Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača, Montana 1 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Jméno: Pavel Vrtík
Přezdívka: Bača
Lezu od: 1997
Rok narození: 1976
Zaměstnání: jednatel
 
Co mě na lezení baví?
Rovnováha pohybu, sportovní komplexnost, pocitové kontrasty...
 
Jak jsem začal s lezením?
Nezačal jsem. Prostě jen pokračuju od doby, co jsem vylezl na tenhle svět. Postupně, pomalu, klidně a krůček po krůčku.
 
Nejhodnotnější výstupy?
Vážím si všech výstupů v horách, i těch, kdy jsem to zapytlil, nejhodnotnější je vždy ten poslední.
 
Oblíbená lezecká oblast?
Od Krasu přes Tatry po Chamonix.
 
Jaké bude lezení za 100 let? 
Ještě užší lezecká špička, a ještě rozmazlenější lezecká veřejnost kvůli novým technologiím a důrazu na bezpečnost. Za 100 let se budou snažit opakovat naše prváče v horách a budou si říkat „to byli tenkrát drsňáci“. Stejně jako si to dnes říkáme my, když lezeme cesty od Cassina.
 
Největší zážitek z lezení?
Každý východ slunce po přetrpěném bivaku.
 
Plány do budoucna?
Šířit vizi alpinismu mezi prostý lid, poznat nové směry na kopce známé i neznámé...
 
(Bača podle Singingrock.cz)
 

Ing. Pavel Vrtík, MBA - Bača

 

K rozhovoru s Bačou se už nějakou chvíli schylovalo. Ale znáte to. Pod svícnem je největší tma. Baču i jeho ženu Táňu znám někdy z minulého tisíciletí, své navíc sehrála i skutečnost, že sejít se s Bačou, který bydlí vzdušnou čarou asi 4 km od našeho kanclu, můžu přece téměř kdykoliv. A kdoví, kdy by k tomu rozhovoru nakonec došlo, nebýt toho, že jsem takhle jednou otevřel slovenský časopis Horolezec, kde jsem se dočetl, že hlavním hostem 89. Tradičního horolezeckého týdne James byl Pavel „Bača“ Vrtík.  Následoval krátký pohled na web, kde se to jiskřilo obraty jako „náš nejlepší současný alpinista“, „čestné uznání“ či „výstup roku“, a bylo jasno.

Zvedl jsem telefon… a poctivě vyzkoušel všechna relevantní telefonní čísla, jak jsem je měl za všechny ty roky uložena: Baca, Baca II, Baca hakl, Baca prace. Neúspěšně. Zamést přede mnou stopy se mu ale nepodařilo příliš důkladně, za pár dní jsme se šťastně sešli a já začal nahrávat…
 
 
Hele, upřímně, k rozhovoru potřebujeme jenom jméno a pak si to už uděláme po svým. A nic s tím nenaděláš. A moje představa je následující. My obvykle děláme v rozhovorech lidi lepšími. To tak prostě je. Ledasco vyzní lépe, na něco se pozapomene… no a s tebou bych to chtěl udělat přesně naopak…
…to je super, že sis vybral zrovna mě. Na takovej jako…
 
…portrét. Prostě jsem si říkal, že bych využil toho, že se dobře známe, a spoustu toho přeskočil. Jakože proč lezeš, jak trénuješ a tak.
Už jsem to pochopil, ty chceš napsat takovou literární karikaturu.
 
Ne, ne. Jenom zvýrazníme doposud netušené a lehce rozbijeme nějaká mediální klišé. Takže: Proč Bača? Kdysi jsem se tě ptal, a ty jsi mi na to říkal, že ve skautském oddíle jste byli dva Pavlové a aby se to nepletlo, tobě začali říkat Bačo. Z čehož jsem vytušil, že původ své přezdívky z nějakého důvodu pečlivě tajíš. Takže, jak je to doopravdy?
No vidíš, ale už začínáš s otázkami, které jsou klišé.
 
Nějak začít musím.
V první třídě jsem byl na vánoční besídce, kde jsem dělal kouzelníka. Triky s kartami, kuličkami, kapesníky… No, a nevěděl jsem, co si mám vzít na sebe, tak jsem si doma vzal takovou starou kožešinu z ovce nebo divočáka… i když z divočáka asi ne, to by mi pak říkali divočáku…
 
…tak to musela být kůže z bači.
Asi to bylo z ovce, já jsem si ani neuvědomil, že jdu za baču. Tak jsem to tam odprezentoval a oni řekli: To je bača. A bylo. A potom se to ještě umocnilo v tom oddíle, kde jsme byli dva Pavlové a bylo potřeba nás odlišit. A od té doby, už dvaatřicet let, jsem Bača.
 
Jeden by řekl, že dům v Brněnských Ivanovicích je luxusní adresa na severním předměstí Brna a dobrá vizitka zdatného manažera. Navíc dům, který sis sám postavil. Pravdou ale je, že jsi stavěl na dvoře u rodičů, a tak jak někdo staví loď v láhvi, ty jsi všechno tahal průjezdem na dvůr. Navíc, co vám tam otevřeli ten obrovský Bauhaus svítící do kraje, už to asi moc terno není, co?
Záleží na tom, kam máš okna. Já mám okna tak, že se každé ráno probudím, protáhnu, koukám na ten les a údolí, zahradu a o tom, jestli je to milionářská čtvrť, nebo nějaký zapadákov, vůbec nepřemýšlím. Já jsem vždycky jako malej vylezl na barák, na anténu, my jsme měli nejvyšší anténu v okolí, a to se mi vždycky strašně líbilo, jak daleko je odtamtud vidět. Navíc jsem rodinný typ, takže ohledně místa na barák nebylo co řešit.
 
No, jako rodinný typ jsi pro svou choť udělal to, že jsi ji nastěhoval na jeden dvůr s tchyní a pratchyní. Takovej „zlatej dabl“ se podaří málokomu.
Hele, já jsem se jí ptal, a ona souhlasila. Takový ten tradiční model, kdy postupně přebíráš roli rodičů a pak se o ně staráš, ladíš komunikaci, aby to celé fungovalo, tak přesně to jsme chtěli. Všichni se musejí trochu přizpůsobit a pochopit, že ostatní se přizpůsobují taky.
 
My zasvěcenější si o tom myslíme, že sis tím zajistil hlídání dětí při svých lezeckých výpravách.
U nás je to přesně naopak! Já jsem většinu času doma a hlídám děti a Táňa je ten, kdo někde jezdí. Na to se dá dívat tak, že už to s námi nemůže vydržet, a proto jezdí pryč, nebo naopak ví, že se o vše postaráme a je spokojená.
 
K tomu bych měl poznámku, a po letech to snad už můžu vytáhnout, říkal Vojta Dvořák, že jednou jste odjížděli do Chamonix tak, že bylo napřed potřeba seskládat náklaďák nějakých tvárnic a že mu tehdy jasně došlo, že Bača ty modráky nikdy nesundá.
(Smích) No, a o tom je rodinný život.
 
A při tom stavění domu taky nešlo všechno úplně hladce.
Tam bylo věcí… já jsem vybetonoval díry na topení, přišla Táňa, řekla, že tak to nechce, že to není podle Feng shui a já jsem to zase zabetonoval. Přišla za týden a zase se jí to nelíbilo. A já to musel znova vysekávat. 
 
Takže tak, jak tibetští mniši dělají složité obrazce, mandaly, z barevné rýže či písku, které pak jedním trhnutím zničí, aby si tak připomínali pomíjivost bytí, ty jsi podobně stavěl dům, jo?
Já vždycky musel udělat prototyp, jestli to tak může být, nebo ne, pak to případně předělat a nakonec udělat. Akorát omítky, ty zůstaly, jak byly. Ty se Táni líbily hned napoprvé.
 
Stoupa a Bača na jejich horoškole v roce 1996
 
Ty musíš být asi výrazný rodinný typ.
Pro mě to je základ. Vždycky se musíš mít kam vracet. Pro mě je na lezení důležitý o tom přemýšlet a chystat se na to. To, že tam potom vyjedeš a vylezeš si tu cestu, to už je jenom taková třešnička na dortu, ten vlastní výstup. Já už to mám předtím v hlavě desetkrát vylezený.
 
Pořád máte doma v obýváku ten nýt?
No jasně. Každej, kdo k tomu přijde, se ptá: „Můžu si do toho křesla tady sednout? Udrží mě to?“ Chápeš to? Petzl. Dvě tuny nosnost.
 
No, třeba byli u toho, když jsi dělal ty stropy…
Nech toho, to je beton B20, to udrží, vole!
 
Když jsem u toho rýpání, syn se ti podařil až napotřetí…
…jo, to nikdy nevíš…
 
V klidu, alfa samci prý mají dcery.
Nikdy dopředu nevíš. Já jsem to hrál jako ruletu. Prostě vsadíš si, červená nebo černá, nevyjde to, vsadíš dvakrát tolik, nevyjde to, vsadíš čtyřikrát tolik…
 
Jestli si to dobře pamatuju, tak podle tepu tvé těhotné ženy a čínské medicíny to měla být napotřetí také dcera. Já jsem to celkem uvítal, protože jsme v černém pytli (aby to neviděla babička) vynášeli klučičí hračky po tobě a tvém bráchovi pro mé děti. Na radostnou SMS o narození mužského potomka jsem odpověděl, že blahopřeju, ale nic nevracím!
Vidíš, pěkně do černýho pytle, Táňa ví, jak to u nás chodí.
 
A ještě je zajímavé, že dcery máš z porodnice, a syn se narodil u vás doma. Takže si představuju, jak u večeře, s ohledem na váš životní styl, sedíš v čele stolu, naproti žena, po tvé levici jsou dcery z masové produkce a po pravici synek z biochovu.
Takhle to vůbec nerozlišujeme. U dětí nikdy nemůžeš říct, který máš radši. My máme tři úplně jiný děti.
 
…a synek se podobá na souseda?
Ne, tohle já mám ošéfovaný. A s těmi dětmi dělanými doma, nebo v porodnicích – to si pak akorát vsugerováváš, že ten je zdravější, nebo to a ono. Fakt ale je, že později narozené děti všechno vstřebávají od svých starších sourozenců rychleji. Nutně ale nemusejí být chytřejší. Krásný na tom je, že každý naše dítě je úplně jiný. A samozřejmě, nějaké věci jsou dané: když jdu opravovat auto, tak holky, ty si radši chtějí malovat, ale mladej, ten vezme motorovou pilu a rozmlácenou vrtačku a jdeme spolu opravovat auto.
 
Ještě když jsem u těch klišé – špičkový, dobře zaplacený manažer, nebo verze druhá – vyhodili ho a dělá pro ně dál na živnostňák…?
(Smích) Napřed jsem šel na úřad práce.
 
Manažer je druhý nejstarší povolání. Protože jen co vzniklo nejstarší povolání, bylo potřeba ho nějak řídit…
Problém je, že každá firma má manažera a ti komunikují mezi sebou, tudíž nakonec každá firma potřebuje svého manažera, který komunikuje s manažery ostatních firem. Kdyby se spolu domlouvali ti chytří, tak by se domlouvali, domlouvali, ale nakonec by se nedomluvili.
 
Moje zkušenost je, že to se mnou všichni myslí dobře, fandí mi, rádi by spolupracovali, ale ne vždycky to dopadne, protože nad nimi je pan jednatel, který to vidí jinak. Čili že jsou to výhradně poslové dobrých či neutrálních zpráv, protože za ty špatné zprávy může vždycky někdo jiný. Ten programový pozitivismus musí být strašně vyčerpávající.
Ano, ten svět je celý strojený. Taky mě to štvalo, a tak jsem se rozhodl, že už nebudu manažerem, ale budu jednatelem. Pak je všechno daleko jednodušší.
 
Bača v Rumanovém sedle, Tatry
 
Jinými slovy – jako já. I když bych to opsal méně učeně. Odpoledne dělám práci, kterou dopoledne domluvím.
Manažeři, jednatelé a podobně, to je jenom jiný druh práce. Lidi je lepší dělit podle toho, jestli mají, nebo nemají rádi svou práci. U nás ve firmě nemáme hierarchickou strukturu řízení. Domlouváme se. Lidé musejí mít svůj podíl odpovědnosti, věřit tomu a jít za nějakým cílem.
 
A cíl stanovuješ ty…
Ano. Lidi musejí dělat práci, která je baví, a vidět v ní nějaký vyšší smysl.
 
Hele, má letitá myšlenka, na které jsem zatím nic nemusel změnit, je, že úspěšní lezci jsou buď úspěšní v pracovním životě, takže si mohou své časté výjezdy časově i finančně dovolit, nebo jsou to naopak absolutní „lůzři“ pohrdající tím, jak by podle většinové společnosti měli žít. Jak se u tebe snoubí precizní a dobře organizovaná práce s lezeckým životem?
Já si myslím, že to mám podobně jako třeba Stoupa. Rozdíl je akorát v tom, že ta jeho sociologie je méně uchopitelná než moje matematické myšlení při vývoji přístrojů, kde je všechno fyzikálně daný. Ale oba to máme podobně naplánovaný. Přesně víme, kdy jet kam, všechno máme spočítaný a tvrdě nalajnovaný. Jasně, jsou tam jisté odlišnosti. Stoupa ti třeba neodpoví na e-maily s tím, že jich má ve schránce ještě sto nepřečtených, ale to už je spíš o prioritách a time-managementu. Jinak Stoupa šel vždy cíleně za svým a v tom jsme si podobní.
 
No a pak je typ lezců, kteří někam vyrazí, ani neví, co od toho mají čekat, tak to prožívají spontánně. Otázkou je, jestli v tomhle stylu „nějak si to užít“ dokážou vychmátnout ten pravý lezecký zážitek. Zatímco když máš všechno připravený a zmapovaný, tak víš, co od toho čekat, a znáš přesně svůj cíl. Proto mám rád prvovýstupy. Protože kromě toho rámce, co si připravíš, tě pořád čeká spousta nepředvídatelného, na což ovšem musíš být připraven. A až na místě posuzuješ, jestli se ten kamenný blok urve, jestli tam máš tlouct skobu, nebo radši jen dát frienda nebo čoka, aby to ta spára vydržela, nebo jestli máš dalších pět metrů odlézt po nezajistitelným a pak si něco založit. Pak to chceš vzdát, taková sra..a, jenže si řekneš, že nakonec přijde třeba Jasper a přeleze to, tak se hecneš. Tam už se dá bojovat. Ale když tam přijde typ člověka, který nemá koncept a neví přesně, co dělá… jo, když bude hodně našlapanej, bude mít intuici a hodně cest přelezenejch, tak to taky přeleze. Ale proto, že je to pro něj rutina, je každý týden na horách jako horští vůdci. Kdežto já nebo ten Stoupa, my odjedeme pětkrát za rok, takže musíme hodně přemýšlet a chystat se, protože prostě nemáme tu rutinu. Já musím mít seznam věcí, které si mám před odjezdem sbalit. Ne jako ten Francouz z Chamonix, který to má všechno pořád sbalený a visí mu to doma na hřebíku. Ta detailní příprava je prostě rámec, který tomu já nebo Stoupa musíme dát.
 
Na druhou stranu, to právo na tu šanci dostat „přes čuňu“ mají i takoví nesystematici jako třeba já. A to je na lezení to hezký. Že ten vlastní zážitek je úměrný vlastní malosti a strachu, ale jak se domnívám, je pro všechny stejný. Prostě chůze po hraně sebepoznání. A velmi opatrný jsem při všech prezentacích. Asi je to i profesní deformace, ale jsem háklivý na sebechválu. A rafinovaná sebechvála v lezecké komunitě probíhá dvěma způsoby. Buď: „To si dej, to je lehký,“ nebo: „Ty na tuhle cestu nemáš.“
Já sám nevím, kde se pohybuju. Záleží na tom, jak jsem opilej, jestli mluvím s ženskou, nebo s chlapem. U popisu někde na přednášce, kde ti lidi pořádně nevědí, o co jde, je lepší než čistě věcně mluvit tak, abys sdělil ty emoce, které jsi tam prožil. Já jsem asi 80 % cest zapytlil. Prostě jsem někde nějak dostal „přes čuňu“. Byl jsem těžkej, bylo špatný počasí a podobně. Ale o tom člověk nikde nepíše. Píše jenom o tom, co vylezl. Ale kdo to opravdu nepoznal, tak ten tomu stejně asi nemůže úplně rozumět. 
 
Od chvíle, kdy se přestalo lézt podle beletristických popisů lezeckých pionýrů a leze se podle nákresů, dnes navíc velmi snadno dostupných, nemá vlastní popis lezeckého výstupu velký význam. Minimálně z informativního hlediska. Podstatné je to za tím, to, co se při tom událo. U velké části skutečně dobrých článků je vlastní lezení zmíněno okrajově jako, řekněme, „uvedení do děje“. Proto se pokud možno vyhýbám otázkám jako „Proč lezeš?“ a podobně. Zároveň se ale i naprosto neznalým dá podat příběh ze světa lezení tak, že je chytne. Protože se vypravěč dotkne něčeho všelidského. Tak jako to často dělává Mára Holeček nebo jako to děláš ty. No, a protože jsi v tomto směru zdatný, pomáhá ti to u laické i odborné veřejnosti.
Tento rozhovor by třeba mohl v někom mladým vzbudit pocit, že i on může… a třeba bude ještě lepší. Ty už máš tu svou cestu prošlapanou. Ty nemusíš děkovat sponzorům. Být na inzerátu Singing Rocku je pro tebe spíš takový milý bonus, ne? 
Proto taky teď pracuju s těmi mladými a snažím se jim předat, co vím, a vtáhnout je do sponzorských smluv těch ostatních firem. Sponzoring je u nás ještě v plenkách. Ne kvůli lezeckým firmám, ale kvůli lezecké komunitě samotné. Já se pohybuju v horským lezení a tam je obecně málo lezců.
Já nevím, koho a jak ovlivňuju. Cesta za nějakým prvovýstupem je vlastně můj sobecký zážitek, který si prožiju a udělám si při tom radost. Být v té zóně. To je rozdíl proti skalkám. Na skalách jsem v zóně pět minut, kdy lezu cestu. Na horách jsi v podobném stavu třeba čtyři dny. Jasně, povídáš si s tím druhým, ale koukáš dolů do údolí a máš celé dny přesně ten pocit napětí a neznáma, co na skalách pár minut. 
 
Ty a sponzoři?
Singing Rock a Tilak a přes Stoupu mám pro svou potřebu lezečky Triop. Ono hlavně napřed musíš být sponzorovaný lezec, vědět, co to obnáší, psát články a podobně, a to, co se naučíš, potom předávat těm mladým. Takže jsem doma postavil boulderovku kvůli tréninku s mladými, snažím se jim vymýšlet, kam spolu pojedeme na hory, snažím se je vtáhnout do těch sponzorských smluv. Sponzoring je výhodný pro obě strany, jak pro sponzory, tak sponzorované. Sponzoři potřebují lidi, kteří polezou relativně těžké věci, ale zároveň o tom musejí umět psát, dělat přednášky, prostě přemýšlet a mluvit o tom. Snažit se posunout věci dál. Jako třeba Honza Straka. Samozřejmě se takhle realizuju jen ve svém nejbližším okolí a se svými kamarády. Možná je to trochu nespravedlivý vůči ostatním mladým v republice, ale na víc už mi bohužel nezbývá čas. 
Co na rok lezení potřebuji, tedy lana, mačky, cepíny atd. od sponzorů dostanu. Já mám ve svým životě prostě škatulku „lezení“ a ta musí být vyrovnaná. To, co do toho dám, musím dostat zpět. Takže když si spočítám cenu materiálu a odměnu za výstupy roku, tak se to musí rovnat tomu, co jsem během roku utratil za jednotlivé výjezdy. (Úsměv)
 
A co když to vycházet nebude?
Tak se na to vy…u! (Smích) Prostě se snažím, aby to všechno bylo vyrovnaný, nemůžu okrádat rodinu. To máš stejný jako s prací nebo s byznysem. Když se chceš někam dostat, tak se tam dostaneš, ale nesmí kvůli tomu strádat ostatní části tvýho života.
 
Doslechl jsem se, že si během výstupů rád uděláš pauzu a uvaříš čaj. Můžeš k tomuto přístupu něco říct?
No, i když jsme lezli na Petit Dru (severním kulárem, dvacet hodin nástup i sestup, pozn. T. R.), tak jsme to lezli ve třech a taky jsme u toho vařili. Já myslím, že je to nutné, když se potíš a makáš. Ta váha vařiče s bombou se zhruba rovná hmotnosti termosky. A zastavit stačí opravdu na chvíli. Mě jinak začínají chytat křeče, hlavně v noci, takže je to pro mě nutnost. Jde o takový styl, jako měli Američani. Já jsem četl hodně knížek od Marka Twighta a tam to všechno je. Musíš pořád pít. Znám borce, kteří celý den nepijou a večer si uvaří litr čaje. V pětadvaceti se to tak dá dělat, ale mně je skoro čtyřicet a už mám svůj zaběhanej rytmus. Víc by nám k tomu asi řekli ti dva skorošedesátníci, co šli nedávno na Nanga Parbat (Sandy Allan, *1955, Rick Allen, *1954, udělali v roce 2012 první výstup na Nanga Parbat přes Mazeno Ridge, pozn. T. R.). To mi zkrátka nejde do hlavy, taky bych chtěl být za dvacet let v takové formě. Těch bychom se měli zeptat, co jedí a pijí. Já se musím ráno poskládat, narovnat…
 
…v tom ti asi hodně pomáhá rodinné zázemí prodchnuté alternativní medicínou. Masáže, zdravý život… nevěští ti Táňa podle tepu, jestli na ten kopec vylezeš, nebo ne? 
Ona mě sleduje, udělá diagnózu, ale nestíhá zjišťovat, jestli zvolená léčba zabírá, nebo ne. Začnu smrkat něco jinýho a už bych měl polykat jiné kuličky. Obecně myslím, že čínská medicína funguje, ale chce to trpělivost. Akorát jak máme ty tři děti, nějak se na mě nedostává moc času. Navíc, já jsem celkově takový „chabrus“, co se týká zdraví, takže bývám často nemocný. Mám malou kapacitu plic. Vím, že když do těch hor odjedu, asi zase budu nemocnej, ale stejně tam jedu.
 
Jako lezec jsi spíš talentovanej, nebo vydřenej?
Spíš vydřenej. Díky své zabejčené vytrvalosti, řekl bych. Není možné dělat stejné věci stejným způsobem a očekávat různé výsledky. Člověk je unavený, má málo času, ale nesmí se zastavit. Nesmí to vzdát. Musí mít sny, které ho pak donutí. Taky jsou důležití kamarádi. Když jsi hodně zodpovědnej, máš potom tendenci dělat jenom pro tu rodinu, vydělávat peníze a tak dál, neděláš potom už nic jinýho. Prostě potřebuješ kámoše, co tě vyhecujou. Já o sobě vím, že jsem línej a nechce se mi trénovat, tak na sebe dělám různý pastičky. Jako třeba řeknu: „Víš co, zavolej mi zítra, že půjdeme na trénink. Ale musíš mě přemlouvat. Já budu říkat, že ne, ale ty mě musíš přemluvit.“ Druhej den jsem naštvanej, že mě přemlouvá, ale jdu a mám z toho nakonec radost. Stejně tak to mám v těch horách. Vím, že jsem línej a mívám tendenci se otočit hned, jak tam přijedu. Doma jsem namachrovanej, jaký to všechno bude, ráno se probudím do totální kosy a mám chuť jet zpět do tepla kanceláře. A já vím, že to nastane, tak přemýšlím, jak to udělat, abych to neotočil. Tak si beru co nejlehčí batoh, beru si parťáka, kterej mě v tom nenechá, řeknu mu, co mi má říct… prostě vím, jakej budu, a chystám si strategii sám na sebe.
 
Jak to tak poslouchám, jsi prostě jako drogově závislej. Víš, že si půjdeš pro tu lajnu, víš, že ti bude blbě, ale jdeš do toho.
Já jsem ten typ, co si zamyká ledničku. A pak v noci přemýšlí, jak se do ní dostat. Ale protože je dobře zamčená a klíč schovaný, nemá šanci ji otevřít. A ráno si řekne: uf, to byl zase stav, ale zvládl jsem ho. Musíš znát své slabiny a bojovat s nimi. A na to jsou dobří ti kamarádi.
 
Člověk nepotřebuje ani nepřátele, když má dobrý kamarády. Nebyl bych to já, abych nepoložil svou oblíbenou otázku. Smrdí ti boty na lezení?
Člověče, celkem jo, ale dostávám nový.
 
A boty do hor?
Smrdí. Ale když jsou suchý, tak ne, takže smrdí jenom na těch horách.
 
A tam to stejně necítíš.
No, obecně, je to pořádná „rychna“, záleží taky na tom, jaký máš boty. Já mám do hor takový s vložkou z Evazote a ta vůbec nepropouští vodu ani pot. Sice je v nich i po pár dnech nepřetržitýho nošení teploučko, ale je to pak nářez.
 
Nejoblíbenější lezečky?
S tím mám celkem problém, nějak jsem si nemohl vybrat.
 
Tak od Stoupy máš ty Triopy…
Ze začátku mi Triopy nějak moc neseděly, tak jsem pořád zkoušel nějaký nový La Sportivy a to se celkem prodražilo. Teď jsem našel něco, s čím jsem spokojený. Triop Phet Maak.
 
Dobrá volba! Bačo, díky a slibuju, že se vynasnažím předložit čtenářům tvůj co nejvěrohodnější portrét.
Ptal se: Tomáš Roubal
 

Bača v kostce

 
 
Bača před oblíbeným klubem Alpine Angels, Chamonix
 
Pracovní pozice současná
Business Development Manager ve společnosti Consilia Brno s. r. o.
Jednatel ve společnosti Aton Benu Consult s. r. o.
 
Pracovní pozice dřívější
Design & Engineering Manager ve společnosti Flextronics Design
Project Manager ve společnosti Flextronics Design
Leader of SW development ve společnosti Flextronics Design
 
Vzdělání
Nottingham Trend University
Brno University of Technology, FSI
Brno University of Technology, FEE
Secondary Electrical School
 
Specialties
• Entrepreneurial Thinking
• General Management
• P&L Responsibility
• Design Team Leadership
• Analytical Thinking, Process & Strategy Development

Mohlo by vás zajímat

Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Bokula
Montana 3/2016

Bokula

Bokula je: město v Konžské demokratické republice, Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa, brněnský ...
09.06.2016
Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu
Montana 6/2012

Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu

Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu   Páteční večer na Popradském se Zbyňou oslavujeme návrat do hor až do brzkých ranních ...
05.12.2012
Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream
Montana 6/2012

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream   „Jet stream neboli tryskové proudění je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu ...
05.12.2012
Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
Jonathan Griffith - lezec a fotograf
Montana 1/2013

Jonathan Griffith - lezec a fotograf

Jonathan Griffith - lezec a fotograf   „Začalo to tak, že jsem si vypůjčil fotoaparát mého otce (Nikon FM2). Bohužel, vůbec jsem neměl tušení, do čeho ...
04.02.2013
Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Chtěl!
Montana 4/2013

Chtěl!

Chtěl!   Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s nápisem: ...
09.08.2013
Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi
Montana 6/2014

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi   „Nazdár. Všude o mě píšou, jenom Montana ne.“ „Vždyť ...
03.12.2014
Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance
Montana 2/2016

Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance

Kouzlo skialpinismu Už i moje žena propadla kouzlu šlapat na pásech do svahu a prolévat pot pro krátký sjezd a prchavý okamžik na vrcholu. A to je co říci! ...
07.04.2016