Gervasuttiho pilíř a další alpské klasiky, Montana 4 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Gervasuttiho pilíř a další alpské klasiky
Na okenní parapet dopadají první kapky deště. Venku je nevlídně, o to lepší je ležet ve vyhřáté posteli a nechat mysl, aby se zatoulala, kam se jí zachce… Křup… křup… zvuk zmrzlého sněhu prolamovaného mačkami se vkrádá do mysli. Ztuhlé tělo se otřese nočním chladem. Nebe je poseté hvězdami. Na východě začíná svítat. Lehce pofukuje čerstvý vítr. Dneska to bude stát za to…
 

Gervasuttiho pilíř a další alpské klasiky

Tour Ronde - slanění po dolezení severní stěny
 

Tour Ronde – severní stěna, AD+/D-, 60°, 350 m

Je 5.00, náš stan pod Velkým Kapucínem se pomalu vzdaluje. Ještě pár kroků, přelézt odtrhovku a vyhrabat se z prašanu do firnové stěny, která se vypíná vysoko nad námi. Dolní část stěny lezeme sólo, hroty cepínů zajíždějí do firnu jako nůž do másla. Jsme asi ve třetině stěny, když Valée Blanche pomalu začínají ozařovat první zlatavé paprsky slunce. Tady začíná být terén strmější, před námi jsou dvě délky 60° ledu. První přelezeme sólo, zaštandujeme vpravo ve skále a navazujeme se. Kuba tahá další ledovou délku. Zavrtává dva šrouby a pokračuje ke štandu vpravo pod úzkým mixovým žlábkem. Další délkou dolezu na začátek ledového pole. Tady opět sbalíme lana a pokračujeme dalších asi sto metrů ledovým polem na vrcholový hřeben. Sklon je asi 50 ° a vrcholové pole je převážně pokryto sněhem, takže jistit nemá smysl. Jen občas se objeví ledová deska, kterou je potřeba přelézt na předních hrotech. Za tři hodiny od nástupu jsme na vrcholu Tour Ronde a vychutnáváme si výhled na Blanc, pilíře Taculu, Dent du Geant a další vrcholy. Severka Rondy, další klasika z Rébuffata je naše. Když sestupujeme normálkou, míjejí nás skupinky vůdců s klienty směřující k vrcholu. Sníh se v paprscích slunce začíná rozpouštět, až je z něj pěkná kaše. Jsme rádi, že jsme dole…
 
Ve střední části Gervasuttiho pilíře
 

Pic Adolphe Rey  – „Voie Salluard“, TD, 6a, 300 m

Salluard je další pěkná cesta z Rébuffatova výběru. Ideální je nastoupit buď z Aiguille du Midi, nebo z Courmayeuru přes chatu Torino, kam se člověk vyveze lanovkou. My jsme postavili stan pod Kapucínem, odtud je to do stěny asi dvacet minut. „Voie Salluard“ se nastupuje v pravé části výrazného pilíře severovýchodní stěny Pic Adolphe Rey. Cesta sleduje hranu pilíře, ve spodní části se leze mírně vpravo, pak se hrana přeleze a následuje nádherné stěnové lezení vlevo od hrany. Výrazná stěna ve vrcholové části je protkaná spárami, ve kterých se dá dobře jistit friendy. My jsme nastoupili až ve 14 hodin, takže nahoru dolézáme až kolem 19. hodiny večer. Světlo je naštěstí v červenci do 22 hodin, takže ještě za světla stihneme slanit cestou „Bettembourg/Thivierge“. Je to kout, který je po nedávném sněžení mokrý a občas je v něm sníh, nicméně jako slaňovací linie je ideální volbou. Salluardovi bych dal velkou hvězdičku. Díky pěknému lezení a dobrým možnostem jištění si tuto cestu člověk opravdu vychutná. 
 
 

Mont Blanc du Tacul – Gervasuttiho pilíř, TD/TD+, 1.200 m, 4.248 m n. m.

S Harym a Petřajzem stavíme večer stan pod impozantní východní stěnou Taculu. Přímo nad sebou vidíme pilíř Trois Points, Supercouloir, Gervasuttiho pilíř, pilíř Boccalate a Gervasuttiho kuloár. Zítra brzy ráno chceme nastoupit do Gervasuttiho pilíře. Tato alpská klasika nese jméno Giusta Gervasuttiho, legendárního italského horolezce, který zde v roce 1946 při sestupu zahynul. Předpověď počasí na následující tři dny je perfektní – 95% sunshine. Podle vůdců jsou podmínky dobré, skalní pilíř (cca 800 metrů) je suchý a v mixových pasážích je tak akorát sněhu. Polezeme ve třech, takže budeme pomalejší, ale aspoň bude větší sranda. Je potřeba počítat i s bivakem. S sebou bereme mačky, cepíny (dva pro prvolezce a po jednom pro druholezce do mixových pasáží), péřovky, vodu, vařič na rozpouštění sněhu, nějaké ty tyčky, sadu friendů, sadu čoků… Snad to bude stačit. Ráno se budíme do krásného dne. Východní stěnu pomalu ozařuje vycházející slunce, a tak rychle balíme a mažeme pod pilíř. Před námi už ve stěně visí dvě dvojky. Asi nastoupili ještě za tmy. U nástupu do pilíře odtál kus ledovce, takže nastupujeme nějakou 6b spárou z vedlejší cesty, pak se napojujeme na originál cestu (Fornelli/Mauro z roku 1951). Pomalu nabíráme výšku, kvalita skály je excelentní, krásný granit se spárami různých velikostí. Štandy jsou většinou na místě, někdy štandujeme na friendech, délky se daří spojovat, takže postup je celkem rychlý. V horní části stěny se dostáváme trochu do problémů. Nevíme kam lézt, rozlámané lávky vpravo, kudy cesta vede, se nám moc nezdají, takže lezeme mírně vlevo a sledujeme stále hranu pilíře. Po dalších několika délkách se dostáváme ke skalním věžím. Je vidět, že jsme na konci skalní části cesty, kam lézt ale moc nevíme. Nakonec přelézáme další věž a slaňujeme do žlabu, odkud lezeme na další menší věžičku. To už se začíná pomalu stmívat. Dole nad ledovcem se válejí bílé mraky. Konečně víme, kde jsme, nad námi se tyčí Red Tower, kterou je nutné oblézt mixovým terénem zleva. Postupujeme průběžně. První leze Hary a občas něco založí. Za tmy dolézáme do sedla mezi dalším skalním hřebenem a věží. S čelovkami pokračujeme dál v naději, že dolezeme ještě v noci na vrchol. Mixové pasáže ale nemají konce. Probíjíme se dál a dál nekonečnými ledovými žlábky, což je s jedním cepínem v ruce obzvlášť zajímavé, přelézáme skalní prahy a oblézáme strmé věžičky. Mám pocit, že věžiček už bylo snad tisíc. 
 
Pointe Lachenal - Petr Lazar ve spáře Harold et Maud
 
Když dolézáme další délku, objevuje se nad námi jiná strmá věž, která ve svitu čelovky vypadá nepřístupně. Zkouším slanit do žlabu pod námi, ale čelovka moc daleko nedosvítí a není vidět, jestli půjde ze žlabu dosáhnout vrcholového hřebene. Volba je jasná – musíme počkat do světla. Vzhledem k tomu, že jsou asi dvě hodiny, to znamená posedět v mrazu a větru nějaké čtyři hodiny na miniaturní poličce s kilometrovou severní stěnou pod nohama. Ale co, stejně jsme s tím tak trochu počítali. Vařič a péřovky máme a ráno za světla to dolezeme. Rozpouštíme trochu sněhu na vodu a každý po svém se naskládáme na malé skalní police. Zkouším usnout, ale pokaždé, když už se o mě pokouší spánek, sjedu z malé poličky, odsedka se mnou trhne a jsem zase vzhůru. Tak se to opakuje asi dvacetkrát, než se na obzoru konečně objeví světlý pás oznamující příchod nového dne. Světlo ale bude až tak za dobrou hodinu. Za chvíli je vidět obrys Matterhornu, Grand Combinu a dalších vrcholů na východě.
 
Za další hodinu konečně vychází slunce. Celí promrzlí kus slaníme a pokračujeme rozlámaným žlabem pokrytým vrstvou prašanu do skal, kterými se dostáváme na vrcholový hřeben. Tak to by bylo. Z druhé strany vidíme, že ta věžička, pod kterou jsme bivakovali, byla skutečně poslední, a že jsme ji mohli v noci přelézt. Ale za světla holt všechno vypadá jinak. Aspoň máme na vrcholu krásný výhled na celé Alpy. Kolem 9. hodiny jsme na vrcholu ve výšce 4.248 m n. m. Za sebou máme nějakých šestadvacet hodin ve stěně včetně bivaku, 800metrový skalní pilíř a dalších 400 metrů mixů. Prostě alpská superklasika se vším všudy. Slunce prohřívá naše ztuhlá těla a teď už je nám hej. Fotíme si panorámata a frčíme dolů normálkou, kterou dobře známe a která je prošlápnutá od blankařů. Za chvíli jsme pod Trianglem a pak už jdeme z mírného kopce zpět ke stanu. Vaříme, spíme, vaříme a tak dál, dokud nenabereme aspoň trochu nových sil na další lezení.
 
Kuba Ferenc ve Voie Salluard
 
Pointe Lachenal – „Harold et Maud“ + „A l’orée du bois“, TD+/ED-, 6c+, 200 m
Přímo nad naším stanem máme další nádhernou stěnu – Pointe Lachenal (3.613 m n. m.). Vrchol byl pojmenován po Louisi Lachenalovi, který uskutečnil v roce 1947 s Lionelem Terrayem druhý průstup severní stěnou Eigeru a v roce 1950 jako první spolu s Mauricem Herzogem vystoupil na Annapurnu. Dvě stě metrů vysoká granitová deska Pointe Lachenal plná spár láká k vylezení. Po resťáku (pivko na Torinu) se rozhodujeme, že si dáme klasickou „Contaminovu cestu“. První délku však nastupujeme spárou z cesty „Harold et Maud“ za 6b. Ben a John, borci z Leedsu, lezou Contamina, takže pokračujeme dál Haroldem. Cesty se dají různě kombinovat, lezeme, jak nám to přijde logické, a v půlce stěny se napojujeme na cestu „A l’orée du bois“ s délkami za 6c+, které se nám podaří přelézt OS. První kratší na polici, kde je štand z Contamina přes dva nýty po tenkých spárkách a druhá luxusní prstová spárka po vlastním, kterou Petřajz dává s přehledem na prvním. Dál už následuje lehčí položená plotna s množstvím spár a další délka převisem k poslednímu štandu pod hřebenem. Frčíme dolů slaňovací lajnou k věcem. Pointe Lachenal rozhodně stál za to!
 

Aiguille de Blaitiere – „Anglická cesta“, Brown/Whillans, TD+, 6b, 350 m

Po přesunu na Plan – mezistanice lanovky nad Chamonix – máme jasno. Legendární „Anglická cesta“ na Blaitiere, to bude naše poslední dobrodružství. Druhý den ráno nastupujeme pod Pilier Rouge de Blaitiere, po polici pokračujeme pod Pilier Gris a dál k výraznému pilíři, kterým vedou Angláni. Polezeme sportovní verzi, nalehko – 350 m po polici (odtud se dá pokračovat lehčím terénem až na vrchol, ale to by bylo na víc dní a většinou se leze jen ta část po výraznou polici). Nástup je dost nepříjemný, lezeme strmou rozlámanou skálou k úpatí pilíře, kde se navazujeme a podle topa nacházíme legendární „Brownovu spáru“ 6b (někde se uvádí 6c). Je to širočinka, do které se pouští ádrař Hary. Lezení opravdu stojí za to, samé širočiny a oblé kouty, vyžadující pískařskou techniku. S batohem na zádech je to občas dost boj. Po několika délkách dolézáme k velkému šedému výlomu (kus původní „Brownovy cesty“ už neexistuje). Hledáme, kudy se dostat dál. Vpravo se otevírá výrazná spára, asi z jiné cesty, ale jinudy to nepůjde. Původní linie je zničená skalním sesuvem a šedý výlom vypadá nestabilně. Výlomy tedy oblézáme zprava a po dalších několika délkách (kouty, spáry, sokolíky) dolézáme na polici ke slaňovacímu štandu. Tady cesta končí. Po nějakých dvou hodinách slaňování jsme opět dole u batohů a čeká nás už jen sestup sutí k rampě a z ní dolů k Lac Bleu. Další alpská klasika vylezená, i když musím říct, že tahle je opravdu jen pro fajnšmekry. Je to pěkné lezení, ale člověk musí mít rád tenhle styl – žádné chyty, jen samé širočiny a kouty. Přirovnal bych to k cestě „Přes Fichtli“ na Milence, jen asi čtyřikrát delší. Brown s Whillansem byli prostě drsňáci. 
 
Odpoledne, když do stěny nesvítí slunce, se hodí i péřovka
 
A to už je z letošního Chamonix opravdu vše. Za deset let nepamatuju tak krásné počasí, jako jsme měli letos. Někdy se nám hory umí předvést v celé své kráse, ale to jenom proto, abychom si uvědomili, jak jsme oproti nim bezvýznamní. Všechny ty štíty a vrcholy tady byly dávno předtím, než se první člověk odvážil vstoupit do monumentálních alpských údolí, a budou tu i dlouho po tom, co z nich poslední člověk odejde. Všechno je velmi relativní. Důležité ale je, že zážitky a dobrodružství přetrvávají v nás samotných a v našich duších. A lidská duše je prý nesmrtelná…
 
Pilíř Gervasutti
 
Celkové resumé Chamonix/Courmayeur – 2013:
Lezci: Tomáš Harašta (Tesla Brno), Petr Lazar (VHS Brno), Kuba Ferenc, Richard Cuřín, Michal Halva (VHS Brno).
- Tour Ronde – severní stěna, 350 m, AD+/D-, 3.792 m n. m., Kuba Ferenc, Michal Halva 
- „Voie Salluard“ – Pic Adolphe Rey, 300 m, TD, 6a, 3.536 m n. m., Kuba Ferenc, Michal Halva 
- „Nabot Léon“ – TD-, 5c, 230 m, Aig de Blaitiere (krásná lehčí cesta od Pioly na Pilier Rouge, v cestě jsou štandy, slanit se dá linií výstupu), Kuba Ferenc, Michal Halva 
- Eperon Nord – Aiguille du Peigne, D+, 300 m, (pilíř vedoucí na Arete des Papillons, převážně kouty a širočiny, lezli jsme variantu zprava výrazné červené věže – pěkné spáry, slanění cestou „Les Lepidoptéres“), Richard Cuřín, Michal Halva 
- Gervasuttiho pilíř TD/TD+, 1.200 m, 4.248 m n.m., Tomáš Harašta, Petr Lazar, Michal Halva 
- Pointe Lachenal – „Harold et Maud“ + „A l’orée du bois“ TD+/ED-, 6c+, 200 m, 3.613 m n. m., Tomáš Harašta, Petr Lazar, Michal Halva 
- „Anglická cesta“ - Brown/Whillans TD+, 6b/c , 350 m, Aiguille de Blaitiere, Tomáš Harašta, Petr Lazar, Michal Halva
 
+ nějaké to skalkaření a sněhokřupkání vůkol
 
text: Michal Halva
foto: archiv autora
 
Grandes Jorasses, Rochefort a Dent du Géant

Mohlo by vás zajímat

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix
Montana 1/2018

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix   Není nad francouzská červená vína. A mezi nimi není nad vína z Provence. A z nich potom ...
15.02.2018
Jonathan Griffith - lezec a fotograf
Montana 1/2013

Jonathan Griffith - lezec a fotograf

Jonathan Griffith - lezec a fotograf   „Začalo to tak, že jsem si vypůjčil fotoaparát mého otce (Nikon FM2). Bohužel, vůbec jsem neměl tušení, do čeho ...
04.02.2013
Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál
Montana 6/2013

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál

Posledné lístie opadalo zo stromov, vrcholčeky Tatier pocukrovala prvá snehová nádielka. Dni sa krátia a ďalší rok plynie ku svojmu koncu rýchlejšie ...
02.12.2013
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Freeride v Gruzii
Montana 1/2014

Freeride v Gruzii

Freeride v Gruzii Když jsme před sezonou uvažovali, co by mohlo být jejím vrcholem a kam vyrazit do hor, tak Gruzie nebyla vůbec na pořadu dne. Přesto se nadhození takového ...
03.02.2014
Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat
Montana 3/2014

Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat

... A přišlo září a s ním odjezd, na který jsem se tolik těšil a také se ho trochu bál. Neboť žena musela pracovat a já jsem se rozhodl ...
11.06.2014
Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance
Montana 2/2016

Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance

Kouzlo skialpinismu Už i moje žena propadla kouzlu šlapat na pásech do svahu a prolévat pot pro krátký sjezd a prchavý okamžik na vrcholu. A to je co říci! ...
07.04.2016