Dobrodružství mezi dvěma oceány: Aconcagua, Montana 3 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Dobrodružství mezi dvěma oceány: Aconcagua
„Jdu hned za Philem. Krok, šest hlubokých nádechů a výdechů, další krok, šest hlubokých nádechů a výdechů. Většinou se mi při výstupech vloudí do hlavy nějaká písnička, odpovídající rytmu mých kroků, ale tentokrát ne. Asi nic tak pomalého neznám.“
 
 

Dobrodružství mezi dvěma oceány: Aconcagua

 
Stojíme tváří v tvář pomyslné vstupní bráně královny And – nacházíme se v údolí Punta de Vacas, ve výšce 2.350 m n. m. Já, šest Američanů, jeden Kanaďan a dva průvodci společnosti Alpine Ascents ze Seattlu. Cestou z Mendozy jsme v městečku Penitentes zanechali část našich věcí a jídla. Do základního tábora nám je pomohou dopravit muly. Abychom se dobře adaptovali na nadmořskou výšku, máme padesátikilometrovou cestu do základního tábora rozdělenou do tří dnů. Cesta s trochou nadsázky připomíná přerod amazonské nížiny v poušť Gobi. Během dne je příšerné vedro, ráno neuvěřitelná zima.
 
Pro výstup na Aconcaguu jsou nejtradičnější dvě cesty. Méně náročnou variantou je normálka, „výšlap“ jihozápadním údolím, náročnější je pak takzvaná „polská cesta“ vyžadující i slušné technické lezení. Naše trasa by měla být modifikací „polské cesty“, těsně pod ledovcem chceme traverzovat a napojit se z „polské“ na normálku, čímž bychom horu přešli i z východu na západ.
 
 
Cestou do prvního výškového tábora
 
 

Po celé hoře je poschovávané jídlo a plyn expedic

 
Mezi tábory Pampa de Lenas a Casa de Piedra, kde trávíme první dvě noci, nás zastihne místní obdoba písečné bouře. I tady „dole“ umí být vítr hodně silný. Očima plnýma prachu co chvíli sleduju muly, které se bezhlavě řítí úzkou horskou stezkou. Okamžik nepříjemného vzruchu přinesla zanedlouho nehoda jedné z nich. Pád muly do divoké řeky pod námi a mačeta v rukou honáka, která ukončila utrpení zvířete, tak nějak dokreslily narůstající drsnost okolní krajiny.
Základní tábor Plaza Argentina ve výšce 4.200 metrů je domovem několika stálých posádek. Jde o nájemné kuchaře, nosiče a lékařský personál. Zásoby jim dováží pravidelně helikoptéra. Ta si na oplátku odváží shromážděné výkaly a odpad. Když přicházíme, jedna právě odlétá, ale jde o nouzový převoz dvou horolezců s příznaky vysokohorské nemoci. Z nedalekého ledovce vede do tábora přívod vody, kterou je možné bez úpravy pít. Je třeba ji nabrat ještě večer, protože přes noc zamrzá. Nazítří nás čeká volný aklimatizační den a večer povinná lékařská prohlídka. Považovala jsem ji za formalitu, ale překvapil mě její rozsah. Sebemenší náznak problému týkajícího se nadmořské výšky by znamenal stop. Z naměřených hodnot si pamatuji jen kyslík: 94 % a tlak: 135 na 75. Prý je to fajn. 
 
Západ sunce v základním táboře Plaza de Mulas
 
 
Máme za sebou první cestu do výškového tábora číslo jedna, kam vynášíme část výbavy. Věci schováváme v hromadách kamenů, zatěžujeme je a doufáme, že tam druhý den budou. Podobně jsou poschovávané věci po celé hoře, včetně jídla a plynu expedic, které nemohly ve výstupu pokračovat třeba kvůli nepříznivému počasí. V prvním táboře trávíme ještě zhruba hodinu, aby tělo zaregistrovalo zvýšenou nadmořskou výšku a lépe se aklimatizovalo. 
 
V základním táboře mě baví pozorovat rozdíly mezi lidmi z Evropy a ze zámoří. Ty jsou patrné na první pohled. Americký lezec oblečený do několika vrstev oděvů seriozních barev neúprosně vyhledává stín, kde si starostlivě pročítá návody ke všem svým solárním zařízením a s kolegy hovoří o kariéře, kterou zatím vybudoval. Jeho evropský protějšek si svléká pestrobarevné svršky s křiklavými vzory, zcela bezstarostně se opaluje a kouří cigarety.
 
Pohled ze střechy Jižní Ameriky
 
 
Dávám se do řeči se třemi Poláky. Před pár dny došli na vrchol, jak jinak než přes Polský ledovec. Na zpáteční cestě potkali skupinu záchranářů snášejících tělo amerického horolezce. Ten zahynul se svým kolegou předešlého dne. U prvního z dvojice Američanů se prudce zhoršily příznaky výškové nemoci a zůstal ležet ve stanu ve výšce 5.500 m n. m. Druhý cestou pro pomoc uklouzl a pád ukončil nejen jeho snahu, ale i život. Jeho kolega mezitím upadl do bezvědomí a také zemřel.
Ráno vyrážíme stejnou trasou jako včera. Když půjde vše dobře, tábor Plaza Argentina už neuvidím. Způsobem pokus omyl obracím v okolí prvního tábora jeden balvan za druhým a snažím se najít místo, kde se dá nabrat voda z tajících ledovců, protékající hluboko pod našima nohama. Jako výcvik trpělivosti to funguje výborně. Počasí nám zatím přeje. V noci je něco málo pod nulou, přes den teplo, dvacet stupňů. Usínám bez ponožek. O pár hodin později je usilovně hledám, spolu s dalším oblečením. Přituhuje.
 
 

Usměvavá legenda Lhakpa Sherpa

 
Tábor číslo dvě – Ameghino Col leží ve výšce 5.250 metrů. Cestou zdoláváme Diarrhea Hill, zatím nejhůře schůdné místo. V prudkém svahu pokrytém kamennou sutí se jde špatně a pomalu. Po každých dvou krocích sjedu o krok nazpátek. Zanecháme v táboře část věcí a hurá zpět. Cestou dolů běžíme. Je to na daném povrchu a v prudkém svahu pohodlnější.
Volný den trávím podrobnou prohlídkou penitentes. Jde o pozůstatky ledovce, které vypadají jako obří rampouchy otočené vzhůru nohama. Ze zimomřivého rozpoložení mě vytrhne zpráva, že dorazil Lhakpa Sherpa. Od počátku byl uváděn jako jeden z průvodců, ale nebylo jasné, kde a kdy se k nám připojí. Lhakpa je velice skromný, plný optimismu, jeho dobrá nálada je nakažlivá. Je jedním z nejúspěšnějších horolezců na světě a člověk si s ním připadá o dva stupně silněji a sebevědoměji. Tento nenápadný střízlík z Nepálu s americkým pasem je držitelem nejednoho titulu v rychlosti výstupu na světové vrcholy. V roce 2003 překonal rekord v rychlosti výstupu na Everest, na jehož vrcholu stál celkem čtrnáctkrát. Je rekordmanem i zde na Aconcague. Navíc rád a dobře vaří, takže se máme na co těšit. 
 
Po ranní rutině vyrážíme k Ameghino Col. Je pondělí. Pokud počasí vydrží, mohli bychom vrchol zvládnout už v pátek místo plánované neděle. Náš poslední výškový tábor měl být Black Rocks na severním hřebenu, ve výšce 6.279 m n. m. Lhakpa ale říká, že tam momentálně není žádný zdroj vody. Místo „falešné polské“ cesty se tedy napojíme na normálku ve čtvrtém táboře Plaza Colera ve výšce 5.970 metrů. 
 
Při přemístění do třetího tábora, kterým je Camp Guanacos v 5.500 m n. m., volíme opačný postup. Nejprve se přesuneme, přespíme a další den se vrátíme pro zbytek věcí. Ve Guanacos je o poznání více lidí. Na lidskou „přítomnost“ narážím na každém kroku. A to i v podobě povalujících se pytlíků s výkaly. V noci mi byla velká zima, v matraci asi zamrzl vlhký vzduch. Musím ji prohodit s karimatkou. 
 
Na vrholu Aconcaguy
 
 
Cestou pro zbytek věcí mi Lhakpa nadšeně ukazuje v dálce hory v Chile a Tichý oceán. Po návratu do Guanacos Mel a Shaun zjišťují, že včera postavili stan na zamrzlém jezírku pokrytém sněhem, které přes den roztálo. Stan je plný vody, a tak mají o zábavu postaráno. Cesta do Camp Colera je náročná. Nejstarší člen výpravy Charles (61) dorazil se zpožděním a necítil se dobře. Jsem zvědavá, jak to zítra zvládne. Camp Guanacos byl hrozný, ale Colera je ještě o pár stupňů horší. Stany jsme postavili na relativně čistém místě, ale všude si musím dávat pozor, kam šlapu. Tady je lidem často opravdu zle a všechna pravidla hygieny tu ztrácí svou platnost.
 
Na zítra mám vše připraveno. Ráno se jen podle počasí rozhodnu, kolik vrstev si obleču rovnou. Zatím mi nijak nedochází, že už zítřek je tím dnem, kvůli kterému jsem většinu volna za poslední rok trávila tvrdým tréninkem a přípravou. Trochu mě děsí očekávaná zima a obávaný silný ledový vítr. V Koflach botách mám přidanou izolační vrstvu a rukavice mám snad ty nejteplejší, co jsou. Tak snad to bude stačit.
 
Pro Aconcaguu charakteristické "pennitentes"
 

Emoce mají během výstupu volno

 
Vzbudím se a kouknu na hodinky. Je teprve půlnoc. Nehybně ležím, ale usnout se mi už nedaří. Vítr je silnější než kdy předtím a ze strany zpod stanu mi nadzvedává karimatku. Vyrazíme vůbec? Mé myšlenky přeruší poklepání na stan. Lhakpa mi přeje dobré ráno a hlásí, že připravil horkou vodu. Na nohy si obléknu čtyři vrstvy – termoprádlo, softshell, gore-tex a péřové kalhoty. Na tělo je toho ještě víc: termoprádlo, dvě mezivrstvy, softshell, gore-tex a péřová bunda. Nasoukám se do bot a jdu snídat. Venku je minus pětadvacet stupňů. Najím se, péřové vrstvy si dám do batohu, připnu mačky a v tu chvíli už chci být na cestě!
 
Zhruba po hodině a půl prudkého stoupání máme první přestávku. Sundám si rukavice a je mi taková zima, že mi není jasné, jak se zvládnu najíst a napít. Dám si energetický gel. Ten při kontaktu s čímkoliv hned mrzne. Zamrzá mi na prstech i oblečení. Kathy, Charlesova manželka, se rozhodne výstup vzdát. Nezvladatelně se třese a za doprovodu Erica začíná sestupovat zpět.
 
My ostatní vyrážíme dál. Následuje dvouhodinový traverz, který je kvůli silnému větru hodně náročný. Přes oblečení mi vítr sice neublíží, ale v momentech, kdy mám jednu nohu ve vzduchu, ztrácím rovnováhu. Hole v rukou pomohou, ale místo jedné z nich jsem si asi měla sundat z batohu cepín, který by mi pomohl v případě pádu na prudkém svahu. Lhakpa nás povzbuzuje, že brzy začne hřát slunce a dáme si pauzu v místě, kde to bude jako na pláži v Karibiku. Té pláži moc nevěřím, ale i představa tepla je fajn. Na slibované „pláži“ si dám další gel a zjišťuji, že mi zamrzla voda. Vrchol už je na dosah. Soustředím se na svůj rytmus, na pravidelné nádechy a výdechy. Jako bych šla s nastaveným autopilotem.
Najednou Charles padá k zemi. Asi tři sta metrů od vrcholu. Phil je vmžiku u něj. Charles je v bezvědomí a nedýchá. Lhakpa rychle spěchá na pomoc a aplikuje mu steroid dexametazon. Za několik vteřin Charles začíná opět dýchat. Pár minut nato se malátný a dezorientovaný pokouší vstát a s pomocí Lhakpy zahajují okamžitý sestup. Je zajímavé, jak v této výšce funguje jinak i myšlení – zážitek ve mně v danou chvíli nevyvolává téměř žádné emoce.
 
Na zpáteční cestě
 
 
Jdu hned za Philem. Krok, šest hlubokých nádechů a výdechů, další krok, šest hlubokých nádechů a výdechů. Většinou se mi při výstupech vloudí do hlavy nějaká písnička, odpovídající rytmu mých kroků, ale tentokrát ne. Asi nic tak pomalého neznám. Zahneme nepatrně vpravo, lezeme po velkých kusech skály a najednou vidím ten kříž označující vrchol. Dokázala jsem to! Po chvíli přijdou ostatní včetně Erica, který zavedl Cathy do tábora. Z vysílačky už i víme, že se Charlesův stav postupně lepší.
 
Na vrcholu trávím zhruba hodinu. Není úplná zima, ale delší dobu bez rukavic bych být nemohla. Výhled je fantastický, viditelnost neomezená. Prý jsou vidět oba oceány na obou stranách kontinentu. To nedokážu posoudit, protože barvy nebe a vody mi splývají. Kochám se výhledem na okolní pětitisícovky a pozoruji radost ostatních. Na vrcholu Aconcaguy, nejvyšší hory Jižní Ameriky, jižní a západní polokoule, s nadmořskou výškou 6.962 m n. m., jsem stanula 18. ledna ve 13:25, léta Páně 2013. Výstup trval celkem třináct dní. Život je jedno velké dobrodružství! 
 
Text: Dora Vaňourková
Foto: archiv autorky


Mohlo by vás zajímat

K vrcholu Illimani (6.438 m) – krížom cez Južnú Ameriku
Montana 1/2013

K vrcholu Illimani (6.438 m) – krížom cez Južnú Ameriku

Naša dvojčlenná miniexpedícia sa rozhodla dostať k druhej najvyššej a najkrajšej hore Bolívie tak povediac „spoza bučka“. Mali sme v pláne ...
04.02.2013
Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal
Montana 4/2012

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal     Je to už více než dva měsíce, co jsem se ...
09.08.2012