Vzpomínky na Zdeňka Hrubého, Montana 5 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Vzpomínky na Zdeňka Hrubého
Na těch šestnáct let na jednom laně nelze zapomenout…
 
 

Vzpomínky na Zdeňka Hrubého

 
Byl to šok. Ta zpráva mě zastihla na dálnici mezi Ostravou a Hranicemi na Moravě někdy po druhé hodině odpolední. Zdeňkova žena Olga mi volala, že už není mezi námi. Zprávu měla od jeho spolulezce Marka Holečka.
V tom okamžení se mi sevřelo srdce, oči zvlhly a chtělo se mi nebýt…
Není to tak dávno, kdy jsi, Zdeňku, napsal krásný článek do Montany, že každý horolezec (myšleno muž) je tak trochu bigamista. Když je doma, myslí na tu svou milou, ledovou horu (hory), a když je tam, tak už by nejraději byl zase doma u své zákonné ženy nebo partnerky. Tento věčný souboj tvých životních partnerek v tom nejlepším slova smyslu v daný okamžik vyhrála jedna z nich, protože jen ta jedna mohla zvítězit trvale… Další půvabný a humorný článek Zdeněk napsal o diskusích Máry s Olgou ohledně výběru Márova spolulezce na letošní náročný projekt. Olga říkala, aby tě už nechal doma, že jsi starý (určitě ne myšlením). Ale kde jinde by Mára našel lepšího a spolehlivějšího partnera…
 
Roháče, s Tomášem Moučkou při výstupu na Baníkov
 
 
Omlouvám se všem, kteří by si mysleli, že v tomto článku bude systematicky probrán osobní, pracovní, ale zejména lezecký život a kariéra. Nic z toho nečekejte. Bude se spíše jednat o více méně neuspořádané vzpomínky na naše společné přátelství na laně, které se začalo odvíjet ještě během studia vysoké školy v Praze, někdy kolem roku 1978, a trvalo dodnes. Zdeňku, slibuju, přijdu tam, kde čekáš na všechny své blízké, a ten hřeben na Gerlach (zvaný Martinka), jak jsme si slíbili někdy před třiceti lety, spolu vylezeme k oslavě odchodu do důchodu (tedy v té době předpokládáno k našim šedesátinám). Jen ne hned… Jen ne hned…
 
Se Zdeňkem mě seznámila moje spolužačka na VŠCHT (Vysoké škole chemicko-technologické), která v Ostravě absolvovala stejné gymnázium jako Zdeněk. Seznámení proběhlo během velice krásného večera v Malostranské besedě, na koncertu jedné z našich oblíbených jazzových kapel (Originální pražský synkopický orchestr pod tehdejším vedením Pavla Klikara).
Na vysoké škole, jak později Zdeněk několikrát vyprávěl, se dohadoval o smyslu lezení na kopec jako horolezec, když na něj může vyjít po turistickém chodníku. Za ty roky se posunul v myšlení i skutcích na špici české lezecké elity ve vysokých horách a dokázal směry nejen vymýšlet, ale i lézt tam, kde by většinu lezců lézt ani nenapadlo.
 
Vlastní společnou lezeckou kariéru jsme začali v Ostravě po návratu z vojny, kterou jsme si odkroutili každý jinde. Po nástupu do svých prvních zaměstnání jsme si k sobě velice rychle našli cestu a začali plánovat první lezení. To se uskutečnilo o víkendu 9. až 11. října 1981, kdy jsme společně s kamarádkou Šárkou odjeli na Lidečko. Další společnou akcí byl prosincový výlet do Vrátné doliny, kde jsme společným úsilím našli můj vzácný, otcem darovaný měchový fotoaparát na svitkový film, který jsem tehdy zapomněl na chatě Pod Chlebom. Naposledy jsem ho využil při naší poslední velké cestě do Himálaje. Ještě ho mám schovaný…
 
Vrchol Romsdalshornu
 
 
Nový rok 1982 začal naplánovaným lednovým přechodem Kriváňské rozsochy (z Kriváně na Koprovský štít). Tady Zdeňkovi lehce omrzly nohy, které měl v tenkrát běžných letních pohorkách. Já zase utrpěl lehké trauma při sestupu, když jsme scházeli za tmy bez čelovek na Štrbské pleso.
 
Itálie, Finale Ligure, na štandu
 
 
Konec března nás zastihl opět ve Vysokých Tatrách, v Kačí (Kačací) dolině, kam jsme dojeli o den později než další naši dva kamarádi – Tomášové Marčík a Moučka, Zdeňkovi další vynikající a dlouholetí přátelé. Týden jsme tvrdě bojovali s nepřízní počasí a zažili zde pád v „Sawického depresi“ na Veži Železnej brány. Padajícím byl Zdeněk, já ten pád tenkrát chytal, ale protože nebyla nijak možnost zajistit se pomocí skob, tak jsem jistil za vystouplý kámen ve stěně, sedě ve smyčce. Zdeněk mě svým dvacetimetrovým pádem až na sněhovou polici otočil hlavou dolů (jistil jsem klasicky, přes záda) a náš následný dialog, při kterém jsme vzájemně zjišťovali, jestli žijeme, případně jak moc jsme potlučení, se snad ani nedá reprodukovat. Zdeněk to pak dával několikrát k dobru při vzpomínání někde u piva nebo u táboráku.
 
Sestup několikerým slaněním na našem čtyřicetimetrovém laně skončil až za soumraku, a to mým skokem pod nástupní výšvih, při němž jsem současně stahoval lano, protože slanění bylo minimálně o pět metrů delší. Pohmožděni jsme byli oba, a tak jsme následující dny vstávali na etapy, po částech, protože jsme nebyli schopni vstát na první pokus. Ale lezli jsme poctivě celý týden hřebeny a další lehčí cesty, a to i v situaci, kdy počasí nebylo ani zdaleka optimální. Náročný byl i sestup dolinou za teplotního odměku. Propadali jsme se nepravidelně, leč často a cesta do Lysé Polany nám trvala zhruba šest hodin. Zřejmě jsme se tady zocelili… A tak po lezení na různých cvičných skalách, které tehdy sloužily jen jako příprava na hory, jedeme opět v červnu do Tater a pouštíme se do Malého Kežmarského štítu – zvládli jsme Weberovku a hranu Weberovky. V červenci následuje další výjezd a po přelezení „Motykova komínu“ na Čierny štít se pouštíme do krásné plotnové cesty – do „Šádkovy cesty“ na stejný kopec. Hned na konci nástupové délky ale uvolňuji asi metrákový kámen, který mi rozdrtil nárt na pravé noze. První myšlenka byla, že se musím dát rychle dohromady, protože za měsíc začíná oddílový tábor. A tak bylo na Zdeňkovi, aby zabalil a snesl na Brnčálku všechny své i moje věci a ještě mi dělal podporu v mém „meresjevovském“ snažení dostat se na chatu, kam dojela horská služba a odvezla nás oba do popradské nemocnice.
 
Řidičem byl tenkrát můj známý, nosič z chaty pod Rysmi, Marian. Štěstím v neštěstí bylo i to, že jsem tehdy odmítl nabídku na spuštění z nástupové délky. Při balení lana totiž Zdeněk zjistil, že bylo seknuté padajícími kameny tak, že těch několik desítek zbylých vláken by mou váhu určitě nevydrželo… Zdeněk byl se mnou ve vlaku až do chvíle, kdy mě předal v mém rodišti, v Hranicích, dalšímu kamarádovi vracejícímu se z lezení z Tater – Pavlovi Matouškovi, který mě na motorce odvezl i se sádrovou dlahou na noze domů. Do hranické nemocnice jsem už ale byl odvezen autem. Další zocelení a další zkušenost… Následné nesmělé kroky po skalách jsem učinil až na Vánoce.
 
Ale Tatry nás opět zavolaly a už koncem dubna 1983 lezeme ve Velké Studené dolině Javoráky a Širokou vežu. Více jsme se už tento rok nesešli, protože jsme oba měnili své životní návyky s našimi zákonnými manželkami…
 
Zima následujícího roku 1984 byla, co se týče počasí, pro lezení dost nepříznivá, ale v březnu vyrážíme nejprve ladit formu do Bielovodské doliny a lezeme Kačací žlab na Západní Železnou bránu a dalších několik lehčích cest na Tupou a Končistou. Následující víkend vyrážím s lezci ze svého mateřského oddílu (tentokráte ne se Zdeňkem) na náš dlouho odkládaný sen – přechod hřebene Vysokých Tater. Plánovaný přechod části hřebene z Laliového sedla na východ začal naším odchycením pracovníky TANAP už v dolině. Po jejich „důrazné domluvě“ jsme se tedy raději přesunuli na Popradské pleso. Zde jsme s kolegou Petrem Tomáškem kvůli pozdnímu nástupu do cesty „Romanovského variantu“ V A1(omylem…) na Zadnou Baštu nepřipraveně bivakovali pár desítek metrů pod vrcholem. Studenou noc jsme sice přečkali ve zdraví (za cenu vykonání několika tisíc dřepů pro zahřátí), ale k romantickým popisům bivaků na horách a ve stěnách od Rébuffata to mělo hodně daleko… Zajímavé je, že se Zdeňkem se mi neplánovaný bivak v zimě nikdy nepřihodil. Asi jsme společně uměli plánovat a správně odhadnout situaci. Jednou se na hřeben ještě vydáme společně. 
 
Spolu vyrážíme do Tater opět koncem dubna, ale nakonec pro zcela zoufalé počasí ustupujeme a s plnou zimní výbavou jedeme do Žďárských vrchů, kde jsme se setkali s nestorem místních skal Ferdinandem Doležalem.
 
Tatry nás přivítaly i v roce 1985. Na začátku července jsme lezli Jastrabiu vežu a plotny na Jahňačí štít. V polovině července jsme pak lezli ve Velické dolině „Rybanského cestu“ na Gerlach a „Weizilerovu cestu“ na Velickou stěnu. Na závěr jsme dali „Gálfyho cestu“ na Gerlach z Batizovské doliny.
Snad je vidět, že jsme se obvykle moc neflákali a po celonoční cestě (zvláště Zdeňka z Prahy) jsme začali hned lézt. A totéž v neděli, kdy jsme po osmi hodinách lezení ještě vždy absolvovali cestu na električku a do Popradu a následně cestu natřískaným vlakem domů. Obvykle jsem přijel do Ostravy mezi půlnocí a druhou hodinou, ale Zdeněk dojížděl do Prahy většinou až kolem hodiny šesté. A potom do práce… nějak nám to tehdy ale nevadilo…
 
Po intenzivním tréninku na oklouzaných vápencích v Srbsku odjíždíme koncem července 1986 společně do Rumunska do pohoří Piatra Craiului a Bucegi. Postupně se otrkáváme na místních trojkách a čtverkách, ale pak potkáváme místního lezce Gilla, který nás hecuje do stále obtížnějších místních špeků. Vyvrcholením je přelezení cesty „Fisura Albastra“ (Modrá spára), což je cesta místní klasifikace 6B, podle průvodce osmnáct délek. Opravdu náročné lezení, občas v převislé stěně, byla to ideální příprava na později lezené cesty v Dolomitech.
 
V roce 1987 se se Zdeňkem a jeho oddílem z Prahy chystáme na Kavkaz a chceme si na Roháčích ověřit naši výbavu a taky výdrž a odolnost. Přibíráme ještě už zmíněného Tomáše Moučku a vyrážíme v „dávnověku“ pověstným rychlíkem Vihorlat do Liptovského Mikuláše. Odcházíme z Jalovce za významně špatného počasí, kdy tápeme v mlze a stále hledáme tu správnou cestu. Po deseti hodinách náročného pochodu stavíme stan na začátku Skriniarek. Noc nás ale nenechává v klidu, nespíme, bráníme sněhu a větru zničit naši Gemmu. Ráno je však vymeteno a my procházíme částí hlavního hřebene až po Plačlivo. Tady uhýbáme na Smrek a Baranec, kde se kocháme krásou hor, ale ještě nás čeká další náročná cesta dolů přes Malý Baranec. Náš boj končí v Pribilině v šest večer, po deseti hodinách intenzivního pochodu. Zdeněk zde testoval své první plastikové pohory, které byly asi i tenkrát jistě komfortnější než naše „popradky“, ale na druhou stranu mu pěkně otlačily nohy. Trénovat je třeba ale i lezení, a tak ještě v březnu jedeme do Velické doliny, kde zvládáme cesty na Kvetnicovou a Čertovu vežu i s pověstným Krčmárovým žlabem (v tomto případě na sestupu, kdy jsme vrchní část žlabu poctivě odjistili…).
 
Pilíř na Dych-tau (5A) v lehké horní části, Kavkaz
 
 
Prodloužený víkend v červnu lezeme na slovenské Porúbce, kde jsme vylezli asi čtyřicet cest. Mám poznámku v deníčku, že druhý den jsme devatenáct cest lezli od půl deváté ráno do půl deváté večer.
V polovině června jedeme do Batizovské doliny a lezeme Kuttovy plotny a JZ pilíř na Batizovský štít, v sobotu a potom v neděli pak cestu středem ploten opět na stejný vrchol.
 
Na konci června jedu se Zdeňkem na Křížový vrch, kde mimo vlastní lezení navštěvujeme besedu s účastníky expedice „Everest 1987“ a vidíme zde i Šmídův film.
 
Dne 10. 7. konečně vyrážíme do vysokých hor – na Kavkaz. Je to výlet z říše snů. Konečně v horách s ledovci! Nejprve se ocitáme v táboře Džantugan v oblasti Elbrusu, kde fasujeme stravu na více než čtrnáct dní. V rámci jednoho aklimatizačního dne podnikáme výlet na Džantugan, můj první čtyřtisícový vrchol. Další den se přemisťujeme do tábora Bezingi, kde působíme až do konce měsíce. Počasí bylo stále vyhovující, a tak se nám se Zdeňkem podařila řada krásných výstupů. Ve dvojici jsme absolvovali čtyřtisícovku Misses-tau východní stěnou. Severním hřebenem jsme potom sestoupili. První pětitisícovka byla Východní Džangi-tau SV hřebenem nahoru i zpět, další Dych-tau (5.200 m n. m.) jsme lezli ve dvou dvojicích (v druhé dvojici byl i již jmenovaný Tomáš Marčík a Aleš), každá na jeden ze dvou vrcholů, kde jsme strávili bivak bez spacáků s noční bouřkou (opět jsme se zocelili, protože vlastnoručně uvařenou polévku jsem úspěšně vylil do sněhu…). Sestup byl centrálním kuloárem, mnohonásobným slaněním na našich starých, kroutících se lanech. Celkem dvacet čtyřicetimetrových slanění. Dole jsme o půl desáté a za chvíli se už kuloárem prohnaly první kameny. Na závěr to byl vrchol Ukju, krásné skalní lezení J pilířem a sestup JV hřebenem.
 
Podle mého deníčku jsme zvládli denně průměrně tisíc metrů převýšení směrem nahoru a zhruba totéž dolů. Celkem více než třicet kilometrů převýšení oběma směry. I když jsem před tímto výjezdem poctivě trénoval, tak Zdeňkova síla, rychlost a vytrvalost mě někdy doháněly k zoufalství. A to zejména, když jsem se snažil fotit tu krásu kolem, ale on jako „jednotka bezpečnosti“ uháněl žlabem vzhůru tak rychle, jak to jen šlo, protože se zde na naše kamarády předchozí den vyvalila lavina. Naštěstí je minula… Všechny tyto cesty však byly jen náhradou za plánovaný, ale neuskutečněný přechod hřebene od pověstné Šchary po Gestolu. 
 
Všechny předcházející akce jsme uskutečnili bez jakéhokoli využití auta, i když to nebylo proto, že bychom ho nechtěli z jakýchkoli důvodů použít, ale proto, že ani jeden z nás dvou auto nevlastnil. Revoluce už byla přede dveřmi a Zdeněk pořídil na jaře roku 1988 novou škodovku. Prodloužený květnový víkend tedy trávíme (po odjezdu z Pardubic, kde se scházíme u rodičů Olgy) v Prachovských skalách a za tři dny přelézáme přes třicet cest průměrné obtížnosti VI. 
V srpnu jedeme opět do Tater, poté, co se Zdeněk vrátil z Pamíru, kde vylezl na Pik Lenina, možná svou první sedmitisícovku (těch byla pak celá řada). Volíme sever, Javorovou dolinu, lezeme „Cermanův pilíř“ a „Páleníčkovu cestu“ na Javorový štít a „Sawického cestu“ na Malý Ostrý štít. Třináct délek Páleníčkovy cesty za V+ hodnotíme jako opravdu nádherné lezení…
 
Dne 10. 3. 1989 konečně nastává ten kýžený okamžik, kdy společně odjíždíme zkusit si splnit svůj sen a přejít hřeben Vysokých Tater z východu na západ. Počasí nás ale zrazuje už na Kopském sedle, a tak po velmi nepříjemné noci, kdy je vichr a mlha, scházíme na naši milovanou Brnčálovu chatu. Zde trávíme následující dny lezením podle situace. Začínáme za velmi špatných podmínek lehčími cestami na Žeruchovy veže a Kozí Kopky, ale brzy se podmínky o něco zlepšují a my zkoušíme několik nových cest z knihy výstupů na Brnčálce, například Marčíkovu cestu „Biely kvet“, Senancovu cestu „Žbirka“ a Seriancovu cestu „No a čo?“. Vyvrcholením byla Krchova cesta hranou Weberovky na Malý Kežmarský štít, jejíž přelezení nás oba moc potěšilo. Bylo to něco zcela jiného než se zde trápit v létě, občas na nedržících převislých travách. Po deseti dnech odjíždíme sice lehce posmutnělí, že se nám hřeben nevyvedl, ale nakonec přece jen lezecky uspokojení.
 
Roky 1990 a 1991 byly hektické, a tak jsem si deník po většinu této doby nevedl, proto tohle období vynechám, protože vzpomínky bez papírového podkladu jsou velmi chatrné. Jednou z akcí, na kterou ale asi nezapomenu, byla lezecko-turistická cesta do Norska. Kromě celé řady cest vylezených v oblasti Romsdalu se nám povedl i výstup pověstnou „Trolí“ stěnou, sice po pilíři a ne převislou direttisimou, ale přesto to byl zážitek zcela nevšední. Čtyřicet délek jsme zvládli od brzkého rána do pozdního odpoledne a ještě jsme zabloudili na sestupu k civilizaci a k našim stanům v sedle Trolstigen. Turistická náplň zájezdu nás dovedla na jeden ze dvou vrcholů soupeřících o statut nejvyššího kopce Norska – Galdhopiggen. Úsměvná je i vzpomínka na to, jak nikdo nechtěl „udávat“ lahve alkoholu a nakonec jsme si dali každý za úkol prodat své dvě půllitrové lahve, abychom měli aspoň částečně pokryty náklady na benzin. Finančně jsme tehdy na tom nebyli nejlíp. Cestou zpět jsme měli i hlad. Do tohoto období spadá také naše první společná návštěva Dolomit, kde jsme podnikli spoustu výstupů v oblasti Sella a Sassolungo.
 
Rok 1992 zahajujeme lezením v Lužických horách a následně na Suchých skalách, kde ladíme formu před naší plánovanou cestou do Alp, která ale moc slavně nedopadla. Nakonec jsme čas společné dovolené trávili (kvůli extrémně špatnému počasí na začátku pobytu v Chamonix) na francouzských skalkách v oblasti Ardeche (Chauzon, Salavas, Chabanes). Jen úrazové pojistky s krytím léčebných výloh tenkrát zajistily, že jsme se následně neutopili v dluzích za lékařská ošetření. V mém případě se jednalo jen o zánět zubů, který se projevil i později v Himálaji, a alergie na nějaké místní rostliny, po kterých jsem se osypal puchýři, jako bych se polil horkým olejem. Zdeňka zase při lezení kousl mladý, údajně asi deseticentimetrový had a Zdeněk dobrovolně-nedobrovolně skončil v nemocnici v Aubenas na kapačkách na celých šest dní. Barvité vyprávění všech našich zážitků jsme ještě dlouho dávali k dobru a současně si říkali, že jsme si svou porci smůly vybrali minimálně na třicet let dopředu. Chyba lávky. Měli jsme tvrdit, že na padesát let. Třeba by se nic zlého neudálo… Z výše popsaných drobností jsme se ale brzy vyléčili a hned příští víkend nás zastihuje na další akci, na skalách v Ostrově.
 
První březnový víkend roku 1993 trávíme v Roháčích, následovala nepovedená akce na Dachsteinu v závěru března, kvůli asi metru čerstvě napadaného sněhu. Pilíř Tornsteinu tak zůstal námi nepoznán.
 
Konec dubna je ve znamení další akce, pro mě to byla novinka – lezení na skalách v italském Finale Ligure. Lezení v převisech na vápenci bylo něco zcela jiného než žulové stěny v Tatrách, ale nakonec, asi po třídenním trápení, jsem si také zvykl. Převis zde byl dokonce výhodou, protože skoro celý týden propršel a my mohli lézt jen v těch převisech. Náročné bylo i téměř povinné koupání v chladném, deštěm a větrem bičovaném Tyrhénském moři. Polovina května nás přivítala na skalách v Moravském krasu (ten vápenec začal být nějak v módě…) a hned potom opět Suché skály. Dva týdny v létě trávíme zase spolu, první týden i se Zdeňkovou ženou Olgou společným putováním po Alpách v okolí Grossglockneru, včetně výstupu na tento impozantní alpský vrchol. Jen myšlenka přespat společně na vrcholu nám nějak nevyšla a raději jsme sešli na chatu pod vrcholem. Druhý týden potom jedeme již jen ve dvou lézt do oblasti Tre Cime di Lavaredo. Zvládáme zde poměrně velký počet cest, vyvrcholením našeho snažení je pak horolezecká klasika – „Comiciho cesta“ na Cima Grande, což byl v našich očích výstup významem srovnatelný s norským Romsdalem. 
 
Čína, Tiber, Zdeněk v předsunutém základním táboře, 1995, snad Everest
 
 
Spojení s lezeckou kariérou Zdeňka připomíná v mém deníku v roce 1994 jen jeho pohled z výstupu na jeho první osmitisícovku Cho-Oyu, na kterou vylezl dne 12. 5. 1994. Ten rok jsem se ocitl na dalekém severu a pochodil jen ve dvojici skoro tři týdny po Špicberkách v okolí Longyearbyenu s puškou z druhé světové války na ochranu proti ledním medvědům. 
 
Rok 1995 začínáme netradičně brigádou v dubnu na Malé Skále, kdy stěhujeme nějaký nábytek do Zdeňkem nově nabyté nemovitosti (velmi zchátralého bývalého odborářského rekreačního zařízení) přímo pod Pantheonem. Opravdu nádherné místo. Později (v roce 1998) jsme zde prožili společně s Olgou a jejich Julií a malým Adámkem krásný týden i s mými dětmi. Tehdy jsem celé skupince omladiny (přišli i další známí s dětmi) chystal různé soutěže v horizontálním lezení po lanech spojené s turistikou po místních přírodních i dalších pamětihodnostech. Začátkem listopadu 1995 si chceme ještě prodloužit léto, a tak odjíždíme do jižní Francie, opět na skalky ve větší partě, kterou stmeluje osoba nemocného Vildy a pochopitelně i Tomáše Marčíka a dalších Liberečáků a Jablonečáků. Navštěvujeme oblasti Chauzon, Russan, Seynes, kde v nepříliš vstřícném počasí přelézáme se Zdeňkem asi padesát cest až do klasifikace francouzských 6b. To je v daných podmínkách náš tehdejší strop. V mém případě to strop i zůstal, zatímco Zdeněk stoupal dál… a hlavně výš… Já se koncem května opět ocitl na severu, v Grónsku, kde jsme se potulovali zase ve dvojici  a převážně mimo ledovec z mezinárodního letiště v Kangerlussagu do Sarfanguaqu s částečnou koupelí v Bafinově moři. Ale i na ten pevninský ledovec v závěru našeho putování došlo.
 
Rokem 1996 vyvrcholilo naše společné lezení výpravou na Mount Everest. Zdeněk mi nabídl účast v expedici, protože měl zájem vyrazit se mnou na vysoký kopec, když jsme toho spolu tolik prožili. Příprava na expedici pro mě začala už počátkem února na společném setkání případných zájemců v Jablonci (nebo v Liberci?). Začátek byl dost originální – trénink společenského tance na horolezeckém plese, jen už nevím, ve kterém z těchto dvou měst se ples konal. Vzpomínám si jen, že jsem jako jediný jízdyschopný řidič (tzn. bez přítomnosti alkoholu v krvi) část poměrně veselých i unavených potenciálních spolulezců odvážel za noční mlhy cizím autem z jednoho města do druhého za společné hlasité navigace všech přítomných v autě. Že neskončila naše akce už zde, bylo takovým malým zázrakem…
 
V závěru února se přidávám společně s Tomášem Moučkou ke každoroční obvyklé lyžařské atrakci, při níž běžkaři, ale zejména horolezci zkoušejí svou vytrvalost a odhodlání ujet co nejvíce kilometrů za 24 hodin, tenkrát na sedle Skřítek v Jeseníkách. Zdeněk už s tím má několikaletou zkušenost, což se taky projevilo jeho vítězstvím s výkonem 230 km, já se s výkonem 165 km ocitl na místě desátém z celkově dvaceti osmi podobných „bláznů“. Na to, že jsem do této doby najezdil na běžkách jen necelých sto kilometrů a ještě jel na vypůjčených lyžích, to bylo docela slušné. Ověřil jsem si, že moje tělesná schránka je taky schopná pracovat na plné obrátky celých 24 hodin. To se v horách může vždycky hodit. Zdeněk se těchto závodů účastnil téměř každoročně (až do letoška) a myslím, že mezi horolezci nenašel mnoho přemožitelů. Jeho fyzická kondice byla dlouhodobě vyrovnaná a na zcela obdivuhodné výši.
 
Začátkem června se odehrála ještě jedna sešlost účastníků expedice v Sedmihorkách, ale zde se opět projevila časová náročnost celé přípravy na expedici a moje deníčkové záznamy opět chybějí. Ale lze předpokládat, že víkend v sobě zahrnul plánování, lezení i popíjení se zpěvem u kytary.
 
V létě se ještě scházíme se Zdeňkem naposledy při lezení v Ospu (ale to si nejsem už zcela jist, na fotkách Zdeněk není, jsou na nich lezci z Ústí a hlavně úspěšný účastník expedice na Everest z jara 1996: Pepíno – Josef Nežerka). I zde je mým stropem obtížnost 6b, ale vůbec mi nevadí, že jsem schopen se pohybovat jen ve spodní třetině stále otevřené obtížnostní stupnice.
 
Na expedici se vydává patnáctičlenná mezinárodní skupina dne 20. 8. 1996 z Prahy. A celá skupina se tam také navrací 12. 10. téhož roku. Jen někteří z nás se dostali do výšky zhruba 8.000 metrů, výpravu zastavilo špatné počasí. Moc dobře si pamatuji, jak jsme dlouze diskutovali, jak bychom se měli zachovat, kdyby se už někdo z nás neměl vrátit zpátky domů. Tehdejší představy a dohody byly takové, že kdyby se stala osobní chyba jednotlivce, skupina půjde za svým cílem, ale pokud by nastaly nějaké objektivní problémy (například lavina…), skupina ukončí činnost a odjede domů. I když se drobné zdravotní problémy během těch dvou měsíců na kopci vyskytly, přesto jsme se všichni živí a relativně i zdraví tenkrát domů vrátili. Já osobně jsem si užil (mimo týdenní projevy horské nemoci v předsunutém základním táboře – ABC) se zánětem svého zubu, určitě reagoval na mou vynášku do druhého výškového tábora ve výšce asi 7.650 m. Po návratu do ABC měl náš doktor se mnou práci a ostatní účastníci zájezdu díky mně zábavu a povyražení, když mi šla z úst pěna po dezinfekci řezné rány pomocí peroxidu vodíku. Pochopil jsem, že zde moje lezení ve výškách končí (i když se mi následně podařilo vystoupit na sopku Chachani (6.075 m) v Peru a obejít klasickým trekem i vrcholy Manaslu a Annapuren). A také jsem pochopil, že Zdeněk, který žádný problém neměl, půjde za svým životním cílem a radostí – lézt a posouvat hranice lidských možností. Tuto vizi naplnil zřejmě v tom nejlepším slova smyslu s mnoha lezci, ale přece jen nejvíce až s Márou Holečkem, který má ale vrchol kariéry ještě před sebou, je téměř o dvě desítky let mladší. Škoda, že tato dvojice už nebude moci uskutečnit svůj velký letošní projekt (a jistě i spoustu dalších v následujících letech…), po vylezení pilíře na Talung a JZ stěny Gasherbrum I i na vcelku neznámý vrchol v Antarktidě. Už jen plavba na malé plachetnici k vysněnému cíli u břehů věčného ledu by mnoha normálním smrtelníkům připadala jako zcela ujetá nebo minimálně diskutabilní myšlenka. Snad kluci i trošku předběhli dobu, ale takový je už osud těch, co dokážou „prošlapávat“ stopu celému lidstvu. A je zcela jedno, v jaké oblasti lidské činnosti se tak děje.
 
Se Zdeňkem jsem se potom ale více méně pravidelně vídal skoro každý rok v Bezuchově u Přerova. Tady můj bývalý oddílový kolega a současně i další z řady Zdeňkových spolulezců v Himálaji, Ladislav Drda, pořádal a stále ještě pořádá každoročně horolezecké běžecké závody na hrad Helfštýn a zpět (už více než třicet roků). Večer potom organizuje v místním společenském středisku promítání diapozitivů, fotek i filmů horolezců, ale i jiných dobrodruhů pro publikum z blízka i z dáli. Tento víkend se počet obyvatel Bezuchova vždy minimálně zdvojnásobil. Zdeňkova vystoupení a jeho prezentace byly vždy hodnoceny jako jedny z nejlepších. Kdo ví, kolik lidí ze sálu naplněného k prasknutí si podvědomě říkalo „tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“. Už jsem několikrát zažil před hlavním programem vyhlášení minuty ticha za horolezce, kteří se z hor už nevrátili, ale to, že je mezi nimi i Zdeněk, nesu opravdu velmi těžce. S ním mi odešel jeden z mých nejčastějších spolulezců, a navíc ten, se kterým jsem přelezl všechny své nejnáročnější výstupy. Před lety jsme byli dobrou a vyrovnanou dvojkou, lezli jsme odhadem více než 90 procent cest v horách poctivě na střídačku a výsada vyvádět v horách byla pro jednoho z nás jen v případě, že ten druhý neměl právě svůj den.
 
Poslední delší setkání s celou Zdeňkovou rodinou proběhlo na silvestra 2010 na Horních Mísečkách, kde jsme se sešli ve Zdeňkově „zimním“ sídle společně s Marčíkovými, Moučkovými a taky jsem měl tu čest poznat Zdeňkova spolulezce Máru Holečka, když se společně vrátili z lezení v kotli. Z pozice předsedy ČHS se zde snažil získat pro lezení a horolezecké využití výjimku v Krkonošském národním parku. Počasí bylo, že by psa nevyhnal, a i pohyb na běžkách byl kvůli vichru na hřebeni v okolí Vrbatovy boudy velmi komplikovaný. Zdeňkovým synem Adamem jsem byl (pravděpodobně na Zdeňkův nátlak) požádán, abych mu jako vystudovaný chemik vysvětlil a s ním procvičil chemické názvosloví. Zatímco se ostatní večer bavili u společenských her, my šprtali ono známé -ný, -natý, -itý… a pak jsme i prakticky procvičili široké spektrum chemických sloučenin. Po roce mi Adam poslal na můj dotaz SMS, že chemie je bez problémů…
 
Naposledy jsem se Zdeňkem komunikoval e-mailem i telefonicky po jeho návratu z Talungu ohledně tragédie pod Nanga Parbat. Říkal, že píše protest (nevím už přesně, kam směřovaný…) a také článek do Montany (4/2013). Škoda, že už další články nenapíše.
 
Bezuchov 11.11. 2007, Hrubý, Jaroš, ?, Drda
 
 
A na závěr trochu „duchařiny“. Kolem deváté hodiny ranní toho osudného dne, kdy jsem se tu smutnou zprávu dozvěděl, jsem potřeboval něco vyřídit na firemním sekretariátu a ještě před tím jsem si odskočil na WC. Po příchodu na sekretariát, kde byly otevřeny vstupní dveře, se mě sekretářka zeptala, jestli vím, kde jsem byl. Odpověděl jsem po pravdě, že na WC. Ona s úsměvem dodala, že na WC ano, ale na dámském. Asi minutu jsem tehdy měl naprostý výpadek paměti, kdyby mi to neřekla, tak bych to ani nevěděl. Udělal jsem z toho jednoduchý závěr, že už na „stará kolena“ (je mi 57 let stejně jako Zdeňkovi) opravdu blbnu. Když jsem diskutoval svůj zážitek za další tři dny s Olgou, říkala, že někdy kolem deváté hodiny dal Marek Holeček, po svém neuvěřitelném sestupu nedolezenou stěnou, zprávu do světa, že se už Zdeněk domů nevrátí. A potom, že neexistuje „NĚCO“ mezi nebem a zemí.
 
Zdeňku, čest tvé památce!
 
Text: Jiří Hon 
Foto: archiv autora
 
úvodní foto: Zdeněk po sestupu z Galhipigenu, 1991, Norsko


Mohlo by vás zajímat

Devadesátky ve Francii - vzpomínky na Zdendu
Montana 5/2013

Devadesátky ve Francii - vzpomínky na Zdendu

Někdy je dobré rozpomenout se na staré zážitky, napsat je na papír a podělit se o ně s ostatními. Tímto tak činím. Zájezd do Francie byl ...
08.10.2013