldr, poté slezl a nachystal lano a zkusil ostrý pokus...
 
 
text: Fabian Buhl, foto: Heinz Zak
 
Logo bottom