Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal, Montana 4 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

 
 
Je to už více než dva měsíce, co jsem se vrátila z onoho výletu, ale stále se cítím zesláblá. Potrvá to zkrátka měsíce, než se moje tělo vzpamatuje z tak velkého dobrodružství. Je těžké popsat, co jsem tam prožila, je nesmírně těžké to vylíčit. Ale na druhou stranu, když něco takového popíšete, začnete to sdílet a zároveň se vám začnou utvářet vzpomínky.
Sen skončil, musím se probudit a konečně si uvědomit, že to bylo doopravdy. 
 
Dvaatřicet dní ve stěně, z toho šestnáct bez hnutí v závěsném lůžku – fenomenální katalánská lezkyně Sílvia Vidal se na konci letošní zimy vydala na svou další sólovou výpravu. Při ní zdolala stěnu Serranía Avalancha v Chile, a to cestou, kterou pojmenovala „Espiadimonis“ neboli „vážka“ (6b, A4, IV+ 1.500 m). Jak je jejím zvykem, prvovýstup podnikla sama a bez jakéhokoli spojení s okolním světem. Vytrvalý patagonský déšť ji ve stěně uvěznil na celý měsíc (8. 2.–10. 3.), přičemž polovinu této doby musela strávit uprostřed proudů vody v portaledge. Se svými pocity, které ji při tomto dlouhém osamělém dobrodružství provázely, se nám svěřila na následujících řádcích. 
 
Už samotný přístup ke stěně byl drsný, a to z toho důvodu, že jsme měli proklestit novou cestu a podívat se přitom po pozůstatcích těch starších. Na cestu k svému cíli jsem si najala dva argentinské horolezce (Daniho a Danteho), kteří mi pomohli nést veškeré vybavení, jídlo a člun. Abychom mohli mezi rákosím a stromy ve valdiviánském deštném pralese vůbec projít, používali jsme mačety. Také jsme si museli značit nivelační body, jinak bychom později nenašli cestu zpátky. Když jste v džungli, obklopeni vegetací, nevidíte dál než pár metrů před sebe a váš postup stále něco blokuje, cítíte potřebu vrátit se zpátky a najít místo, odkud můžete pokračovat. Po cestě jsme také museli přebrodit několik říček i širokých řek. Nehledě na to, že jsme nesli náklad o váze pětadvacet kilo.
 
Svůj base camp jsem rozložila blízko jezera, na jehož protějším konci se tyčila stěna. První dva týdny jsem ale strávila pozorováním padajícího deště. Za tu dobu jsem byla schopná zajistit pouze prvních 350 metrů stěny. Tyhle dny jsem však brala jen jako předehru toho, co mělo teprve přijít. Většinu času jsem tehdy strávila uvnitř stanu, protože lézt se dalo jen pár dní.
První den, kdy jsem mohla konečně vykouknout ze stanu, bylo větrno, podmínky nebyly úplně nejlepší, ale už jsem toužila dotknout se opět skály. Pořád pršelo, ale ne příliš hustě, a tak jsem se – už značně unavená nečinností – rozhodla základnu opustit. Vítr můj člun dotlačil k druhému břehu jezera, ale já se nemohla přiblížit k úpatí stěny, nedokázala jsem zkrátka pádlovat rovně. 
Když jsem se konečně poprvé dostala ke stěně, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem dostat svůj haulbag s materiálem do stěny, byl příliš těžký. Následovalo tedy rozhodnutí, že ho nechám ve člunu. Před vyplutím jsem ho příliš naplnila, nepočítala jsem s tím, že tu nebude vhodné místo na to, abych ho s sebou vytáhla do stěny. Ten manévr byl vskutku „vtipný”.
Zdolávání první části té obrovské stěny mi zabralo celý den (linie měří dohromady 1.300 metrů plus 200 metrů lehkým terénem až na vrchol).
Ten první den jsem lezla za stálého mrholení a v noci jsem se pak vracela zpátky do člunu. Byla jsem totálně promočená. Tak tomu ovšem bylo po většinu doby z těch téměř dvou měsíců, které jsem tu strávila. Naštěstí občas vykouklo slunce, takže se mi dařilo věci kompletně vysušit. Bylo šílené, jak rychle se tam měnilo počasí. Jeden den bylo krásně slunečno s teplotou okolo 28 °C a druhý den sněžilo a mrzlo. Obvykle však pršelo a bylo 8–10 °C s konstantní vlhkostí.
 
Konečně, 8. února jsem se přesunula ke stěně s úmyslem zůstat tam, dokud se nedostanu na vrchol, nebo dokud nebudu muset slézt dolů.
Byla jsem dobře informovaná o tom, co mě v téhle části Patagonie čeká; o valdiviánské džungli a její těžké průchodnosti, o stěně, která vyrůstá přímo z vody, a také o povětrnostních podmínkách a skutečné možnosti lezení ve velkém stylu.
Byla jsem varována, že umístit portaledge do stěny není dobrý nápad, především kvůli vodopádům, které dělají pobyt ve stěně velmi nebezpečným. Vůbec nepřeháním, řeknu-li, že když prší, tečou po skále řeky. 
Jakmile jsem byla ve stěně, zvolila jsem cestu s více převisy, protože mou prioritou bylo zůstat zastřešená. Důležité také bylo, aby cesta nevedla tam, kde bývaly vodopády.
První místo, kam jsem umístila závěsné lůžko, bylo pěkné a dobře chráněné před deštěm. To druhé ale bylo zcela vystaveno dešti, takže jsem si to pořádně protrpěla.
Každopádně jakmile jsem svůj přístřešek opustila, byla jsem do vody téměř ponořená, padala všude okolo. Pršelo totiž skoro pořád.
Noci jsem trávila v portaledge, oblečená do gore-texové bundy a kalhot a zalezlá v bivakovacím vaku, nicméně voda mi do spacáku stejně natekla.
Ze stanu jsem pozorovala bouře a proudy vody, které se po dobu několika dní neustále valily a které byly příčinou mého zoufalství.
Málokdy přišel slunný den, a když se tak stalo, všechno dostalo jinou barvu – modrou – a tehdy jsem vylezla ze stanu (zatímco mouchy se tam zase vracely) a nadešel čas opět lézt.
 
Topo výstupu
 

Během průtrže je jakákoli činnost nebezpečná

 
Měla jsem jídlo na čtyřiatřicet dní a nakonec jsem jich tam strávila třicet dva. Z toho šestnáct v naprosté nečinnosti. Naštěstí jsem předpokládala, že tu bude tolik pršet, a rozhodla jsem se vzít si do stěny více jídla a méně vody. A to mi také umožnilo vydržet tam tak dlouho.
Z logistického hlediska jsem musela počítat i se sestupem. Předpokládala jsem, že mi to potrvá nejméně dva až tři dny, slanit s haulbagem dolů. Vzhledem k povaze stěny (kouty, věže, rostliny…) a linii cesty (převisy a traverzy), byl pro mě samotnou sestup příliš komplikovaný, dokonce i když nepršelo. Za těch silných dešťů bych nebyla schopná opustit stěnu, kdykoliv bych chtěla. A myslím, že zde zanechaná lana bych nikdy nezískala zpátky.
 
Takže když nastal můj dvacátý osmý den ve stěně, musela jsem zvážit, zda bude lepší toho nechat, nebo zda mám pokračovat na vrchol. Jelikož jsem neměla telefon ani žádné jiné komunikační zařízení, ani jsem neznala předpověď počasí, výsledek byl více než nejistý.
Tahle chvíle pro mě byla těžká a bylo mi úzko, když jsem se musela rozhodnout. Musela jsem to rozseknout, aniž bych věděla, jaké bude počasí. Jenže zrovna na téhle stěně to byla opravdu podstatná informace, protože během průtrže mračen nemůžete lézt, vlastně nemůžete dělat vůbec nic. Je to příliš nebezpečné. 
 
Jít dál představovalo možnost dostat se až na vrchol (samozřejmě bez jistoty, protože nahoře mě čekalo ještě pár technických metrů). Jít dolů znamenalo ochotu opustit stěnu. Což bylo po tolika dnech strávených tam docela zásadní.
Rozhodla jsem se tedy, že když přijde hezké počasí, zkusím jít dál nahoru a myslet si, že všechno bude fajn. Vzhledem k okolnostem to ode mě vyžadovalo hodně optimismu, ale to jsem přesně potřebovala.
Nakonec jsem měla štěstí, podařilo se mi dosáhnout vrcholu a také slanit dolů. Přišly totiž tři po sobě jdoucí krásné dny, které stačily na to, abych dokončila celou výpravu a dostala se zase zpátky k jezeru. Ale když jsem se tenkrát rozhodovala, nic z toho jsem netušila.
 
Dole, po třech dnech slaňování a také improvizovaném bivakování, se mi dostalo… vody. Nafoukla jsem člun, který jsem nechala viset na prvním jištění a začala pádlovat přes jezero směrem k základně, kde jsem našla stan plný plísně.
 
Konec dobrý, všechno dobré!
 

Devětkrát vstoupíš do jedné řeky

 
Následující den jsem začala scházet dolů s prvním z pěti 25kilogramových batohů, které jsem musela snést. Protože jsem tolik dní jen ležela ve stanu, moje koleno při sestupu značně trpělo. A tak na mě přišla slabost a já si začala stěžovat na ty hodiny chůze a váhu nákladu.
Když jsem se dostala k první velké řece, viděla jsem, že se absolutně nedá přebrodit. Vlivem deště se během těch dvou měsíců zvedla hladina řeky. Byl to těžký okamžik.
Netušila jsem, co mám dělat. Pokud by stále pršelo, jak tomu bylo v ten moment, nemohla bych se dostat na druhou stranu, a to by byl velký problém.
Radši jsem nad tím nepřemýšlela a vrátila jsem se zpátky nahoru k základně s úmyslem snést veškerý náklad dolů ke břehu řeky a počkat, co bude. Štěstí bylo však opět na mé straně – po dobu tří po sobě jdoucích dní nepršelo –, takže jsem mohla řeku přebrodit. Ovšem ne bez problémů. Musela jsem to udělat devětkrát, abych přes řeku dostala všechno vybavení.
 
Když jsem vše dostala na druhý břeh, začalo znovu pršet. A to mi zbývalo přebrodit ještě jednu řeku! V té sice nebyl tak silný proud, zato byla mnohem širší a hlubší.
S kolenem už jsem nemohla vůbec hýbat a bolelo mě. Jednou z možností bylo zanechat všechno v džungli a zkusit přebrodit poslední řeku hned. Rozhodla jsem se ale, že během následujících dní budu pomalu pokračovat s nákladem, stejnou cestou nahoru a dolů, a potom uvidím, zda se mi podaří řeku přebrodit.
Jakmile jsem snesla všechny věci k druhé řece, zbývalo ji jen přebrodit, na silnici už to bylo pouhých pár metrů. Zkoušela jsem to několikrát a na různých místech, ale řeka byla příliš hluboká, nemohla jsem do ní vstoupit.
Byla jsem nešťastná z toho, že po sedmi dnech těžké dřiny jsem musela všechno zanechat sto metrů od auta. Zdálo se těžké to strávit, ale byla jsem ráda, že jsem se dostala až tam.
Přemýšlela jsem co dělat, když jsem najednou viděla, že několik dělníků, kteří za řekou opravovali silnici, na mě volá. Vůbec jsem jim nerozuměla, ale pak jsem si všimla pásového jeřábu, který vypadal, že se chystá vjet do řeky. Myslela jsem, že se na břehu zasekne, ale vjel do vody a zastavil se až na druhém břehu, kde jsem stála. Řidič mi posunky naznačoval, že mám nastoupit. Teprve pak jsem pochopila, že oni mě přišli zachránit! Posadili mě do kabiny a celý můj náklad vzali do radlice.
 
Cesta zpátky domů hromadnou dopravou s těmi těžkými batohy by mohla být dalším příběhem k vyprávění. 
 
Tohle dobrodružství s sebou přineslo jisté věci, kterým stálo za to porozumět. Musela jsem čelit situacím, z nichž nebylo návratu, izolaci, okamžikům nejistoty. Mnohdy se vyskytlo hned několik problémů najednou… To vše bylo mimo jiné zkouškou mé trpělivosti. Zažila jsem ale také momenty radosti, štěstí, překvapení a vzrušení, díky kterým jsem se tam cítila dobře a toužila jsem tam být. 
Pochybnost a úzkost jsou nezbytné, protože napomáhají touze.
Pokud totiž víte, že všechno dopadne dobře, potom už to není výzva.
 
 
Text a foto: Sílvia Vidal, www.vidalsilvia.com
Překlad: Veronika Hadaji

Mohlo by vás zajímat