Ferratové perly rakouských Alp očima RT, Montana 4 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Ferratové perly rakouských Alp očima RT

Ferratové perly rakouských Alp očima Rosti Tomance

 
Po roce jsme zkušenější a už víme, jak si naplánovat týdenní výlet, abychom maximálně využili čas. Opět nás zlobí předpověď počasí, nebo spíš mě, Janička zůstává v klidu. Věříme však, že jasná mysl vyjasní i oblohu a jedeme sedm set kilometrů na jeden zátah, protože sobota 30. 6. má být nejkrásnější den (a také byl). Noční jízdu zvládnu jen díky tomu, že si říkám: „aspoň do Lince“, v Linci: „tak ještě Mondsee“, „a Salzburg“, „Bischofshofen“ a jsme tam. Zbytek noci prospíme na oblíbeném parkovišti s lavičkou v serpentinách na Mühlbach pod Hochkönigem. Ve dvě usínám, v pět mě budí úsvit mlhou a v sedm vycházíme z parkoviště pod Erichhütte v sedle Dientner Sattel, 1.342 m. Konečně jsme pod největší extrémní ferratou Rakouska a jednou z největších ve Východních Alpách! Češi a Maďaři vylézají ze svých vaků v trávě, Rakušané a Němci z aut a chystají se na stejné celodenní dobrodružství jako my.
 
Tak to začalo. Neskutečná jízda. V sobotu magický Hochkönig, Königsjodler (D), skoro dva kilometry nahoru a dolů, v neděli krásný, ale vyčerpávající Leogang süd a nord (E a C), tisíc čtyři sta metrů. V pondělí přejíždíme do Vysokých Taur – konečně veliké divoké hory – a vyjíždíme lanovkou do zimního království na Weisssee s Kristall klettersteig (E). V úterý míříme do mytického údolí Innergschloss pod Gross Venedigerem, 3.700 m (lákal mě hodně, jen tak si tam v rest day vyběhnout…), a večer dobrodružný Galitzenklamm s vyhlášenými ferratami nad vodopády. Ve středu volíme kouzelné Lienzské Dolomity a úchvatné ferraty Laserz (D) a Sepp Oberlechner Ged. weg (Panorama klettersteig, C/D). Ve čtvrtek následuje přejezd do Möltalu. V pátek si vybíháme osamocený třítisícový Säuleck stejnojmennou ferratou (D/E) a večer přidáváme pohádkový Fallbach, „éčko“ podél vodopádu. Sobota je vyhrazena procházce pod královskou Hochalmspitze, 3.360 m a prohlídce dlouhého Detmolder gratu (B/C) z uctivé vzdálenosti – rodinný výlet je rodinný výlet. Cestou domů stíháme ještě koupání v Mondsee a dračí ferratu Drachenwand (C/D). Uff, jedenáct ferrat za devět dní, fantazie. Poslední jsme popsali už v Montaně 5/12.
 
 

Königsjodler (D, 700 Hm/1.700 Lm) Dienten, Hochkönig 2.941 m, Berchtesgadenské Alpy

Je to opravdu největší a nejkrásnější ferratová perla v Rakousku. Když vyjde počasí, jako vyšlo nám, jde o pohádkový zážitek jak z lezení, tak z krajiny. A nahoře na vás čeká koupel v teplém jezírku, skoro ve třech tisících metrech. Potřebujete vynikající kondici a celý den, dvanáct čtrnáct hodin. (Pamatujete? Potápěč z Gossausee říkal, že to dal za pět hodin a já mu s klidem odpověděl, že bych to dal také, ovšem totálně na krev, pot a slzy…) Jen pod nástup stoupáte loukami kolem pasoucích se krav s výhledem na Gross Glockner do výšky 2.220 m dvě a půl hodiny. Vodu naberete cestou na salaši a pivo na skalní terase Matrashausu až na vrcholu Hochkönigu s luxusním panoramatem Alp pod houpajícíma se nohama. Kromě běžné ferratové výbavy potřebujete pro sestup ještě v červenci cepín, v červnu a září i mačky. 30. června byl sestupový Birgkar pořádně zasněžený a nezkušení Maďaři tam zažili horor. Nezapomeňte expresku anebo odsedávátko na lanovou dráhu zvanou „Flying fox“, dá se ovšem oblézt, a pár müsli tyčinek a ovoce na celý den. Čeká vás opravdu kouzelné lezení přes divoké věže Teufelshörner, nahoru dolů. Za nimi končí polovina ferraty za C/D a můžete celkem ještě pohodlně sestoupit Birgkarem, je dobře značený, pokud není pod sněhem.

 
Měkký sníh lze ubrzdit hranou boty, ale ne oblečením, dá se to místy dokonce sjet na botách jako na lyžích, ale člověk s tím musí mít bohaté zkušenosti, není to legrace! Pod vámi číhají skalní prahy. Chce to neustálé soustředění. Nepříjemné jsou traverzy potoků vytékajících zpod sněhových polí. Mačky jsou tu opravdu jistota, ale my jsme je nevzali. Druhá část začíná dva tisíce sedm set sedmdesát metrů vysokým Kummetsteinem. Mohutná dominanta vás straší anebo nabíjí během celé ferraty. Dvě stě metrů krásného lezení vzhůru. Nejtěžší krátký úsek za lehké D pak vede na Hoher Kopf, 2.875 m. Tady je vrchol ferraty, ovšem ne cíl, tím může být lákavý, hodinku vzdálený Hochkönig. Übergossene Alm se sněhovými poli, výhledy na Watzmann, Leogang Steinberge a „Kamenné moře“ s roztroušenými purpurovými jezírky a vybělenými kameny. Je to tak fantastické, že se nám nechce dolů. Stálo by za to vytáhnout nahoru lehký spacák a karimatku a přespat tu. Na Matrashausu stojí nocleh i s Alpenvereinem drahých sedmnáct eur. Je to ale každým coulem fantastický výlet
.
Königsjodler D, dominanta Kummetstein 2.780 m, začátek druhé části ferraty

 

 

Leogang Süd (E, var. D, 220 Hm/360 Lm) a Nord (C, 160 Hm) Passauer Hütte, Westliche Mitterspitze 2.160 m, Leogang Steinberge

 
Tak tohle jsme nečekali – naprosto skvělá ferrata! Jedna z nejlepších kolmých stěn, jaké jsem lezl. Janičku jsem musel po včerejších výkonech doslova dotlačit pod stěnu, nástup je strašně dlouhý, ale toto úsilí bylo vyváženo zlatem. Je to jeden z těch pár skvostů, které vedou centrální příkrou stěnou jako Anna a Johann na Dachsteinu, Kaiserschild u Eisenerzu, Rote Säule ve Venediger Gruppe či Mauerläufersteig v Garmisch-Partenkirchenu. Bomba! Skvělá linie, perfektní lezení i skála. A ta obtížnost! O stupeň těžší než jinde. Vydatné lezení. Převislý osmimetrový traverz si na „D“ zlehčíte odsedávátkem nebo dvěma expreskami. I tak to vyžaduje techniku i sílu. My jsme lezli čistě, ale zapotili jsme se oba.
 
Autem pojedete kolem železničního nádraží v Leogangu co nejdál podle směrovek Passauerhüte a Birkenloch. Pak se stoupá tři hodiny prudce do kopce lesem a potom skalní strží. Je to dost nekonečné. Vodu naberete po cestě, před sluncem vás chrání les a před únavou krásné lavičky. Z vrcholu Mitterspitze se slézá Leogangem Nord do almu, kotliny, kde stojí nádherná Passauerhütte. Slézání je taky bonbonek. Lze si oblézt i jeskyňku a lanový most. Je to působivé místo se skvělým chatařem, pivem i nejlevnějším noclehem v lageru pod dekou za nějakých sedm eur. Velmi příjemné je posezení na terase chaty s výhledy na Watzmann a velikou pyramidou Birhornu za zády. Ten je tu nejvyšší, 2.634 m. Bouřka ohlášená na třetí hodinu se pořád posouvala podle našeho sestupu, a jakmile jsme zabouchli dveře auta, nebe se doslova celé vylilo. Sotva jsme tou vodou projeli. Když hory milujete, hory vás chrání.
 
Děkujeme, bohové! A teď vijó na Vysoké Taury, do velkých hor! Kolem – nebo spíš tunelem pod – Zell Am See do Uttendorfu a údolím Stubachtal po neplacené staré „Panorama strasse“ na Enzingerboden do výšky 1.482 metrů a další ráno lanovkou na Weisssee Gletscher, cena 14 eur. Také to můžete pohodlně vyšlapat nádhernou horskou krajinou kolem jezer a tůněk za dvě hodinky pěšky. Ovšem udělat si jednou za čas vyhlídkovou jízdu lanovkou má také své kouzlo. Pod těmi štíty je najednou zima jak hrom a kolem jezera množství sněhu – 2. července!
 
Kristall (E, 170 Hm/300 Lm) Weisssee, 2.311 m, Rudolfshütte, Granatspitz Gruppe, Vysoké Taury
Zase jedna ryze sportovní ferrata, jedna z absolutně nejtěžších, s perfektní skálou. Vyžaduje dobrou techniku, sílu, obratnost i morál. Nic pro nezkušené lezce. Ty vrátí hned úvodní tvrdý traverz, pokud ne rovnou lanová dráha nad ledovou řekou. Počítejte i s povinným lezením skálou a dost velkým převisem! Kdo leze pětky, no problem.
 
Jak jsme se na Hochkönigu pekli v tričku, skoro ve třech tisících, tak tady o sedm set metrů níž mrzneme. Grossglockner co by kamenem dohodil, ale skrývá ho Eiskögele, 3.434 m vysoký. Pravé Alpy, deset minut prší a prudký vítr, deset minut pálí slunce. U Rudolfshütte, což je horní stanice lanovky, oblékáme bundy, čepice a kapuce. Za zelenkavým jezerem rozeznávám černou stěnu s ferratou a na ní bílou čepici sněhu vedoucí na skalnatý Granatspitze 3.086 m a vpravo sněhový Sonnblick 3.088 m. Sám bych samozřejmě balil i mačky a na vrcholu pokračoval na třítisícovky, ale žena se těší na procházku dolů po loučkách a kolem jezírka. Tedy nemám moc času. Vybíhám na ferratu. Lano na dráze přes řeku je smotané, cesta ještě není otevřená. Je třeba opatrně přeběhnout ledovou kru nad řekou a najít začátek ocelového lana. To se daří, ale déšť začal být prudký a úvodní traverz převislý. Začínám si zpívat mantru „om mani padme húm“, jejíž síla nám už tolikrát pomohla otevřít oblohu.
 
A zase to zafungovalo! Slunce mě doprovází po zbytek cesty. Skála, jak vypadala zdálky mechovitá a rozbitá, tak je krásná a pevná. Drsná žula s bílými mramorovými krystalky, odtud název. A pěkně drsná je i ferrata, několikrát mě nutí dělat lezecké kroky za skálu a bát se při dlouhých odlezech (na ferratě!), je to i pro mě morálové. Tak těžké „E“ jsem dosud nelezl. I převis je na ferratu pořádně vzdušný, k tomu lesknoucí se hladina jezera velmi hluboko pode mnou. Je jasné, že tady dnes nikoho nepotkám. I v knize jsou zápisy sporadické, dva tři lidi na den! Krásně barevná žula a kvalitní lezení. Na vrcholu jsou bílé krystaly v černé skále a malebné výhledy na jezero, chatu a štíty okolo. Z vrcholu jsem seběhl hned doleva žlabem kolem vodních pramenů přímo k začátku ferraty. Sestup údolím pod lanovkou jsme si náležitě užili. O tři sta metrů níž jsme se už vyhřívali na kamenech kolem potůčku, koupali v jezírkách a odpočívali na kobercích husté trávy. Z okolních stěn padaly vodopády v působivých vlnitých záclonách.
 
Večer pokračujeme přes Mittersil do údolí Venedigeru. Projeli jsme tunel Felbertauern za deset eur, dostali jsme čtyři mapky Glockner Gruppe a hned za tunelem odbočili vpravo na Innergschloss a Tauernhaus pod Gross Venedigerem, kolem 3.700 m, v každé mapce je zapsána jiná výška. Pak se procházíme v překrásném údolí s pohádkovou vesničkou a kapličkou přímo ve skále. Navštěvujeme obchůdek řezbáře s divotvornými předměty, lákajícími k útratě drahocenných eur. Večer nedočkavě spěchám do další slavné ferratové soutěsky podobné Postalmklammu – Galitzenklamm v úchvatných Lienzských Dolomitech. Sjíždíme silnicí do Lienze a najednou jsou mraky pryč a u italských hranic se do modré oblohy zapichují bíle zářící vápencové štíty. Jsem u vytržení, energie stoupá na dvě stě procent. Za Lienzem jedeme na Leisach-Gries, tady odbočujeme vlevo na Galitzenklamm a hned jsme v ústí soutěsky. V půl sedmé večer je všechno zavřené. Navlékám sedák a přilbu, skáču po balvanech přes potok pod bránou a jsem u první ferraty, Dopamin, masochistické E/F. To si dám potmě, teď rychle na Adrenalin. Janička se jenom prochází, aby byla fit do zítřejší velké stěny.
 
 

Adrenalin (D/E, var. E, 250 Hm/520 Lm) Galitzenklamm (C, 70 Hm/180 Lm) a Dopamin (E/F, 140 Hm/410 Lm) Galitzenklamm, Lienzské Dolomity

 
Nádherné údolí, úplně jiné než Postalm. Takové divočejší, skalnatější a víc horské. Také ferrata je víc lezecká, v kvalitní vápencové skále, žádné zbytečné blbinky, zato pořádné lezení. Začíná se Galitzenklammem kolem kaskád a vodopádu, pod vyhlídkovou lávkou. Dobře se rozcvičím na Adrenalin. Luna variant je klasické „E“, tedy žádná darda, spíš vytrvalé poctivé lezení s minimem železných stupů. Dole pod vámi hučí řeka, nad hlavou bílé a teď večer oranžové štíty. Takové pohledy mě nabíjí. Sestup je ale dost dlouhý. Šplháte do kopce lesem a sestupujete daleko od soutěsky. Měl jsem to raději slézt. I když jsem většinou běžel, trval mi sestup dvacet minut. Na Dopamin se už šeří, ale valím vzhůru. Darda jak hrom. Jsem z toho vyvalený. Žádná krása, spíše jen syrové vytrvalostní lezení bez stupů. Také dolů se šplhá za „B“. Osmdesátimetrová pasáž „Masochist“ je v kuse kotel, nestačím se divit. Kolmá hladká morálová stěna a jeden gymnastický převis. Dole mě čeká zasloužená koupel v průzračné řece, kupodivu teplé, a potmě odjezd přes Tristach u Tristacher See na parkoviště u Dolomitenhütte, 1.640 m. Závora na mautu je zvednutá, tak valíme zadarmo. Těch sedm eur jim zaplatíme až přespříští ráno. Motor zpěněný jak kůň a za ohradou parkoviště býci. Chci na velkou a shrbená kráva jde ke mně, ojoj, není to kráva, bleskově skáču přes ohradu…
 
Laserz (D, 380 Hm/620 Lm) a Panorama Klettersteig (Sepp Oberlechner Ged. Weg, C/D, 400 Hm/1.400 Lm) Kleine Laserzwand 2.568 m a Grosse Sandspitze 2.772 m, Lienzské Dolomity, Karlsbader hütte
Grandiozní a nádherná – jedna z nejkrásnějších vůbec – panoramatická mega ferrata. I samotný Laserz patří k těm nejlepším a nejdelším stěnovým ferratám, co jsme lezli. Skála je členitá, kompaktní a dá se lézt krásně čistě. Celou cestu jsme pozorovali dění v protějším obrovském převise Grosse Lasserzwandu. Až dole jsme spatřili džíp s nápisem „David Lama powered by Suzuki“. Tak jsme lezli se slavným závodníkem Davidem Lamou na Laserzwand… Z vrcholu buď seběhnete tři sta výškových metrů k malebnému jezeru Laserz a k nádherné chatě Karlsbaderhütte, 2.261 m, anebo vyšlapete pod Roter Turm a po značené stezce vyšplháte na hřeben pod Grosse Laserzkopf, 2.718 m, kde uvidíte začátek dalšího ocelového hada. Otevřou se vám neskutečné výhledy na rozeklané věže a hluboká údolí. Můžete spatřit Glockner Gruppe za zády a Ankogel Gruppe na východ před vámi. Nejkrásnější jsou ovšem ostré vápencové štíty Lienzských a Gailtalských Alp. Nejúchvatnější horský kout, jaký jsme dosud spatřili (později jej překonalo Dračí jezero v Mieminger Kette nad Ehrwaldem). Lezení Panorama klettersteigu je lehké, jde spíš o stupeň C než C/D, zato nesmírně dlouhé. Stále nahoru, dolů přes šest věží po krásné světlé skále. Slézá se dolů přes Gebirgsjägersteig anebo Ari Schübel (B/C) a je na závěr dost vysilující. Pletl jsem už nohama a jen ledová koupel v zelenkavém Laserzsee mě zase nakopla. Panoramatickou vzpomínku můžete lézt i opačně. Začít u jezera, vylézt na Grosse Sandspitze a pokračovat pod Roter Turm. Ve dvou místech jsou rovněž cedulky s nouzovým sestupem. 
 
K ferratě Laserz jsme vyrazili z parkoviště po Rudi Eller weg směrem na Karlsbaderhütte. Hned za závorou odbočíte doleva do lesa a potom se po nádherných loukách kolem dvou malebných chaloupek dostanete pod stěnu. Večer jsme na terase jedné z nich přespali. Je odtud luxusní výhled na celé panorama štítů. Jdeme zase asi dvě hodiny pod nástup. Ferrata se zvolna klikatí vzhůru a vy se neustále kocháte neuvěřitelnou krajinou okolo a pod vámi. Hlavně vás upoutají věže Gamswiesenspitze s ferratou Madonna naproti a Seekofel v dálce nad jezerem, taky s fermatou za C. Z vrcholu slézá Janička dolů a já běžím nahoru pod Roter Turm, nádherně oranžovou a převislou, s jedním „osmcéčkem“. Ještě si to tak „routnout“ po cestě od jedné ferraty ke druhé, to by bylo něco… A na chatě Karlsbader dostaneme nejlevnější pivo z celých Alp. Zapomněl jsem totiž peněženku v autě – to bylo kázání Janičce: „Nikdy nesmíš nechat peněženku v autě!“ – Janička teď káže mně a vyštrachá euro šedesát. To je bohatství. Jdu s tím za pohlednou servírkou, ať mi za to odměří pivo. Směje se a přinese jedno malé. To je radosti. Druhý den, po romantické noci u chaloupky – žádní jeleni ani medvědi nepřišli – konečně vyrážíme na třítisícovky. Vypínají se naproti Lienzských Dolomit, na druhém břehu řeky Drau.
 
Königsjodler D, Janička leze přes věže Teufelshörner
 

 

Säuleck (D/E, 440 Hm), Artur-Von-Schmid-haus, 2.270 m, Säuleck, 3.086 m, Ankogel Gruppe

 
Nejvýše položené „éčko“ v Alpách. Přes Mallnitz u nádraží vjedete do údolí Dösener Tal. Úzkou cestou stoupáte do výšky 1.448 m. Jsou tam dvě malá parkoviště a na nich samé české SPZ. (Druhý den pod Hochalmspitze za hřebenem zase samé rakouské.) Tady začíná dlouhý, téměř tříhodinový výšlap překrásným údolím kolem mohutného skotského dobytka na Artur-von-Schmid-haus u jezera Dösensee. U chaty je ranč a stádo koní. Je to dost náročné, ale kouzelné. Jezera, říčka, vodopády, louky, bažiny, lesy, balvany a ta veliká chlupatá zvířata s ohromnými zahnutými rohy, která musíte obcházet. Nad chatou je ledovec z balvanů, balvanovec, jím prudce vzhůru stoupáme pod nástup ferraty ve výšce 2.670 m. Mačky tady v létě nepotřebujete, ačkoli sníh tu leží. Stezka stoupá po šikmé žulové rampě k první kolmé stěně za D/E a potom rozeklaným hřebenem s výhledy do údolí na hřeben Ankogelu, 3.246 m a Hochalmspitze, 3.360 m. Skvělé skalní lezení po poličkách a spárách s dobrým třením na černé žule. Těžká místa lezu jen skálou. Osamělý v celé stěně a na celém Säulecku – působivý pocit. Konečně nad hranicí tří tisíc. Zážitek je to pro mě ohromný. Je krásné dopoledne, ale hrozí deště, proto jsou turisté jen na úpatí. Je vidět až na Giessener hütte pod Hochalmspitze a celé údolí Maltatal přede mnou, kam pojedeme večer. Odsud bych tam seběhl rychleji, než tam dojel autem, a vyběhl ještě Detmolderem na Hochalmspitze. Byla by to překrásná kombinace v jeden den. Láká, láká to. Ovšem v poledne přichází déšť a Janička by to také sama neobjela. To už jsem dole na chatě, dáváme si se ženou, která mě tu čeká, jedno velké poctivé pivečko za čtyři eura – „Gässer a cítíš se besser“ – a cítíme se lépe, i když nás cestou zadarmo zalévá déšť. Oproti Dolomitům v Lienzi zase ryzí divoká kamenná příroda a černé štíty. Přejíždíme přes Spittal a Gmünd do Maltatalu k vodopádu Fallbach.
 
 

Fallbach (E, 240 Hm) Maltatal, Koschach, Ankogel Gruppe

Vodopád nepřehlédnete, už z dálky na vás volá. Parkoviště je přímo naproti. Prostě nádhera, krásná stěna, úžasná expozice a konečně zase pořádná ferratová darda. Tak to je „E“, jak se patří. Je to jako na skalách. Čím blíž do údolí, tím tvrdší klasifikace. Horská ferrata za E je „déčko“ v údolí. A tady se poprvé naplňuje má vize budoucnosti – tenké ocelové jisticí lanko kopíruje skálu místy jen na jištění. Zde je opravdu několik povinných lezeckých úseků s jedním lankem. Jinak jsou lana dvě. Hrubé na držení a tenké na jištění. Lanový most odděluje část za D (spíš D/E) od pořádného a dlouhého „E“. 

Janička si obouvá lezečky, já sandály a spěcháme se západem slunce pod vodní tříšť. Nádherná kolmá žlutá skála, spáry, poličky a rajbasy. Nějaké úseky dávám čistě, trošku se i vybojím, kdo by chtěl sklouznout tři čtyři metry natvrdo. Bojím se i o Janičku, navnadil jsem ji, že je to pohodlná ferratka na dobrou noc, jinak bych ji sem nedostal. Lezla s přehledem. „To je nádhera, že? Jsi šťastná? Vidíš, že jsi šťastná. Kdybych tě zas nepřemluvil…“ – „Hlavně že ty jsi šťastný!“ – „Já jsem obrovsky šťastný, že jsme tu spolu a že jsi šťastná.“ – „Já bych byla šťastná i dole.“ – „Ne, to bys nemohla být tak šťastná, to by ti bylo líto.“ – „Tobě by to bylo líto.“ – „No, bylo, nemohl bych být tak obrovsky šťastný, že lezeš se mnou…“ Naše klasické bláznivé dialogy v horách.
 
Seběhneme dolů k autu, dole zima jak… Slunce už je za horami. A vjíždíme, spíš se sápeme, úzkou polobetonovou a polokamenitou cestičkou prudce vzhůru do údolí Gössgraben pod Gösskarspeicher, přehradu ve výšce 1.700 m. Na příjemné loučce u pohádkové chaloupky za řekou parkujeme a spíme. Dobrou noc. 
To je nyní všechno a na čarokrásnou Hochalmspitze vylezeme příště. Čímž podle mých zkušeností uzavřeme pět nejnáročnějších horských ferrat Rakouska, kam řadím Königsjodler, Bert Rinesch v Totes Gebirge, Johann, Säuleck a právě Detmolder Grat na Hochalmspitze. Všechny, kromě Detmolderu (to je nějaký omyl, Detmolder je fest náročný), jsou ohodnoceny trojkou, nejvyšší známkou náročnosti podle ferratové bible: Klettersteigführer Österreich (k dostání na: horokupectvi.cz, pozn. redakce).
 
Přejeme nádherné, dobrodružné výlety za poznáním!
 
Text a foto: Rostislav Tomanec

Mohlo by vás zajímat