Spárou za tátou, Montana 5 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Spárou za tátou
„Koukej na tu holku, ta jede! Ona snad vynechala kruh!“ překvapeně zvedá hlavu kolemjdoucí lezec ověšený smyčkami. Vidí jen svižnou růžovou tečku, jak stoupá Dračí věží ve Skaláku. Jiřina Dienstbierová (58) právě vyvádí cestu, kterou udělal její otec Radovan Kuchař, legendární český horolezec. Šedesátimetrovou stěnu za VIIb zvládá s přehledem. O to více překvapí, že lézt začala před necelým rokem. V teplém podvečeru, s výhledem na Český ráj dobírá nahoru svého syna Ondru. Další situace, kterou podle mě zažil málokdo. Co říkáte? Vám už někdy cestu na písku tahala máma?
 
 

Spárou za tátou

 
Začnu popořadě. Souhrou náhod jsem se vloni na podzim dostal v Praze na tiskovku soutěže o „nejlepší houskový knedlík“! Organizovala ji právě Jiřina Dienstbierová, jelikož její manžel, novinář, disident a politik Jiří Dienstbier poctivé knedlíky miloval. Menší dáma s mikádem po skončení akce někomu mezi řečí zmínila: „On můj táta byl totiž nejlepší horolezec minulého století…“
 
Prvovýstupce Kurt Heinecke kdysi pod převislou stěnkou uhnul doleva. Radovan Kuchař cestu před 55 lety narovnal a Jiřina Dienstbierová z toho teď má cvičnou stěnku
 
 
Ta paní si nějak věří, pomyslel jsem si. Jenže, Jiřina po mé otázce suverénně vytasila jméno Radovan Kuchař a mně spadla čelist. „Jak ti chutnal knedlík?“ „Moc, děkuju. Jako od babičky,“ odpověděl jsem bezmyšlenkovitě. „Ty sketo!“ smála se v předklonu Jiřina. „Já jsem taky nedávno začala lézt. Neznáš tady v Praze nějakou stěnu, kam bys mě mohl vzít?“
 
Střih. Ranní vstávání, smogová tma a jízda autobusem plným lidí. Všichni jedou do práce nebo do školy. Já procházím se zalepenýma očima kolem změti barevných chytů stěny na pražském Smíchově. Jiřině stačí chyt jen jeden. Jsem tu s ní asi potřetí, takže vím, kde přesně ji hledat. Plná elánu už v osm ráno poskakuje kolem ruční spáry v levém rohu stěny. 
„Můžu si ji dát na rozlezení?“ 
„Můžu si ji dát ještě jednou?“ 
„Můžu si ji dát i dolů?“
Mě spáry moc nebaví (nejdou mi), ale mám radost, když vidím, jak to parádně zvládá. I ostatní lezci celkem zírají. „Musíš chytit tu sambu,“ vysvětluje mi Jiřina, jak je důležité mít ve spáře ten správný rytmus.
 
A ten má nejspíš v krvi po tátovi. Radan Kuchař  patřil v padesátých a šedesátých letech mezi celosvětovou horolezeckou špičku a spáry byly jeho doménou. Své spárařské umění zužitkoval například při výstupu západní stěnou Petit Dru v roce 1957: „Teď si tedy ověříme, zda jsme se s dnešním výstupem nepřecenili. Vignesova spára je podle popisu jedním ze tří nejtěžších míst. Lezu levou rukou a nohou ve spáře, pravou se opírám o protější stěnu. Stoupá se mi skvěle. Jde to bezvadně. Je to klasická „spárařina“, mé nejoblíbenější lezení. Ani skoby nemusím tlouci. Na délce jsou tři staré, docela stačí na zajištění.“  Je z toho cítit skvělá technika i úžasná odvaha.
 
Jiřina ve Fifanově sokolíku za VI na Ocún
 
Jiřina si však tyto lezecké předpoklady dlouho schovávala. Chtěla studovat architekturu a na talentových zkouškách skončila druhá. Její táta byl však kvůli pálení sovětské vlajky po okupaci v roce 1968 vyloučen z komunistické strany. Nepřijali ji. Šla tedy na stavárnu a v devadesátých letech působila v centru revoluce při Občanském fóru. Později vystudovala mezinárodní vztahy a věnovala se diplomacii nebo organizování výstav. Na nějaké lezení po skalách nebylo v okruhu intelektuálů ani pomyšlení.
 
To se změnilo vloni v dubnu po smrti Radana Kuchaře v jeho věku nedožitých 84 let. V tomto smutném období vznikla Jiřinina myšlenka vylézt na tátovu počest Kapelníka. Požádala libereckého lezce Karla Procházku, aby jí pomohl. „To nedáš. Na to se vykašli,“ podceňoval ji. Jenže to asi nevěděl, že podobné řeči ji povzbudí ještě více.
 
Stejně jako táta se vejde do míst, která musí ostatní oblézat
 
 
Jiřina Kapelníka vylezla loni v září, bez jakékoli průpravy na umělé stěně. Sice na druhém konci lana, ale bez problémů. „Překvapilo mě, jak to bylo lehký,“ chlubila se mi. Tím to ale neskončilo. Ve skalách se jí zalíbilo a začala mít chuť i na další cesty a zážitky. Její život se od té doby celkem změnil, což platí i o vztahu k tátovi. „On dřív pořád někam jezdil a já jsem nechápala, co na tom vidí. Byl hodně uzavřenej,“ vzpomíná na legendárního horolezce. Dnes už to vnímá jinak. Ve skalách začala prožívat tátova dobrodružství a pochopila ho. „Já ho vlastně poznávám až teď, co jsem začala lézt.“
 
I ve Skaláku v Českém ráji, kam mě Jiřina pozvala, je Radan Kuchař s námi. Nabíráme vodu z pramene, pod kterým je masivní dřevené koryto. „Poslední Kuchtovo dílo, vydlabal ho rok před smrtí,“ ukazuje jeho vnuk Ondra na letopočet 2011. Koryto se asi za pár let vymění, ale cesty, které Radan Kuchař ve Skaláku udělal, vydrží podle mě staletí. Většinou je totiž kvůli strachu nikdo neleze.
 
Je teplé červencové odpoledne a my s Jiřinou a Ondrou máme v plánu vylézt nějakou cestu po „Kuchtovi“. Na rozlez dáváme „Fifanův sokolík“ a chceme se přesunout k Dračí věži. „Ty půjdeš v sukni?“ ptá se mě Jiřina. Chvíli mi trvá, než pochopím, že myslí sedák. Dozvídám se, že ve Skaláku se mezi věžemi nechodí v cinkajícím sedáku. To prý dělají jen Pražáci, kteří se tím vytahují, že jsou lezci. Sukni tedy poslušně uklízím do batohu, ale přijde mi to trochu ujeté. 
 
Na Dračí věž vede hvězdičková cesta od Kurta Heineckeho za VIIb. Ve vrchní části je její narovnání od Radana Kuchaře za VII. Jiřina obojí leze s přehledem na prvním konci lana. Jen dojišťování jí zatím moc nejde. Přišlo mi, že občas utrousí smyčku, jen aby jistič zmlkl.
 
 
Údolní cest na Blatník V (1959)
 
 
Na věž zrovna dolézají dva borci jednou lehčí cestou: „Tys to vytáhla? Tak to smekám klobouk!“ diví se jeden z nich. „Vždyť žádnej nemáš. Tohle je moje cvičná stěnka, jsem teprve začátečnice,“ vysvětluje Jiřina s klidem. Chudáci chlapi jsou z toho zjevení celkem opaření, tak čekám, až Jiřina slaní dolů. Potichu jim vysvětluji, o co jde a že je to dcera Kuchaře. „Tak to jó, my teď teda budeme číst Montanu,“ vrací se jim trochu sebevědomí.
 
Druhý den jdeme do skal už ráno, z Jiřininy chalupy je to kousek. Míjíme zarostlý oplocený pozemek. „To nám taky patří. Dřív jsme to tu měli vypiglovaný, posekaný…“ říká Jiřina a ani nemusí dodávat, že kvůli lezení na to teď není vůbec čas. Máme v plánu přefotit Kuchařovy snímky od Viléma Heckela, známého českého fotografa hor.  Heckel nebyl žádný velký lezec, a tak se na místa, odkud fotil, dostávám poměrně snadno. Po více než padesáti letech ve stejných pozicích fotím Jiřinu. Skalák mezitím slušně zarostl.
 
A taky se ošlapal a rozsypal. To poznávám na vlastní kůži, když na přání Jiřiny a Ondry tahám vyhřátou „Gotickou hranu“ na Maják. Výraz „na vlastní kůži“ myslím vážně, jelikož se na mé zpocené ruce a hlavu nabaluje souvislá vrstva písku a připadám si jak u moře na pláži. Jiřina na autora této cesty, Valeriána Karouška,  ráda vzpomíná. „Když jsem byla malá, táta mě s ním vzal k vodě na Branžež. Karouch už neměl moc vlasů, tak nosil přehazku, takovou patku se sponkou. Ten den tam měl zrovna nějakou milenku, a když před ní juchal ve vodě, sponka to nevydržela. Patka mu pak létala ze strany na stranu a já jsem se strašně smála,“ vypráví. Zdá se mi, že ve Skaláku se ctí velký respekt k autorům cest, což tu při lezení vytváří těžko popsatelnou atmosféru.
 
Večer za námi přijíždí na kole od Liberce Alena Čepelková, také významná postava českého horolezectví.  V současnosti se může pyšnit další čestnou funkcí, stala se předsedkyní oddílu „KM“, což znamená Kuchtova mládež. Při západu slunce spolu s Jiřinou ještě jednou zlézají Dračí věž a po cestě na chalupu se zastavují pod další věží, Ocúnem.
 
„To je strašný! Tobě se ta spára líbí?“ ptá se Alena. „No, tak když to táta vylezl, tak co mám dělat…“ odpovídá Jiřina. Řeč je o „Krvavé spáře“, cestě od Radana Kuchaře, která má zlověstnou pověst. V průvodcích se objevuje s obtížností za VIIc nebo VIII, ale náročnost je hlavně psychická. Odspodu vypadá ve večerním světle strašidelně. Jeden kruh v půlce stěny a pak až nahoru solivá obouruční spára, do které se nedá založit žádné jištění.
 
Jiřina je sice bláznivá, ale není šílená. Ráda by si spáru nejprve zkusila na druhém. Jenže to je problém, nikomu z místních borců se do toho nechce. „Tu jsem lezl jenom na druhým a momentálně nevím o nikom, kdo by ji vytáhl,“ řekl jí Josef Rakoncaj, horolezec, který byl dvakrát na K2. Z ženských přelezů „Krvavé spáry“ vím pouze o Zorce Prachtelové. Jiřina zatím nikoho nesehnala a hodit si „Krvavou spáru“ seshora sportovně odmítla. „Musím nejdřív nalízt ty kilometry a na jaře to zkusím,“ plánuje.
 
 
V jeskyňce pod Blatníkem - tady se scházela stará garda horolezců.
 
 

Jenže Krvavka už je vážný podnik i pro zkušené pískaře. Není to zbytečné riziko? David Obročník  učil Jiřinu spárovou techniku přes zimu na stěně v pražských Holešovicích. Je nejspíš ten pravý, s kým si o tom popovídat:
 
Co myslíš, proč je Jiřina tak dobrá, má to v genech?
 
Nejspíš k tomu má dispozice. Radan se mi vždycky zdál jako člověk, co se kousnul a dokázal jít nadoraz. Tuhle zarputilost po něm Jiřina asi zdědila. Když je v háji, nastane zajímavá situace. Jistič už vidí, že nemůže, jenže ona se s pocitem „už nemůžu“ prostě nesmíří a odmítne se pustit. Nějakým způsobem nespadne.
 
Jak hodnotíš její pokrok ve spárách?
 
Je to neuvěřitelné, třeba v Holešovicích po šesti měsících, kdy začínala spárou nepolíbená, nacvakala úzkou převislou žabku dvakrát za sebou. Za půl roku prošoupala pásek od našich rukavic, které vyrábíme. Po téhle zkušenosti bude další várka rukavic bytelnější. Jeden by neřekl, co dokáže křehká žena.
 
Co si myslíš o cestách, které už vylezla? Jakou bys vyzdvihl?
 
Myslím, že „Přátelskou cestu“  za VIIb na Libereckou věž. V té už se musí lézt, a kdo se nestaví ke spárám přátelsky, má tam potíže. Jiřina si ještě pochvalovala, jaká je to bezvadná a pohodová cesta.
 
A co si myslíš o Krvavce?
 
Já jsem ji nelezl, ale dal ji brácha. Podle mě má tak jeden nebo dva přelezy ročně, jestli vůbec.
A Jiřina? Nevím, jestli ji zvládne ještě letos… Ale pokud bude v Praze přes zimu trénovat „dvojžáby“ na stěně ve Vysočanech a „Tlustou Bertu“ v Holešovicích, tak ji vyleze. Na jaře to dá s prstem v nose.
 

Výběr ze životopisu Jiřiny Dienstbierové

1990–1992 Občanské fórum, koordinační centrum, organizační pracovnice
1998–2000 Ministerstvo financí ČR, Sekretariát ministra, členka odboru Evropské integrace
2001–2011 Rada pro mezinárodní vztahy, ředitelka
2012–2013 „Přátelská cesta“ VIIb, Liberecká věž (Skalák), „Dračí stěna“ VIIb, Dračí věž (Skalák), „Údolní spára“ VII a „Bič“ VII, Drážďanská věž (Prachov)
 
Děkuji Heleně Heckelové za poskytnutí historických fotografií Radana Kuchaře
 
Text: Stanislav Mitáč
Foto: Stanislav Mitáč, Vilém Heckel


Mohlo by vás zajímat

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku
Montana 4/2014

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku  „Dají se lézt širočiny v kraťasech?“  „Ano, jen se pak člověk v noci ...
13.08.2014
Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň
Montana 4/2012

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň   Popěvek legendární písně „Jenom jednou jede vlak, život – to ...
09.08.2012
Nemožné – hrubá omítka má víc struktury
Montana 4/2012

Nemožné – hrubá omítka má víc struktury

Novinka z Labských pískovců   „Nemožné – hrubá omítka má víc struktury,“ myslel si snad každý lezec při pohledu ...
09.08.2012
Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Anglický parčík v Tisé
Montana 4/2013

Anglický parčík v Tisé

Asi hodinu od Drážďan a hodinu a půl z Prahy leží kousek za hranicemi malá česká obec Tisá. Severně a západně od obce se nachází známá ...
09.08.2013
Projekt G4G
Montana 6/2013

Projekt G4G

Tři ženy, tři země, tři různé životní cesty – jedna vášeň…   Projekt G4G     Vše začalo před dvěma lety v Ostrově, ...
02.12.2013
Spáry v Orcu
Montana 6/2013

Spáry v Orcu

Jestli Vám někdo vykládal, že Valle dell´Orco, italské žulové údolí,  jsou evropské Yosemity – nevěřte mu. Nenajdete zde kilometrové ...
02.12.2013
Velryba – cesty na adršpašskou krasavici
Montana 1/2014

Velryba – cesty na adršpašskou krasavici

Velryba stojí ve svahu kousek pod Radnicí a Starostovou nedaleko hlavního turistického okruhu v Adršpachu. Svým tvarem se opravdu kytovci podobá a je poměrně ...
03.02.2014
Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán
Montana 2/2014

Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán

Nemáme ani koški a ledoruby. Unesli jsme jen kus lana, dvě smyčky a pár karabin. Zato neseme jídlo a benzin na dva týdny. Snad to bude stačit, chystáme se projít ...
09.04.2014
Erárky nemají v cestách na písku co dělat!
Montana 2/2014

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!   „Hele, tu cestu si dej, jsou tam dva kroužky, jó, a k tomu hromada slušnejch erárek, takže ...
09.04.2014