Chtěl!, Montana 4 / 2013

HISTORIE ČASOPISU

Tomáš Roubal • 09.08.2013 • Montana 4/2013

Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy po roce 1989), stali běžným časopisem.

Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.

Chtěl!

Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s nápisem: Adi Does. Obtažené kalhoty. Sedák se sadou expresek a snad se všemi smyčkami a hexy, které se dělají. Lezečky La Sportiva. Když ne úplně nové, tak zánovní určitě. Nekorunovaného krále celého tria doplňoval týpek kompletně ve vojenské maskáčovině, s nádherně vyleštěnými kanadami a ještě jeden lezec. Ten měl na sedáku snad i dědovu kovadlinu. „Voják“ dokresloval atmosféru jednou notoricky známou historkou z Baja, kterou mu vyprávěl kamarád, kterému se stala.

Adi se chystal k výkonu. Shodou okolností jsem lezl hned vedle něj, takže co nyní popíšu, nemohl nikdo vidět lépe než já. Vážně. Čtverkové koutky bývají zrádné nejen na písku. Po několika krocích nahoru a dolů Adi rezignoval a odsedl přímo v klíčovém místě. Trochu funěl. Ostatně jako každý z nás.

„Tak ještě jeden pokus a kašlu na to.“

Znáte to, ne? Opravdu poslední pokus se dopředu neohlašuje. I kdybyste stokrát chtěli, stejně se ještě chvíli nepřestanete snažit, ale ani vy, ani jistič, dokonce ani přihlížející, zkrátka nikdo už případný úspěch doopravdy neočekává. Zkrátka takové první hlasité oznámení, že to možná nedopadne.

Po chvíli si Adi odstoupl místo na levou nohu na pravou, zvedl se a zamumlal: „Jsem se trochu nas..l,“ a cestu celkem suše dolezl. Jistič jenom moudře glosoval, že „zdravě se nas..t“ je někdy dobrá věc. Adi, který nahoře nenašel slaňák, se odvázal, obešel skálu, sedl si u nástupu a zapálil cígo.

Lehký stud nad sebou samým se ve mně snoubil s velkým obdivem. Rozumějte, ještě před chvílí bych si na Adiho úspěch rozhodně nevsadil. Na boulderovce mezi mladými draky onehdá zase znělo cosi jako: „zahajlovat doleva, nakopnout motorku, pravá pata a pozor, změna, levá pata…“ Takže už jenom prostý popis Adiho úspěchu: „stoupnout na pravou, hodit pivase co nejvýš a udýchat to,“ zní naprosto neskutečně. Adi, promiň, jestli čteš tyto řádky, ale vážně jsem ti nevěřil. Soudil jsem podle své vlastní povrchní představy a stydím se za to. Díky za tu lekci.

A obdiv? Ten je samozřejmý. Chtěl. Chtěl to vylézt. Možná víc než vy nebo já.

Až někde potkáte Adiho, vzpomeňte, prosím, na tyhle řádky.

text: Tomáš Roubal

úvodní foto: Victor Freitas, Unsplash