Souboj se samotou na Baffinově ostrově, Montana 2 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Souboj se samotou na Baffinově ostrově
Můj nejlepší kamarád, Hans Copier, zemřel 16. dubna roku 2006. Byli jsme si dost blízcí a oba jsme milovali lezení. Často jsme společně cestovali po Evropě nebo podnikali výpravy do vzdálenějších lezeckých oblastí v jižním Grónsku. Hans byl díky své fyzické zdatnosti a svému odhodlání mým nejlepším parťákem při zdolávání obtížných a nebezpečných cest. Když pak zničehonic nebyl, začal jsem se cítit osaměle. A ten pocit je ve mně pořád. 
 
 

Souboj se samotou na Baffinově ostrově

 
 
Dva týdny po Hansově kremaci jsem se vypravil na další expedici, jež měla předčit všechny ostatní, které jsem do té doby podnikl. Spolu s Rolandem Bekendamem, Rensem Hornem a Hansovým popelem jsem se vydal na Baffinův ostrov v kanadské Arktidě. Když jsme tuhle výpravu plánovali, měli jsme jasný cíl – vylézt nějakou náročnou cestou na dosud nepokořenou horu. Během dvou týdnů však výprava získala další speciální poslání. Protože mě nenapadlo žádné lepší místo kam uložit popel svého nejlepšího přítele, rozhodl jsem se, že část z jeho ostatků ponechám na tomto vzdáleném vrcholu. Pokud se tam tedy dokážeme dostat…
 
Přeprava materiálu po Baffinově ostrově stojí hodně sil
 
 

Když čas vypršel, museli jsme se rozhodnout, co dál

 
Cesta a všechny obtíže s ní související mi poskytly potřebné rozptýlení, ale ve chvíli, kdy nás naši inuitští průvodci ponechali na zamrzlém jezeře ve Stewart Valley, nade mnou samota opět zvítězila. Pod chladnou potemnělou oblohou jsme postavili náš základní tábor. Kvůli velké oblačnosti jsme ale měli všechny hory mimo dohled a neměli jsme ani ponětí, na kterou z nich se vydat. Takže jsme mohli jen čekat, až se počasí trochu zlepší. Mezitím jsem společně s Rensem, dalším Hansovým přítelem, probíral, co se nám za poslední tři týdny přihodilo. Byl to dobrý pocit mluvit o Hansovi na místě, které je divoké a zároveň tak mírumilovné. Mé dlouhé rozhovory s Rensem však způsobily, že se Roland cítil poněkud vyřazený a čím dál víc uvažoval o návratu domů. 
 
Tři dny po našem příjezdu přišla čtyřiadvacetihodinová bouře, která údolí pročistila, a my spatřili ohromující scenerii, uprostřed níž jsme se ocitli. Začali jsme hledat horu, stěnu, a nakonec také cestu, kterou bychom si chtěli vylézt. Tři dny jsme strávili přípravami výstupu a postupným přenášením vybavení a jídla nahoru do devítisetmetrového svahu až k úpatí stěny. Výstup jsme zahájili 20. května. Počasí se ale po prvním dni zkazilo a po zbývajících deset dní, které jsme lezením strávili, vydrželo mizerné. Každý den jsme se pokoušeli postoupit dál, potýkali jsme se s nízkými teplotami a náročným lezením v pochybné skále. Když čas vypršel a vrcholek byl stále v nedohlednu, nadešel čas vyvodit z toho nějaký závěr. Ukončili jsme výstup a Hansův popel jsme zanechali na malé římse na nejvyšším bodě, kam jsme se dostali, zhruba 300 metrů nad zemí. 
 
Kvůli nízkým teplotám jsme museli používat při lezení speciální lezečky a rukavice, jumarování nás ale vždy dokonale zahřálo
 
 

Zdálo se, že můj plán nikoho nezaujal

 
Dole v údolí jsem se rozhodl, že si tu někde schovám lana, ostatní vybavení a palivo pro další pokus. Doufal jsem, že se mi sem příští rok podaří vrátit a úkol dokončit. Uklidňoval jsem se tím, že v téhle zimě do údolí stejně nikdo nepřijde a moje věci nenajde. Jediné, co mou skrýš mohlo ohrozit, byla krutá zima a zvědaví lední medvědi.
 
Od prvního okamžiku, kdy jsme ze Stewart Valley vyrazili na zpáteční cestu, jsem věděl, že se sem za rok vrátím. Také mi však bylo jasné, že to bude obnášet spoustu dřiny. Nejen že takový výlet znamená velké výdaje, ale bude  i docela těžké najít nějakého parťáka. Žiju totiž v té nejrovinatější zemi ze všech. Záhy jsem si začal dopisovat s deseti schopnými lezci z Nizozemí a dalšími dvěma ze Spojených států. Zdálo se však, že můj nápad žádného z nich z různých důvodů nezaujal dost na to, aby se ke mně připojil. Začal jsem uvažovat, že se tam vypravím sám.
 
Teprve když Niels van Veen uviděl na internetu Rensovy nádherné černobílé fotografie, rozhodl se, že se přidá. Neměli jsme s bigwallovým lezením žádné zkušenosti, a tak nás před odletem na sever čekala ještě spousta dřiny.
 
Uložit Hansův popel na zvolené místo se mi podařilo až po roce
 
 

Cítil jsem se zodpovědný za vše, co bude následovat

 
Začátkem května následujícího roku jsme dorazili ke Clyde River. Několik místních Inuitů nás varovalo, že bychom se měli připravit na cestu do Stewart Valley po svých. Vstup do údolí totiž asi nebude dost zasněžený na to, aby se dalo cestovat na plně naložených sněžných skútrech. Jiná expedice, která v té době tenhle region také navštívila, raději změnila plán a vydala se na lépe přístupný Scott Island. My se však toho svého museli držet, protože Hansův popel a některé potřebné vybavení jsme už měli v údolí.
 
Sotva jsme odešli z Clyde River a překonali zamrzlý záliv, jeden ze dvou skútrů se porouchal a museli jsme ho nahradit. Inuité nás nechali na místě s několika krátkými instrukcemi, týkajícími se ledních medvědů, brokovnice a míst, kam je potřeba medvěda trefit. O pár hodin později se vrátili a mohli jsme pokračovat v cestě přes Sam Ford Fjord. Pak jsme překonali fjord Walker Arm a konečně vstoupili do údolí. 
 
V cestě nám stála skála a průzračný strmý led. Zkoušeli jsme různé způsoby jak projít. Každou chvíli jsme museli ze saní tažených skútry sundat náklad a odnést 350kilové vybavení na místo, odkud nás skútry zase mohly vézt. Těch pět kilometrů mezi Walker Arm a Stewart Valley nám zabralo spoustu hodin, ale díky ohromné snaze a několika zvláštním trikům našich inuitských společníků jsme se konečně dostali na místo, kam jsem téměř před rokem ukryl svoje věci.
Když jsme vykládali vybavení, bylo už minus dvacet. Jakmile skútry zmizely za horizontem, rychle jsme postavili stan a vsoukali se do dvojitých spacáků. Byl jsem vyčerpaný. Cesta sem byla dlouhá a také jsem se cítil zodpovědný za cokoli, co přijde. Všechno, od přípravy jídla po stěhování stanu a lezení na horu, jsme museli udělat my sami, nic nebylo jen tak, samo od sebe. Celé tři dny jsme tahali těžce naložené batohy do devět set metrů vysokého svahu. Konečně jsme na úpatí stěny postavili malý stan a shledali, že má fixní lana zůstala na místě. Vlivem polárního světla sice trochu změnila barvu, ale po důkladné prohlídce jsme došli k závěru, že ještě budou použitelná. Konečně jsme byli připraveni přesunout Hansův popel výš na stěnu. Hodně se mi ulevilo, když jsem tu malou nádobu našel ležet na původním místě. Vzal jsem ji do ruky a byl jsem spokojený. Hans s námi šel vzhůru, blíž k vrcholu.
 
"A little less conversation"
 
 

Na vrchol jsme se dostali přesně rok poté

 
Den byl dlouhý – tahali jsme více než stokilové vybavení na třísetmetrovou skálu. Kromě zásob na devět dní a vybavení pro bivak jsme nesli také závěsné lůžko a ještě asi třicet kilo sněhu a ledu. Závěsné lůžko nám poskytlo přístřeší po dalších sedm nocí. Za dne jsme veškeré úsilí vkládali do zlezení vrchní části stěny, co nejdále od stanu. Dny byly dlouhé a počasí mizerné. V úkrytu ve spacáku jsme zůstali jen jednou, to když se ze stěny celý den sypal sníh. Noci tu byly studené a některé z nich i pěkně děsivé. Několikrát nás vzbudily obrovské padající laviny. Díky naší poloze pod malou střechou jsme ale nikdy nebyli skutečně v nebezpečí. 
 
Bivak na Copier Pinnacle
 
Většinu cesty tvořila kompaktní skála s celkem rozumnými pomocnými spárami. Některé délky ale byly na jakékoli jištění příliš divoké a naší jedinou možností bylo vylézt je bez jištění, s ohledem na rozumnou míru rizika. Kvůli nízkým teplotám jsme museli veškeré volné lezení zvládat navlečení do tenkých rukavic a speciálních lezeček. Ztratil jsem při tom cit ve spoustě prstů u nohou i rukou a trvalo týdny, než se vše zase vrátilo k normálu. 
20. května, přesně rok poté, co jsem s tímhle lezením začal, jsme dosáhli vrcholu. Hora nenesla stopy žádných předchozích výstupů. Podle staré lezecké tradice jsme ji pojmenovali Copier Pinnacle – na věčnou památku Hanse Copiera. Na vrcholku jsme pak postavili malou mohylku, do níž jsem uložil nádobu s popelem. Cítil jsem ohromnou radost i smutek zároveň.
 
Stewart Valley
 
 
O dva dny později jsme v základním táboře zjistili, že náš satelitní telefon je zablokovaný a že se nemůžeme žádným způsobem spojit se zbytkem světa. Bylo nám jasné, že lidé doma se brzy začnou strachovat a náš dodavatel Levi pořád čeká, až mu potvrdíme, kdy nás má vyzvednout na Walker Arm. 
 
Pak jsem si vzpomněl, že jsem si před třemi týdny, když jsme na skútrech překonávali fjord, všiml něčího base campu někde v okolí Sam Ford Fjordu. Pokud by tam ještě pořád byl, měli bychom šanci znovu navázat spojení se světem. Rozhodli jsme se tedy, že pošlapeme dva dny s vybavením až na konec jezera ve Stewart Valley a odtamtud pak už jen s lehkou zátěží až na Sam Ford Fjord. Vzali jsme si jídlo na tři dny, plotýnku, dva spacáky, malý stan a samozřejmě pušku – pro případ, že bychom natrefili na ledního medvěda.
 
Byl to trochu zvláštní pocit, když nám došlo, že jsme v dnešní době museli urazit skoro devadesát kilometrů, jen abychom si někam zavolali. Nicméně stalo se a my naštěstí objevili šestičlenný tým basejumperů s luxusním zázemím a spoustou výborného jídla! A skoro bych zapomněl, našli jsme i telefon, díky němuž jsme opět navázali spojení se zbytkem světa.
 
Stometrovou cestu na vrchol Copier Pinnacle jsme nazvali „A little less conversation“.  Tohle jméno mi vždy připomene staré časy…
 
 
Text a foto: Martin Fickweiler
Překlad: Jitka Švubová
 
 

Základní informace

 
  • Základní tábor: N 70’  44 and W 71’  27.
  • Copier Pinnacle se nachází na druhé straně jezera, naproti mnohem slavnějšímu Great Sail Peaku.
  • ‘A little less conversation’ 800 metrů A3 a 5.11a  se nachází na jihovýchodní stěně Copier Pinnacle.
  • Po každé expedici se musíte ze Stewart Valley vždycky dostat po svých.

 

 

   

                                                               autoportrét

Mohlo by vás zajímat

Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler
Montana 3/2016

Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler

Strmé skalní stěny a věže Dolomit představují jednu z nejklasičtějších evropských horolezeckých destinací pro vícedélkové ...
09.06.2016