Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat, Montana 3 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat
... A přišlo září a s ním odjezd, na který jsem se tolik těšil a také se ho trochu bál. Neboť žena musela pracovat a já jsem se rozhodl vyjet sám. Měl jsem v plánu jednak dokončit nejkrásnější extrémní ferraty v Rakousku a zároveň je i trochu překročit skalním lezením. A na závěr se podívat na nějakou vyšší horu kolem tří a půl tisíce anebo výš. Grossglockner nebo Grossvenediger.
 

Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat

 
Nakonec jsem kvůli počasí zůstal v překrásném Zillertalu a jednu pěknou vylezl. První plán byl nejtěžší ferrata Německa, Mauerläufersteig, D/E, ale nezůstat jen u ní a propojit ji dál. Samozřejmě na nádherný Alpspitze, 2.620 m, ale odtud teprve začít lézt pět kilometrů dlouhý hřeben Jubiläumsgrat až na Zugspitze, 2.962 m. 
 
 

Mauerläufersteig (D/E, 240 Hm/1.400 Hmú), Ostgrat (A/B, 500 Hm/1.900 Hmú) Bernadeinkopf 2.144 m a Alpspitze 2.620 m, Garmisch-Partenkirchen, Wetterstein

 
Ranní příjezd do Garmische po čtrnáctihodinové jízdě mě moc nepotěšil. Už Osterfelder, kde začíná první ferrata, byl trochu zasněžený, co teprve Jubiläumsgrat z Alpspitze na Zugspitze? Cíl byl jasný, spojit to všechno dohromady, lézt jen samotný Jubiläumsgrat by mě neuspokojilo. A pěkně z údolí do údolí, žádné lanovky, které průvodce navrhuje. Venku je jen sedm stupňů, ale je šest ráno. Snižuji laťku, trochu dospím a pak jedu na Osterfelder, 2.030 m, lanovkou za 17 eur. Venku jsou tři stupně, všude pět centimetrů sněhu a mlha, je mi jasné, že to bude boj. Běžím pod Bernadeinkopf.
 
Zillertal, pohled z Olpereru na hřeben od Göser Möserelu 3.478 m vlevo, na Hochfeiler 3.509 m vpravo a italské Dolomity
 
Ferrata je sem tam lehce pocukrovaná a vyledněná, protože celý předchozí týden bylo ochlazení, nyní se má oteplovat, ale jde to pomalu. Stoupám rychle vzhůru. Ferrata je nádherná a nádherně těžká. Fantastický mix vertikál, kvalitní stěnové lezení a volná propast dvě stě metrů pod nohama. Pěji ódy a kupodivu i předbíhám pár odvážlivců. Dokonce jednoho horského vůdce s marným klientem, je mi ho líto, toho vůdce. Jak to tu asi musí vypadat za krásného letního dne? Ještěže je polovina září a zima. Nahoře už valím sám. Úžasné lezení, připomíná mi Kaiserschild a Leogang. Labužím si. Stojí to fakt za tu dlouhou cestu, i když z Prahy je to zas kousek, že? Celé okolí je překrásné. Výhledy na Alpspitze a Musterstein naproti jsou ohromující, když se roztrhne bílá opona mraků a modré okno prozáří slunce. Dosahuji vrcholu Bernardýna a valím na Alpspitze, tak to už je zase „ozajstný alpinismus“, psáno s nadsázkou. Sněhu je nad kotníky, přibývají rampouchy a klouzající, lehce vyledněná skála. Valím samozřejmě direttissimou vlastní zkratky.
 
Za dvě hodiny z Osterfelderu jsem na Alpspitze. Celý vysněžený a v mlze vypadá jako v zimě. Čarovný je pohled do údolí a na zasněžený hřeben Zugspitze. Hledám cestu na Jubiläumsgrat a brzy začíná boj. Měkký, ulamující se led, sníh ve žlábcích až po kolena a samozřejmě žádná stopa. To se lehko řekne, tady máš hřeben, ale kudy? Velkým nadšením a zvědavostí vybojuji alespoň grat a vidím Zugspitze. Zbitý jako pes to vzdávám. Sjíždím na botách do Reintalu – to jsem neměl dělat, vykoupu se v jezírku Stuibensee a znovu musím šlapat do kopce na Kreuzeck a nekonečnými serpentinami a za tmy se skutálet kilometr do „nížky“ 717 metrů. Druhý den je krásně, jsem na šrot a jedu do Ehrwaldu na pohádkovou Tajakante, odpočívat na ferratách, ovšem osud mi Jubiläumsgrat ještě nezavřel.
 
 
Seeben (D/E, 200 Hm), Tajakante (D/E, 580 Hm/1.350 Hmú) a Coburger (D/E, 90 hm) Ehrwald, Vorderer Tajakopf, 2.450 m, Mieminger Kette
 
Za úsvitu pod Ehrwalder Almbahnem prohlížím zvolna se zlatící stěny. Chystá se nádherný den a já přemýšlím, která stěna je Tajakante. Už je mi jasné, že to bude nejkrásnější ferratový podnik v Rakousku, že to předčí i Lienzerské Dolomity. A taky že jo. Vodopád Seeben, krásný, lezení parádní, technické a ne moc těžké. Lidé mají trochu problémy v technických nástupových plotnách. Pod vrcholem je trochu krve na dřících, věřím, že jenom z odřenin, anebo že by se někomu vylil kečup…? Dost obarvená skála. Pěkná ferrata, ale z extrémních patří k těm lehčím. A běžím pod bělostným Sonnenspitze k nádhernému zelenkavému Seebensee ve výšce 1.650 metrů. Tajakante je pěkně v kopci, docela dlouhý nástup od jezera. Od radosti běžím. Rýsuje se překrásná neděle a u nástupu maličká fronta. Oblezu ji sólo skálou. Jedná se o hranu (kante), takže je to pořád položené a sem tam ostrý výšvih, hned fronta.
 
Ehrwald, Coburger, D-E, na H. Tajakopf 2.408 m
 
S nabírající výškou však lidé pomalu mizejí a za chvíli už lezu sám s okouzlujícími pohledy na masiv Zugspitze na jedné a na Dračí jezero pod Dračí stěnou na druhé straně. Kotlina s jezerem sevřená bílou korunou štítů, uvnitř tyrkysové či ametystové oko. Neuvěřitelná krása. Pěkně dlouhá ferrata. Dvě tři silová místa, jinak technické, zato dlouhé lezení. Na vrcholu se nezdržuji a běžím dolů pod Coburger na Hinterer Tajakopf, který je o padesát metrů nižší. Jaké zklamání. Ferrata Coburger má jen tak třicet metrů, zbytek je šlapání do kopce. Ovšem travnatý trůn na vrcholu s výhledem na Grünstein a celý řetěz vrcholů je přímo královský a je tu teploučko. Lidé se svlékají do triček a válejí se v trávě. Tajně pozoruji Zugspitze, jestli sníh leze dolů. V Dračím jezeru si pochopitelně zaplavu. Je ve výšce jen 1.900 metrů, ale tak ledovou vodu jsem nezažil, že by tím teplem na vzduchu? U Sebensee natrefím na mši, farář v bílém a rozeznávám v němčině „na věky věků, amen.“ Vypíná se proti Zugspitze jako zjevení. Abych si zkrátil cestu na parkoviště, slézám Seeben klettersteig ještě jednou, a to bylo klíčové. Přichází totiž „posel“ a sděluje rozhodující informaci. Na Zugspitze se dá lézt i z Ehrwaldu, tudíž Jubiläumsgrat není ještě ztracený…
 
 
Stopselzieher (A/B a 1+, 500 Hm/1.750 Hmú), Jubiläumsgrat (D a 3 -, 1.100 Hm/8.000 Lm!/2.100 Hmú) Ehrwald, Hammersbach, Zugspitze 2.962 m, Wetterstein Gebirge
 
V šest ráno vyrážím pěšky z Rakouska do Německa! Mlhy nad temným Ehrwaldem a karmínové vrcholy v Mieminger Kette nad ním. Na cestu mám litr a půl vody, dvě jablka, pět müsli tyčinek, sto gramů müsli a dva suché grahamky. Na dva dny až až, ne? Stoupám prudkým svahem na Wiener Neustädterhütte, 2.216 metrů vysoko, šest set metrů pod vrcholem Zugspitze. Proti mně se vypíná mohutná stěna. Jsem nadšený, mám rád, když se šplhá přímo vzhůru. A zase mám šanci zdolat Jubiläumsgrat stylem z údolí do údolí. Přítel Míra, velký alpinista, mi řekl, že když se němečtí horolezci připravují na Himálaj, tak jakmile vylezou Jubiläumsgrat za den z údolí do údolí, tak jsou ve formě. Tím mě dostal. V půl osmé jsem u chaty, krásné orlí hnízdo. Horalé na zápraží na mě hledí, odkud jsem se tak brzy vynořil z ranní mlhy. Spěchám dál pod ferratu. Nad hlavou se vypíná strmý kuloár stěny. Přesně tohle se mi líbí. Stopselzieher vede nádhernou stěnou a je to krásná ferrata, byť jen A/B. Lezu si sólo kolem kabelu, tak do trojky. Jsem rychle dvě stě metrů pod vrcholem a tady nastává šok – sněhu jak hrom. V devět ráno v severní stěně led. A shora schází první horal na mačkách, co spal na vrcholu v chatě, a prý, „very heavy up“. Tak a jsem v ři... Mačky mám zase v autě. Zdola sníh vypadal jen jako metrové fleky ve skále! Po chvilce paniky jdu dál. Zatím to jde, ne? Soustředím se jen na nejbližší krok a ten jde. A najednou jsem nahoře!
 
Nádhera, první z rakouské strany. A nahoře tři sta lidí, dvěma lanovkami a jedním vlakem! Terasa jako náměstí v Třinci. Za zábradlím se vykukuje na vrchol, na který se dá téměř sáhnout, stačí přejít deset metrů ledu a pár metrů po žebříku a skále. Vrchol si neodpustím a hned poté se jdu aspoň podívat na opěvovaný grat. Musím obcházet ferratisty na mačkách vylézající z Höllental klettersteigu. Sněhu pod kolena. Aspoň kousek, abych viděl ten slavný hřeben, jeden z nejspektakulárnějších a nejvyhlášenějších ve Východních Alpách. A zase, soustředím se jen na jeden krok a ten jde. A najednou jsem kilometr daleko a o dvě stě metrů níž. Jižní a východní skály suchoučké a vyhřáté a já už vím, že to dám. Jsem štěstím bez sebe a vychutnávám si dvojkové lezení po šikmé skále divokého, rozeklaného hřebene. Žlábek tři minus je úplně v klidu, a navíc zajištěný lanem. Tři kilometry si opravdu užívám lezení, svobodu a volnost, osamocený na hřebeni a obklopený samými kamennými vrcholy, kam se jen člověk podívá. Jasně rozeznávám Habicht ve Stubai a Karwendel, naproti Hohe Munde, stovky vrcholů, kam jen člověk pohlédne. Je to ohromný hřeben, nesmírně krásný a nesmírně náročný. Z věží vystupují bizarní obrazy, každá má svou jedinečnou tvář. A přitom Alpspitze se jeví tak blízko. Tam musím za hodinku být a je teprve jedna po poledni. Jo, pak se ukáže pravá povaha hřebene. Stále nahoru, dolů, doleva a doprava.
 
Za další hodinu už jsem pěkně grogy a Alpspitze v nedohlednu. Myšlení úplně vypínám a už ani nevím, jestli mám radost, nebo ne, tak mě to ždímá. V polovině potkávám jedno lanové družstvo. Slaňují trojkový úsek. Dost se diví, když kolem přeběhnu jen tak nalehko. Nejtěžší nejsou tyto lezecké úseky, ale nekonečné strmé traverzy za jedna až dvě. Stačí, aby ujel volný kámen, a zastaví vás až údolí o kilometr níž. Takže je potřeba být pořád ve střehu, neustále pozorný a to je nesmírně vyčerpávající. Jinak je to překrásné členité a lehké lezení. Na severní straně leží mokrý led. Prsty zarývám do lišt a opatrně přešlapuji po šikmých zledovatělých římsách. Nejtěžší je za mnou. Před koncem potkávám stavitele ferrat Floriana Dörflera, autora Mauerläufersteigu, milé setkání, a pak už zase samota, ale jen vnější. Hory jsou přátelé. Ve čtyři jsem téměř na konci, mám dost času na slézání, ale rozhoduji se zůstat a vracím se do bivaku. Chci si užít divadlo západu a východu slunce a Höllentalklamm, pekelnou rokli, za světla. Útulný bivak ve výšce 2.684 metrů. Dvanáct postelí s dekou a polštářem a nedopitou lahví vína. To chutnalo. Pozoruji Hohe Munde, Teufelsgrat a stovky štítů od východu na západ. Noc je šíleně dlouhá, nemohu dospat, ani už meditovat. Těším se na lezení, a tak za ranní tmy už šplhám při svitu čelovky. Úsvit pozoruji na poslední věži na hřebeni, Volkarspitze, 2.618 m. Jsem už v části ferratového lezení, ale to není, jak jsem zvyklý, lano od začátku do konce. Jenom sem tam je ocelové lano, jinak pořád lezení do dvojky obtížnosti a hledání směru, protože značení tu není silnou stránkou. Vybledlá červená se mísí s oranžovým mechem.
 
Olperer, Schneegupf, B, 2+, Zillertal
 
V deset ráno jsem na Höllentalangerhütte, 1.300 m a vychutnám si jeden weissbier s výhledem na krásný Höllentalsteig nad ledovou kotlinou, Zugspitze a grát. Je nádherně a je mi nádherně. Ještě mě čeká nekonečný pochod přes divokou soutěsku Höllental, rozložité Eibsee – nezbytná koupel a seběhnutí do Ehrwaldu pod Tiroler Zugspitzbahn. Dorazím ve čtyři odpoledne, nacpu se k prasknutí, dám si pivo v nepříjemné luxusní restauraci, krátké zdřímnutí a pak jedu do Zillertalu. Cestou déšť. Dlouhý, zasloužený spánek v kufru.
 
 
Nasenwand (E, 320 Hm) Ginzling, Zillertal, Schönbichlerhorn, 3.133m, Furtschaglhaus, 2.295 m
 
Ráno poprchává a těžké mraky visí nízko nad zemí, prudce se ochladilo. Než si dám snídani, běžím radši hned na působivý Nasenwand klettersteig, který se vypíná nad Ginzlingem, než úplně zateče. Je půl osmé ráno a je už úplně zateklý. Lézt v dešti je také vzrušující zážitek. Tato sportovní ferrata mě stála nejvíc sil a zanechala nejhlubší dojem. Krásně členité lezení, mnoho vertikál, rozmanitost skály, hodně těžkých úseků, působivé pohledy do zeleného údolí i na bílé štíty nad ním a fascinující traverz hlavy indiána. Obtížnost a krása lezení se vyrovnají i jedinečnému Fallbachu v Maltatalu a Kaiser Max klettersteigu nad Zirlem. Je však delší a náročnější. Užil jsem si ji maximálně a uzavřel tím velké ferratové výzvy v Rakousku. 
 
Počasí „schlecht“, tak nechám Velký zvon a zkusím něco v Zillertalu. Podívám se na mapu a stále v dešti odjíždím a stoupám za 11 eur na Schlegeisspeicher, tisíc osm set metrů vysoko. Kolem obrovského jezera a nad ním stoupám okouzlující horskou krajinou na chatu Furtschaglhaus. Na chatě už sněží, ach jo, zase. Přespím v lageru na patrové posteli s dekou za 10 eur s kartičkou pojištění Unica, vysvětlím, že je to taky Alpenverein. V půl šesté ráno, v mlze a sněhu po kotníky, šlapu na Schönbichlerhorn. Skály vysněžené, hledám a prošlapávám cestu. Občas se mlha roztáhne a ve slunci vidím stěnu před sebou a nádherné výhledy na okolní štíty, pak zase padne mlha a cestu jen tuším. Moc krásné, lézt za takových podmínek. Na laně visí rampouchy a z mlhy vystupují sluncem nasvícené stěny. V devět jsem už na vrcholu a v plném slunci a tajícím sněhu běžím zpět na chatu. Tam už je zase zelená tráva. Chci dát ještě jednu třítisícovku. Láká mě mocný Grösser Möserel, 3.478 m, ale nepouští mě, z ledovce mě vrací zasněžené trhliny. Zato ohromeně pozoruji dominantní Olperer, který se vypíná nad jezerem na protějším hřebeni. Scházím zpět k autu u jezera. V mrazivý podvečer si konečně zase zaplavu v průzračné ledové vodě a znovuzrozený brzy zaléhám do kufru s myšlenkou na dominantní Olperer nad hlavou.
 
Olperer, 3.476 m, Schneegupf 2+ a B, 1.700 Hmú. Olpererhütte, 2.388m, Zillertal
 
Ráno v pět, za totální tmy, zimy a větru stoupám na Olpererhütte. Fádní krajina se pod chatou mění v nádhernou scenerii jezera, travnatých koberců a kamenných hor a skal. Z chaty právě vychází italská dvojka se stejným cílem. Hned se k nim přidávám a cítím povzbuzení. Asi to tedy dneska půjde. Brzy jim utíkám a na úpatí začínám lézt přes obrovské balvany jako na Detmolder gratu na Hochalmspitze. Je to ale trochu prudší, zasněžené a je těžší orientace. Dlouhé jedničkové šplhání konečně střídá krátké sněhové pole, kde nasazuji mačky. Za ním ční strmá stěna jihovýchodního hřebene. Chvíli kontempluji s pohledem na Hochfeiler, 3.509 m, Schramacher, 3.410 m a italské Dolomity za nimi a pak se nažhavený vrhám do lezení. Krásná drsná žula. Spáry i lišty držím pevně v kožených rukavičkách. Prvních dvě stě metrů jde nádherně. Lezení do trojky. Pak ovšem, jako obvykle tuto výpravu, přibývá a přibývá sněhu. Zpočátku si to užívám, když oblézám sněhové plácky skálou sem a tam, ale pod vrcholem mě smích přechází. Metr široké šikmé skalní desky se sněholedovou krustou. Napravo kilometrová propast na ledovec Hintertux, kde se právě o sto šest lyžuje, a doleva o něco méně, tak pět set metrů strmá stupňovitá skála. Kamenem vysekávám stupy a chyty a pomalu se šinu vzhůru. Dolézám ke strmému výšvihu, který je jediný zajištěný. Krátká béčková ferrata. Jsem tak rozlezený, že ji oblezu sólo a pěkně si zabouldruji ve výšce přes maličký čtverkový převis a spáru. Vůbec nepociťuji strach a sám se tomu divím. Tak mě vyškolil Jubiläumsgrat!
Zillertal, Schönbichlerhorn 3,134 m, Rosťa na vrcholu
 
Konečně se hřeben položí a opatrně ve sněhu nad kotníky dolézám na vrchol. Slunce už zase plně pálí do sněhu, který se třpytí jako perličky. Přesto je v třech a půl tisících zima jako čert. Slunce vzduch vůbec neprohřeje. Možná je příliš brzy, asi deset. Divadlo vrcholů v kruhovém panoramatu je opět úchvatné. Jsem dojatý k slzám. Chce se mi smát i brečet štěstím, nikdy jsem nic takového nelezl. Dolů už to jde hladce, míjím italský pár, který se jistí, a jde jim to tudíž hodně pomalu. Už toho mají plné zuby, je pořád zima a na skále sníh. Ptají se, jak daleko je vrchol, jestli to mají ještě dolézat. Říkám, že kousek, tak sto metrů, a najednou si uvědomuji, jak je na laně sto metrů daleko. Slézání po vlastních stopách jde snadno a za chvíli jsem na ledovci a v jednu odpoledne na chatě. Tady je teploučko a vychutnávám si jednoho Franziskannera a hollywoodské pohledy na vybělené štíty nad modrým jezerem pod nohama. Následuje koupání v jezírku na loučce, ve tři jsem u auta a pomalu odjíždím dlouhým zillertalským údolím na dálnici A12 a po ní směrem domů, na východ. Jsem nabitý neskutečnými zážitky, Zillertal mě uchvátil a už spřádám představy, jak si tu příště zalezu ve slavném Ewige Jagdgründe.
 
text a foto: Rostislav Tomanec
 
úvodní foto: Bíle pocukrovaný Tajakante Klettersteig, D-E, a nádherné Seebensee
 

Mohlo by vás zajímat

Ferratové perly rakouských Alp očima RT
Montana 4/2013

Ferratové perly rakouských Alp očima RT

Ferratové perly rakouských Alp očima Rosti Tomance   Po roce jsme zkušenější a už víme, jak si naplánovat týdenní výlet, ...
09.08.2013
Hohe Wand: I tady začínalo moderní lezení
Montana 3/2012

Hohe Wand: I tady začínalo moderní lezení

Hohe Wand je stolová vápencová hora nacházející se v Rakousku. Je součástí Gutensteinských Alp a nejvyšším bodem je zalesněný ...
12.06.2012
Rauriser Nordwände - skialpový sjezd
Montana 1/2013

Rauriser Nordwände - skialpový sjezd

Je začátek dubna, Velikonoce, a ve Vysokých Taurách je skialpová sezona v plném proudu. I náš Kejda Ski Team vycítil příležitost a s vírou, ...
04.02.2013
Barry White 8B+ fotky
Montana 2/2013

Barry White 8B+ fotky

„Ten boulder je neskutečně perfektní, dokonalý. Strávil jsem s ním tolik času, že jsem se do něj prostě musel zamilovat. Proto také ten název mistra ...
04.04.2013
A. Walde: Batoh provoněný temperou
Montana 5/2013

A. Walde: Batoh provoněný temperou

A. Walde: Batoh provoněný temperou    Přibližně před sto lety byly v horských oblastech Kitzbühlu z uměleckých děl k vidění především ...
08.10.2013
Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál
Montana 6/2013

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál

Posledné lístie opadalo zo stromov, vrcholčeky Tatier pocukrovala prvá snehová nádielka. Dni sa krátia a ďalší rok plynie ku svojmu koncu rýchlejšie ...
02.12.2013
Freeride v Gruzii
Montana 1/2014

Freeride v Gruzii

Freeride v Gruzii Když jsme před sezonou uvažovali, co by mohlo být jejím vrcholem a kam vyrazit do hor, tak Gruzie nebyla vůbec na pořadu dne. Přesto se nadhození takového ...
03.02.2014
Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Sasha DiGiulian v Súľově
Montana 3/2015

Sasha DiGiulian v Súľově

Sasha DiGiulian v Súľově V půlce března je atmosféra pod Věží nad ohništěm jako před třiceti lety. Do korun stromů bez listí stoupá dým z ohniště, ...
11.06.2015
Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance
Montana 2/2016

Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance

Kouzlo skialpinismu Už i moje žena propadla kouzlu šlapat na pásech do svahu a prolévat pot pro krátký sjezd a prchavý okamžik na vrcholu. A to je co říci! ...
07.04.2016