„Teď už můžu…“ Tomáš Mrázek, Montana 2 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
„Teď už můžu…“ Tomáš Mrázek
Je pořád stejný. I přes sádru na ruce a operovanou nohu měl dobrou náladu a o své sportovní kariéře mluvil bez velkého vychloubání, spíše ve stylu: „Vlastně to byla strašná náhoda, že to vyšlo…“ Lezení svým způsobem řeší pořád, i když jím už podle svých slov „tolik nežije“.  Když jsme si objednali jídlo, dožadoval se ještě tatarské omáčky. S tím, že teď už může…  Tomáš Mrázek
 
 

„Teď už můžu…“

 
Nechceš začít rovnou o tom zranění? Byť jsme si rozhovor domlouvali dřív, než ses pomlátil, a jenom kvůli tomu tady teď nesedíme…
Stane se, no. Na stěně. Dodělávali jsme stěnu v Bratislavě a den před otevřením se to stalo. Jen tak jsem si blbnul a prolízal se bez lana a nečekaně jsem spadl.
 
Vysoko?
No, nebylo to úplně nad zemí, ale nějak hodně vysoko taky ne. Dopadl jsem blbě na bok, na beton, nadvakrát si zlomil ruku a rozdrtil patu. Vlastně ani pořádně nevím proč. Mnohokrát jsem při lezení spadl podobně, ale teď jsem měl zkrátka smůlu. Ono je asi horší spadnout ze dvou metrů blbě než třeba ze sedmi dobře. Snad se z toho nějak dostanu. Vadí mi to, ještě bych potřeboval tak dva měsíce pracovat, abychom to v té Bratislavě pořádně rozjeli, a teď ani nemůžu řídit.
 
Tak něco veselejšího, co ta bratislavská stěna?
Sehnali jsme halu, vedle Avionu, Shopping Parku, u letiště, fakt velká hala… pronajali jsme si ji a postavili v ní stěnu. Velkou. Šestého února jsme otevírali. Ještě pořád to doděláváme, ale lidi už pomalu začínají chodit. Tak uvidíme.
 
To je ale tvá věta, že neznáš lezeckou stěnu, která by zkrachovala.
To pořád platí. Lidí leze pořád víc, ale to se může jednoho dne obrátit, zkrátka ten trend se zkoušením nových sportů může zase rychle přestat. Doufám ale, že ne. Že budou mít lidé pořád volný čas. Že se budou snažit vydělávat, ale zároveň mít volno. Ti, kteří jsou celý den na stavbě, potom už asi moc nesportují, co?
 
Co tě vedlo zrovna ke stavbě stěny?
No, musel jsem se nějak zabezpečit. Člověk musí něco dělat, a když je sportovec, a je jedno, jestli leze nebo hraje hokej, a skončí, má buď někde našetřeno, což není zrovna případ lezení, nebo zkrátka musí začít něco dělat. Nemáš žádnou praxi, takže můžeš jít dělat v podstatě všechno, ale když se motáš kolem sportu, máš k němu logicky nejblíž. Tak jsem šel do stavění lezeckých stěn. Pro někoho je „byznys“ prodávání vajíček na rynku, pro někoho jiného až to, když máš firmu s padesáti zaměstnanci. Já si ale myslím, že se těmi stěnami uživit půjde.
 
Ty už jsi spolupodílníkem na druhé stěně, že?
Ano, ta první je ve Wrocławi. Začátek byl takový vlažný, ale teď, po roce a něco už je to dobré. Samozřejmě že návratnost je dlouhá, ale na druhou stranu dělá člověk při stavění stěny to, co je mu blízké a co umí.
 
Pamatujete?
 
 
Jak se díváš na dnešní lezení?
Lezců je mnohem víc, ale řekl bych, že na to, kolik lidí leze, je pořád hodně málo dobrých lezců. Přijde mi, že dřív ty nejlepší bavil pobyt v přírodě, skály, prostě to byl životní styl. Dneska lidi lezou a kromě toho často dělají i jiné sporty. Možná že kdyby bylo lezení olympijský sport, přišlo by víc peněz a členská základna by se postupně profesionalizovala.
 
Otázka, kterou jsi určitě slyšel snad tisíckrát: Proč jsi vlastně přestal s vrcholovým lezením?
Bylo toho víc. Hlavně zdravotní problémy a vyprchání mých osobních cílů. Už jsem věděl, že ani když polezu déle, nic těžšího nevylezu. Teoreticky bych třeba dokázal nacvičit něco hodně těžkého, třeba 9b, ale věděl jsem, že to budu zkoušet měsíc, a ani pak to třeba nevylezu. Na závodech bylo cítit, že jsou tam mladí, zdraví, motivovaní, tak proč v tom zůstávat dál? Už bylo načase začít si to užívat zase jinak. Možná to bylo moc brzo, třeba jsem v tom závodním kolotoči mohl vydržet ještě dva tři roky, na druhou stranu, třeba to bylo úplně akorát. Zkrátka přišla jiná životní etapa. Už bylo načase zkusit něco nového.
 
Bylo to těžké rozhodnutí?
První půlrok celkem jo. Pořád jsem to v hlavě řešil. Že někam nejedu, že míň lezu. Navíc, když jsem řešil další obživu, jednu dobu jsem nemohl lézt vůbec. Teď už je to zase časově lepší, jen nebýt toho nedávného zranění. Prostě jsem si řekl, že chci-li lézt ještě dlouho, nemůžu si tělo tak huntovat. Profesionální sport není zdravý a řekl bych, že devadesát procent sportovců skončilo právě kvůli zdraví. Ne že by je to úplně odrovnalo, ale často se střídalo období, kdy byli zdraví, s tím, kdy se museli dostávat do formy. Nakonec je to tak, že jsi v dobré formě, potom se něco stane, léčíš se, rehabilituješ, dostaneš se do optimální formy a zase je nějaký problém. To už je na nic. Pro mě to hlavně znamenalo, že můžu ještě chvíli dál, ale budu se zraňovat a bude to psychicky náročné. Stejně už asi nepřekonám, co jsem dokázal, a jestli tu byla ještě nějaká šance, tak po velkém trápení a jenom nepatrná… a to bude všechno. Hotovo, nazdar. Přestat je těžké a musí se to umět.
 
A o co konkrétně zdravotně šlo? Prsty?
Tak u lezení jde samozřejmě vždycky hlavně o prsty. Já měl dlouhodobé drobné problémy, ale ten poslední už byl takový, že už to bylo vážné. Zánět všech šlach, který se rozleze do dlaní a do předloktí, a to už je pak těžké. I teď, když si jdu po nějaké pauze zalézt, to ještě cítím. Odrovnal jsem se sám a měl jsem strach, že se to začne vracet. Třeba by to tehdy ještě šlo na nějakou delší dobu přeléčit. Těžko říct.
 
Jak se ti daří skloubit tvé dnešní lezení s prací?
Myslím, že než skákat mezi lezením a výjezdy je lepší se věnovat intenzivně práci a třeba za tři roky tu práci už jenom víc kontrolovat a mít čas jezdit ven. Na skály, do hor… návrat do časů, kdy pro mě lezení znamenalo i jisté omezování, už ale neplánuji. Mě u každé práce baví radši víc pracovat, ale přemýšlet u toho. Ne přijít někam na nějakou dobu a tam dělat přidělený úkol. A ještě horší by to bylo, kdybych si myslel, že takhle se ta práce dělat nemá. Takže stěny jsou pro mě z tohoto pohledu ideální.
 
Kdybychom se vrátili v čase do doby našeho prvního rozhovoru, trénoval bys jinak? 
Určitě. Asi bych víc regeneroval. 
 
Ono to opravování domu ti také asi nedodalo, co…
To rozhodně ne. Je spousta věcí, které jsou poznat až zpětně. Já tak vždycky fungoval. Navrhl jsem si plán a podle něj jsem šel. A potom jsem to nějak zhodnotil a případně změnil. Problém je, že když už jsi sám na konci, můžeš tak maximálně radit jiným.
 
Stěna K2, Bratislava
 
 
A radíš jim?
Tak trochu ano, ale moc lidí za mnou pro radu nechodí. To spíš ze začátku byli lidé, kteří po mně chtěli informace. Faktem ale je, že poslední dva roky, kdy nelezu výkonnostně, jsem ani neměl moc času – hledal jsem něco pořádného čím se živit. Něco, co chci a co mě bude bavit. No a až jsem to našel, začal jsem se tomu naplno věnovat. 
 
A není to trochu škoda? Lezecká škola Tomáše Mrázka, dvojnásobného mistra světa, to by mělo celkem zvuk… Vidím to ovšem tak, že takový potenciál máš jen nějakou dobu. Pak nenávratně zmizí.
Já toho svého jména zatím využívám hlavně na ty stěny. Lidé se docela chytnou a člověk může dělat věci, o nichž si myslí, že jsou správné pro další posun lezení.
 
Asi bude potřeba se zmínit, že jste se rozešli s Helčou Lipenskou a ten dům, který jste opravili, jste prodali.
No jo, je to tak. Kupci měli děti, tak si dokonce nechali i půlku té naší stěny, kterou jsme tam v podkroví měli. Jo, byl to radikální řez, ale i takové je někdy potřeba udělat. Člověk nemá možnost volby. Nebo možná má, ale radši si zvolí tu tvrdší cestu. Peníze z toho domu jsem investoval.
 
V jaké obtížnosti dnes „rekreačně“ lezeš?
Tak pořád to 8a na on sight dám. Samozřejmě, když jsme půl roku makali na stavbě, nebyla to s lezením žádná sláva. Teď, když už jsem doufal, že bude víc času na nějaké „popolézání“, jsem se takhle blbě zranil. Takže se to zase minimálně o půl roku posune.
 
Pamatujete? Adam tehdy ještě "existoval" jen v našich nejsmělejších myšlenkách. M1/2002, str. 21
 
 
Mně osobně se na lezení nejvíc líbí ta chvíle, kdy člověk nemyslí. Koncentruje se tak, že nemá čas myslet…
… taky to tak mám.
 
Já se s tebou vůbec nechci poměřovat, ale fakt je, že ten zážitek může přijít v jakékoliv obtížnosti. Nemyslíš, že tvůj úraz může trochu souviset i s tím, že trénované tělo, zvyklé dělat tisíckrát tu stejnou věc, na to najednou nemělo? Jako že hlava věděla, ale tělo ne? Vždyť jsi sám řekl, že nevíš, jak jsi spadl.
Asi ano. Navíc když hodně lezeš a když už spadneš, málokdy se ti něco stane. To se spíš nějaký karambol přihodí lidem, kteří lezou občas.
 
A jak tvé tělo snášelo, nebo snáší tu absenci tréninkové zátěže?
Hlavně jsem si doléčil některá zranění. To moje unavený tělo odpočinek zkrátka už nějak potřebovalo. Ano, ze začátku mu něco chybělo, ale já se vždycky tak nějak zdravě, všeobecně, hýbal, takže nemyslím, že by byl problém v tomhle. Spíš naopak, už jsem se nemusel tak omezovat, třeba v jídle a tak. Navíc některé mé odříkání, třeba v jídle, asi nebylo nutné kvůli samotnému výkonu, důležitý byl ten psychický rozměr, že jsem to tak chtěl a šel jsem si za tím. Prostě jsem se musel soustředit jen na lezení, což teď není.
 
Tak to bychom měli, co ti lezení vzalo. Co ti naopak dalo?
Zážitky, které jsou v životě nejvíc. Všechno ti můžou sebrat, ale zážitky ne. A vůbec, peníze je nejlépe investovat do zážitků. Hmotné věci ztrácí hodnotu. Takže k otázce: cestování, lezení a dobrodružství. Spoustu zážitků. A potom sebevědomí, rozhled a samostatnost. Ale to jen díky tomu, že se mi podařilo prorazit. Kdybych neprorazil, moc sebevědomí by mi to nedodalo. Ani samostatnosti. Pořád bych byl odkázán na nějaké rady od někoho. Měl jsem deset let svobodného života ve věku, kdy jiní už bývají svázáni prací. To byl život, o který bylo těžké přijít. Bylo to jako sen. Po škole mít dost peněz na život, nesedět v kanceláři na jednom místě a dělat, co člověka baví.
 
A co lidé kolem tebe, kamarádi a tak? Když jsi nahoře, tak asi není problém mít spoustu známých, ale jsi-li dole, tedy myšleno výkonnostně, tak to protřídí všechny ty kolem, ne?
Jasně. Hlavně když se mezi těmi lidmi už nepohybuješ. Určitě to, jestli se lidé se mnou bavili víc, nebo míň, souviselo s tím, jak jsem lezl. Tak je to v životě ale asi vždy. Upřímně, úplně všeobecně je hodně těžké potkat v životě opravdové kamarády. Musím říct, že za ty dva roky, co nelezu výkonnostně, jsem našel lidi, o nichž si myslím, že jsou mí dobří kamarádi, ale nestojí to na tom, že lezu. Když nějak ve skupince lidí vyčníváš, je těžké mít mezi těmi ostatními opravdové kamarády. Dokonce mi přišlo, že ze začátku, když jsem začínal s lezením, jsem měl kamarádů, co jsme spolu jezdili lézt, mnohem víc než v době, kdy už jsem dobře lezl. Nic zkrátka není zadarmo.
 
Jiné sporty?
Dělal jsem i jiné sporty, ale to je prostě nuda. Buď je to málo akční, nebo málo vysilující, ale hlavně tam není ten adrenalin. I když zkusím něco jiného, pořád mi přijde, že toho adrenalinu je tam zkrátka málo. Asi by to chtělo nějaký skydiving nebo něco podobného, ale to už je zase možná moc. U lezení sice můžeš spadnout, ale ne až na zem...
 
… většinou. Podívej se na sebe.
Kdo leze bez lana, ten se jednou musí zjebat. Tak to prostě je.
 
Díky a hodně štěstí!
 
Ptal se: Tomáš Roubal
 
Kontakty na stěny zmíněné v textu:                                                     
Bratislava - K2 
Wrocław - Tarnogaj


Mohlo by vás zajímat

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
Bokula
Montana 3/2016

Bokula

Bokula je: město v Konžské demokratické republice, Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa, brněnský ...
09.06.2016
Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Chtěl!
Montana 4/2013

Chtěl!

Chtěl!   Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s nápisem: ...
09.08.2013
Příliš pozdě, a přece právě včas
Montana 1/2014

Příliš pozdě, a přece právě včas

Alexander Luger nejen že jezdí s Berndem Zangerlem lézt a bouldrovat do Indie, jak jste si mohli přečíst v minulém čísle, přelézá těžké skalní ...
03.02.2014
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo
Montana 1/2018

Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo

Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo   Richard a Michal. Dva lidé plní elánu, dva rozdílné a přece v něčem tak podobné ...
15.02.2018
Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix
Montana 1/2018

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix   Není nad francouzská červená vína. A mezi nimi není nad vína z Provence. A z nich potom ...
15.02.2018
Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi
Montana 6/2014

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi   „Nazdár. Všude o mě píšou, jenom Montana ne.“ „Vždyť ...
03.12.2014
Martin Stráník
Montana 4/2019

Martin Stráník

Martin Stráník (ukázka z textu) Dne 8. března 1348 založil Karel IV. Nové Město pražské, ve stejný den roku 1863 zveřejnil Gregor Mendel výsledky ...
06.08.2019