Projekt G4G, Montana 6 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Projekt G4G
Tři ženy, tři země, tři různé životní cesty – jedna vášeň…

 

Projekt G4G

 
 
Vše začalo před dvěma lety v Ostrově, kde jsem potkala Faith Dickeyovou (z USA) a Jelenu Schradiovou (pocházející z Německa, ale žijící ve Francii). Založily jsme dívčí highlinový tým. Proč dívčí? Protože v dívčím týmu není žádný silný gentleman, který si naloží do batohu veškeré železo, ani nebojácný hrdina, který vyleze po té rozchrastané skále bez jištění. A tak se z nás stávají silačky a hrdinky (upřímně, po zbytek roku ráda chodím na lajny s gentlemany). A navíc jako holky můžeme sdílet všechny radosti a starosti, které nám naše ženství přináší.
 
Anče to po pádu zkouší ještě rozjet, ale unavené tělo už ji neposlouchá
 
 
První společný projekt vznikl loni ve Skaláku, kde jsme natáhly několik nových highline. Jelena ho celý absolvovala ve čtvrtém měsíci těhotenství. Letos v červnu se G4G opět po roce setkalo, a to v jižní Francii v oblasti Calanques nedaleko Marseille. Jelena přijela svou dodávkou se sedmiměsíční dcerkou Liv o týden dřív. Prochodila s ní na zádech široké okolí a našla několik krásných highlinových směrů.
 
Chloe je silná holka
 
 
Faith a já jsme jely stopem z Prahy s materiálem vážícím asi 55 kilogramů. Zabralo nám to dva a půl dne. Dorazily jsme až v pondělí odpoledne. Jelena s kamarádkou Chloe neotálely a napnuly zatím hezkou čtyřicítku dvacet metrů nad mořem. Faith si ji přeťapala ve swami. (Swami se nosí místo sedáku, jedná se o smyčku uvázanou kolem pasu. Pád do swami je bolestivý, ale přežijete.) Já tuhle lajnu vynechala, protože tři týdny před odjezdem jsem si zvrtla kotník, teprve týden před odjezdem jsem odhodila berle a po dvou dnech chození s batohem vypadal zase jako tenisák.
 
Vzdušná postýlka
 
 
Úterý, první společný den: Vstáváme v sedm hodin s plačící Liv. V osm vyrážíme na nový projekt. Jelena o něm prohlásila, že by to mohla být třicítka, možná pětatřicítka. Jedna strana je snadná, jen pár metrů lezení. Druhá strana znamená třicet metrů lezení po rozpadající se skále (bez jištění). V půlce to Faith vzdává a leze dolů. Obchází to shora a slaňuje za keřík rozmarýnu. Následuje drolivý traverzík a na místě štand na bonsaji borovice. Šup šup, matroš nahoru a připravit obhoz pro lajnu. Já zatím protahuju lajnu z jedné strany na druhou. Je neuvěřitelné, že ty pichlavé keře vyrostou do dvoumetrové výšky na suti, která vám pod nohama kdykoli ráda odjede. Zjišťujeme, že lajna je spíš pětačtyřicet metrů dlouhá (čím delší lajna, tím těžší je ji přejít – na světě je asi šest holek, které takovou hajlajnu přejdou). Ve tři odpoledne je napnuto. 
 
Konečně jsme natáhly něco kratšího a Jelena je hned jako ryba ve vodě
 
 
Jsme už úplně usmažené, a tak si dáváme pauzu v jeskyni. První jde na věc Jelena. Pár pokusů, pár čapanců, pár modřin. Chloe absolvuje nadějný pokus do půlky. Mé pokusy jsou beznadějné, kotník nic moc. Faith to přejde suše, ačkoli ne tak docela, v tom vedru se zapotí i nejlepší lajnerka světa. Večer to Chloe pošle, pěkně s bojem uprostřed a na konci, jak to má být. A pak jdu na věc zase já. V hlavě mám jen to, že jsem tu s fajn ženskejma, že lajna je pěkná a že do toho chci dát všechno, ať je na co vzpomínat. Nejsem úplně rozchozená, bojuju s každým krokem, křičím a hlasitě odfukuju. Asi sedmkrát se mi lajna tak rozhoupe, že už zatínám břicho před pádem do odsedky. Ale vždy se donutím udělat ještě další krok, i když mi to přijde beznadějné. A vždy zrovna ten další krok už je dobrý. Když dojdu, uvolní se ve mně taková energie, že se úplně klepu, směju se, nejradši bych explodovala. Je to síla, jít až na své hranice. Ten den jdeme spát o půlnoci, vstáváme v sedm. Stejné je to i následujících pět dní. 
 
Středu trávíme opět na „Venus“, tak jsme lajnu pojmenovaly. Faith si ji přejde ve swami, což je teda „dost hustý“. Večer balíme dřív a jdeme se smočit do moře, připravujeme se na velký projekt…
 
Ranní vstávání
 
 
Ve čtvrtek v 7.45 už frčíme autem na náš nový spot. Perfektní místo, 62 metrů dlouhý zářez v hraně převislého útesu, 100 metrů nad zemí, 250 nad mořem. Na jedné straně jsou tři nýty, na straně druhé to vyvážeme za keře. Keře? Francouzské keře jsou teda dost prťavé. Upřímně, nechce se mi padat ve stometrové výšce do šesti keřů rozmarýnu. Hledáme jinou možnost, ale skála tu není moc soudržná, obhoz je nemožný. Jedinou variantou je slanit čtyři metry do lepšího a navrtat. Jenže v Calanques je vrtání zakázáno. Následuje tříhodinová dramatická diskuse na poledním slunci. Faith to chce rozhodně navrtat, protože ten směr je viditelný ze silnice a je tak krásný, že ho dřív nebo později stejně někdo navrtá. Jelena nechce porušovat pravidla a říká, že můžeme najít něco jiného. Chloe a já tak nějak chápeme obě. Nakonec odhlasujeme vrtání. Jeleně je z toho smutno a odchází to vyběhat. V devět večer je lajna natažená. Je nádherná! Jelena se ještě nevrátila, to nám tu krásu krapet kazí. Slunce zapadá. Faith jde první, od třetiny bojuje a křičí přitom: „Come on, Faith, come on!“ Onsight. Otáčí se, jde hezky uvolněně, ale je příliš vyčerpaná na to, aby ji poslala zpět. Padá někde v půlce. Po Faith jdu já, přivazuju se a cítím v sobě jemné brnění. Sedím na lajně, nebe je růžové, obzor něžně měkký, moře klidné a město hluboko pode mnou se rozsvěcuje. Vítr fouká odspodu a na chvíli mě zahalí do běloučké večerní mlhy. Když se rozplyne, vidím, že na okraji skály se na mě směje Faith, Chloe i Jelena, která se vrátila s malou Liv. Tým je zase celý. Neuvěřitelná atmosféra. Vstávám a je mi lehko. Dělám krok za krokem a připadá mi, jako kdyby každý můj pohyb dokonale zapadal do tohoto okamžiku. V hlavě mám čisto, anebo možná žádná hlava ani není. Není ani čas, jen prostor. Padám někde u půlky. Visím pod lajnou a koukám do hloubky pode mnou. Je mi blaze. Celá příroda se tu spikla, aby mě dojala.
Jsem z toho místa tak uchvácena, že se rozhoduju přespat v hamace na lajně. Za šera si ji tam instaluju. Holky jdou spát do vedlejšího údolíčka, kde našly krásný plácek. Dáváme si tam večeři. Za tmy se vracím k lajně. Docela fouká. Ověšena věcmi přejíždím na kladce ke své vzdušné postýlce. Uvelebuju se a pro jistotu všechno přivazuju k lajně (tedy i sebe). Vítr se mnou kýve a dělá rambajs. Usínám. Uprostřed noci mě probudí podivné zhoupnutí. Chci se nadzvednout, ale ruka mi prosviští vzduchem. Pravý bok mám pět centimetrů od okraje hamaky. Fuj, to mě teda vyděsilo. Chytám lajnu a za pořádného fičáku, bez váhání, zdrhám na pevnou zem. Ráno se probouzím brzy. Už nefouká, hamaka tam pořád je. Tak si do ní jdu dát ranního šlofíčka. 
 
Přišel čas přebalit...
 
 
Celý pátek lajnu zkoušíme, ale už se projevuje únava z našeho činění. Navíc nejbližší stín je kilometr daleko, tak se pěkně pečeme. Večer jsme všechny spálené, včetně Liv. A dozvídáme se, že jsme nebyly první, kdo tuhle nádheru natáhl. Nevadí, i tak stála za to.
 
V sobotu ráno odjela Faith na den do Německa za prací. Rozhodujeme se, že napneme něco pohodovějšího a ve stínu. Calanque d'en Vau, kde jsme loni s Julienem, Jelenou a Kwjetem udělali lajnu „Enculé de lapin“ („Zasraný králíček“ – jméno vymyslel Kwjet a jsou to jediná dvě francouzská slova, co zná). Je to hezká, 32 metrů dlouhá lajna. Jelena se na ni moc těší. Přechází jí OSFM a pak to ještě třikrát zopakuje. Je to její první zdolaná highline po dlouhé „životodárné“ pauze. Což je dobrý výkon!
 
V neděli odpočíváme. V pondělí natahujeme krásnou větrnou dvacítku nad Cassis, opět se stometrovou šluchtou pod námi. V takovém vichru začíná i dvacka být psina. Potkáváme kamarády, slacklinery-lezce z Německa. Mají rest day a zcela dobrovolně se ho rozhodnou strávit tím, že nám vaří kávu, nosí z auta studenou vodu a dělají nám fotky… Ach ta emancipace. 
 
Nebudu už radši dál psát, protože bych musela začít líčit, co všechno jsme tam jedly a pily. Zkrátka, s G4G to bylo boží. Nejradši bych vás přibalila do báglu, abyste to také zažili. Příští rok snad zamíříme za Faith do Kalifornie. Tak kdyby to teď četl nějaký sponzor, ať se nestydí a ozve se mi… 
 
Anče, Faith a Jelena
 
 
Text: Anna Kuchařová
Foto: archiv G4G
 


Mohlo by vás zajímat

S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana
Montana 6/2012

S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana

Půl roku od naší první highlinové výpravy do Alp jsme se vydali na další průzkum terénu. S Markem a Ančou, oběma zkušenými highlinery ...
05.12.2012
Vzdušný balanc nad Fiammou
Montana 2/2012

Vzdušný balanc nad Fiammou

Vzdušný balanc nad Fiammou   Začátkem října jsem se s 3 kamarády vydal na lezecký výlet do Itálie. Dva z nich jezdí do oblasti ...
04.04.2012
THC:Turkish Highline Carnival
Montana 2/2015

THC:Turkish Highline Carnival

THC Turkish Highline Carnival   Kdesi na jihu Turecka, v zemi kebabu a tureckého záchodu, se u malého městečka Geyikbayiri sešla banda šílenců ...
10.04.2015