Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii, Montana 1 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii
Poprvé byla zdolána až v roce 2000. O deset let později, když jsem Dragon Horns (Dračí rohy) na ostrově Tioman v Malajsii navštívil poprvé, se tu nacházely pouze čtyři cesty. Nejvýznačnější, strmou jižní věž zdolalo do dnešního dne méně než patnáct lidí. Jak to, že jedna z nejvyšších žulových stěn v jihovýchodní Asii zůstala tak dlouhou dobu neznámá?
 

Tioman – lezení na zapomenutou horu v Malajsii

 
„Vy tam chcete lézt? To je směšné. Je to potápěčská oblast, továrna na turisty…“ To byla první motivační věta, kterou jsem slyšel od vždy tak ostražitých kancelářských „expertů“.„Pečlivě jsem to místo prozkoumal na Google Earth, žádná hora tam není. Jen džungle a nějaké zarostlé skály...“ Další „odborná“ rada.
 
Vyhledejte si, prosím, na Google Earth osm set metrů vysokou stěnu Tsaranoro na Madagaskaru, můj milý „experte“, nebo zkuste najít slavnou Lows Gully na Borneu, s téměř tisícimetrovou kolmou stěnou uvnitř. Kdepak jsou? Už jste na Google Earth viděl impozantní Nameless Tower v pákistánském Trango Tower? Nebo slavnou Aiguille du Midi uprostřed Alp? Je to jen hromada kamení? Nic zajímavého? Pak vězte, že spousta z nás sní o tom, že tam bude lézt…
 
Da Liu ve čtvrté délce "Damai Sentosa"
 
Když jsme na první zastávce na ostrově Tioman v Malajsii vyložili na molo naše haulbagy a vystoupili z trajektu, všichni u mola věděli, že jsme tu na nějaké misi. Nebyli si evidentně jistí, jestli se jedná o průzkum džungle nebo něco jiného, ale všem bylo jasné, že na sobě nemáme žádná potápěčská loga – jen divné názvy jako „face, diamonds, hardware, tendon“. 
„Vy se tam chystáte vylézt?“ ptal se nás zvědavý převozník na účel naší návštěvy, „pokud ano, budete muset jít se „strýčkem Samem“. Jen on zná stezky skrz džungli.“ 
 
Když jsme konečně dorazili do cíle naší cesty – malé muslimské vesničky s názvem Mukut –, Sam už na nás čekal na pláži. Šedovlasý, šedesátiletý a usměvavý chlapík. Sam se ukázal být velmi štědrým hostitelem a ihned nás pozval, abychom prozkoumali „jeho“ stezku. Ve skutečnosti to byl on, kdo v roce 2007 prosekal první regulérní stezku k sedlu mezi věžemi. Za několik dní zjistíme já i má žena (a dlouholetá lezecká partnerka) Eliza Kubarska, jak důležitá tahle jeho stezka vlastně je.
 
Poté, co jsme se vypravili na náš prvovýstup, nám velmi rychle došlo, že to vůbec nebude snadná túra. Bez parangu (malajsky „mačeta“) jsme prostě neměli šanci se ke stěně dostat. Pouhý patnáctiminutový úsek cesty pro nás znamenal tři hodiny pocení, boje s ostrými trny ratanu (popínavé rostliny obepínající stromy), lámání hustých bambusů a vyhýbání se agresivním stonožkám, které v této oblasti patří k nejjedovatějším živočichům.
 
Umím si představit, jak těžké to muselo být, dostávat se ke stěně před tím, než Sam vysekal svou stezku. První lezci v této oblasti, Scotty Nelson a Nick Tomlin (v roce 2000, linie„Waking Dreams“ 5.9, A2, volně jako 7c+, 10 délek) nebo tým z roku 2009 (Matt Traver a Steve Beckwith v roce 2009, pouze druhá cesta, 5.10, A3), ti všichni se o cestě džunglí ve svých zprávách zmiňovali. Někteří z nich potřebovali na úmorný postup se svým vybavením ke stěně až tři dny.
 
„Počkejte chvíli. A co ta stěna, je tam něco, co opravdu stojí za váš čas?“
„Ano, vskutku ano.“
 
Dragon Horns (Dračí rohy) jsou obrovskou žulovou formací, která vystupuje do výšky téměř 700 metrů nad nedotčenými plážemi Mukutu. Nejzajímavější skalní útvar, South Tower (jižní věž), dosahuje výšky 300 metrů. Spolu s North Tower (severní věží) a panenskými vrcholy skrytými ještě hlouběji v džungli (jsou tu nezdolané skalní útvary vypínající se až do výšky 250, možná 300 metrů), je Nenek Simukut místo s velkým vícedélkovým potenciálem. A co je nejdůležitější, že jsou zde plně připravené cesty, které čekají na své zopakování.
 
Eliza Kubarska v páté délce (6c+/7a) cesty "Polish Princess"
 
Americký Time popisoval Tioman jako jeden z deseti nejkrásnějších rajských ostrovů na světě. Zatímco jiná taková místa se zalidnila a během posledních deseti let se jejich úroveň zhoršila, Tioman zůstal nedotčený. Rozhodně to není přelidněná továrna na turisty. Ve skutečnosti jsou dokonce i místa s nejvyšší populací, jako je ostrovní „hlavní město“ Tekek (s letištěm), spíše „ospalými dírami“ v porovnání s přelidněným standardem jihovýchodní Asie. A co teprve Mukut, což je obzvláště odhlehlá vesnička v jižním cípu ostrova. Tady je snad až příliš ticho…
 

Studená sprcha

V roce 2011 přijíždím na ostrov znovu. Obloha nad námi se zatahuje. Hora vyčnívá vysoko nad ostrov a přirozeně zastavuje každý bouřkový mrak. Když se drobné mrholení promění v naprostý liják, jsme na pátém slaňovacím stanovišti. V této oblasti teplota obvykle neklesá pod 30 °C, takže jsme téměř nazí, máme na sobě jen trička. Žádné nepromokavé bundy ani nic podobného nemáme. A to je fatální chyba. Tropický déšť je studený. Opravdu velmi, velmi studený. Brzy se začneme třást.Padá na nás tolik vody, že se mi k dalšímu štandu sotva podaří dostat. Mám vodu v očích a zalykám se jí… Kde je Eliza? Jen stěží ji vidím houpat se pouhý metr ode mě, je tu tolik burácející vody. Dýchat je stále těžší a těžší. Nutně potřebujeme něco, pod čím se můžeme skrýt. Eliza se přehrabuje ve svém batohu. Fotoaparát, objektivy, všechno zaplavené, ale už je mi to jedno. Za chvíli se tu budeme topit. Naštěstí se jí podaří najít malý nepromokavý hadr, kousek materiálu, který použila na svou houpací síť v našem táboře v džungli. Rychle si ho roztáhneme nad hlavami. Opět můžeme trochu dýchat.
 
„Nemůžeme se odsud hnout, dokud to nepřestane!“ křičí mi Eliza přímo do obličeje, ale já ji sotva slyším. Zem je tak blízko, ale další část slaňování je ta s největším vodopádem, v žádném případě se mu nedá vyhnout, a tam bychom neměli šanci se nadechnout. Musíme čekat. Po dobu nejméně jedné hodiny se na nás valí tisíce litrů ledové vody. Moje tělo předvádí „break-dance“, už dál nemohu svůj třes ovládat. Hrozně hloupá smrt, utopit se na stěně někde v tropech... nemůžu na to přestat myslet.
 
Eliza – oproti mně – zůstává klidná. Bojím se o ni čím dál tím víc. Během našich expedicí často zdolává šílené délky, nosí těžké haulbagy, je můj nejlepší a rovnocenný partner, ale jsem si vědom toho, že pod vší tou houževnatostí je stále jen obyčejná dívka. Kolik toho ještě může vydržet? Díváme se sobě navzájem do očí. 
 
„Jen klid, nedělej žádné hlouposti, soustřeď se,“ volám na ni, ačkoliv jsem v této chvíli spíš já tím, kdo potřebuje tuhle radu.
Když se konečně dostaneme na zem, je už skoro tma. Náš tábor v džungli, kde jsme během posledních dní spali, byl úplně smeten. Voda potrhala sítě proti komárům, polámala větve stromů a naše batohy zanesla hlouběji do lesa. Tábor byl mokrý a zničený, tak jsme se rozhodli sejít po kluzké stezce zpět dolů do vesnice.
 
Jsme vyčerpaní, ale šťastní. Právě jsme vylezli další novou cestu a pouze s přirozeným jištěním. Budeme ji nazývat „Polská princezna“ (7b+, 270 m).
 

Prvovýstup

Duben 2013. Máme větší, mezinárodní tým. Můj čínský partner Liu Yong, známý též jako Da Liu (Velký Liu) je zkušený alpinista z Čcheng-tu v provincii Sečuan. Da Liu, bývalý porotce ceny Poilet D’Or (Zlatých cepínů), je vášnivý skalní lezec pracující na sečuánské univerzitě, kde zkoumá léky a výživu vhodné do vysoké nadmořské výšky. Poznal jsem ho během festivalu ledového lezení v Siguniangu, kde jsme spolu zdolali několik ledopádů. Zbytek našeho týmu nepotřebuje žádné představování – Stephanie Bodetová a Arnaud Petit, bývalí vítězové Světových lezeckých pohárů, kteří nejenže již mnoho let zkoušejí extrémní cesty, ale (a co je nejdůležitější) oba chtějí prozkoumat nová, málo známá místa. Poznali jsme se před deseti lety, když jsme lezli nové cesty v marockém Velkém Atlasu v Africe, nicméně – až do dnešního dne – jsme nikdy nelezli společně. V Mukutu u Sama jsme potkali také malajského lezce Tama Khairudina Haju, který nám neustále nabízí svou pomoc.
 
Náš cíl je jasně bílý, strmý, na jih orientovaný pilíř, o kterém jsem snil od roku 2010. Ovšem jako první ho vylezli Lucho Rivera a Cedar Wright a udělali cestu „Batu Naga“. Na nedostatek cílů nebo panenských skal si tu však nemůžeme stěžovat. Pilíř, který se mi tak moc líbil, je dostatečně široký pro nejméně tři na sobě nezávislé cesty... Takže jsme zvolili právě ten. Hned na začátku jsme narazili na dva problémy. Za prvé, rychle jsme si uvědomili, že budeme muset vysekat novou stezku džunglí. Za druhé, nemohli jsme najít úpatí našeho pilíře.
 
Stephanie Bodetová a OS páté délky (6c+/7a) v cestě "Damai Sentosa"
 
Když jsme si stěnu prohlíželi na velkých obrázcích v bungalovu, všechno se zdálo být naprosto jasné. Jakmile jsme ale ke stěně došli, věci se překvapivě začaly komplikovat. Větvoví tady v džungli je tak husté, že jsme linii, kterou jsme si na obrázcích vybrali, vůbec neviděli. Abychom našli naše předem naplánované stanoviště, zkoušíme to ze dvou míst, ale výsledkem je jen to, že si uvědomíme, že jsme na špatném místě. Když to správné stanoviště konečně najdeme, opět tu na nás čeká volba. Abych mohl vylézt k první kotvě, vybírám si nepříjemnou spáru hemžící se pavouky. 
 
„Proč nevylezeme na tenhle strom, který vede přesně k té samé kotvě?“ Stephaniin a Arnaudův návrh mi zní legračně. Strom je dozajista pevný a na lezení velmi jednoduchý. Ale jakou obtížností bychom měli ohodnotit takovou „přirozenou“ délku? Naše linie vede přes strmé skalní plochy bez zjevných výčnělků. V ostatních žulových oblastech, kde logicky následujete spáry, vnitřní hrany, komíny, mohou tyto plochy (někdy úplně hladké) působit problémy. Zde máme naštěstí skalní plochy plné chytů.
 
Stephanie a Arnaud lezou velmi efektivně. Používají jedno hlavní lano a dvě tenká lanka. Jedno k tomu, aby na něm táhli lehkou elektrickou vrtačku, kterou obvykle nechávají na lanku viset dolů, a pak k zásobování prvolezce z jisticího štandu pod ním, v případě, že něco potřebuje – expresky, šrouby, baterie, dokonce i vodu. Druhé lanko jim umožňuje lézt mezi jistícími stanovišti volně a s lehkostí, dokonce i když je to opravdu náročné.
Ze začátku se naše třetí délka zdála být 8a, ale velmi záhy jsme zjistili, že ostatní délky, včetně nejstrmějších ploch, nejsou náročnější než 6c+. Později jsme byli opravdu rádi, že jsme našli snazší pasáž (6c+) a vyhnuli se variantě 8a. Takhle máme stálou, příjemnou linii. Netřeba dodávat, že tato „příjemná“ linie má i několik dlouhých odlezů…
 

Krvelačná džungle

Nová stezka džunglí je strmá a kluzká. Naším posláním je vyčistit průchod a opravit některá pomocná lana.
Ouchhh... slyšíme Da Liu křičet bolestí, když se snaží osvobodit z ostnatého, bolestivého objetí stromu obepnutého ratanem. Tady jsou ratany nejhorší. Pokud nedbale vstoupíte mezi jeho listy, jste vyřízení. Stovky malinkatých jehliček se vám zabodnou do kůže a někdy vás to úplně znehybní. V extrémních případech vám může pomoci pouze váš partner, aby vás osvobodil relativně bez úhony. Nemluvím tu o žádných „lidožravých“ monstrech, tiomanská džungle je oproti jiným tropickým pralesům bezpečné místo, nicméně jedno je jisté: nemůžete počítat s tím, že byste někdy prošli džunglí bez modřin a škrábanců na nohou a na rukou. Naše oblečení je potrhané a špinavé...
 
V tiomanské džungli nežije příliš mnoho nebezpečných zvířat. Slyšeli jsme sice vyprávění o vzácné kobře žijící na druhé straně ostrova, ale agresor, se kterým se tu každodenně potkáváme, je mnohem menších rozměrů. Pod nohama často vídáme jedovaté stonožky, až 20 cm dlouhé. Jejich kousnutí je nebezpečnější než kousnutí průměrně jedovatého hada, takže byste si na ni určitě nechtěli sednout. Na druhou stranu je zde v džungli i několik opravdu krásných zástupců živočišné říše: opice, netopýři a spousta tropických ještěrů... Žije tu také kančil – malý, 30 cm vysoký sudokopytník připomínající jelena, jehož hlavní nevýhodou je, že má jemné a velice chutné maso, tudíž je loven vesničany. Blíže k řekám (v Tiomanu je spousta čerstvé vody) a blíže k vesnicím se pohybují obrovští ještěři, kteří vypadají až děsivě (někteří připomínají varana komodského), ale o lidi nemají zájem. Raději se živí ptáky, myšmi, hady a – hledajíce pamlsky – ničí vesničanům odpadkové koše.
 
Ten den se nám lezení příliš nevyvedlo. Smetla nás další bouře. Da Lia poštípaly včely... Stmívá se a máme strach, že se na naší stále řádně nezprůchodněné stezce ztratíme, takže musíme přidat do kroku, abychom se dostali k Samově stezce dřív, než padne noc. Běžím s mačetou v ruce a osekávám po cestě ty nejotravnější větve.
 
Vtom uklouznu. Abych zbrzdil pád, sevře téměř podvědomě moje ruka rukojeť mačety zaražené do země. Trvá to jen vteřinu, než moje prsty sklouznou dolů po ostré čepeli. Jeden prst mám ošklivě pořezaný, téměř až na kost. Hodně to krvácí a rána je plná špíny. Zdá se, že v ten moment se můj výlet blíží ke konci...
 

Dovolená v tropech

Dnes se probouzím pozdě, velmi unavený po posledních událostech v džungli. Dám si studenou sprchu a líně mířím na snídani do vesnice k Amině. Dělá výborné roti chennai a také banánové palačinky. Později se vydávám navštívit pohostinné učitele ze školy v Mukutu, mají sice pomalé, zato ale vždy funkční internetové připojení přes satelit. Arnaud, Stephanie a Da Liu jsou už na pláži. Stephanie cvičí jógu. Arnaud si čte. Da Liu šel šnorchlovat, pravděpodobně hledá tu kolonii klaunů očkatých, kterou jsem tu viděl při minulé návštěvě. Říká se, že ještě lepší korálový útes je blíže k Nipahu, několik kilometrů odsud, ale kdo by se namáhal, když tenhle máte přímo před bungalovem.
Požádali jsme Sama, aby nám dnes uvařil, takže nám k večeři připravuje rybu s česnekovou omáčkou a grilované krevety. Žádný stres, jen relax, prostě odpočinkový den. „Už roky jsme neměli žádnou plážovou dovolenou...“ směje se Stephanie a je jasné, že tu máme tu nejneobvyklejší plážovou párty sestavu.  
 
Da Liu se právě vrátil z dalšího studeného výstupu v sečuánských horách, a když se podívám na poslední aktivity Arnauda a Stephanie, byly to především extrémní cesty na Korsice, 8b v Ceuse, volně 8b v Alpách (jeho vlastní výstup na Voie Petit), Stephaniino volné lezení na El Capitanu, „Tough Enough“ na Madagaskaru... nebo zopakování těžkého big wallu ve Venezuele, prvovýstupy na big wally v Taghii. Tedy opravdu žádná rutinní plážová dovolená… Ale tady na Tiomanu se to všechno nějak spojuje. Máme tolik rádi Dragon Horns (Dračí rohy), protože je to asi jediná velká žulová oblast na světě, kde můžete udělat vícedélkový výstup a potápět se u nádherných korálových útesů v jeden a ten samý den.
 
Arnauld Petit během prvovýstupu cesty "Damai Sentosa"

 

Vrcholná podívaná

Po několika dnech odpočinku – s rukou ovázanou obinadlem – se mi opět daří jistit Da Liu. Leze vzhůru k poslednímu štandu, ale je už skoro tma, takže nemůžeme jít nahoru. Cesta je dokončená, připravená, dokonce pro ni máme už i název: „Damai Sentosa“, přeložit by se to dalo jako „Ve jménu míru“. Jen je potřeba ji vylézt stylem RP. Bohužel, Stephanie, Arnaud, Da Liu, ti všichni mají naplánovaný odlet a musejí Tioman opustit. Poslední pokus Arnauda a Stephanie ukončila tropická bouře, když byli jen 30 metrů pod vrcholem. Byli promočení, ale psychicky v pohodě. „Je to dobrá, strmá cesta,“ okomentovali to.
 
Já jsem jediný, kdo může zůstat déle, a pak je tu ještě Tam, malajský lezec, který nám po celý ten čas pomáhal. Teď jen musíme počkat, až se mi uzdraví prst. Na doporučení Sama ho potírám olejem z mořské okurky. Zdá se, že tato medicína – v Evropě neznámá – funguje výborně. Do dvou týdnů je prst již natolik v pořádku, že mohu sevřít malé chyty v relativně jednoduchých, ale delikátních úsecích cesty. S Tamem, který je připravený spolupracovat, jdeme zlehka na náš poslední pokus, jen s trochou vody a minimálním množstvím vybavení. Po několika hodinách jsme u posledního štandu, ještě 1,5 hodiny a budeme mít za sebou i poslední keřovitou sekci. A pak už jen vrchol. Máme velkou žízeň, tak ochutnáváme vodu z láčkovek, masožravých rostlin, které můžete najít jen zde na Borneu. Jejich těla připomínající misky jsou po posledním dešti plné čerstvé vody.
 
„Hurá, hurá…“ Tam si zpívá, opatrně balancující na úplném vrcholu.
Odpoledne vrhá Nenek Simukut svůj dlouhý stín na džungli pod sebou. Odsud to vypadá jako opravdové rohy. Užíváme si ten výhled a máváme na malinkaté čluny plující po moři. Asi nás tu nemohou vidět, tak vysoko na zapomenuté hoře, o jejímž znovuobjevení jsme doposud jen snili.
 

Praktické informace

Tioman je ostrov ležící 42 km od východního pobřeží Malajského poloostrova ve státě Pahang. Hustě zalesněný ostrov je řídce osídlen a obklopen mnoha korálovými útesy. Na jihu ostrova se nachází žulové pohoří nazývané Bukit Nenek Simukut (neboli Dragon Horns – Dračí rohy, aka Twin Peaks). Jeho věže nabízejí cesty o délce do 350 nebo 400 m.
Jak se tam dostat: Letecky z Evropy do Kuala Lumpur nebo do Singapuru. Potom autobusem do města Mersing (přímé autobusy do Mersingu jezdí z autobusového nádraží Bersepadan Selatan v Kuala Lumpur). Je také možné letět přímo ze Singapuru na Tioman (se společností Berjaya Air). 
 
Z města Mersing jeďte trajektem (1,5 h). Vystupte ve vesnici Genting (je to první zastávka na ostrově Tioman) a poté se ptejte po soukromé přepravě do vesnice Mukut (malými loďkami, žádný trajekt tam nejede). Můžete také rovnou volat pana Tam Khairudina (lezec a společník, průvodce v hotelu Simukut Hill View v Mukut), telefon +60129190785, nebo poslat SMS do Samovy kanceláře na telefon +60132931619.
   
Kde přespat:
Vesnice Mukut na jižním cípu ostrova je vhodným místem. Je to klidná muslimská vesnice, se školou financovanou vládou (možný přístup k internetu), s malými obchody (s omezenými zásobami) a dvěma malými restauracemi. Na snídani si dejte skvělé roti chennai (pozn. překl. typ indických chlebových placek připravovaných v Malajsii a Indonésii), lívance s banánem a kávu u Aminy – Amina’s place (zelený bar). 
 
Místa k přespání ve vesnici (většinou levná)
Simukut Hill View (bývalý Tanjong Inn, můžete i nadále používat starý název při rezervaci na www.agoda.com). Zařízení patří Samovi a nachází se na stezce na levém konci vesnice. Hotel je jednoduchý, ale čistý, korálový útes je vzdálen 50 m od bungalovu. Pokud tam chcete jíst (vynikající volba), domluvte se dopředu se Samem. Je výborný kuchař.   
Tanoshi resort – přátelský pár ze Singapuru, nabízí také základní potápěčské vybavení a café bar.  
Sri Sentosa – nabízí bar (večeře) a bungalovy.
Nedaleké luxusní zařízení:  
Minang Cove, Bagus place – příjemná místa s přístavními moly, korálovým útesem a restaurací. Je to ale poměrně daleko od přístupové stezky. 
Nejlepší sezona: duben–červen, září–začátek listopadu (kdy je v oblasti méně vlhko).  Nejlepší sezonou se rozumí období s nižší vlhkostí, teploty jsou nicméně vysoké.
 
Lezení:
Vícedélkové cesty, v pevné žule, velmi zajímavé, dobře tvarované plotny. Poměrně krátký přístup (1,5 h) podél pěšin v džungli. S sebou si vezměte friendy (1 set bude stačit na většinu cest), helmu, dvojité lano, nepromokavou bundu s kapucí (aby vás chránila od podchlazení v případě studeného tropického deště). Nachází se tam kratší stěna, vynýtovaná Tamem Khairudin Haja a společníky nazývaná Nipah (20 minut lodí).  Jděte tam pouze pokud máte rádi plotny a lezení na tření s odlezy. 
 
Aktivity:
Mukut je klidné místo, ideální pro lenošný odpočinek po lezení. Najdete zde místa ke šnorchlování, poměrně bohatý korálový útes (velká kolonie korálových ryb, jen 50 m od restaurace Simukut Hill View). Nejlepší útes na této straně ostrova se nachází blízko hotelu Nipah. Pokud nemáte vlastní šnorchl a brýle, zeptejte se v Tanoshi. 
 
Další zajímavosti:
Vodopád Asah – nabízí osvěžující kaskády (1 h chůze od vesnice nebo si vezměte kajak či člun), nebo malý „vodopád“ přímo ve vesnici. Můžete si také pronajmout loď na ostrov Jahad nebo navštívit vesnici Juara.
 
Užitečné věci s sebou:
Tenisky (nebo lehké trekovky), repelent (není tam příliš mnoho komárů), nepromokavou bundu, vybavení na šnorchlování. Pokud potřebujete nakoupit nějaké sladkosti, čokoládové tyčinky nebo pivo, udělejte to v Gentingu (např. v čínském obchodě nedaleko mola). Tioman je bezcelní zóna – tyto výrobky jsou jednoduše levnější tady než v Mersingu.
 

Cesty na BUKIT NENEK SIMUKUT 

 
Přibližné linie cest na Nenek Simukut (Dragon Horns) - autorem všech top je D. Kaszlikowski
 
 
 
 
Jižní věž
A. Beckwith-Traver - Steve Beckwith a Matt Traver v roce 2009,(400 m, 5.10.A3)
B. Batu Naga - Cedar Wright, Lucho Rivera, 2011, 5.12R, 300 m
C. Damai Sentosa - S. Bodet, Y. Liu, A. Petit, D. Kaszlikowski,T. Khairudin  (280 m, 6c+, 6b+ obl., varianta za 8a), nýty + frendy 2013, umístěné slaňáky. 
D. Waking Dream - Nick Tomlin a Scotty Nelson v roce 2000 (V 5.9 A2, 10 délek). Prvovýstup: Dave Sharratt a Hank Jones, 7c+.
E. Muka - Martínek, Beneš, Sobotka 2010, 7a+, 360 m (přímá linie, neznámá v době vydání)
F. Polish Princess - David Kaszlikowski, Eliza Kubarska.  Přímá linie na vrchol, připravené slaňovací stanoviště, sada frendů, kříží cestu Muka ve 4.délce (7b+, 270 m), 2011 
G. Sam Sam - Kaszlikowski, Kubarska, frendy (7b, 300 m), 2010 (první žena na vrcholu?)
Přístup do sektorů  F,G z (check point - kontrolního stanoviště) CP7 (za stromem doleva) podél hlavního chodníku - Sam’s trail.
 
Severní věž
1. Tanoshi Buttress - C. Wright, L. Rivera (5.10R/X, 270 m), 2011
 
Poznámka: Přístup k většině cest je stezkou vybudovanou v roce 2007 Strýčkem Samem (Uncle Sam), zaníceným opatrovníkem pralesa,  a trvá přibližně 1 - 1,5 hodiny. Sam vede prostý hotel zvaný Simukut Hill View (bývalý Tanjung Inn) ve vesnici Mukut na úpatí přístupové stezky. Je to "soukromá" stezka, takže se pobavte se Samem (jeho bungalov je přímo pod vstupní branou stezky), předtím než vstoupíte. Sam a jeho společníci zajišťují provádění turistů po džungli. 
 
 
text a foto: David Kaszlikowski
 
úvodní foto: David v osmé délce (6c) cesty "Polish Princess"

Mohlo by vás zajímat

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal
Montana 4/2012

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal

Na křídlech vážky - Sólohákování v podání Sílvie Vidal     Je to už více než dva měsíce, co jsem se ...
09.08.2012
Lofoty: Po nebi přichází peklo
Montana 6/2012

Lofoty: Po nebi přichází peklo

„Zavolej vrtulník a řekni, že je tady jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt.“ Tak tahle Filipova slova mi vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu ...
05.12.2012
Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše
Montana 5/2013

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše   Nápad uspořádat expedici do Peru byl z Editiny hlavy. Pořád mluvila o tom, že chce jet do Jižní Ameriky, ...
08.10.2013
Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca
Montana 5/2013

Via Transylvania: Vícedélkovka u Arca

Máte už dost přelidněných sektorů, jako je Nago, Massone, San Siro nebo La Vela? Nebaví vás davy na Slunečních plotnách? Chcete vyzkoušet něco jiného, ...
08.10.2013
Indiánské léto za polárním kruhem
Montana 6/2013

Indiánské léto za polárním kruhem

Indiánské léto za polárním kruhem   Noc právě končila svou nadvládu nad ostrovem, daleko na obzoru se nad mořem vyklubalo slunce a slabými ...
02.12.2013