A Muerte - Buildering na ostravsku, Montana 1 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
A Muerte - Buildering na ostravsku
Jóóó, Ostravsko! Těžební věže se svými obrovskými výtahovými koly, celá pohoří černouhelné haldoviny, tuny a tuny železa tvořící až bizardní architekturu zdejšího těžkého průmyslu, a další specifika kraje prošpikovaného tisíci kilometry štol. To všechno tady je. A samožřejmě beton. V podobě nejrůznějších zdí, zídek, mostů, pilířů a “nadčasových” skulptur z rukou umělců dělnické třídy. 

 

A Muerte - Buildering na ostravsku

 
Byl to beton, který sehrál důležitou roli v místní lezecké komunitě devadesátých let. Skály daleko, času po šichtě málo, peněz na dopravu jakbysmet, takže se hledaly jiné lezecké a tréninkové možnosti blíže domovních dveří. Oko logicky padlo na všudypřítomný beton. “Škodilo” se hlavně ve dvou lokalitách. Na železobetonových obranných opevněních pohraničního Bohumínska a na betonovém viaduktu a jeho okolí v blízkosti historického centra Ostravy. Na přiblížení historie „betonové éry“ by nestačila celá kniha, proto otočme list a pojďme se podívat na dvě zajímavé akce uskutečněné na podzim roku 2011 jež s tématem úzce souvisejí. 
 
Libor Zajíc "Mozková mrtvice (8-)" - po ulomení chytů težší, Ostrava

 

Kapitola 1.: Střípky z Buildering SAC (Bohumín)

 
„Ty vole, musíme na bunkru udělat akci, než ho ti vojáčci úplně zrenovují!“ nese se ke mně skrz hustou cigaretovou mlhu jakési putyky. Je podzim 2010 a Petr Piechowicz, jeden z členů Skálolezeckého amatérského clubu (SAC) spřádá plány, jak využít již téměř zapomenutý potenciál bývalého armádního pěchotního srubu v Bohumíně a připomenout si tak začátky místního boulderingu (resp. builderingu). 
 
„Před dvaceti pěti lety jsme tu žádnou překližku neměli, nebylo kde trénovat, tak jsme si ty bouldry (buildry) s klukama ze SACu prostě vysekali do betonu,“ zubí se Pepe.
 
„Jáááj, to jsou ultimativně tesnuté dírky,“ ozve se ze skupiny účastníků akce Buildering SAC druhý červnový víkend 2011. Po zahájení u pěchotního srubu se přesouváme částí Bohumína do rozlezového sektoru II v podobě železničního mostu, tvořeného pískovcovými kvádry. Zvukovou kulisu nám zajišťuje neznámý hudebník ze sousední cikánské čtvrti hrou na heligonku a občasné projetí nákladního vlaku za zády.
 
„Dejve, drž to, jinak už tě tu dole neposbíráme!“ hučí pod mostem dav povzbuzující Davida Kozla v klíčovém kroku pět metrů nad štěrkem a rozbitým sklem. Po chvíli zdolává nejtěžší cestu sektoru Velký otvor 8+/9- i Jirka Romaňák a je tedy čas se vrátit do sektoru I na seriózní buildery, tedy linie na člověkem vytvořených stavbách či konstrukcích.
 
„Chlapi, nevyvrátí se to až to dopneme?“ ťukám s mírnou skepsí na levou tyč fotbalové branky, jednoho z kotvících bodů čtyřicetimentrové slackliny. V prostoru kolem železobetonového bunkru je upevněn ještě deseti a dvacetimetrový „provaz“ pro zpříjemnění chvil mezi lezeckými pokusy ve vysekaných chytech.
 
„Kurec, mě už bolí prsty jak cyp!“ nadává Jirka po třech hodinách pokusování v ostrých lištách a neanatomických dírkách spolu s ostatními. Do soutěžní části s úvodní prezentací závodního problému v podobě dlouhého traverzu z dílny Pepeho Piechowicze se už nikomu moc nechce. 
 
„První Jura Romaňák, druhý Kubajz Lyczka, třetí Víťan Fojtík,“ vyhlašujeme nejdále se dostanivší builderery. Na temeno bunkru se sice nevyvzlínal nikdo, avšak k daným teplotním podmínkám se chlapci s desetimetrovým atletickým traverzem poprali skvěle. Největším počtem zdolaných linií se chlubí Dejv Kozel, jenž s ohledem na výškovou indispozici v soutěžním builderu dostává cenu útěchy.
 
„Deset piv a dvacet rumů!“ ozývá se prostory kultovní hospody Na růžku v pravidelných intervalech až do pozdních hodin. Noční retro promítačka o začátcích ostravského builderingu na Pepeho zahradě s planoucím krbem a divokým koncem v duchu „hoď to tam, to shoří…“ je už jen závěrečnou tečkou za celou akcí.
 
Martina Hájková " Lucinka (7+)", bunkr MOS 4, Bohumín

 

Kapitola 2.: Pohled účastníka Buildering A MUERTE (Ostrava)

 
Lezení po nábřežních zdech či mostních pilířích není dnes pro lezce “krmené” barevnými fotkami a filmy z Katalánska dostatečně in a trendy. Industriální lezecké problémy nejsou totiž na první pohled příliš atraktivní a proto je důležité zbavit se předsudků a vyzkoušet si to na vlastní kůži, která je v leckdy neuměle vytesaných chytech více než potřeba. Pokud ale patříte do šuplíku lezců, jimž je potřeba přinést vše pod nos a nasadit růžové brýle, lístek do Ostravy střed si kupovat ani nemusíte. Ono známé pravidlo „pokud nic nečekáte, můžete být jen mile překvapeni“ zde však platí dvojnásob. 
 
To se mi v případě ostravských builderů potvrdilo do puntíku. Zpočátku jsem se na prvních sekaných problémech jen utvrzoval v tom, že zde místní industriální terén představuje jen lezeckou znouzectnost. Přesto jsem nepříliš vábně vypadající linie zkoušel znova a znova. Mimo jiné i z úcty a respektu k lidem, kteří je před téměř třemi desetiletími vytvořili. Oni sekáči chytů to totiž tehdy dotáhli na 8c a to velmi poctivé, konkrétně Milan „Kamzík“ Benian a cesta Le Minimum v Buoux.
 
Po dvou třech zahřívacích lajnách jsem se ale dostal k lezení, které mě nadchlo. Místní pilíře oplývají širokým výběrem lezeckých pohybů, kde si vybere každý. Čím více builderů jsem zkusil, tím více mě to bavilo. Malý rozruch způsobila městská policie, které stačilo naštěstí vysvětlit rozdíl mezi magnéziem a graffiti. S narůstajícími vylezenými betonovými metry rostla i únava a paradoxně i chuť po zkoušení stále zajímavějších linek, které mi ostatní ukazovali. Po každém vyvzlínání k zábradlí viaduktu jsem alibisticky dodal: „Dneska už to seru, svaly i kůži mám na hadry!“ Člověk by ale nevěřil, do jakých pozic a pohybů jej donutí kus betonu. Vždy mi to pak nedalo a při pohledu na duracelového Libora Zajíce zkoušejícího další boulder, jsem se do nástupových chytů zavěsil také. 
 
Libor Zajíc, "Černá smrt (10-)", Ostrava
 
Přesto, že mé tělo již fungovalo v terminační fázi, fascinace novými liniemi mě znovu a znovu motivovala do pokusování dalšího betonového kusu historie. Přicházející soumrak přinesl i kýženou úlevu v představě nakládaného hermelínu a studeného piva. Rozedraná kůže z ostrých chytů, unavená ramena ze silových kroků a skoků, hýžďové svaly (rozuměj prdel) z netypického lezení nohama napřed a v neposlední řadě i hlava z morálových dolezů ji už nutně potřebovaly. V pokročilých večerních hodinách přicházíme pod poslední kousek. Mód „tělo ne, hlava jo“ byl již několikrát přetočen avšak Libor mě opět přesvědčil, že tomu může být i jinak. V šestimetrové kolmici po jednoprstových plastových dírkách příznačného názvu Návrat oživlých mrtvol (9-) nám na chyty i stupy duhově svítila nedaleká radnice a v posledním pohybu v podobě skoku na hranu chodníku jsem věděl, že si ten hermelín s pivem zasloužím…
 
Text:  Lumír Fajkoš, Venca Kučírek
Foto: Petr Piechowicz
 
úvodní foto: Jirka Romaňák "Velký traverz (9+)", bunkr MOS 4, Bohumín