Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň, Montana 4 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň

 
Popěvek legendární písně „Jenom jednou jede vlak, život – to je Adršpach“ je pravdivý jen z půlky. Vlak totiž (přinejmenším do Ádru) jezdí častěji…
 
Až se na turistickém okruhu vedoucím adršpašským skalním městem u Gotické branky dostatečně pokocháte vykřičníkovou širočinou („Mezi prsty“, VIIc) na Rukavici (viz poslední obr., pozn. redakce) po vaší pravé straně a svůdným osmbéčkem s prvním kolečkem v patnácti metrech na věž Falus („Mámin sen“, VIIIb) nalevo od cesty, račte vstoupit do chladné skalní soutěsky, ve které mají všechny štíhlé krasavice elegantní zelený závoj a vlhký dech. Minete Sloní náměstí, kde můžete nevěřícně zacivět do oslizlé šikmé spáry nevlídného rozměru (Sloní věž, „Slon v porcelánu“, VIIIb) a budete pokračovat až k ceduli ukazující na věž Koberce, která při troše fantazie opravdu zdálky vypadá jako dvě role podlahové krytiny. U ní technikou flop přes dřevěný plůtek, patnáct metrů do kopce a jste pod Skříní. 
 
Skříň by se dala snadno přirovnat k některým ženám; má úžasné tvary, umí nalákat, někteří o ní sní, nezkušené ovšem dokáže potrápit a ne všichni dosáhnou jejího vrcholu. 
 
 

Literatura faktu hovoří o třech cestách a jedné variantě:

 
„Stará cesta“ VIIIa, Herbert Richter, F. Flötgen, 24. 6. 1961 – v pravé části SV stěny spárou přes převis, traverz stěnou doleva a spárou (3 kruhy) na vrchol.
 
„Intarzie“ VIIIa, Zdeněk Zilvar a Petr Mocek a Štěpán Gereg, 12. 7. 1997 – z bloku u východní hrany vpravo stěnou (1. kruh) do spáry, kterou ke 2. a 3. kruhu. Stěnou vpravo ke 4. kruhu. Stavěním a stěnou k 5. kruhu. Sokolíky, výše stěnou vpravo ke 3. kruhu „Staré cesty“ a tou na vrchol.
 
„Dřevomorka“ VIIIa, Jiří Prokop a Stanislav Lukavský, 15. 7. 1997 – od 5. kruhu sokolíkem a stěnou (kruh) vlevo na vrchol.
 
„Narozeniny“ VIIc, Manfred Meissner, E. Schmidt, W. Strobel, 11. 9. 1961 – od JZ z předskalí přepadem a soustavou spár (kruh) na vrchol.
 
 
Ve více ohledech patří mezi mimořádné adršpašské věže. Kupříkladu tím, že v cestách, které na ni vedou, nabízí zhruba dvakrát až třikrát více chytů ve srovnání s průměrným adršpašským vrcholem: 3 chyty jsou ve „Staré cestě“, 2 v „Dřevomorce“ a 1 v „Intarzii“. Patří mezi hůře přístupné, všechny cesty jsou ale klasifikačně vyrovnané a nabízí kolem čtyřiceti nelehkých lezeckých metrů. Můžete si nohy uběhat, hlavy třeba ukroutit, ale nic jiného nahoru nevede. Pro zdárné dokončení výstupu plně dostačuje dosažení šestého bodu. Postupně si je můžete odškrtávat:
 
1. Lezu.
2. Lezu na písku.
3. Vylezu na písku VIIc.
4. Vylezu spárových VIIc.
5. Vylezu i stěnových VIIIa. 
6. Zvládnu to s jistotou.
 
A poněvadž je jedna cesta hezčí než druhá a přitom každá odlišná a jedinečná, rád bych vám je trochu lépe představil. 
 

„Stará cesta“

Člověk nemusí vystudovat jadernou fyziku, aby mu bylo jasné, že toto je linie, jako když střelí. Magnet pro oči, cesta s velkým C, spára, která vede málem až do nebe, ve skutečnosti pouze k vrcholové knize. Aby nebyly věci moc jednoduché a přímočaré, jsou pod prvním kruhem hned dvě ruční spáry, jedna začíná od země a končí dva metry vpravo od něj, druhá vede přímo k němu, ovšem nezačíná od země. Prý existují dokonce tři možnosti, kde přetraverzovat, ale jen jedna je nejlepší. Líbilo by se vám křížit lušťovku s odhalenou tajenkou? No? Nelíbilo! Ale jde tam utrousit dobrá smyčka. 
 
Nad kroužkem se poulí břicho, docela hluboko drží větší žáby, skoro jako v té básni: „Špatný rozměr, malá ruka – to bude boj, Boží muka!“ Zpátky ve vertikále se puklina postupně rozšiřuje, člověk už ani nemyslí na vrchol jako spíš na druhý kus kovu, který je přesně v té výšce, že je to stále ještě hvězdičková a nikoli vykřičníková cesta. 
 
Ke třetímu těžká pohoda; pohoda proto, že nehrozí podlaha. Těžká proto, že je to stále nelehké. U něj je pěkná římsa na stání, takže i sportovkář, pokud sem nedopatřením zavítá, si může v klidu na stojáka vypít ionťák, aniž by si pokazil on-sight. Ke slaňáku zbývá už jen pár metrů, k dispozici jsou i tři chyty, o nichž byla řeč dříve, anebo trocha dřiny v širočině, ve které docela drží koleno, a to je moc dobře, aspoň má člověk v převislé spáře v noze trochu jistoty.
Podtrženo a sečteno – jedna z velmi pěkných spárových lahůdek a na ádrovské VIIIa poměrně schůdná.
 
Stará cesta

 

„Intarzie“

Člověk nemusí mít domek hned vedle hospody U Tošováka, aby na první pohled viděl, že „Intarzie“ bude technická cesta, navíc dobře odjištěná kruhy. Spíše než hrubián a silák tu uspěje citlivý gentleman, který dokáže ohleduplně hladit obliny naší krasavice. Kdyby Vlastimil Harapes lezl na Skříň, pak zcela jistě touto cestou.
 
U východní hrany Skříně je malý kopeček a na něm malý balvan, ze kterého se nastupuje do malého převisu. Stačí malá nepozornost a je tu velký pád. První metry zpravidla zcela vysychají až v letních měsících. Červen, červenec, srpen, srpenec; dříve než 1. 7. se tu stejnak lézt nesmí.
 
Překrok z hrany do spáry přes první z pěti kruhů vyžaduje trochu elegance. Pod druhým kusem železa je několik ďábelských strojů (hodiny) a dále už následuje jen opatrné našlapování na obliny a vlny vždy kousek nad kruhem a nedočkavé přešlapování kousek pod dalším. Stavění, uvedené v popisu, prý jde přeplácat čistě za VIIIc, ale až tam budete blbnout, nechte si trochu šťávy i na dolez. 
 
Od pátého kruhu se „Intarzie“ napojuje do „Staré cesty“, u jejího třetího kruhu je sice pěkná římsa na stání, ale klasik, pokud sem nedopatřením zavítá, si může sednout do odsedky a v klidu vypít lahvového Primátora nebo Krákoru, aniž by si narušil svou vnitřní pohodu.
 

„Dřevomorka“

Člověk nemusí mít na kontě 1.500 spárařských prvovýstupů, aby pochopil, že vedle škvíry „Staré cesty“ má „Intarzie“ ještě jednu výstupovou variantu. Představte si misku pomyslné váhy, na kterou naložíme malého sokola, trochu vzduchu pod nohama, dva chyty a kus oblé hrany. A podruhé budou na té samé misce tři chyty a několik metrů spáry. Tak. A v obou případech nám to ukazuje krásných a rovných VIIIa. 
 
Sokolík k poslednímu kusu fixního jištění krásně bere, a to je moc dobře, aspoň má člověk v převislé stěně v ruce trochu jistoty. Naproti tomu technická dolezová hrana je kolmá až mírně položená a solí, což prý není vůbec zdravé na vysoký tlak, což nakonec nejsou ani odvážnější kroky na konec. „Dřevomorka“ je lezecky pěkné a logické napřímení „Intarzie“ a dojem z cesty za těch pár vzdušných metrů rozhodně stojí.
 

„Narozeniny“

Člověk nemusí mít saské pískařské geny, aby se dovtípil, že když z jedné strany Skříně vede cesta spárou hlubokou skrz celou věž, tak opačná strana také nabídne nějaké to šoupání puklinou.
 
„Narozeniny“ jsou docela opomíjený směr. Paradoxně to je nejméně lezená a zároveň nejschůdnější cesta na vrchol. Na první pohled možná není tak vyzývavá a přitažlivá jako její dvě sestry, ale ve skutečnosti je to opravdová krasavice. 
 
Modelka Cindy Crawford má na tváři své znaménko, malou tmavou tečku, nepatrnou nedokonalost a vadu na kráse, která ji však činila zajímavější a jedinečnou. No a tahle cesta má svůj nástupový přepad. Na jednu stranu je výborně jištěný štandem za strom na předskalí a na druhou stranu je to fakt daleko. Pesimista by konstatoval, že: „Malí propadnou a velcí se prolomí“, ale zas tak strašné to ve finále není a dosáhnout se dá.  Když už je nadšený prvolezec ve stěně Skříně, kde chtěl být (a nikoli tam, kde být nechtěl, například zaškrcen ve visu hlavou dolů z JZ předskalí), čeká na něj několik těžších metrů na tenkou plytkou žábu a také dobrá hnízda na smyčky. 
 
Jak praví klasik: „Spára je zařízení, které lezce dole nasaje a nahoře vypustí, občas i v opačném směru.“ V případě „Narozenin“ plynulý pohyb nahoru zřejmě přeruší jen zakládání smyček, případně váhání, ve kterých místech přesáhnout z jednoho zařízení do druhého. 
 
Vedle prvních metrů lze považovat za klíčové i závěrečné břicho, proťaté širočinou na klíč hned nad velkými hodinami. Dostali-li jste se až sem, zřejmě vás už v rozletu vstříc vrcholu a zápisu do knížky nic nezastaví. Ale můžete si zvesela zarýmovat: 
 
„Spáry. To je můj svět.
Lezu je již pět let
až do stupně devět.
 
Do smyčky mi však teď
hrozí tlama, polet. 
Strhnu z lana oplet.
 
Až mě chytnou hodiny,
spočinu půl hodiny.
Zatlačím tři modřiny.
 
S výhledem na modříny
v cestě Narozeniny,
dám se znovu do dřiny.“
 
Tak to byla Skříň, jedna ze dvou tisícovek místních půvabných dam. Všechny výstupy na ni jsou jako barevný sen. 
 
Autor: Alešák
Fotky: archiv Alešáka, Kačka Gloska. 
Úvodní foto: "Naky" ve spodní části „Intarzie“
 
Rukavice, "Mezi prsty, VIIc"
 
 

Mohlo by vás zajímat

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!
Montana 2/2014

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!   „Hele, tu cestu si dej, jsou tam dva kroužky, jó, a k tomu hromada slušnejch erárek, takže ...
09.04.2014
Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku
Montana 4/2014

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku  „Dají se lézt širočiny v kraťasech?“  „Ano, jen se pak člověk v noci ...
13.08.2014
Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche
Montana 5/2014

Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche

Alešákovy tipy: Pappstein a Grosse Hunskirche   Doma si uvařím hrnek silné Lavazzy, zakrojím čerstvě upečený koláč, pustím si do ...
08.10.2014
Šimon - Pralinka z pískovcové bonboniéry
Montana 5/2015

Šimon - Pralinka z pískovcové bonboniéry

Šimon Pralinka z pískovcové bonboniéry Nesnáším čekání. V sámošce, když se jim nechce otevřít další ...
08.10.2015