Velryba – cesty na adršpašskou krasavici, Montana 1 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Velryba – cesty na adršpašskou krasavici
Velryba stojí ve svahu kousek pod Radnicí a Starostovou nedaleko hlavního turistického okruhu v Adršpachu. Svým tvarem se opravdu kytovci podobá a je poměrně těžko přístupná. Jejími stěnami vede pouze několik cest, každá z nich v trochu jiném rytmu. A navíc: třicet metrů vydatného lezení, žádné ulejvací lehké pasáže, a jsi nahoře. Ne jako v Sasku, kde člověk vyleze krásnou linii v šedesátimetrové stěně kamsi na terasu, tam patnáct minut bloudí lesem a hledá, co je vlastně vrchol, když ho najde, tak deset minut vytáčí klíšťata, která mezitím pochytal, a v dolezovém dvojkovém komíně si ještě odře kolena. Kdepak. 
 

Velryba – cesty na adršpašskou krasavici

 
Sám nevím proč, ale tu věž mám prostě rád. Původní vrcholová kniha z roku 1962 není zdaleka plná. Na jejích stránkách je ovšem vepsaný kus historie. Na písku, zejména u tradičních cest, často nejde o klasifikaci, jako spíše o konkrétní cestu. Cítím velký rozdíl mezi „vylezl jsem nějaké VIIIa“ a „vylezl jsem ,Torturu‘ na Karlíka nebo ,Krvavou‘ na Kata“. Některé cesty nejen v Adršpachu jsou „pojmy“, a kupříkladu když řekneš, že jsi dal „Berušky“, „Postřižiny“ nebo „Rangers“, cokoli od Cikána na Mošnu či jednu z údolních spár na Pegase anebo na Radnici, znalci hned vědí, že se ve spáře umíš hýbat, a navíc jsi odvážný jak Ivan, co šel vidlemi zapíchnout tank wehrmachtu. 
 
A pokud nejdeš lézt „pojem“, tedy cestu, jejíž jméno jasně specifikuje vše, co tě tam potká, pak bývá základní pomůckou informace, kdo a kdy cestu dělal. Stejně jako Jack Kerouac, Ernest Hemingway a William Shakespeare, mají svůj jedinečný rukopis i Cikán, Špek, Kokša, Karel Šimek či Rudolf Eisenreich (němčináři ocení slovní hříčku „Die Wege von Eisenreich sind nicht wirklich eisenreich.“).
Ve stěnách Velryby lze rozpoznat typický rukopis hned několika lidí. Vezmu to chronologicky.
 

2. 8. 1962 „Stará cesta“ VIIc (VIIIa)

Herbert Richter a Wolfgang Preuss, H. Burger
Rozporem o Starostovu dceru k 1. kruhu, který je osazen ve stěně Starostovy dcery. Z rozporu přepadem (stavěním) a stěnou ke 2. kruhu. Poté (stavěním) stěnou doprava k trhlině, tou a spárou na předvrchol. Stěnou na vrchol.
Herbert Richter byl třída. A tak když přijel na počátku šedesátých let do Adršpachu, mohl si vybírat ty nejlepší volné směry, mnohdy na nevylezené vrcholy. Herbert byl nekorunovaný král Ádru – co cesta, to jasná a dobře promyšlená linie. A Velryba, to byla trefa do černého. Bezchybné dílo přírody a jeden z nejlepších kusů, které tu po sobě zanechal.
Úvodní rozporový komín, přepad do jemného rajbasu, kde se člověk pomalu bojí rychle nadechnout, a dokonalá, lehce převislá ruční spára, ze které vypadne snad jen člověk, který neumí lézt spáry. Dva kruhy. Dvě smyčky. Dvě stavění, která se dnes lezou většinou čistě. To všechno dohromady skvěle ladí a „Stará cesta“ se řadí mezi nejkrásnější ádrovská „osm áčka“.
 
Verneovka - žertovný komín k prvnímu "ringu"
 

30. 6. 1968 „Verneovka“ VIIb (VIIIa)!

Petr Mocek a Jaroslav Houser
Ze soutěsky na náhorní (JZ) straně komínem mezi Velrybou a Prezidentovým poradcem, výše vpravo rozporem k 1. kruhu. Stěnou doprava ke 2. kruhu. Poté (stavěním ze sedačky) spárou na předvrchol. „Starou cestou“ na vrchol.
Tak toto je typická vražda z přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
V rádiu řádili Golden Kids a Karel Gott a v Ádru (mimo jiné) Mocan s Piskořem (Jaroslav Houser). A navíc, jiná doba – jiný úhel pohledu na věc. Tehdá se říkalo: „Vylezeme tu cestu – bezvadné! Nevylezeme a spadneme – také fajn.“ Netřeba zdůrazňovat, že ve „Verneovce“ jde o holej.
 
Vykřičník má tato linie za velmi široký nejištěný rozporový komín, tvořený Velrybou a Prezidentovým poradcem, který se vysoko nad zemí ještě rozšíří, takže si tam nebohý prvolezec chtě nechtě musí lehnou „ruce-nohy“ a udejchat poslední tři metry k prvnímu cinkátku. V opačném případě hrozí propadnutí a placák z patnácti metrů. Sice do kyprého písku, já vím, ale stejně… Kdo přežije žertovnou pasáž k prvnímu, přežije snad už opravdu všechno.
 

13. 7. 1982 „Proroctví sv. Eliáše“ VIIc

Roman Brt, K. Živný, P. Mocek, J. Rymeš
U jižní hrany vydatným stavěním a stěnou (1. kruh) na plošinku ke 2. kruhu. Zářezem ke 3. kruhu. Stěnou a sokolíkem ke spáře cesty „Verneovka“ a tou na vrchol.
„Proroctví sv. Eliáše“ nastupuje ukázkovým rajbákem, který ovšem začíná až 4–5 metrů nad totálním hlaďasem, takže je potřeba ze země vydatně postavit (vydatně znamená, že se ve více lidech vytvoří živá pyramida, demokraticky zvolený prvolezec stojí nahoře). Pokud to ovšem někdo přeleze čistě, nechám si přes celá záda vytetovat jeho portrét s nápisem „Je to bůh“ a platím hospodu. I se striptérkama.
 
Sejdou se u nástupu Adam Ondra, Lynn Hill, Chris Sharma a Daniel Woods. Kouknou se na sebe a řeknou: „Ty jo, asi to taky postavíme, co?“
Až pod „Proroctvím“ budete stát, rovněž budete na nástup nevěřícně zírat, jako Pohlreich na devítikilové kuře.
Dobře si vzpomínám, že vydatné nebylo pouze stavění, nýbrž celá první polovina cesty. Nad druhým a třetím kruhem se dokonce našlo i pár „sedmcéčkových“ kroků, ve kterých se dá zklidnit tempo a připravit se na ty osmičkové, haha.
 

9. 7. 1984 „Doplněk“ VIIa (VIIIa) 

Hasso Gantze a Michael Schindler a Manfred Kühn
Na náhorní straně mezi pilíři a Prezidentovým poradcem komínem ke kruhu. Vpravo rozporem k 1. kruhu cesty „Verneovka“ a jí na vrchol.
 
Hasso Gantze je Sasík, který se svými 202 cm zanechal nejen v Ádru spoustu širokých bezedných komínů, vydatných stavění a dechberoucích přepadů. Pokud je jedním z autorů cesty Hasso Gantze, je jistá míra dobrodružství zaručena. 
 
Chápu borce ve značkových hadrech, kteří cestují kamsi do horoucích pekel, tam pak skáčou v převise po krysách, aby vylezli cestu, která ještě nemá opakování. My jsme před pár lety také měli první opakování této téměř třicet let staré cesty. A to vše prosím pět minut pěšky od hospody. Probíhalo to zhruba takto:
 
Příjemným kónickým komínem (záda-nohy) plynule stoupám asi šestnáct metrů ke kruhu. Od něj v rozporu traverz do rozšíření, dlouhý nátah do velmi osolené oblé lajsny vpravo za hranou, v tu samou chvíli je vhodné fixnout tělo a kývnout nohama do stěny protější věže. Takže jen co vyvlaju nohama a zůstanu tam viset jako prádlo, mám dost času na to, abych si uvědomil, že někde nastala chyba. Che. Ať se snažím, jak se snažím, pár centimetrů, abych se rozepřel o Velrybu, stále chybí. Hasso měl přece jen 202 cm, kdežto Alešák pouze 177… Pendl zpět do komína dopadl dobře, tak nevidím důvod, proč to nezkusit znovu. Napodruhé jsem natažený, jak jen to jde, špičkou nohy naslepo tápu za sebou, až se konečně dotknu Velryby a pohodlně se rozepřu do komína. Dobrá zpráva: cvakám druhý kruh (1. kruh cesty „Verneovka“). Špatná zpráva: moc důvěry ve mně nebudí. Stařičký tenoučký prstýnek je úplně přirezlý (trčí od skály, je zatuhlý jako kyčle devadesátileté stařeny – prostě se s ním nedá ani pohnout), ale pořád je na tom lépe než dřík, kolem kterého pro jistotu vážu plochou smyčku poté, co z něj uloupnu několik rezavých špon. Krásné exponáty ze šedesátého osmého. 
 
Odtud prý stěnou doprava k dalšímu kroužku. To asi znamená stěnou přímo tamhle na ten balkónek a pak traverz doprava. Balkónek je hůře dostupný, než se zdálo, ksakru, ty ztvrdlé mechy se pěkně drolí pod nohama, asi jsem nemusel hned dělat ten beznávratový krok. Bezradně po skále rozmazávám zelenou kaši, ale velká tlama by to nebyla, kroužek mám kousek pod nohama, pokud se ovšem neurve dřík. Nebyla. Neurval se. 
 
Nu tedy dobře, stěnou doprava asi opravdu znamená doprava, asi VII béčkovým, dost špinavým rajbasem. Zvláštní, jak se to za tři desetiletí bez kultivace zasviní. Nechme promluvit rejžák, říkám si a na jistícího Honzu posílám během dalších dvaceti minut odhadem půl kolečka hlíny a bordelu. Pár kroků na tření a 3. kruh. Od něj netřeba nijak dramaticky stavět, stačí se ho chytnout a sáhnout doprava do rozšiřující se spáry, tu a tam vegetace, případně to poladit čistě za VIIIa. Ze spáry se nedá vypadnout, a tak tradá na vrchol. 
 
Neříkám, že je to na titul Výstup roku ČHS nebo Piolet d'Or, ale legrace to byla dobrá.
 
"33 m nad hladinou" - sokolík v celé své kráse. Vlevo ve stěně je vidět 3. kruh "Proroctví sv. Eliáše"
 

24. 5. 2011 „33 m nad hladinou“ IXa

Petr John, P. Novotný, P. Mazúchová
„Starou cestou“ bez stavění na začátek spáry, vlevo stěnou za hranu k sokolíku, kterým ke kruhu. Vlevo do spáry cesty „Verneovka“ a tou na vrchol.
 
Říkám si, kolik lidí už shora slaňovalo, a ti všichni měli tento dlouhý jemný sokolík s několika povinnými delšími přešahy na očích. Elegantní spojení první půlky „Staré cesty“ s poslední třetinou „Verneovky“. A až po téměř padesáti letech, co se na Velrybu leze, do tohoto směru někdo naběhl. Nebyl to nikdo jiný než polický démon Jony s Petrem Novotným a Pavlínou. A to ještě jenom proto, že Jony potřeboval pro Pavlínu nějaký dárek k narozeninám, a tak dostala tenhle prváč na Velrybu. Dobrý, co? Komu se to poštěstí…
 
Vylezl tehdá komín Richterovy cesty, pak to našlapal pod začátek spáry a překulil se doleva přes hranu. Na začátku sokolíka namontoval nějakou tkaničku a pak se prostě rozešel, občas něco utrousil. Na konci sokolíka začalo útrpné navrtávání – jestli se nepletu, tak Jonyho vůbec první. Však také bojoval s navrtávákem jako Zikmund Lucemburský s Turkama. A od kruhu balet jak v Národním uprostřed sezony.
 
Odposlouchaná hláška v hospodě U Tošováka (dva místní borci právě dodělali prvovýstup za IXa–b)
„Za kolik to dáme?“
„Za VIIIc, jinak to nikdo nepoleze.“
Cesta „33 m nad hladinou“ však není zatížena předsudky. A je za devět.
 

2011 „Údolní cesta“ – projekt

Před třemi lety se do toho pustil „starej“ Mráza s Kubínem Krecbachem. Tento odvážný projekt sleduje mělký zářez při pravé údolní hraně, pár metrů nad zemí se stydí jeden kroužek. Čím výše nad zemí, tím je zářez mělčí a krátce pod trhlinou „Staré cesty“ to je jako u holičky: „Pěkně do ztracena, prosím.“ 
Nemusím mít po pravici Nostradama a po levici Sibylu, abych uhádl, že je to s největší pravděpodobností poslední možný směr na věž (pokud tedy do Ádru nedovalí Bob Beamon) a rozhodně nejtěžší. Je to jako kniha, která má napsanou pouze první kapitolu, krátký úvod, ale zápletka se už blíží. Jakým tempem se bude tento příběh ubírat? A jakým rukopisem bude psán? To ukáže čas. 
 
Text a foto: Alešák


Mohlo by vás zajímat

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň
Montana 4/2012

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň   Popěvek legendární písně „Jenom jednou jede vlak, život – to ...
09.08.2012
Erárky nemají v cestách na písku co dělat!
Montana 2/2014

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!   „Hele, tu cestu si dej, jsou tam dva kroužky, jó, a k tomu hromada slušnejch erárek, takže ...
09.04.2014
Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku
Montana 4/2014

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku  „Dají se lézt širočiny v kraťasech?“  „Ano, jen se pak člověk v noci ...
13.08.2014
Nemožné – hrubá omítka má víc struktury
Montana 4/2012

Nemožné – hrubá omítka má víc struktury

Novinka z Labských pískovců   „Nemožné – hrubá omítka má víc struktury,“ myslel si snad každý lezec při pohledu ...
09.08.2012
Anglický parčík v Tisé
Montana 4/2013

Anglický parčík v Tisé

Asi hodinu od Drážďan a hodinu a půl z Prahy leží kousek za hranicemi malá česká obec Tisá. Severně a západně od obce se nachází známá ...
09.08.2013
Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche
Montana 5/2014

Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche

Alešákovy tipy: Pappstein a Grosse Hunskirche   Doma si uvařím hrnek silné Lavazzy, zakrojím čerstvě upečený koláč, pustím si do ...
08.10.2014
Šimon - Pralinka z pískovcové bonboniéry
Montana 5/2015

Šimon - Pralinka z pískovcové bonboniéry

Šimon Pralinka z pískovcové bonboniéry Nesnáším čekání. V sámošce, když se jim nechce otevřít další ...
08.10.2015