Indiánské léto za polárním kruhem, Montana 6 / 2013

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Indiánské léto za polárním kruhem

Indiánské léto za polárním kruhem

 
Noc právě končila svou nadvládu nad ostrovem, daleko na obzoru se nad mořem vyklubalo slunce a slabými oranžovými paprsky ozářilo tenký pruh hor mezi nízkou oblačností zdržující se při mořské hladině a vysokou oblačností, která halila nejvyšší vrcholky. I my byli v té chvíli v onom okně mezi nebem a zemí obklopeni úsvitem, který tam byl snad pouze pro nás.
 
Společně s bratrem Ondrou a našimi přáteli Mauglím a Danou jsme strávili další léto plné dobrodružství a pionýrství v severním Norsku. Po dvou našich předchozích velkých výletech – na souostroví Lofoty v roce 2009 a do okolí pevninského Stetindu v roce 2010 – jsme si dali roční pauzu, abychom si zase trochu užili nekomplikované a pohodové lezení v Alpách, ale letos, plni elánu, jsme se opět ocitli nastoupení v pozoru daleko za polárním kruhem. Důvod byl jednoduchý: opět se v nás probudila chuť užít si pocity, které měli pionýři našeho sportu v Alpách už drahně let zpátky. A když říkám drahně let zpátky, myslím tím i to, že v Norsku je stále ještě potenciál právě i pro lezce, jejichž výkonnost se neblíží ještěrkám nebo makakům.
 
Počasí nám nepřálo, po celou dobu našeho pobytu převažovala severská hnusota a občas foukal pěkně silný vítr, který nám dokonce zlámal stan. Přesto se nám podařilo přikreslit do místních stěn tři nové cesty v čistém tradičním alpském stylu, což pro nás osobně znamená jediné: cesta lezená v jednom zátahu, a hlavně bez nýtů, které bezvýhradně chybí i v lezeckém batohu.
 
Lezení na Lofotech má své jedinečné kouzlo
 
 
První linkou na našem ,,wish-listu“ se stal severní pilíř Eidetindu ve fjordu Efjord, kterým až dosud nevedla jediná cesta. Už z dálky byl vidět výrazný systém zářezů táhnoucích se středem pilíře. I skálu jsme odhadovali na slušnou. Ve skutečnosti jsme ale nakonec natáhli dost divokou cestu s množstvím trávy, místy špatnou skálou a s delšími mokrými úseky. Čestnou výjimkou se stal obrovský kolmý sedmdesátimetrový zářez v headwallu s neuvěřitelnou, vodou nádherně modelovanou spárou. Jako Chamonix a písek dohromady! Krásu této části cesty zvyšoval ještě fakt, že se výstup nad očekávání protáhl, a tak nás celou dobu hřálo do zad půlnoční slunce, které vše halilo do svých měkkých odstínů. Kvůli špatným podmínkám ve stěně, která ještě nebyla dostatečně vyschlá, jsme linii nazvali „Wild River“. Pro milovníky čísel: 7, A1, 500 m, 13 délek, 15 hodin, 7. 7. 2012.
Půlnoční slunce dlouho visí těsně nad obzorem a neopakovatelně zaplavuje všemi odstíny oranžové celou stěnu
 
Náš druhý prvovýstup se nachází také v Efjordu, tedy v oblasti u slavného Stetindu. Hostí ho severní stěna bezejmenného vrcholu Peak 770 m. Tentokrát jsme měli při výběru o hodně šťastnější ruku. Tato stěna vyniká velice kvalitní žulou, navíc je charakteristická zvláštním jevem, takzvanými ,,knobs“. Jsou to vlastně velké vyrostlice živce, dokulata ohlazené, které nám výrazně zvyšovaly šance na průstup mořem ploten této stěny. Po nějakém čase stráveném tradičně za dalekohledem jsme si vybrali nejambicióznější linku, vedoucí přímo středem pravé části stěny. Výsledek byl skvělý! Vzrušující tanec oceánem žulových ploten dal cestě i jméno: „Lost in Ocean“. K výběru názvu přispěla také naše taktika lézt severku přes noc, a tudíž na slunku. A jen to půlnoční, které visí dlouho těsně nad obzorem, umí neopakovatelně vykreslit všechny odstíny oranžové a zaplavit jimi celou stěnu. I přes převažující lezení v plotnách je cesta víceméně slušně odjistitelná. Tato stěna, také 500 metrů vysoká, nám zabrala deset a půl hodiny a klasa se vyšplhala na nějakých 8- až 8 UIAA.
 
Pak přišel pravý čas na přesun za dalšími ještě netknutými stěnami. Kam? Přece na Lofoty*! Ale… po dobu dalších tří týdnů jsme na Lofotech místo nových směrů našli pouze deštivé, větrné, zkrátka hodně hnusné počasí. Maximálně jednodenní přestávky mezi deštěm jsme však dokázali rozumně využít: během krátkých túr jsme našli spoustu neskutečných, a přesto lyžovatelných linií, z tisícimetrových vrcholů přímo proti hladině Severního ledového oceánu. Naznali jsme, že je každopádně na místě vyrazit sem také na jaře a s lyžemi místo lezeček (ideální období je pro zájemce přelom března a dubna).
 
Lofoty? To je voda, vítr, slunce a žula.
 
Předposlední červencový den konečně nastalo dostatečně dobré počasí na nějaký další serióznější výstup. Volba padla na severovýchodní stěnu Stamprevtindenu, což je sám o sobě dost působivý skalní útvar. Jde o pravidelně prohnutou půlkilometrovou stěnu, která úměrně s výškou nabírá na strmosti, situovanou v divokém prostředí Kjerkfjordu, přímo v impozantním bývalém ledovcovém karu. Po třech délkách estetického a elegantního lezení strmými kouty a spárami přišla hodně vypečená širočina. Po tom, co jsem se zbavil všeho nepotřebného matroše, helmy i prsáku a zbyl mi jenom sedák, pustila nakonec širočina vnitřkem, div že jsem si neprodřel gatě. Ale pak to teprve začalo. Skoro kolmá stěna se tyčila nad našimi hlavami a jediná logická linie byla beznadějně mokrá. Rozhodli jsme se traverzovat více doprava do nevýrazných, ale suchých spár. A právě ty se ukázaly být klíčovou částí celé cesty: vyrovnanou a morálovou délku za 7 následovalo dvě délky dlouhé technické lezení v tenkých zahliněných spárách na skoby, A2 a A1. To vše v dechberoucí expozici kolmé stěny tři sta metrů nad zemí a šest set metrů nad hladinou moře. Když jsme překonali tyto hrůzy, byli jsme ve stěně už asi dvanáct hodin a naše psychické rezervy byly téměř vyčerpané. A to před námi byla pořád spousta práce. 
Posledních dvě stě metrů bylo už čirým utrpením a noční můrou ve špinavé, zarostlé a lámavé skále. Ale všechno má svůj konec a po osmnácti hodinách lítého boje jsme se ocitli na vrcholu. Byl to magický moment nejen kvůli událostem, které mu předcházely, ale hlavně díky správnému načasování.
 
Konečně vrchol
 
Noc právě končila svou nadvládu nad ostrovem, daleko na obzoru se nad mořem vyklubalo slunce a slabými oranžovými paprsky ozářilo tenký pruh hor mezi nízkou oblačností zdržující se při mořské hladině a vysokou oblačností, která halila nejvyšší vrcholky. I my byli v té chvíli v onom okně mezi nebem a zemí obklopeni úsvitem, který tam byl snad pouze pro nás. Cestu jsme pojmenovali „Sweet Dreams Then Beautiful Nightmare“ a klasu jsme odhadli na 7, A2. K opakování této třináct délek dlouhé cesty je třeba ze všeho nejvíc dobrodružný duch, velké zkušenosti se zakládáním a pořádná hromádka železa včetně hodně velkých friendů. 
Poté už se náš čas naplnil. Po šesti týdnech za polárním kruhem, třech vzrušujících prvovýstupech, jednom nedolezeném tajném projektu, desítkách nachytaných ryb a stovkách objevených lyžařských linií jsme se najednou už začali těšit zpět do střední Evropy, do teplých a prosluněných Alp.
Závěrem bychom rádi poděkovali našemu partnerovi HUMI Outdoor, který nás v našich aktivitách podpořil.
 
Resumé:
„Wild River“: 7, A1, 500 m, 13 délek, 15 hodin, 7. 7. 2012
„Lost in Ocean“: 8-/8, 500 m, 13 délek, 10,5 hodiny, 9. 7. 2012
„Sweet Dreams Then Beautiful Nightmare“: 7, A2, 480 m, 13 délek, 18 hodin, 30. 7. 2012
 
text: Jiří Švihálek
foto: Ondřej švihálek
 
 
Poznámka autora:
 
* Mluvím-li o Lofotech, myslím v devadesáti procentech jejich s přehledem nejkrásnější a nejdivočejší ostrov Moskenesoya. Jak se zdá, málokdo stále ještě tuší, že to nejlepší se skrývá až na tomto západním konci souostroví. Na stránkách Montany bylo už napsáno mnohé o oblastech na východním ostrově, o Kalle a Henningsvaeru, ale já osobně tomu stále nerozumím. Tyto oblasti začínají být přelidněné, plné ,,outdooráků“ a zkomercionalizované, a přitom jde ,,jen“ o sice tradicionalistické, ale stále jen jedno- či několikadélkové lezení na nepříliš impozantních útesech. Zatímco na Moskenesoye se skrývá ztracený svět plný horských bigwallů a potenciálu na nové mnohasetmetrové cesty. A se skialpem je to stejné: okolí henningsvaerského Klattrekafé (místní horoklub) se hemží lyžaři a jejich vůdci v březových lesících, a mezitím na západě čekají ostré hřebeny, tisícimetrové žlaby končící v moři či nezlyžované rampy napříč stěnami. Celý tento nesmyslný trend je asi způsoben dobrým marketingem místních vůdců, kteří sídlí právě v Henningsvaeru.
 
Takže rada závěrem: kdo má duši dobrodruha a horala a nevadí mu občas trocha mechu či trávy ve spáře, ať si v Klattrekafé koupí jen průvodce (nebo ani to ne) a frčí rovnou na Moskenesoyu, kterou si objeví po svém, tak jak to udělali naši dědové v Alpách!
 

Mohlo by vás zajímat

Lofoty: Po nebi přichází peklo
Montana 6/2012

Lofoty: Po nebi přichází peklo

„Zavolej vrtulník a řekni, že je tady jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt.“ Tak tahle Filipova slova mi vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu ...
05.12.2012
„Little Badder“ - nové 9a, Flatanger
Montana 5/2013

„Little Badder“ - nové 9a, Flatanger

Ještě do nedávné doby si každý, když se mluvilo o lezení v Norsku, představil úchvatné Lofoty a jejich absolutní tradicionalismus. Kromě toho ...
08.10.2013
Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál
Montana 6/2013

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál

Posledné lístie opadalo zo stromov, vrcholčeky Tatier pocukrovala prvá snehová nádielka. Dni sa krátia a ďalší rok plynie ku svojmu koncu rýchlejšie ...
02.12.2013
Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal
Montana 4/2012

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal     Je to už více než dva měsíce, co jsem se ...
09.08.2012
Rauriser Nordwände - skialpový sjezd
Montana 1/2013

Rauriser Nordwände - skialpový sjezd

Je začátek dubna, Velikonoce, a ve Vysokých Taurách je skialpová sezona v plném proudu. I náš Kejda Ski Team vycítil příležitost a s vírou, ...
04.02.2013
Kráska s náhrdelníkem – Ama Dablam
Montana 3/2013

Kráska s náhrdelníkem – Ama Dablam

Ama Dablam (6.856 m n. m.) je považována za jednu z nejkrásnějších hor Himálaje. Tento majestátní vrchol leží v těsném sousedství ...
11.06.2013
Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše
Montana 5/2013

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše   Nápad uspořádat expedici do Peru byl z Editiny hlavy. Pořád mluvila o tom, že chce jet do Jižní Ameriky, ...
08.10.2013
Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca
Montana 5/2013

Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca

Máte už dost přelidněných sektorů, jako je Nago, Massone, San Siro nebo La Vela? Nebaví vás davy na Slunečních plotnách? Chcete vyzkoušet něco jiného, ...
08.10.2013
Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii
Montana 1/2014

Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii

Poprvé byla zdolána až v roce 2000. O deset let později, když jsem Dragon Horns (Dračí rohy) na ostrově Tioman v Malajsii navštívil poprvé, se tu nacházely ...
03.02.2014
Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán
Montana 2/2014

Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán

Nemáme ani koški a ledoruby. Unesli jsme jen kus lana, dvě smyčky a pár karabin. Zato neseme jídlo a benzin na dva týdny. Snad to bude stačit, chystáme se projít ...
09.04.2014