Sicílie: San Vito lo Capo, Montana 3 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Sicílie: San Vito lo Capo
To si tak sedíme na bouldrovce, debatujeme nad obtížností jedné cesty a najednou Nicky vyhrkne: „Hej, co kdybychom jeli na konci listopadu na Sicílii na týden lozit?“ A my na to: „Proč ne!“ 
 
 

Sicílie: San Vito lo Capo

 
Pouštíme se do průzkumu a zjišťujeme co a jak. Sicílie je poměrně velká a lezeckých oblastí je tu více než dost. První oblastí je San Vito lo Capo, což je oblast ležící nedaleko Trapani, kam směřují přímé letecké spoje. Další oblast se nachází blízko města Palermo, kde je více frekventované letiště, třetí oblastí je okolí města Messina a relativně poslední oblastí jsou Syrakusy. Nějakou dobu váháme a porovnáváme, ale nakonec naše volba padne na severozápadní cíp ostrova, tedy okolí města Trapani, a to městečko San Vito lo Capo. Ukázalo se totiž, že pár lidí už tam bylo a tuto oblast nám doporučili.
 
Tak a bylo rozhodnuto, Nicky zamluvil dva apartmány pro nás – deset nadšenců – v kempu El Bahira, ležícím asi pět kilometrů od městečka San Vito lo Capo, v ceně 35 eur na osobu/týden (majitel vítá lezce a pro větší skupinku lidí se s ním dá domluvit i velmi příjemná cena, tak jak se to podařilo nám). Devítimístnou dodávku jsme si také předem objednali, s vyzvednutím na letišti stála 28 eur na osobu/týden včetně benzínu. Zpáteční letenka nás stojí 40 eur a hurá – 28. 11. vyrážíme směrem San Vito lo Capo na pět dní skvělého lezení! Jediné, čeho se trošku bojím, je počasí. Přece jen je konec listopadu. Ale zatím se to jeví docela dobře, a tak to házím za hlavu, uvidí se!
 
Cattedrale nel Deserto
 
 
Před odjezdem není od věci mít nějaké informace – průvodce jsme si koupili pěkně s anglickým překladem (kdo by luštil ty italské klikyháky, že?). Průvodce je dobře napsaný a dohromady s popisy nových cest z internetu (http://www.bolt-products.com/ClimbSicily.htm) jsme výborně vybaveni. V průvodci se píše, že místní materiál je spodní korálový vápenec stejně jako na spoustě okolních ostrovů Středozemního moře, čili čeká nás výborné tření, sice sem tam ostřejší, ale perfektní na lezení. Dvě stě cest se nachází jen za kempem El Bahira, další stovka pokračuje na druhé straně útesů směrem k městečku San Vito. Hory Monte Monaco a Cattedrale nel deserto nabízejí další desítky jednodélkových cest včetně nádherných morálových vícedélkových cest, které stojí za to si zlézt. Avšak tady je třeba upozornit na to, že se nedá tak úplně věřit popiskům v průvodci a je potřeba vzít si s sebou vklíněnce a friendy, protože určité úseky vícedélkových cest jsou docela mizerně odjištěné. Místy jsou tu šesti- až sedmimetrové odlezy a cesty nejsou sportovně odjištěny, jak uvádí průvodce! Západní stěna Monte Monaca dokonce nabízí nádhernou, dvanáctidélkovou, čtyři sta metrů dlouhou cestu obtížnosti 7b. Ale i zde je potřeba mít smyčky a vklíněnce! My jsme byli na náš výlet vybaveni minimálně šedesátimetrovým lanem, patnácti expreskami, smyčkami, karabinami, helmou a dobrou náladou!
 
 

28. 11. 2012 – 4.30 ráno

Zvoní mi budík, ó bože, to už je půl páté… Eh, tak jo, pomalu naházím vše do báglu a vykračuju si na zastávku, kde mě nabírá Nicky s Alex. Míříme na letiště a setkáváme se s ostatními. Procházíme kontrolou, kde je Alex vytažena k prohlídce – aneb není nad osobní prohlídku na letišti tak brzo po ránu. Vše jde ale dobře a v sedm už sedíme v letadle a míříme na Sicílii, na letiště u města Trapani. Letadlo přistává kolem osmé, po vyzvednutí zavazadel si na přepážce bereme doklady od dodávky, naložíme do ní věci a míříme do kempu El Bahira (www.elbahira.it), nedaleko městečka San Vito lo Capo. Cesta autem nám trvá něco kolem hodinky a půl, zhruba v deset dopoledne už jsme v kempu, kde se zapisujeme a pomalu ubytováváme. Počasí zatím vypadá tak nějak všelijak – sem tam sprchne, sem tam vysvitne slunko. Je skoro poledne, tak nemeškáme, složíme batohy do apartmánu, bereme věci na lezení a frčíme na skály, kterých je tu doslova milion. Jenom projíždět okolo všech těch vápencových útesů zbarvených do žlutooranžova mi bere dech. Jsem v ráji! Ale co se nestane – vítr přináší sprchu, a tak zastavujeme a v průvodci hledáme nějakou jeskyni. Za chvíli už si to ženeme k nejsevernější lokalitě útesů Scogliera di Salinella, a to lokalitě nazvané Grotta Del Cavallo. Je to nádherná, monumentální, pětatřicet metrů vysoká stěna s krásnou jeskyní, která v deštivých dnech poslouží k lezení. Auto necháváme asi patnáct minut chůze od skály. Jakmile dojdeme do jeskyně, počasí se uklidní a začne se zlepšovat, což nás jedině těší. Koukám na jeskyni a přímo uprostřed se nacházejí dvě krásné, lehce převislé cesty v obtížnostech 6a, 6a+, které dávám on sight ke slaňáku. Ten je takticky umístěn ve stropu jeskyně. A už koukám po něčem záludnějším. Nicky se rozhoduje lézt cestu, která se „jeví“ jako 6b, ale po prvních dvaceti metrech a nástupu do stropní části mění názor. To ho ale nezastavuje a pokračuje stropem až na hranu jeskyně, kde cesta končí posledními osmi metry ven z jeskyně. Průvodce píše 7b+. Výborně, Nicky! Počasí se během našeho lezení zlepší, a tak si dovolíme lézt i mimo jeskyni. Rael a Verena vylézají on sight dvě krásné cesty napravo od jeskyně, „Asinello“ 6b+ a „Bue“ 6c. Bohužel, podzimní čas žene slunce k západu, tak se rychle střídáme v cestách a já nakonec tahám „Baldassare“ 6b+ nalevo od jeskyně. Slunce už se pomalu noří do oceánu, a tak děláme pár kýčovitých fotek, balíme věci a vracíme se k autu. Odtud směřujeme do supermarketu nakoupit si jídlo a pivo na následujících 5 dní. Večer nad těstovinovou večeří debatujeme o tom, co bude následovat, a jdeme kolem desáté spát.
 
Lezení ve stěně za kempem a krásný oranžový vápenec
 

29. 11.

Budíme se v osm ráno do dalšího pošmourného dne. Po obloze se honí mraky a je docela větrno, nás to ale nezastavuje – jsme přece horolezci! Po snídani se proto balíme a míříme tentokrát přímo za kemp, kde je asi dva kilometry dlouhý útes nesoucí jméno Salinella Camping a sektor Pineta se spoustou cest různých obtížností, od 5b až po 8c. Já a Rael se rozehříváme na „In Summe Gelugen“ 6b+, což je krásná cesta obsahující jak silovou, tak technickou pasáž. Pak Rael tahá „Seltsam anmutende wols paeken“ 7b, pěknou třicetimetrovou převislou cestu, a já si následně vylézám on sight „Cat walk“ 6c s jedním velmi záludným technickým místem, ve kterém chvíli váhám, ale potom ho ladným pohybem překonávám. Dále jsou na řadě on sighty „Pilar“ 6a a „White Slab“ 6b +. Nicky a Verena se nevědomky pouštějí do cesty, která se po prvních patnácti metrech obtížnosti 6c mění na 8a, a tak ji po několika nezdařilých pokusech nakonec opouštějí. Během lezení nás lehce zkropí deštík, který ale později vystřídá slunce spolu s větrem, takže skála je rychle suchá a my můžeme pokračovat. Rael leze on sight bezejmennou 7b v takové malé jeskyňce. Já potom zakončuju on sightem cesty „Rosso e nerro“ 6a. Kolem druhé se balíme něco pojíst. Zastavujeme v San Vitu a ženeme si to do kavárny, kde se posilňujeme kávou a zákusky – jak zdravé! Poté míříme na místo zvané Cattedrale nel deserto – je to monumentální, téměř čtyřsetmetrová skála čnějící nad městečkem San Vito lo Capo, plná obtížných, ale krásných vertikálních a převislých cest. Neváháme a pouštíme se do diagonální převislé spárové cesty „Calcarea“ 6b+ (osobně si ale myslím, že to bylo docela 6c). Nicky ji dává statečně on sight, já potom na druhém, protože během Nickyho výstupu nás zkropí průtrž a já si to na kluzké skále netroufám tahat! Cestu dolézám s nateklým předloktím, paráda! Během našeho výlezu Sean a Danny přelézají on sight cestu „Piedi piede“ 6b, kterou průvodce označuje jako dobrý „warm up“ pro ostatní cesty. Rael s Verenou lezou „Nero d'Avola“ 7a, ostatní jsou za rohem, ale k jejich nevýhodě je déšť zkropí víc, takže nelezou. Bohužel čas je k nám neúprosný, a tak balíme věci s tím, že se sem druhý den vrátíme.
Po nákupu dalších zásob se rozhodujeme jít lézt na osvětlenou stěnu za kempem, ale opět přichází déšť, a tak radši vaříme večeři a pak jdeme spát.
 
Alex a její typický výraz při lezení
 

30. 11.

Danny společně se Seanem si ráno dávají kolečko kolem kempu, my, co si rádi přispíme, se povalujeme v postelích, zatímco jiní už pomalu připravují vydatnou snídani. Kontrolujeme počasí – předpověď hlásí ranní a noční déšť. Ten ranní se vzápětí přiřítí spolu s kroupami, a tak trávíme půl dne výletováním po okolí a zamíříme také do vesničky Erice na hoře Erice (750 m n. m.) s úžasnými výhledy na Trapani, San Vito lo Capo a jejich okolí. Nahoře je docela chladno, ale atmosféra nádherná, prochodíme památky – ruiny hradu Peponis a Venus jsou skvostné a stojí za to je navštívit. Uděláme pár fotek, stavíme se na kávičku, která v této turistické destinaci není nejlevnější, ale tak co už, a později odpoledne frčíme zpátky na skálu. Jelikož slunce vykukuje, vydáváme se na stěny kousek od kempu. Já s Alex a Nicky se Simonem se pouštíme do dvoudélkové cesty Spigolo, která má na začátku obtížnost 5c, potom následuje nádherné šestatřicet metrů dlouhé technické lezení v obtížnosti 6a s názvem El Schuppo a pak lehce převislá Via della grotta za 6b, kdy po cruxu si to jdu po velkých oblých a převislých chytech až ke slaňáku. Je to nádherná cesta a já jsem úplně vyčerpaný. Víc už nestíhám, jelikož se stmívá, ach ten podzim (respektive zima). Míříme do kempu, hlad nás dohání, a vaříme těstoviny. Hodinu nato jsme na osvětlené stěně a pouštíme se opět do lezení. Já si jdu pro dvě cesty za 5c+ („Roasting meat“, „Burning fat“) na snad nejostřejší skále, na které jsem dosud lezl. Na druhou stranu to mělo tu výhodu, že jsem věděl jistě, že daný chyt opravdu držím. Sean se pouští odvážně do cesty za 6c+ a s jedním pádem ji dotáhne do konce! Rael se pouští do cesty „Red alert“ 7c+, avšak nechává ji otevřenou. Nicky a Simon ještě lezou „Eastern sacrifice“ 5c. Pak to všichni balíme, přece jen se únava začíná už takto večer projevovat, a míříme do kempu. Vaříme čaj, popíjíme pivko a jdeme spát. Zítra nás čeká další dlouhý den.
 
Lezení v jeskyni - sektor Grotta
 

1. 12.

Budíčeeeeek a po snídani už debatujeme nad tím, kam se dneska půjde lozit. Po pár minutách padá rozhodnutí na vícedélkové cesty na Cattedrale nel deserto v obtížnosti 6c (120 m, 4 délky: 6a, 6a+, 6a+, 6a, všechny jsou docela těžké 6a a v první a poslední délce je docela odfláknuté jištění, takže se to jevilo hodně mixově). Nahoru jdeme ve dvou týmech, Nicky vede a Danny mu sekunduje, já a Sean se střídáme, vedu první a třetí délku, Sean druhou a poslední.
První délka začíná pěkně – třicet metrů a tři borháky, naštěstí se leze přes dvě věžičky a v cestě jsou relativně dobré chyty a „crux“ není zas tak obtížný, první délka je za námi. Na druhou jde Sean, skála se mění na kolmou stěnu s malými chyty nebo malými kapsičkami a pohyby zleva doprava a zpět. Borháků je tu mizerně málo, sem tam na mě Sean křičí, že by tomu, kdo to osazoval, namlátil, nicméně po dvaceti minutách je dalších třicet metrů za ním. Jdu na třetí délku – vzdušný traverz s malými chyty, ale naštěstí je to hezky odjištěné! Stejně ale jdu pomalu a s rozvahou dvacet metrů traverzuju a pak přelézám desetimetrovou kolmou stěnu ke slaňáku. Hurá, poslední délka před námi. Bohužel ještě nevím, co nás čeká! Nicky a Danny jsou na vrcholu asi za tři hodinky. Když už jsme ve výšce devadesáti metrů, Sean začne lézt čtvrtou délku a Nicky na mě křikne zpod skály: „The last pitch is a bitch! Careful!“ (Poslední délka je mrcha, tak opatrně!) Tak to posílám dál Seanovi, ale ten mi po třech odlezených metrech po mini chytech jen odpoví „Všiml sem si!“. Cvaká první borhák a je rád, odpočine si a jde dál. K mé neradosti se cesta točí za roh a nahoru a já tím pádem ztrácím Seana z dohledu. Nicméně lano chce dál! Snažím se hlídat situaci a slyším jen, že ten další borhák je sakra daleko! Když už má kolem pěti metrů lana a já pořád neslyším cvaknutí expresky, trošku znervózním. Najednou se ozve „Aaaah fuck“, rychle se snažím dobrat lano, ale vše se děje tak rychle. Sean uklouzne a při desetimetrovém pádu (ten další nýt byl opravdu hodně daleko) nohama trefí polici, takže končíme pod čtvrtou délkou a musíme dolů. Pomalu slaňujeme jednu délku za druhou, jsme trochu smutní, nicméně lezení to bylo nádherné. Těžké a nádherné! Já potom ještě na závěr tahám cestu „Piedi piede“, kterou před dvěma dny vytáhl Sean s Dannym. Dva metry pod slaňákem nevidím už skoro nic, naštěstí nosím čelovku vždy v kapse, a tak i když dolézám za tmy, mám světla dost! Sbalíme věci, pomáhám Seanovi a valíme dolů k autu a zpět do kempu. Na apartmánu děláme Seanovi pivní terapii a v jedenáct jdeme spát.
 
Lapsi
 
 

2. 12.

Vstáváme velmi brzo ráno, jelikož je to náš poslední den, tak si ho chceme co nejvíc užít – děláme brzký ranní úklid a snídani v jednom. Jedna půlka týmu naskáče do auta a jede směr Cattedrale nel deserto, ta druhá včetně mě jde lézt na skály za apartmánem. Po lehké sprše, kterou nám přinesl a zase odnesl vítr, se pouštíme do cest za 6a – „Last Order“, krásná kolmá cesta s lezením na sokola a finišem v podobě krásného boulderového pohybu do závěrečného chytu, a „Red Planet“, což je  krásná červená kolmá stěna. Zakončujeme cestou na on signy, 6a+ s názvem „Reohead“. Je to krásná cesta s převislým topem a délkou pětadvacet metrů. Víc už bohužel nestíhám, jelikož máme dvě lana a ostatní chtějí také lézt a následně musíme odjet, abychom byli ve dvě na letišti a stihli vrátit auto.
 
Oblast Calamancia za kempem
 
Při cestě na letiště hodnotíme náš nádherný výlet – i přes nepřízeň počasí bylo cest zlezeno dost, i když s lepším počasím jich mohlo být podstatně víc. Peněz bylo utracených málo a zábavy byla spousta – sečteno a podtrženo: Sicílie, respektive San Vito lo Capo je skvělé místo, kam si lze zajet na týden či dva zalézt, jelikož teplota se tu v tuto dobu pohybuje okolo patnácti stupňů, a pokud moc neprší, je to paráda (a i když prší, vítr to rychle osuší). Cenově je to tu velmi přijatelné, a pokud zrovna nemáte náladu na lezení, míst na výlety či výšlapy jsou tu mraky! San Vito je poměrně sezónní městečko, takže otevírací doby obchodů mimo sezónu jsou krátké, tak pozor na to! Kavárny a některé restaurace otevírají, ale není jich mnoho. Ceny jsou podobné jako v Itálii – káva 1 euro, zákusek 1 euro a tak dále.
 
Text: Ondřej Petrů
Foto: Stephen Farrugia, Ondřej Petrů
 
poznámka redakce: Lezecké průvodce po Sicílii najdete v Horokupectví


Mohlo by vás zajímat

Vzdušný balanc nad Fiammou
Montana 2/2012

Vzdušný balanc nad Fiammou

Vzdušný balanc nad Fiammou   Začátkem října jsem se s 3 kamarády vydal na lezecký výlet do Itálie. Dva z nich jezdí do oblasti ...
04.04.2012
S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana
Montana 6/2012

S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana

Půl roku od naší první highlinové výpravy do Alp jsme se vydali na další průzkum terénu. S Markem a Ančou, oběma zkušenými highlinery ...
05.12.2012
Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca
Montana 5/2013

Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca

Máte už dost přelidněných sektorů, jako je Nago, Massone, San Siro nebo La Vela? Nebaví vás davy na Slunečních plotnách? Chcete vyzkoušet něco jiného, ...
08.10.2013
Spáry v Orcu
Montana 6/2013

Spáry v Orcu

Jestli Vám někdo vykládal, že Valle dell´Orco, italské žulové údolí,  jsou evropské Yosemity – nevěřte mu. Nenajdete zde kilometrové ...
02.12.2013
Champorcher – bouldering v italské Aostě
Montana 5/2014

Champorcher – bouldering v italské Aostě

V prostředí sportovního lezení se údolí Aosta proslavilo především svými pozoruhodnými skalními útvary, které se táhnou ...
08.10.2014