DWS na Mallorce, Montana 4 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
DWS na Mallorce
„Křičící racci vysoko nad hlavou a vyčkávající medúzy v bouřícím příboji pod nohama, hluboko pod nohama. ,Co tady ksakru vůbec dělám?‘ Já boulderista, krtkolezec tělem i duší vlaju deset metrů nad zpěněnou slanou vodou a nadávám si do idiotů, kam jsem se to zase nacpal. To bylo: ,Pojeď – cvakat presa nemusíš, dokonce ani matraci nepotřebuješ, pivo tam taky mají a v každé třetí zátoce nuda pláž!‘ Takto lehce se člověk nechá zlákat na Deep Water Soloing, ve zkratce DWS, tedy volné lezení nad hladinou. Po nějaké době, kdy jsem se křečovitě držel těch největších madel, zažíval šicí stroj na solidních policích, pronášel kletby ztrácející se v kvílení větru a přitom si neustále hnědil šortky, jsem došel k závěru, že člověk to musí mít volné především v hlavě. Nebo, v druhém případě, to musí mít v hlavě naopak až příliš srovnané. Pro lezce nepatřící ani do jedné skupiny tak mám malý návod pro vstup do zóny DWS: ,Vyklopte startovacího plecha, vylezte na vrchol nejbližšího útesu a hupsněte dolů. Toto opakujte až do fáze vaší otupělosti, kdy budete s přeinstalovaným softwarem připraveni si lezení prostě užít. Zásoba chmelových „sixpacků“ vám možná přijde vhod…‘“
            Venca
 

DWS na Mallorce

 
DWS, Psicobloc neboli lezení nad vodou bez jištění je jedna z nejčistších forem lezení, ne-li nejčistší, obsahující všechny aspekty lezení jako takového (sílu, vytrvalost, techniku, taktiku, psychickou odolnost a další, detailně popsané v Tufiho Tréninku I a II…). 
 
Je zajímavé, že Piscodbloc je údajně originální velšský název pro lezení nad vodou, později nesprávně používaný a například na Mallorce nyní již naprosto běžný jako Psicobloc. Sólování má totiž kromě Mallorky, kde je nejpopulárnější, bohatou historii i ve Velké Británii, která nabízí nespočet možností (ovšem nutno dodat, že spíše pro zkušenější sólo lezce).
Průkopníky DWS jsou taková jména jako Miguel Riera, Ken Palmer, Mike Robertson, Klem Loskot, Neil Gresham, Chris Sharma, Timmy Emmett a jiní, a to nejen na Mallorce, která je právem považována za Mekku DWS.
 
Lumír Fajkoš, "Cheers chartla", 6c+, Cala sa nau
 
 
Lezci si často myslejí, že DWS je buď jen nějaké popolézání taťky z vody, když je s rodinou u moře (aby se vlk nažral a koza, popř. kozy zůstaly celé…), nebo morálové dynamické lezení a la Loskot nebo Sharma (prezentováno atraktivními videi), nebo nějaká kvazi disciplína, jen ne něco, co by bylo i pro ně. To může, a nemusí být pravda. Jde o to, co si kdo pod pojmem lezení představuje. Mohu vás ale ubezpečit, že kvalita skály je tu prvotřídní, cesty vypadají jako kdekoliv jinde v těch nejlepších evropských oblastech, takže v tomto ohledu nejde o žádný lezecký kompromis. Jak jsem uvedl dříve, DWS zahrnuje všechny aspekty lezení, ale nejvíc náročná je psychická složka. Ale i když je třeba právě psychika vaší slabou stránkou, nemusíte žádný lezecký kompromis dělat. Dají se totiž zvolit i kratší lezecké výzvy nebo oblíbené traverzy. Poslední „překážkou“ pak bývá neznalost hardwaru a softwaru potřebného pro spuštění aplikace DWS. 
Proto na následujících řádcích naleznete základní informace, díky kterým si uděláte lepší = reálnější obrázek o lezení nad vodou.
 
Venca Kučírek "Strangers in paradise", 7b+, Cala barques
 
 
Nejčastější dotaz ohledně DWS se týká nutného minimálního počtu lezeček a pytlíků na magnezium. Proto tím začínám, protože to je největší bílé (u magnezia doslova) místo na DWS mapě. Lezečky stačí jedny. Zaprvé, při DWS se rajbasy se stupy na tření nebo ukloněné plotny s mikrostupy nelezou (tedy samozřejmě mohou, ale kvůli takovému charakteru skály lézt do vody nepotřebujete). Z důvodu bezpečnosti se kolmé stěny lezou minimálně, nejlepší jsou převislé skály, kde se stupy, respektive chyty úměrně s větším sklonem zvětšují. Takže špičkové lezečky určitě potřeba nejsou. Zadruhé, lezečky po pádu do vody sice nevysušíte úplně, ale za dobu nutnou pro uschnutí rukou oschne minimálně guma, což je pro DWS většinou naprosto dostačující. Navíc, i kdybyste měli několik párů lezeček, tak vám nestačí vysychat, protože při zkoušení spadnete do vody určitě víckrát, než kolik máte bot. To samé platí o pytlíku na magnezium. Nikdy jich nebude dost, proto se:
 
1) nepoužívá. Namáguje se jen před cestou. Mnoho lezců ani moc vysoko neleze, takže další magnezium už není potřeba… Popřípadě se nanese větší vrstva na předloktí a v průběhu lezení se druhou rukou setře.
2) používá jen jeden na rozlezy, lehké cesty a traverzy, kdy si lezec věří, že nespadne. Nebo na ostrý (či ten den poslední) pokus. V tom případě je spotřeba jeden pytlík za den.
3) používá tekuté magnezium. Ideální na polici pod cestami.
4) používají speciální DWS pytlíky. Plnohodnotná alternativa se ale dá jednoduše vytvořit ze standardního pytlíku.
 
Plnohodnotnost funkčnosti je pak přímo úměrná správnému výběru toho standardního. Musí mít vnější látku buď z rychleschnoucího materiálu, nebo z pogumovaného materiálu, respektive toho, který má nějaký zátěr. V takovém případě stačí odstřihnout vnitřní fleece. Z pytlíku po pádu vylijeme vodu se zbytkem magnezia, otočíme ho naruby, otřeme ho ručníkem a necháme chvíli na slunci. Když je pytlík ze správného materiálu, je možné ho okamžitě použít znovu.
5) používají různé znouzectnosti jako uřezaná PET lahev, srolovaný igelitový sáček a určitě mnoho dalších rádoby zlepšováků, jelikož lidská vynalézavost nezná mezí. Výše zmíněné verze jsem ale viděl a nedoporučuji. V prvním případě se můžete o okraj lahve při pádu pořezat a v druhém případě sáček většinou po pádu nezůstane na šňůrce, a igelit tak může zůstat v moři.
 
Lumír Fajkoš, "The waether man",8a+, Cala sa nau
 
 

Voda versus lezení

Vylézání z vody přímo do cesty, byť to spousta lezců tak dělá, není moc ideální. S mokrýma rukama se toho totiž moc držet nedá nebo se to drží minimálně podstatně hůř. Také se v tomto případě zvyšuje pravděpodobnost zranění, hrozí například natažení šlachy, nebo třeba pád se špatnou pozicí při dopadu. Také tím znemožňujeme ostatním lézt cestu po nás, a navíc kůže odchází rychleji. Proto je důležité nechat po „koupeli“ dobře oschnout ruce. Ideální je mít na nějaké polici nebo v díře ve skále připravený ručník (nejlépe rychleschnoucí) a sušení urychlit. Vzhledem k tomu, že si cesty nemůžete nacvičit od borháku k borháku nebo od místa posledního pádu a pořád lezete on sight nebo flash, tak je nějaký delší odpočinek stejně potřeba. Ta nemožnost zkusit si kroky není bohužel (bohudík) stoprocentní. Většinou se totiž dá do cesty slanit a podívat se, popřípadě si zkusit i nějaké kroky. To ale jde jen v kolmém terénu, tedy převážně jen u výlezů. Převislé části zůstávají bohužel (bohudík) čisté DWS. Hodně tedy pomáhá, když cestu zkouší více lidí najednou. Vymyslet všechny kroky a varianty vezme samotnému lezci hodně sil – pokaždé leze celou cestu odspodu, což samozřejmě zabere i spoustu času, kvůli osychání a odpočívání mezi jednotlivými pokusy.
 
Nejvíce muziky za relativně málo peněz se tedy dá získat tím, že budete lézt o stupeň až dva pod svým limitem, a to jednak z výše zmíněných fyzických důvodů a pak také z psycho-bezpečnostního důvodu. Je lepší mít při tomto lezení částečně rezervu nebo aspoň rozumnou kontrolu nad prováděnými kroky. Alfou a omegou bezpečnosti při DWS není totiž absolutní výška pádu, ale pozice těla při dopadu do vody. Některé kroky (například vysoké paty, těžiště těla hodně mimo svislici, hrozící vrata a podobně) si už v určité výšce prostě nedovolíte. Takže dynamické pohyby klidně používejte, ale v případě pádu byste měli být schopní je usměrnit. 
 
Co se dopadu týká, tak nejbezpečnější je vzpřímená pozice těla s rukama podél těla. V extrémních případech, kdy je u skály malá hloubka vody, se doporučuje dopad s názvem „křeslo“ (myslím, že není nutné podrobněji popisovat…). V tomto případě by se mělo dát skočit do vody s hloubkou 1,5 metru z výšky až 9 metrů, ale to je už no comment. Obecně je dobré si na výšku přivyknout tak, že před samotným lezením postupně skáčete do vody z vyšších a vyšších míst. Po této fázi je dobré si po ulezení několika metrů záměrně několikrát odskočit z dobrých chytů. 
 
Na začátku a de facto v každé nové DWS oblasti je nejlepší v daném sektoru „zdomácnět“, tedy sledovat nějakou dobu vlny, předevšm kvůli výlezu z vody, ostatní lezce, začít s lehčími cestami, abyste zjistili, zda jsou chyty suché, a podobně. Nemusím asi psát, že ačkoli nepotřebujete jističe a mluvíme o sólování, tak je lepší nebýt při lezení sám. Bylo by hloupé se při lezení utopit jen kvůli ulomenému chytu, velkým vlnám nebo kombinaci více faktorů jako velké fyzické vyčerpání, křeč a medúzy. Na posledně zmíněné věci je potřeba si dát pozor. Medúzy nejsou životu nebezpečné, alespoň ne ty ze Středozemního moře, ale popálení od nich je velmi nepříjemné. Vyčerpání se také podceňuje. Z cesty skočíte do vody, a když už nemůžete, jsou větší vlny a nejste dobrý plavec, může být výlez po laně s oky i vytrvalostní dorážečkou. 
Záleží na oblasti, ale k samotnému začátku většiny cest je možné traverzovat, slézt lehkou cestou, slanit, připlavat nebo připádlovat. Člun je dobrý, ale nelze ho použít vždy, při větších vlnách vůbec. Pro plaveckou variantu doporučuji nepromokavý vak, do kterého si dáte ručník, magnezium, pytlík a případně lezečky. Při slanění můžete volit mezi standardním úvazkem nebo úvazkem improvizovaným, vytvořeným ze smyčky. Smyčka má tu výhodu, že se dá po nácviku sundat jednou rukou, když už se druhou držíte v místě nástupu do cesty. Četl jsem také o používání sedačky (lavičky), která je připevněna (nýtem, provázáním hodin) nad vodou a umožňuje pohodlné sundání sedáku po slanění nebo slouží jako odpočívací a usychací místo po pádu do vody. To trochu tu čistou formu lezení zmíněnou výše popírá, ale u cest, kde není možnost slanit na smyčce (v místě těžkého startu), při traverzu, přístupu na člunu a podobně asi má své opodstatnění.
 
Ihned poté, co zjistíte způsob přístupu, je důležité prozkoumat možnosti jednak dolezu cesty, a pak také výlezu z vody po pádu. Obzvlášť výlez je klíčový. Buď se vylézá přímo na skálu, což v sobě může skrývat úskalí v podobě ostré struktury skály přímo u hladiny, velkých vln znemožňujících bezpečně vylézt nebo únavy po lezení a plavání. Druhou variantou jsou předpřipravená lana s oky pro snadnější výlez z vody. 
 
Po zkušenosti doporučuji také nelézt cesty ve stínu, protože bývají vlhké. To znamená počkat, až do stěny zasvítí slunce, a v případě cesty, do které nesvítí vůbec, počkat alespoň do odpoledne, kdy jsou podmínky výrazně lepší. 
Někoho by mohlo napadnout používat pro DWS neoprenové oblečení, ale není mezi lezci rozšířené. Omezuje totiž v pohybu, a je tedy méně pohodlné. Při odpočinku nebo čekání na usušení rukou by v něm bylo na slunci příliš teplo. Výhodou by mohlo být v chladných dnech (zvláště v britských oblastech) nebo při velké koncetraci medúz, případně pro „zmírnění“ nepříjemných delších pádů. To ale trochu spekuluju…
 
Lumír Fajkoš, The waether man (8a+), Cala sa nau
 
 
Nakonec jsem si nechal, i když už jsem to několikrát nakousl, to nejdůležitější – bezpečnost. Nejlepší je pomocí šnorchlování prozkoumat místo dopadu do vody a zjistit případná rizika. Je jasné, že čím větší bude výška skoku, tím je potřeba mít větší hloubku, zvlášť když padáte ve vzpřímené pozici. 
 
Jelikož je DWS čím dál rozšířenější, tak je dostupných i více informací, které nám hodně usnadní práci. K mání jsou průvodce, které jsou stejné jako pro jakoukoliv oblast s lanem, i se stejnou klasifikací, většinou francouzskou. Klasifikace je udávána jen s ohledem na lezecké obtíže, takže je plně srovnatelná. Dále existuje klasifikace (ne)bezpečnosti, která byla navržena v Dorsetu v roce 1995. Stupnice má rozptyl S0 až S3, přičemž S0 znamená relativní bezpečnost a S3 pak velkou pravděpodobnost zranění v případě pádu. 
 
Dalším faktorem ovlivňujícím bezpečnost je příliv a odliv. Bezpečnostní klasifikace se týká dobrých podmínek, tedy přílivu. Velký příliv, eventuálně velké vlny mohou ale na druhou stranu znemožnit nalezení do cesty, a to kvůli mokrému začátku cesty nebo kvůli přístupu k ní. I při dostatečné hloubce za odlivu může být cesta nelezitelná, jelikož nástup je níže. Oblasti kolem Středozemního moře jsou ale přílivy a odlivy skoro neovlivněné. Bezpečnostní, „S“, klasifikace spolu s popisem cesty podstatně usnadňuje orientaci pro případné „bezpečné“ on sight nalezení do cesty. Krátký slovní popis, ať už charakteristiky cesty, doporučení nebo výšky klíčového místa sice už pro spoustu lezců nebude znamenat on sight, ale…
 
Text: Lumír Fajkoš (A MUERTE, Singing Rock)
Foto: Petr Piechowicz
úvodní foto" Lumír Fajkoš, "Mintas" (8a+), Es Pontas, Mallorca
 


Mohlo by vás zajímat

A Muerte - Buildering na ostravsku
Montana 1/2012

A Muerte - Buildering na ostravsku

Jóóó, Ostravsko! Těžební věže se svými obrovskými výtahovými koly, celá pohoří černouhelné haldoviny, tuny a tuny železa ...
02.02.2012
Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche
Montana 5/2014

Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche

Alešákovy tipy: Pappstein a Grosse Hunskirche   Doma si uvařím hrnek silné Lavazzy, zakrojím čerstvě upečený koláč, pustím si do ...
08.10.2014
Mladí a neklidní
Montana 2/2017

Mladí a neklidní

Mladí a neklidní Když jsem byl v roce 2008 s Adamem  v Santa Lynii, Šarmič tenkrát poznamenal:  „Ten Adam to má dobře zařízené, máma ...
06.04.2017