Devadesátky ve Francii - vzpomínky na Zdendu, Montana 5 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Devadesátky ve Francii - vzpomínky na Zdendu
Někdy je dobré rozpomenout se na staré zážitky, napsat je na papír a podělit se o ně s ostatními. Tímto tak činím. Zájezd do Francie byl řadou průšvihů nepravidelně, leč hustě za sebou jdoucích
 
 

Devadesátky ve Francii - vzpomínky na Zdendu

 
Ač původní plány na léto roku 1992 byly velké (Andy, Pamír), došlo ke změnám a původní představa o daleké dovolené se změnila na lezení ve dvou ve francouzských Alpách, v okolí Chamonix.
 
Jenže to ještě můj kamarád Zdeněk – Abdul – netušil, jaké radosti nám osud připraví na oslavu tuctu společných lezecky strávených let, které proběhly (až na malé výjimky) bez větší úhony. První průšvih se dostavil ještě před odjezdem z republiky, když v jeden den a z jedné pošty v Ostravě byly odeslány tři balíky s jídlem, ale na místo určení v Praze dorazily pouze dva. Nahradit definitivně ztracené potraviny v den odjezdu byl přímo nadlidský výkon. Začátkem července, za úžasně krásného horkého počasí jsme vyjeli z Prahy. Čím dále na západ jsme se dostávali, tím více se počasí kazilo. V Chamonix už nepříjemné mžení střídal déšť. Po dvoudenním čekání stráveném na prázdném parkovišti a sledování vývoje počasí jsme zvedli kotvy a vyrazili do nádherného města Annecy. Padla další rána osudu. Moje Minolta vypadla nedopatřením z auta, takže tyto skvělé zážitky „máme“ patřičně zdokumentovány pouze ve svých pamětech. Předpověď počasí se po návratu do Chamonix změnila ze střídavě optimistické na pesimistickou, a tak se rozhodujeme opětovně zvednout kotvy a vyzkoušet, jak se nám bude dařit při náhradním programu – lezení na francouzském vápenci v oblasti Ardeche. 
 
Zdeněk Hrubý, Francie, Seynes, 1995
 
 
Vyjíždíme na noc, ale vše se proti nám spiklo. Kromě hustého lijáku, který nás doprovází celou cestu, vjíždíme navíc do oblasti Valence, kde je doprava zcela ochromena stávkou zemědělců podporovaných pumpaři. Pohonné hmoty nejsou, zato cesty jsou zcela ucpány kamiony. Jak k tomu přijdou čeští lezci?
 
Díky skvělému umu, citu řidiče a majitele vozu Škoda 105 se dostáváme ze zakleté oblasti a s téměř prázdnou nádrží dojíždíme do oblasti Chauzon. Střídavě se honíme s kapkami deště, chvílemi dokonce ani neprší. Přelézáme první desítky cest. Nutno ještě podotknout, že průtrž mračen má své výhody. Člověk si dá sprchu, aniž by musel otáčet kohoutkem. Jen to utírání pod deštníkem je problém. Co nám hodně vadilo, byly odpadky jednoznačně pocházející z naší republiky, které byly rozházeny v okolí skal.
 
Večer pátého dne se zdá, že „dny pohody“ už byly vyčerpány. Zjišťuji, že čtverka vpravo nahoře se začíná intenzivně hlásit, a tak jsem si dopřál noc ve společnosti utišujících prášků. Mimo to mě stále něco svědí na ruce. Avšak ráno moudřejší večera. Zub se postaral o úpravu mého zevnějšku a ruku mám plnou puchýřů. Netuším, jak jsem k tomu přišel. S posledními třemi litry benzinu (to jsme zjistili až u benzinové stanice při doplňování nádrže) jedeme do Ruoms, kde se svěřuji do rukou místního felčara a dentisty. V tomto okamžiku ještě netušíme, že to nejsou poslední zdravotní problémy během naší cesty. Vzhledem k tomu, že už teď saháme do peněženky dost hluboko, jsme rádi, že jsme se nechali pojistit na léčebné výdaje při úrazu, i když naše pojištění na horolezeckou činnost ani jiné náročnější sporty kromě turistiky neplatilo.
 
Zdeněk, v oblasti Rusan, Francie
 
 
Odpoledne přijíždíme do oblasti Salavas. Lezecký průvodce nás však podle popisu vede přímo do zákazu vjezdu. Skály sice nacházíme, ale bohužel stále leje. Ráno, ač patřičně zdecimován svým zdravotním stavem a s antibiotiky v těle, se nechávám svým společníkem a docela slušným počasím vyburcovat k dalšímu krásnému lezení, avšak už jen na tom „správném konci lana“.
 
Dolez desáté cesty se stává Zdeňkovi osudným. Něco jej kouslo v sympatickém chytu u slaňovacího kruhu. Po výměně názorů s místními lezci docházíme k závěru, že se jedná o vzácné zmijí uštknutí. A to znamená další průser. Rázem se stávám tím zdravějším, řidičem i komunikátorem s okolím. Z prvního blízkého kempu voláme doktora. Ten za deset minut přijíždí z nedalekého městečka Vallon Pont d'Arc a přemlouvá mého přítele ke dvoudenní hospitalizaci v nemocnici v Aubenas, kvůli pozorování. „Pozorovat se můžu sám,“ prohlašuje Abdul a společně odcházíme ubytovat se na břeh řeky Ardeche. 
 
Celou noc poctivě chodím do recepce kempu pro led k chlazení postižené končetiny, ale našinec pravděpodobně špatně snáší kousnutí francouzskou zmijí, a tak ruka do rána mění svůj objem na dvojnásobek, a navíc hraje všemi barvami. Opět vyhledáváme doktora. Ten již nekompromisně volá sanitku, píchá do Zdeňka nějaká svinstva, balí jej do něčeho, co připomíná skelnou vatu a co napouští odporně páchnoucí tekutinou, a posléze jej nehybně připoutává k lehátku. Musíme se rozdělit. Já jdu ke skalám pro věci, které jsme zde včera ve spěchu zanechali, a přítel je odvážen do nemocnice. Od tohoto dne nastává zlom v počasí. Je nádherně, nicméně my už toto „velkopočasí“ ke společnému lezení nevyužijeme.
Mně zůstává úkol dopravit auto asi 40 km do blízkosti nemocnice. Po příchodu ze skal se cítím jako „Alenka v říši divů“. Auto na mě svítí, a když ho otevřu, cítím plyn. V nastálém vedru nevydržela jedna z bomb vařiče a místo toho, aby se vyboulila v místech k tomu určených, raději vybuchla jako granát. Zde musím konstatovat, že jsme tentokráte měli štěstí, že auto nevyletělo do povětří a dokonce ani nevyhořelo. Poté, co jsem vyvětral, uklidil trosky bomby a ohledal všechny následky exploze (zcela roztrhaný batoh), se mi podařilo auto opatrně na jedničku rozjet. Kvůli svým mizivým zkušenostem s řízením ale nemám odvahu vmísit se do hustého silničního provozu nedělního večera. Proto auto stavím na kopec v přesvědčení, že odjedu další den ráno. Bohužel. Druhý den auto ani neškytlo a já končím na louce pod parkovištěm. Sehnat pomoc u feťáků přespávajících v autech na parkovišti bylo v šest ráno nemožné, ale před desátou už motorista ztroskotanci může pomoci. A já musím těžce ždímat mozek a nutit jej ke spolupráci. Kde má ta škodovka vlastně tu pitomou baterii?
 
Vše se povedlo a já hledám špitál v Aubenas, kde má být Zdeněk hospitalizován. Sestra na příjmu však v počítači žádné údaje o mém spolulezci nemá, což ve mně vzbuzuje značně černé představy o našem postavení. Nejistota mě natolik zneklidnila, že jsem byl nucen vyhledat klidné místo na ústavním WC. Po mém návratu se situace již změnila v náš prospěch. Přítel je nalezen a za malou chvíli si již předáváme své zážitky a zkušenosti. Abdul ty ze špitálu, kde se na jednotce intenzivní péče napojený na hadičky a s fialovými fleky po celém těle cítí „báječně“. Já podávám informace ohledně jeho hledání a mého motoristického trápení.
 
Po krásném prožitku souvisejícím s oslavou francouzského státního svátku, kdy je celé město včetně malých dětí na nohou až do rána, jsem nucen sdělit do Prahy agentuře CORIS plnění pojistných smluv. Komunikace na poštovním úřadě mou nedokonalou angličtinou s francouzskými patrioty, ochotnými mluvit jen francouzsky, je prostě zoufalá. Tytéž problémy má můj přítel v nemocnici, i přes jeho perfektní znalost angličtiny.
 
Po dvoudenním čekání, co bude se Zdeňkem, odcházím pěšky do oblasti Chabanes, kde se snažím lézt sám v krásném údolíčku téhož jména. S sebou na cesty jsme si vzali průvodce z roku 1990 vydaného v Brně (Montána), jehož popis způsobil, že jsme se málem vzájemně nenašli. Zážitky čerstvého propuštěnce z nemocnice, který s nepohyblivou rukou v šátku zavařil téměř vše, co na škodovce lze při cestě popisované průvodcem zavařit, nebudu ani popisovat. Naše pocity však byly obdobné. (Průvodce zaměňuje termín zatáčka za serpentiny, používá neurčitou navigaci – odbočíme, ale už neuvádí, zda vlevo, či vpravo apod.) Přes všechna protivenství se nakonec shledáváme. Má ruka se už začíná hojit, ale puchýře se mi začínají objevovat zase na noze. Postižená noha vypadá, jako bych se polil vřelým olejem. S ohledem na náš zdravotní stav se rozhodujeme pro návštěvu Provence – Avignon, Nimes, Arles, Tarascon, les Baux, Pont du Gard a další krásná místa a města. Mé zážitky mi však kalí pocit, že mi někdo napumpoval nohu hustilkou a pak mě posadil do mraveniště. Puchýře praskají a zoufale svědí.
 
Další turistické radosti už raději vynecháváme a nastupujeme nonstop jízdu do Prahy. A když se nám celou dobu tak „dařilo“, muselo na závěr přijít logické vyvrcholení. Průšvih na sebe nedal dlouho čekat. Při nákupu svačiny jsem si nechal sebrat peněženku se všemi penězi včetně klíčů od bytu a stvrzenky od ztraceného balíku. Takže kruh se úspěšně uzavřel. Oba doufáme, že jsme si nepřízeň osudu vybrali aspoň na sto let dopředu a všem ostatním lezcům přejeme ve Francii příjemnější zážitky, než byly ty naše.
 
Text: Jiří Hon
Foto: archiv autora


Mohlo by vás zajímat

Vzpomínky na Zdeňka Hrubého
Montana 5/2013

Vzpomínky na Zdeňka Hrubého

Na těch šestnáct let na jednom laně nelze zapomenout…     Vzpomínky na Zdeňka Hrubého   Byl to šok. Ta zpráva mě zastihla ...
08.10.2013