Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!, Montana 3 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

 
Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl tři nejvýznamnější stěny v Yosemitech, se v dubnu objevil v Čechách a na Slovensku. 
Alex toho stihne za jediný den opravdu hodně, můžete se o tom přesvědčit v rozhovoru, který Montaně exkluzivně poskytl, a také v následujícím článku ze „zákulisí“ jeho návštěvy. 
 
 
Jaký byl tvůj první dojem po příjezdu do Prahy?
 
Řekl bych, že nejvíc na mě zapůsobily věže na domech a všechny ty malé katedrály. Prostě skvělé stavby, Praha je parádní město. Porovnával jsem to s Budapeští, Vídní a Bratislavou, kde jsem nedávno byl. A říkal jsem si, že to tu vypadá podobně jako v Budapešti, kde se mi líbilo. Zcela jistě je Praha mnohem hezčí než Vídeň nebo Bratislava, tahle města mi přišla docela nudná.
 
Už jsi v Čechách byl, před několika lety, když jsi lezl v Adršpachu. Jak ses dozvěděl o Labáku?
 
Poprvé jsem o Labáku slyšel od Adama Pustelnika minulou sezonu v Bulharsku. Říkal jsem mu, že se sem chystám na přednáškovou tour a on hned: „Tak to musíš jet do Labáku, tam je to úžasný. Jako v Red River Gorge, super kvalitní sportovní lezení!“ Sliboval mi také, že to v Labáku není jako v Adršpachu, že si to tam člověk užije a je to zábava.
 
A líbilo se ti teda dnešní lezení v Labáku?
 
Jo! Hodně mě to ohromilo! Ale zatím nemůžu soudit, protože jsme lezli jen na jednom úseku masivu. Jak jsem viděl, je to hodně velké údolí, a já si vyzkoušel jen deset metrů široký úsek. Jinak to bylo nádherné lezení, dobrá skála. Zřejmě by to bylo lepší s maglajzem, ale i tak to pořád bylo moc dobré!
 
Musím se zeptat na tvé sólování. Motivuje tě víc pohled na skalní linii, nebo je to od začátku něco uvnitř tebe?
 
Myslím, že obojí. Asi je to něco uvnitř, nevím. Velká a známá sóla pro mě znamenají hlavně nádherné cesty, které jsou historické, ikonické a tak podobně. A tyto cesty vždycky nějakým způsobem poutaly mou představivost, například „Moonlight Buttress“ nebo Half Dome, což jsou klasické, perfektní linie. Je velmi jednoduché se pro ně nadchnout a říct si: „To je přesně to, co chci lézt.“ Sportovní cesty podle mě takto představivost neupoutají. Například dnes, tam kde jsme lezli, také nebyla žádná cesta, která by vyloženě vyčnívala, abys mohl říct: „To je ta ohromující cesta přesně uprostřed.“
 
V televizním dokumentu od National Geographic tvrdili, že jsi talent, dokonce jako Michael Jordan. Cítíš se talentovaný?
 
Ne, proboha. Vždyť jsi mě dnes viděl lézt (Alex naráží na svůj pád v rozlezovém IXb – pozn. autora). Určitě nejsem talent, ale chodím lézt často, vlastně lezu skoro pořád. A tak to dělám už několik let.
 
Šéfredaktor Montany tvrdí, že musíš být pořád opilý, když vidí, jak lezeš. Piješ alkohol?
 
Ne, ve skutečnosti nepiju vůbec. Ještě jsem nezačal, ale jsem si jistý, že jednoho dne začnu.
 
Také jsem se dočetl, že nejíš maso.
 
To je pravda, přestal jsem jíst maso kolem loňských Vánoc.
 
A cítíš se lépe?
 
Je to docela zajímavé. Hodně jsem o tom četl a momentálně se cítím o hodně lépe, hlavně z morálního a etického pohledu. Jsem rád, že už nepodporuju ten systém.
 
Poslední relikvie Xb
 
Nezeslábl jsi kvůli tomu?
 
Od té doby, co jsem přestal jíst maso, jsem se stále držel svého tréninkového deníku. První dva měsíce jsem se fyzicky cítil opravdu hodně dobře. Nejspíš ale nelezu výrazně těžší cesty. Není to tak, že když přestaneš jíst maso, jde ti to hned lépe. Ale lezl jsem vícekrát za týden, vydržel jsem víc hodin cvičení a byl jsem v pohodě. Fyzická výkonnost se mi po dobu tří měsíců zlepšila, ale po tomto období jsem se cítil hrozně unaveně. Podle toho, co jsem četl, je to důsledek změny metabolismu, který člověk cítí po výrazné změně způsobu stravování. Teď bych řekl, že se to zase vrátilo do normálu. Takže stručně: žádná výrazná výkonnostní změna nenastala, nicméně já se cítím výrazně lépe.
 
Máš nějaké zlozvyky?
 
Jak vidíš (Alex si přidržuje igelitku s muffiny – pozn. autora), jím dost sladkého pečiva, miluju čokoládu, koláče… Prostě miluju sladké.
 
Počteš si raději v tištěném lezeckém časopise, nebo na webu?
 
Lepší je tištěný časopis. Sice většinou hledám novinky on-line, ale mám raději tištěný, ve kterém si můžu listovat fotkami a zjišťovat, co se děje.
 
V pořadu 60 Minutes na stanici CBS říkali, že jsi ukradl rodinnou dodávku, abys mohl jezdit za lezením. Jak to tehdy bylo?
 
Svou první dodávku jsem si jenom půjčil. Postupně jsem ji teda zničil, ale neříkal bych tomu krádež.
 
Také jsi v tom pořadu tvrdil, že nebudeš sólovat donekonečna.
 
Asi budu lézt bez lana pořád, ale už to nebude to nejtěžší „hardcore“ sólování.
 
A kromě toho, co chystáš dál? Nějaké těžké vícedélkové lezení? Něco jako byl třeba v únoru prvovýstup v Mexiku? (Cesta „My Regalo Favorito“, 8b, 19 délek, s Joshem McCoyem v oblasti El Portero Chino – pozn. autora)
 
To nebylo tak těžké, jen jedna délka byla 8a+/8b. Jinak nevím, záleží, kam mě to zanese. Letos se chystám na dlouhé, až padesátidélkové cesty na Aljašce. Pak také plánuju s kamarádem cyklotour po nejvyšších horách Kalifornie. Takže mě možná chytne cyklistika. (Na zmíněné nejvyšší hory Kalifornie prý chce Alex lézt „lehkými“ sólovýstupy kolem 7+ UIAA – pozn. autora.)
 
Takže bavit se o vzdálenější budoucnosti je zbytečné? Plánuješ se někdy usadit?
 
Moc rád bych jednou měl domek, rodinu a takovéhle věci. Ale v následujících pěti nebo deseti letech to skutečně nebude. Uvidíme. Člověk nikdy neví, třeba potkám tu pravou ženskou a řeknu si: Peču na lezení! Chci mít rodinu. („Fuck this climbing stuff! I want to have a family.“)
 
A už jsi nějakou takovou potkal? Co slečna, která s tebou sdílela malý byt ve filmu Honnold 3.0?
 
Ještě ne. Momentálně už zase nemám holku. Strašně moc cestuju, bylo toho na ni moc a tak… Ale je bezvadná, takže možná někdy… třeba se to nějak znovu otočí.
 
Jak se stavíš ke svým hektickým přednáškovým výjezdům?
 
Teď poprvé dělám takovou velkou tour. Mám z toho smíšené pocity, ale asi to příští rok udělám znovu. Pokud se chci živit jako profesionální lezec a dělat podobné pracovní akce, tak toto je pravděpodobně ten nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat. Tady poznávám nová místa, nové lezecké oblasti a je to pro mě mnohem lepší než dělat přednášku v pitomém Chicagu. Na druhou stranu, dělat velké množství podobných akcí už trochu leze na nervy.
 
Co tě na tom nejvíc štve?
 
Myslím, že to nejhorší je odpovídání na stále stejné otázky typu: Cítíš strach? Co na to říká tvá máma? Chápu, že lidi tyto otázky napadají, ale já už nesnáším své odpovědi, protože odpovídám pořád stejným způsobem. Tím nudím sám sebe, jsem unavený z toho, jak to pořád opakuju. Pak se z toho stávají fráze a já si připadám stupidně, jako blbec. („I feel stupid, like a douchebag.“)
 
Návrat krále Xa
 
Teď trochu obecněji: co si myslíš o budoucnosti lezení, bude se ubírat spíš stylem Adama Ondry – extrémně těžké, ale bezpečné lezení, nebo tvým stylem – těžké a psychicky náročné?
 
Myslím, že lezení půjde všemi směry, že bude pokračovat v tom, jak se vyvíjí teď. Něco je víc šílené, něco je hodně hodně těžké, což dělá Adam… Podle mě je lezení spíš jako kruh, který roste do všech stran.
 
Měl bys radost, kdyby se z lezení stal olympijský sport?
 
Já bych to ocenil, bylo by to fajn. Už teď je obrovský rozdíl mezi venkovním a soutěžním lezením. Jsou to dva odlišné sporty. Dokonce i Adam říká, že nemůže pořádně závodit, protože leze hodně venku. To je podle mě bláznivé, protože on je tak zatraceně silný! Ale dokonce ani on nemůže bez speciální přípravy závodit. Mě tyhle závody moc nezajímají, i proto, že nikdy nebudu schopný závodit.
 
Už jsi Adama Ondru potkal?
 
Ano, minulý týden. Moc jsem ho nestačil poznat, ale vypadá jako pohodář. Pro mě je nepředstavitelné, že Adam dokáže trénovat tak na maximum, v každém kroku jde na krev. Přál bych si, abych to také dělal, ale od přírody lezu tak na sedmdesát procent. Prostě v klidu, vyrovnaně. Adam bojuje v každém kroku. Dám příklad, boulderovali jsme spolu uvnitř, což pro mě znamená legraci s kamarády a tak. Adam tam vybuchoval na celou stěnu: „Faaa! Caaa!“ Ale díky tomu je tak silný. Další den poté jsem byl na výletě po těch nejmarnějších slovenských oblastech („the shitiest Slovakian crags“). Mimochodem, i místní říkali, že to jsou nejhorší oblasti, ale jinam se tou dobou kvůli dešti jít nedalo. Bylo to vtipné, toho dne jsem přelezl na flash boulder 8A, lezl jsem lépe než normálně, protože jsem si vzpomněl na Adama a na ty jeho skřeky. Prostě jsem také zatnul a držel se na krev.
 
Jaká je podle tebe ideální proporce mezi technikou, sílou a psychikou, třeba v procentech?
 
Myslím, že na tom tolik nezáleží. Někteří lidé mají děsnou techniku, jako třeba Chris Sharma. Když byl mladý, měl hrozivou techniku, ale byl tak moc silný! Takže jeho výkon tvořila tak z devadesáti procent síla a z deseti procent technika. A kdo ví, co měl v hlavě. Ale poté, co zestárl, se jeho technika hodně zlepšila, je pořád hodně silný, a teď už i psychicky.
 
Jak vidíš sám sebe?
 
Sílu mám docela malou, nikdy jsem pořádně necampusoval. Techniku mám poměrně dobrou a psychiku také. Nicméně, moje duševní odolnost není tak vysoká, jak si lidé mohou myslet. Když lezu špatně zajištěnou cestu s lanem, bojím se úplně stejně jako každý jiný. Mám strach, že spadnu, vypárám všechno jištění a skončím na podlaze.
 
(Rozhovor proběhl 18. 4. 2013 při cestě z Labáku do Prahy.)
 
usměv Alexe Honnolda

 

Hektický život tichého lezce

Stává se mi to celkem často. Před cvakáním prvního kruhu nebo nepříjemně vysoko nad ním. Představuju si, jak by se v těch stejných místech v klidu procházel Alex Honnold, a navíc bez lana. Občas mi to pomáhá. 
 
Proto mě docela překvapuje Alexův úlek, když se ho po cestě do Labáku v autě ptáme, jestli chce zkusit tradiční cesty, nebo sportovní. „Každopádně ty nové!“ prohlásil, „nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!“
 
S Alexem je legrace už při výjezdu z Prahy. „Co to tamhle máte za komunistické rakety?“ ukazuje na Žižkov. Také ho zkoušíme, jestli by radši nešel boulderovat na ošlapané kameny na Petříně. Říkám mu, že by to bylo asi to nejhorší, co kdy viděl. „Blbost, nejhorší oblasti byly na Slovensku!“ tvrdí Alex a vypráví o „strašně znečištěných skalách“ a lezení za deště. Tento zážitek absolvoval během své návštěvy filmového festivalu Hory a město. V průběhu dubna bydlel osm dní v bratislavském hotelu a toto město se mu stalo, jak říkal, „novým domovem“. Vzpomínal hlavně na večírky, z nichž některé trvaly do sedmi ráno.
 
Kromě Bratislavy byl Alex Honnold ještě ve Vídni a v Budapešti. Rána trávil v průběhu své tour po střední Evropě hlavně tím, že běhal a poznával tato města. „Běžím takhle centrem Prahy a najednou vidím svůj obličej na plakátu. Pane jo, to jsem já!“ směje se Alex. Odpoledne má autogramiádu v Rock Pointu na Národní třídě a poté přednášku v lezeckém centru SmíchOff. Do té doby ale stíháme pár cest v Labáku. Je krásně, zřejmě je zatím nejteplejší den v roce.
 
Když se blížíme k Labské Stráni, všímá si Alex stolových hor v Německu. Přibližně před šesti lety byl v Sasku s americkou skupinou natáčet film Sharp End. „Tehdy jsem vůbec nevěděl, kde jsem. Teď už to tady trochu znám. Už jsem vlastně skoro domorodec, když bydlím v Bratislavě.“
 
Přicházíme pod Trůn na pravém břehu Labe. Už teď je docela teplo a ruce se potí. Vysvětlujeme Alexovi, že oficiálně je tu maglajz zakázaný, ale že většina lidí ho používá.  „To zní stupidně,“ nechápe a dodává s úsměvem: „Polezu bez něj. Nechci riskovat mezinárodní skandál.“ Z rozlezového IXb vypadává, ale je vidět, že mu to nijak nevadí. Já mezitím stoupám po jeho laně s brašnou objektivů u pasu. Rozveseluji okolí svou jumarovací technikou, ale beru to jako jediné dnešní posilování. Alexovo lano navíc hodně pruží, používá jednoduché o průměru 9,1.
 
Shora si mohu parádně vychutnat Alexův precizní a tichý styl lezení. Jako by lezl spíš očima než silou. Postupně se mi začínají odkrvovat nohy, škrtí mě prsák, brašna i foťák, ale pořád si to divadlo užívám. Občas prohodíme pár slov.
 
Ve vrchní části „Poslední relikvie“ (Xb) Alex vypadává ze zpoceného chytu. Linie ho ale zaujala, tak si ji nechává nacvakanou. V lezení se střídají s Honzou Zbrankem, stavěčem cest na pražské SmíchOffce. Myslím, že kdyby se na ně díval někdo mimo obor, podle lezení by nepoznal, kdo je větší hvězda.
 
Těsně před odjezdem se Alex pouští do druhého pokusu. Kolem pravého poledne, při 30 oC na slunci přelézá Xb bez maglajzu! Jak už jsem napsal, zřejmě je dosud nejteplejší den roku. „Poslal jsem projekt, takže už jsem spokojený,“ hlásí nadšeně Alex a svižně se vracíme k dodávce. Za dvě hodiny začíná autogramiáda. „Vážně mě mrzí, že kvůli mně musíte odjet tak brzo,“ omlouvá se a je na něm vidět, že by v Labáku nejraději ještě chvíli pobyl.
 
Při příjezdu do Prahy na zadním sedadle usíná. Jeho program je nabitý a moc času na odpočinek nemá. Říkal mi, že se často vůbec neorientuje v tom, co se kolem něj děje, kam ho kdo vozí a podobně. Také v Rock Pointu na něj čeká spousta nových lidí. Alex se probírá na Národní třídě a  na kraji přechodu pro chodce se převléká do košile. Trochu hektický život. Na druhou stranu – nemusí chodit do práce.
 
Po autogramiádě si kolem páté odpoledne Alex odskočil na vegetariánský oběd a přesunul se do lezeckého centra SmíchOff, kde vyzkoušel pár cest. V osm začala jeho prezentace. Vyprávěl o lezení na Borneu nebo v africkém Čadu a odpovídal na spoustu otázek z publika, kde se tísnily přibližně tři stovky lidí. Předtím v autě Alex říkal, že už ho ty přednášky nudí, že je snad odříká slovensky stylem: „Špára – lano, špára – no lano, špára – no lano...“ Ale myslím, že si nakonec svou poslední show před návratem do Ameriky užil. Nikdo se ho totiž nezeptal: „Co na to říká tvoje máma?“
 
Také pro mě byl den s tímto usměvavým borcem hodně inspirativní. Viděl jsem, že ani jemu nebylo příjemné cvakat druhý borhák v šesti metrech nad zemí. Tím pádem ale jeho yosemitská sóla nechápu vůbec.
 
Děkuji lidem z Rock Pointu a z lezeckého centra SmíchOff, kteří Alexe Honnolda pozvali do Prahy, speciálně pak Tomášovi, Vandě a Honzovi ze SmíchOffky za zorganizování výjezdu do Labáku a spolupráci při fotografování.
 
Text a foto: Standa Mitáč
 


Mohlo by vás zajímat

Příliš pozdě, a přece právě včas
Montana 1/2014

Příliš pozdě, a přece právě včas

Alexander Luger nejen že jezdí s Berndem Zangerlem lézt a bouldrovat do Indie, jak jste si mohli přečíst v minulém čísle, přelézá těžké skalní ...
03.02.2014
Bokula
Montana 3/2016

Bokula

Bokula je: město v Konžské demokratické republice, Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa, brněnský ...
09.06.2016
Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán
Montana 2/2014

Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán

Nemáme ani koški a ledoruby. Unesli jsme jen kus lana, dvě smyčky a pár karabin. Zato neseme jídlo a benzin na dva týdny. Snad to bude stačit, chystáme se projít ...
09.04.2014
Mluví k tobě kameny
Montana 4/2014

Mluví k tobě kameny

Nejznámější česká boulderingová soutěž tentokrát očima hlavních aktérů. Tedy z pohledu těch, kvůli nimž sem lezci jezdí.     Mluví ...
13.08.2014
Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi
Montana 1/2016

Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi

Polská dvojka alpinistů Marek „Regan“ Raganowicz a Marcin Tomaszewski si za letošní cestu „Katharsis“ Stěnou trollů zasloužila titul „Sympaťáci ...
12.02.2016
Lano jsem nechal dole… tak jsem to vylezl (a slezl) bez něj
Montana 1/2019

Lano jsem nechal dole… tak jsem to vylezl (a slezl) bez něj

Na pákistánské hoře Lupghar Sar loni jeden člověk poslouchal svůj vnitřní hlas a vyčkával, co mu odpoví. Nespěchal. Zajímalo ho, kudy se má ...
14.02.2019
Head coach v Sasku aneb S tátou ve skalách
Montana 3/2019

Head coach v Sasku aneb S tátou ve skalách

Head coach v Sasku   „Tak jak ses měl?“ „Dobrý. Co ty?“ „Taky dobrý.“ Několik let jsme na sebe s tátou neměli pořádně ...
06.06.2019