Cesta do minulosti aneb Jak jsme jeli za freeridingem na Balkán, Montana 5 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Cesta do minulosti aneb Jak jsme jeli za freeridingem na Balkán

Skalnaté hory jako stvořené pro freeriding, šusťákovky, bujaré oslavy s rakijí a „záhadné“ dopravní nehody – i tak může vypadat jeden takový „Balkán trip“.

 

Cesta do minulosti aneb Jak jsme jeli za freeridingem na Balkán

 
Už delší dobu jsme mluvili o tom, že bychom se rádi podívali za freeridem na Balkán. Množství informací, které kolem nás právě v souvislosti s Balkánem kolovalo, naši myšlenku jen upevnilo. Navíc při pohledu do mapy je patrné, že Bulharsko je ze dvou třetin pokryto poměrně vysokým pohořím, s moderně vybavenými lyžařskými středisky. 

Tříhodinový výšlap stál za to
 
 
V posledních letech jezdí pravidelně na Balkán parta kolem známého českého freeridera a našeho kamaráda Jirky Lauseckera. Letos ji doplnil dobrodruh a hlavně kameraman Tomáš Galásek. Jeho záměrem bylo natočit v této lokalitě část dlouho očekávaného freeridového filmu White line. Náš „Balkán trip“ s osazenstvem Patrik, Viktor, Sláva „a la fotograf“ a já se může rozběhnout. Cíl: pohoří Rila. S tradičním, tentokrát jen půldenním zpožděním se potkáváme v Hustopečích, kde čekáme na Patrika. Následuje jedno rychlé zchlazení v místní hospůdce a můžeme přeházet věci z malé Fiesty do čtyřlitrového Land Cruisera, se kterým Patrik právě přijel. Později se na vlastní kůži přesvědčujeme, že to byla do bulharského horského terénu dobrá volba. Máme v plánu jet nejkratší cestou, což znamená cestovat Srbskem, které není členskou zemí EU. A tak vyrážíme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko až do Sofie. Chvílemi se zdá, že se vracíme lehce do minulosti. Zprvu moderní benzinky s digitálními počitadly střídají čerpací stanice se staršími analogovými číslicemi. V Sofii sjíždíme z dálnice a nově vystavěná dálnice se mění ve starší popraskanou cestu, po níž pokračujeme až na místo.
 

Špatné počasí využíváme aspoň k nácviku záchranné akce

Časně nad ránem se probouzíme někde v okolí lyžařského střediska Borovec. Pohodový spánek na karimatkách, které jsme si roztáhli na místním parkovišti, přerušila chumelenice a smečka psů, co se kolem nás začala motat. Rozhodli jsme, že spaní končí a musíme pokračovat dál. Malé středisko, které se před námi skromně rozprostřelo s jednou asi čtyřkilometrovou lanovkou ztrácející se v mlze, nás přivítalo mlhavým počasím, zato však novou nadílkou čerstvého prašanu. O chvíli později přijíždí náš navigátor Galásek a podává nám hlášení o tom, co a jak tu funguje, kam se přesunout. Bereme batohy a lyže a necháváme se lanovkou vyvézt na chatu. Čtyřkilometrová jízda moderně vypadající lanovkou se zdá být nekonečně dlouhá. Vysedáme ve výšce kolem 2.000 metrů nad mořem a v dálce se začíná pomalu rýsovat silueta místní turistické chaty. Z dálky pěkně vypadající útulná dřevěnice se po přiblížení mění ve funkcionalistickou stavbu s příjemnou a milou atmosférou. Zdejší nízké ceny pak člověka potěší ještě více. Během chvilky se ubytujeme a přivítáme s partičkou Jirky Lauseckera. Dáváme si pár místních točených piv, nějakou tu štamprli rakije a vzájemně si vyprávíme historky.
 
Člověk si zde může najít různé lajny - od exponovaných po mínější
 
 
V posledních několika dnech, kdy kluci různě cestovali po Balkáně, nebylo ideální počasí a zpočátku teplou frontu vystřídalo husté sněžení. Pro následující dva dny je předpověď počasí dost obdobná a jen občas se ukáže sluníčko. Co se dá dělat? Přizpůsobujeme se a v nadcházejících dnech šlapeme na nejbližší stěny v okolí chaty. O tom, že čerstvý sníh je stále ještě nestabilní, se může přesvědčit Patrik, který se dostává do malé laviny. Naštěstí z ní vyjíždí. V těchto podmínkách se ani Slavíčkovi nedaří pořídit ostrou fotku. A tak využíváme horší viditelnost alespoň k tomu, že si procvičujeme lavinovou záchranu, navzájem se hecujeme v hledání pípáku a oprašujeme práci se sondou. Tahle činnost je tu na místě, vzhledem k tomu, že zde horská služba téměř nefunguje. K večeru vybalujeme slackline, co jsme vzali s sebou.
 
Během pár dní, které jsme strávili na chatě, přišla občas od další party z Čech sms s dotazy na to, jaké to tam máme, co sníh, podmínky a tak dále. Vzhledem k tomu, že jsme samotné hory kvůli špatnému počasí ještě ani pořádně neviděli, vše jsme samozřejmě vychválili. Rozhodnutí, že dojedou za námi, jsme moc nevěnovali pozornost, ale v úterý odpoledne čtu sms s textem: „A ze Sofie máme jet kam?“ Výprava ve složení Bilo, Snio,Vojta a Verča je téměř na místě. Počasí nám stále nepřeje. Ve středu se už budíme do modré oblohy a do hor se vkrádá sluníčko. Pohled z okna nám vlastně poprvé vykresluje krajinu v celé její kráse. Kolem deváté hodiny vyrážíme na náš první celodenní výlet na Balkáně. Úseky, které jsme sjížděli v blízkosti chaty v posledních dnech, jsou jen zlomkem možností, jež poskytují okolní hory.
 
Po více než tříhodinovém šlapání se dostáváme na místo, odkud plánujeme sjezdy. Tady se rozdělujeme a každý si vybírá tu svou lajnu: Slavíček s Galasem jedou protější stěnu a tvoří při tom své hodnoty – záběry, fotky. Člověk si zde může najít různé lajny, od těch hodně exponovaných přes straightliny až po mírnější části s většími dropy. V závěru dne se do hor tlačí mraky a pomalu, ale s jistotou vyplňují mezery mezi vrcholky. Plni zážitků z vydařeného dne se vracíme na chatu.
 
Bulharský hotel prvotřídní kvality
 

Termály po bulharsku a zlatá osmdesátá

Čtvrteční den pro většinu z nás znamená návrat do Čech, ale my se s Bulharskem loučit rozhodně nechceme. Túru, kterou jsme na tento den plánovali, nám překazí špatné počasí, které se nad oblast přihnalo. Teplá fronta spolu se sychravým větrem rozhodla za nás, a tak už nezůstáváme na chatě dlouho. Při loučení zjišťujeme pár tipů na výlety v blízkém okolí a vydáváme se vlastní cestou. Cílem je vidět místní zajímavosti. Jednou z nich je historická památka skrytá v údolí mezi ostrými štíty – rilský klášter z 10. století zapsaný na seznamu UNESCO. 
 
Po návštěvě kláštera se naše cesty rozdělují, jelikož polovina party se musí do víkendu vrátit domů, a Bilovi se domů ještě nechce. Přehazujeme rakev z Vojtova auta na Patrikovo a pokračujeme jen v pěti. Vojta, Martin, Snio a Verča odjíždějí do Sofie pozdravit příbuzného a pak jedou domů. My ještě chvíli stojíme u kláštera a přemýšlíme, kam dál vyrazit. Nakonec odsouhlasíme termální vřídlo – báni –, o kterém nám řekli domorodci na Rile. Po hodině cesty a několika zbloudilých kilometrech lesem jsme báňu našli. Tři plechové boudičky, ve kterých byly vystavěné betonové nádrže s vodou. Ta měla teplotu okolo 30 °C a spolu s bulharským pivem nám dopřála po náročném dni dokonalý relax.
 
Po koupeli nastalo další rozhodování kam jet. Padla spousta návrhů, ale nakonec zvítězil Patrikův nápad vyrazit si do Řecka zalyžovat si na slavné hoře Olymp a okoupat se v moři. Všichni tím byli nadšeni, a proto jsme neváhali, nakopli naši „káru“ a vyrazili na asi 400 km dlouhou cestu směr Řecko. V průběhu cesty jsme si chtěli telefonicky ověřit, zda je vůbec lyžování na Olympu možné. To nám opět změnilo plán, protože kamarád nám řekl, že na horu řeckých bohů je zakázáno vstupovat bez průvodce a celkově vypadá jako krpál, který není pro freeriding příznivý.
 
Když vylezlo slunko, byl čas i na focení
 
 
Bylo už dost pozdě a nikomu se další plán vymýšlet nechtělo. Zastavili jsme tedy v malé vesničce nedaleko Bánska, kterou jsme zrovna projížděli. Na jejím okraji byla stará chatka, jež vypadala jako vhodné místo k přespání. Ráno jsme v mapě zkoumali, co by mohlo být v okolí zajímavé. Nejvíc nás zaujalo pohoří Pirin, kde bylo i lyžařské středisko, a tak jsme se tam vydali. Jeli jsme asi dvacet kilometrů lesní cestou a byli rádi, že máme Patrikovo velké auto, jelikož osobáky se tam dost trápily. Bulharské středisko Pirin nám připomnělo naše osmdesátá léta – jak cenou, tak i stylem lyžování a oblékání zdejších obyvatel. Když viděli šířku lyží a výstřední barvy oblečení, co jsme měli, dívali se na nás dost nechápavě.
 
Jednosedačkovou lanovkou jsme vyjeli nahoru k vysokohorskému hotelu, tam jsme si nazuli pásy a začali šlapat mezi nádherné skalnaté hory, které byly pro freeriding jako stvořené. Dali jsme dvě prachové jízdy a všichni byli natolik unavení, že jsme se vrátili k autu a jeli hledat ubytování.Našli jsme ho v luxusním hotelu u příjemného chlapíka, který mluvil dobře anglicky. Uvítal nás skvělou domácí rakijí. Večer jsme se vydali na obchůzku po vesnici a zastavili se v místní hospůdce, kde jsme si dali večeři. Byly to doslova hody – za cenu, za kterou si u nás nekoupíme ani nejlevnější menu. Po večeři jsme se naladili pár panáky rakije a vrátili se zpátky do hotelu. 
 

Kdo se moc ptá, moc se v Bulharsku nedozví

Druhý den jsme vyrazili do stejného střediska, ale tentokrát jsme začali šlapat spíše na severní stěny, jelikož přišlo dost znatelné oteplení a na jižních stěnách hrozily laviny. Ale ani na severní straně to nebyl žádný zázrak, dopoledne byl sníh úplně promočený, odpoledne ledové pole. Všichni jsme se shodli na tom, že podmínky už letos asi lepší nebudou, tak se tedy příští ráno sbalíme a vyrazíme domů. Vrátili jsme se do hotelu, kde na nás čekal jeho majitel. Chtěl nás provést vesnicí a představit nám místní folklor. Vesničku jsme prošli, chlapík nám ukázal centrum a další zajímavá místa. Nakonec nás zavedl do hospůdky, které tamější obyvatelé říkají mechana. U nás je to něco jako koliba. Asi 90 % osazenstva hospůdky tvořily starší ženy a babičky, některé na sobě měly i stylové kroje. Bujaré ženy se maximálně radovaly, zpívaly lidové písně a tancovaly. Připadali jsme si jako v jiném světě a nikdo z nás na tento zážitek určitě nezapomene.
 
Další den ráno jsme se sbalili, a když jsme se chystali vyrazit domů, čekalo nás nemilé překvapení. Naše auto, stojící na parkovišti kousek od hotelu, mělo kompletně rozbitou přední část. Ptali jsme se všech kolemjdoucích a v okolních domech, jestli neví, co se stalo, ale nikdo o ničem nevěděl. A tak jsme si věci odnesli zpátky do hotelu a oznámili to na policii, která však samozřejmě nic nevyřešila. Auto bylo sice rozbité, ale zdálo se pojízdné, tak jsme se rozhodli, že s ním dojedeme domů. Museli jsme čekat do dalšího dne, aby nám vystavili alespoň vyjádření z pojišťovny, bez kterého by nás na hranicích nepustili. Potřebovali jsme vyjet co nejdříve, protože autu nesvítila světla, tak jsme chtěli ujet co nejvíce kilometrů, než bude tma. Byl to dobrý plán, ale nezdařil se, protože nám po sto kilometrech začaly z rozbitých částí unikat tekutiny, které byly pro chod motoru nezbytné.
 
Zaparkovali jsme tedy u nejbližšího hotelu a přemýšleli, co budeme dělat. Volali jsme do pojišťovny, u níž mělo auto sjednané povinné ručení. Tam nám řekli, že jsou ochotni poslat pro auto odtahovou službu a pro nás zařídit letenky ze Sofie do Prahy. Naštěstí bezplatně, díky havarijnímu pojištění, kterým bylo tohle auto připojištěno. Přespali jsme ještě jednu noc v motelu v Sofii a druhý den dopoledne nastoupili do letadla, které nás bezpečně dopravilo do Prahy. Tím jsme zakončili náš nezapomenutelný výlet do Bulharska.
 
text: Igor, Viktor a další z Ymli
foto: archiv Ymli
 
 

Cesta do minulosti aneb Jak jsme jeli za freeridingem na Balkán



Mohlo by vás zajímat

Freeride v Gruzii
Montana 1/2014

Freeride v Gruzii

Freeride v Gruzii Když jsme před sezonou uvažovali, co by mohlo být jejím vrcholem a kam vyrazit do hor, tak Gruzie nebyla vůbec na pořadu dne. Přesto se nadhození takového ...
03.02.2014
Meteora - vícedélky na pohodu
Montana 2/2014

Meteora - vícedélky na pohodu

Nebyl jsem si ani trochu jistej, jestli tohle martyrium chci podstoupit a jestli mám vůbec šanci to přežít. Sedmnáct set dlouhejch kilometrů v krátkým autě ...
09.04.2014
THC:Turkish Highline Carnival
Montana 2/2015

THC:Turkish Highline Carnival

THC Turkish Highline Carnival   Kdesi na jihu Turecka, v zemi kebabu a tureckého záchodu, se u malého městečka Geyikbayiri sešla banda šílenců ...
10.04.2015