Jak kníže daroval ruský Matternhorn, Montana 5 / 2012

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Jak kníže daroval ruský Matternhorn
Když se v posledních dnech druhé světové války zastavila kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného domu, zatajilo se paní Cenzi Fickerové strachem srdce...
 

Jak kníže daroval ruský Matternhorn

 
... Z vozu vystoupil statný ruský oficír s doprovodem. Rozhlédl se lhostejným pohledem po rozbité fasádě domu a Cenzi dalo velkou práci, aby skryla za čistě vypranou záclonkou svou zvědavou tvář. Přesto ruský oficír zkušeným zrakem frontového válečníka zahlédl pohyb za oknem a ukázal přesně tím směrem. Nebylo pochyb. Chtějí navštívit právě ji. Strachem bez sebe očekávala od dolních dveří zvuk zvonku, který kupodivu ještě fungoval. Vzápětí zvonek skutečně prořízl strnulé ticho. Bez myšlenek a odevzdaně šla otevřít. Zapírat se nemělo žádný význam, neboť záclonka prozradila její přítomnost.
 
Senzi Ficker
 
Když vojáci uviděli její ustrašený pohled, začali se přátelsky usmívat a ubezpečovat ji, že nepřišli šikanovat, ale že jejich návštěva má čistě soukromý charakter. Tlumočníkovi trvalo notnou chvíli, než se rozmluvil. Možná kvůli množství alkoholu, které vypil, možná kvůli radosti z blížícího se konce války. V každém případě však z Cenzi opadl strach, protože druhý důstojník vypadal velice kultivovaně a neustále ji ujišťoval, že se nemusí ničeho obávat. Důstojník se představil jako kavkazský kníže Dadeškeliani von Swanecie. Jeho děd mu vyprávěl o krásné ženě, Rakušance, které daroval ruský Matternhorn. To už Cenzi tušila, o co jde. Pro okolní obyvatele, které přilákala neobvyklá návštěva, však toto povídání umocněné pravým kavkazským knížetem muselo znít jako pohádka z Tisíce a jedné noci. 
 
V poválečných časech se sice vědělo o tomto pozoruhodném daru kavkazského knížete, ale chyběly písemné doklady. Alpské muzeum v Mnichově zasáhla v roce 1943 bomba a všechno shořelo na prach. Rakouský alpinistický klub (později svaz) sice při svém 75. výročí trvání našel v ženské sekci zmínku o tom, že nějaká Rakušanka, kněžna Ušba, vlastní ruský Matterhorn. Jasno do této situace vnesl až deník Cenziniho bratra Heinze von Fickera. V roce 1903 se konala Rickmersova expedice financovaná firmou Kodak (tehdy Eastmann Company) na Kavkaz a Heinz byl jejím členem.
 
Tak se chodilo v horách v roce 1902
 
Vyžádal si u vedení účast své sestry, jediné ženy na této expedici. Měla funkci zdravotní sestry, ale jak se později ukázalo, byla duší, krkem i hlavou expedice. Ne že by členové Merzbacher, Schulze, Heinz von Ficker a vedoucí Rickmers byli tak neschopní, ale byli příliš zaměstnaní technikou, vybavením a geografickými záležitostmi, že jim zcela unikala specifičnost daná Orientem. Toto mistrovsky zvládla Cenzi a členové mohli děkovat právě jí za konečný technický úspěch celé expedice.  Hlavním cílem cesty bylo zmapovat a fotograficky zdokumentovat krajinu do jakéhosi katalogu, který byl ve své době vysoce ceněn. Filmový materiál se zpracovával přímo v Batumi a Kutaisi, kde měla firma tehdy zastoupení.
 
O činnost expedice se velice zajímal kníže Bekerbi Dadeškeliani. Velice rád dával na odiv svou moc a sílu, především pak před rakouskou krasavicí Cenzi. V orientálních zemích je sice všechno velice levné a jednoduché, ale také neskutečně pomalé a zdlouhavé. A právě proto využívala Cenzi váhu jeho osobnosti k tomu, aby vyřešila potíže mezi expedicí a domorodci. Velkým problémem bylo například najmutí nosičů. Přihlásilo se jich několik desítek, ale jakmile měli něco někam odnést, nastaly problémy. Muž si chtěl vzít s sebou na cestu celou rodinu i s dětmi, babičkou, tetou a švagry. Z pětičlenné expedice by se tak rázem stala karavana putující do země zaslíbené. Sám kníže, přesvědčen o své nepostradatelnosti, nechtěl sice využívat expedici finančně, ale vymínil si účast při pokusu zdolat Ušbu (4.698 m). Toto povolení, které se skřípěním zubů dostal od vedoucího expedice, se stalo osudným pro obě strany. 
 
Dobová kresba
 
Kníže od samého začátku hýřil optimismem a typickým sebevědomím, vlastním jen východním lidem. Po celou dobu příprav ani trochu nezapochyboval, že jeho kroky řídí Alláh, tudíž bude naprosto jedno, zda má, či nemá horolezecké zkušenosti. Vybaven pouze pistolí v kapse a dvěma nosiči vystoupil hrdinně k cíli. Už po prvních metrech však zaostával za první skupinou alpinistů a bylo jasné, že vrcholu nemůže dosáhnout. Cenzi lezla jako poslední. Nosiči byli sice velice silní a zdatní, ale neskutečně pomalí. Za nic na světě nemohli pochopit, proč zdolávat horu v tak krátkém čase. Členové expedice si mohli pochopitelně najmout jiné nosiče, kteří měli už hodně zkušeností z předešlých expedic na Kavkaze, ale je nutno říci, že ani oni nebyli příliš zkušení – v lezení, ani v diplomatické komunikaci. Všechny vzniklé spory bravurně řešila svým ženským citem a šarmem právě Cenzi. 
 
Za vydatné pomoci svých šerpů zdolával kníže těžký terén. V jedné chvíli se však všem zatajil dech. Únava, nezkušenost a zřejmě i nedostatečná kondice vykonaly své. Kníže, ač jištěn lanem, narazil při pádu ramenem o skalní převis a zůstal nehybně viset. Vystrašení šerpové překotným taháním za lano udělali zřejmě více škody nežli užitku. Zakrváceného knížete přivedla k vědomí Cenzi svými studenými obklady a masáží. Šerpové chtěli knížete snést dolů do nemocnice, ale Cenzi jim to striktně zakázala. S jejich zkušenostmi mohly být škody ještě větší. Zabalila knížete do deky a přikládala mu obklady. Nutno podotknout, že kníže snášel toto utrpení velice statečně a neustále se omlouval za vzniklé potíže. Skupina zůstala na místě téměř šestnáct hodin, než se vrátila hlavní výprava. Její vedoucí Rickmers okamžitě zorganizoval záchrannou akci a členové expedice snášeli bez odpočinku knížete do bezpečí. Zranění nebyla naštěstí vážná a kníže pobyl jen pár dní v nemocnici.
 
O to větší byly oslavy při jeho návratu. Uspořádal velkolepý banket s vystoupením nejrůznějších divadel a folklorních skupin. Sám se cítil jako největší hrdina a jeho poddaní mu to dávali okázale najevo. Přišlo i na poděkování. Rickmers a ostatní dostali zlaté amulety s věnováním. Na výtvorech byly znát ještě stopy po opracování a uměleckou hodnotu to téměř nemělo, ale dílo mělo hodnotu historickou a zlato bylo opravdu kvalitní. Dárek pro Cenzi si nechal kníže až na samotný konec. Vznešeně k ní přistoupil, mohutně se rozpřáhl rukou a pronesl: „Daruji ti tuto horu. Od této chvíle se můžeš titulovat královna Ušby.“ Dar vyrazil Cenzi dech a zmohla se jen na nesmělé: „Chtěla bych jen dárek, který se mi vejde do batohu.“ Načež kníže odešel a vzápětí se vrátil s olejomalbou Ušby. Na zadní stěnu připsal darovací formule a věnování. Tak se stala Cenzi von Ficker-Sild majitelkou ruského Materhornu – Ušby. 
 
Ušba
 
V poválečných časech se začali někteří členové alpského sdružení o tento dar blíže zajímat a ve fantaziích snít o vlastnických právech. Neexistoval však nikde žádný oficiální darovací zápis. Státní sekretář SSSR v Bonnu, pan Falin, sám horolezec, se snažil vyjít alpinistům vstříc, ale situace byla natolik kuriózní, že nakonec se obě strany spokojily s tím, že kníže daroval Cenzi vlastně jen obraz, který nahradil horu, když ta se vlastně nevešla do batohu. Z knížete se stal mezitím kavkazský guvernér a z jeho paláců mateřské školky a útulky. Členové rodiny zde našli zaměstnání a žili kupodivu k situaci v Sovětském svazu v dokonalé symbióze s tehdejším režimem. 
 
Co se vlastně dnes ví o této pozoruhodné ženě? Která dostala mimo jiné na Kavkaze přídomek „minge“, tj. člověk, který hledá vždy vlastní originální cestu, v překladu doslova „tam, kam lidská noha dosud nevkročila“. Charakterizuje ji to přesně. Narodila se 1. září 1878 jako dcera známého vědce a historika Julia von Fickera v Paderhornu. Její matku okouzlil Julius svým šermířským uměním, které mistrovsky provozoval po místních hostincích. Sličná dědička hostince se zamilovala až po uši, ale Julius si ji vzal mnohem později, až když se narodily děti, dvě dcery a tři synové.
 
Na tehdejší dobu to byl odvážný, téměř revoluční skutek. Ale manželům pomluvy nijak nevadily a žili v harmonickém manželství. O Cenzině dětství, vzdělání a jiných činnostech se toho příliš neví, ale jisté je, že se seznámila na půdě Alpinistického klubu se svým budoucím manželem Hannasem Silkem. Narodily se jim tři synové. Všechny vychovala v „alpském stylu“. Podnikali společně výstupy v Dolomitech na Fermedaturm a na Venediger. Účastnili se jako tým mistrovství Rakouska ve skálolezectví. Cenzi vyhrála všechny disciplíny. Bohužel, hory a válka se staly pro jejich rodinu osudnými. Nejstarší syn Uli se zřítil společně se Švýcary Fligerem a Mittelholzem a Lieselotte Kastnerovou v roce 1937 z jihozápadní stěny Stangenwaldu (Hochschwaben). Druhý syn  Mainhart padl v roce 1944 jako důstojník v Itálii a nejmladší Hannes jako vojín v Polsku. Její manžel přežil svého nejmladšího syna jen o pár měsíců. Cenzi zůstala sama. 
 
Zůstala sama, ale ne bez přátel. Domácnost jí začala spravovat její sestra, která se po smrti jejího manžela přistěhovala k ní. Cenzi se přestěhovala do karwendelského domu, ke kterému měla zvláštní osobní vztah. Ze starého zbořeniště vystavěla časem účelovou stavbu pro chudé a opuštěné děti, jakousi obdobu zotavovny. Jídla nebylo mnoho, ale děti toužily především po mateřské lásce a pohlazení. Obojího se jim od Cenzi dostalo. 
 
Liese Bliem, jež tímto lidským experimentem prošla, píše do horolezeckého časopisu: „Ta překrásná údolí, obklopená kouzelnými horami, mnohdy zahalenými oparem, byly jste svědkem neuvěřitelného přátelství a lásky paní Cenzi. Nikdy v životě jsem něco podobného nezažila.“ 
 
Paní Cenzi von Ficker-Silk zemřela u svých přátel v Norimberku 26. srpna 1956, pár dní před svými osmasedmdesátými narozeninami.                            
 
text: Pavel Roháček
foto: archiv autora
 
úvodní ilustrační foto: Atharva Tulsi, unsplash.com
 


Mohlo by vás zajímat

A. Walde: Batoh provoněný temperou
Montana 5/2013

A. Walde: Batoh provoněný temperou

A. Walde: Batoh provoněný temperou    Přibližně před sto lety byly v horských oblastech Kitzbühlu z uměleckých děl k vidění především ...
08.10.2013
Profesor Herbert Tichy – poprvé na osmitisícovku alpsky
Montana 5/2014

Profesor Herbert Tichy – poprvé na osmitisícovku alpsky

"Velehory jsou zvláštním a tajemným světem,  který musí mít člověk rád, když do něho vstoupí a když ho tento svět ...
08.10.2014
Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu
Montana 5/2015

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu   Mezi horolezci patřilo Emilu Zsigmondymu místo v kategorii, do které byl zařazen jako hrdina bez horského ...
08.10.2015
Vzpomínky na Milaräpu
Montana 4/2019

Vzpomínky na Milaräpu

Vzpomínky na Milaräpu (ukázka z textu) V roce 1973 zemřel kitzbühelský rodák a Tyrolan tělem i duší Peter Aufschnaiter. Jeho jméno začalo ...
06.08.2019
Sága rodu Harlinů
Montana 5/2018

Sága rodu Harlinů

Mezi nesčetnými symbolickými pomníčky na úpatí hory smrti – Eigeru – je skromný, nenápadný, ale na první pohled udržovaný ...
04.10.2018