Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku, Montana 4 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku

Šikmá smrt: Tři nezapomenutelné cesty na písku 

„Dají se lézt širočiny v kraťasech?“ 
„Ano, jen se pak člověk v noci moc nevyspí, jak se mu lepí kolena k sobě.“

„Je dobré se před nástupem do hůře jištěné pukliny najíst?“
„Nikoli, do takové spáry má člověk nalézat nenajedený, aby byl dravý.“
 
„Říká se, že ze spáry se nedá vypadnout. Je to pravda?“
„Ano, je pravda, že se to říká.“
 
„Je ohleduplné po vylezení vyčistit hrubozrnnou spáru (ze slanění) kartáčkem?“
„Ano, ale na rozdíl od Jury se skála nečistí od magnézia, nýbrž od zbytků kůže.“
 
Určitě si myslíš, že spára znamená zlo. Že jediným řešením je naskočit do pukliny a prodřít se hrubou silou k vrcholu. A že to všechno šíleně bolí a nahoře budeš mít padesát procent povrchu těla odřeného a druhých padesát procent úplně pryč. Anebo že ji vylezeš prasácky na sokola a Bůh s tebou, jestli bude kruh na opačné straně.
 
Ale kdepak! Spára, to je především odlišná technika lezení, troška elegance, rozumu, ladnosti a síly. Každý rozměr vyžaduje jinou práci rukou i nohou, čím více spára pracuje, čím je variabilnější, tím je také zajímavější. Někdy se svůdně vlní jako žena, pěkně si s tebou hraje a ty trpělivě vnímáš její hru. Něžně ji zdobíš svými smycemi… Lézt spáry je prostě sexy!
 
Mně osobně přijde nejproblematičtější taková šířka, kdy zároveň vaklá pěst, projíždí noha, ale ještě nedrží koleno, celé je to do kopce a okraje spáry jsou oblé, takže se nedají pořádně odtlačit. Anebo když je puklina úzká či pořádně nedozrála a místo sladké spáry je jen plytký kyselý žlábek. Naopak spásný je rozměr, kdy drží žába, koleno anebo špička-pata. Jakýkoli rozměr mezi tím znamená, že je lepší nekochat se krajinomalebnými panoramaty a radši "valit". Občas je nutné během dvou metrů třikrát změnit techniku, jindy se otočit druhým ramenem dovnitř, případně vytáhnout z lezeckého repertoáru zcela unikátní řešení. 
 
Spáry jsou jednoznačné a jasné linie. Žádné hledání ve stěně dva metry vpravo, vlevo. Stačí, když to někde pukne odspodu až k vrcholové knize, a nemůžeš zabloudit. Na písku je několik cest, které spojuje jejich jméno. Jo, jo, „Schiefer Tod“ – Šikmá smrt. Když jsem je poprvé viděl na papíře, jejich popisy v průvodci, cítil jsem trochu obavy a nejistotu. Názvy se pískovcovým cestám přece nedávají jen tak. Když jsem je pak spatřil naživo, chtěl jsem je vylézt. Já opravdu chtěl… A tak se ve mně mísily tyhle pocity, až jednou zvítězila zvědavost. Chuť pootevřít dveře a nahlédnout do neznáma. Jak vážně je to myšleno s tou smrtí? Půjdou cesty nějak odjistit? Koneckonců, nějaké spáry už vylezené mám, říkal jsem si, tak přinejhorším dolezu do místa, odkud je to kousek nad zem, a když se nebudu cítit, skočím, slavnostně zavěsím pytel a nechám cesty dozrát do lepší konstelace. Pokud vůbec někdy přijde. 
 

Einsiedler: Šikmá smrt číslo 1

 
Einsiedler, Schiefer Tod VIIIc, Zlo v převislé širočině
 
Pfaffenstein je stolová hora, je zahrnuta v červeném průvodci – Gebiet der Steine. Skýtá libé výhledy do kraje, archeologické pozůstatky z doby bronzové, štíhlou a současně zapovězenou krasavici Barberinu a také brutální převislou širočinu, jednu z nejtěžších v celém Sasku, která protíná údolní stěnu věže Einsiedler. Schiefer Tod – na prvních třiceti metrech lezení je převislá o dobrých osm metrů. A má tři kruhy. Jedná se o VIIIc širočinu nejhrubšího zrna, a to jak materiálem, tak obtížností a charakterem. Když ji před pár lety přelezl nějaký Sas, tak o tom dokonce psali v místním tisku.
 
Stál jsem pod ní několikrát a zdá se, že pasáž k prvnímu kruhu a kolem něj vysychá až v parném létě, kdy dva měsíce neprší, v sadech visí na stromech sušené ovoce, v lese to praská pod nohama a v Bad Schandau drhnou parníky o dno Labe. Ale ten den přišel. Jen co nastoupíš, hned to vede do kopce – nejprve převislou perfektní žábou a nakonec i trochu stěnou. Dlouhou presku si nech do hor, do prvního patří šroubovací karabina. Pfaffenstein není lezecky nejnavštěvovanější oblast, takže až se budeš zmítat pod druhým kruhem, tvé žalostné naříkání harmonicky splyne s okolní divokou přírodou. A pokud kousek pod druhým opravdu odletíš (a nebudeš první ani poslední), budeš za karabinu v kruhu a stejně těžkého jističe jedině rád. Během hloubkového letu si vzpomeň na pravidlo: „Zvedni nohy, ať to vyjde nad zem.“ Ke třetímu obtíže nepatrně poleví, každopádně, zvítězí-li v pasáži mezi prvním a třetím kruhem síla nad technikou, zasloužíš si Janského plaketu a také se připrav na to, že se ti ve spacáku budou trochu lepit kolena k sobě. Tak vzhůru na Pfaffenstein, přelezy se stále počítají, i když jich (do stovky) zbývá už jen pár.
 
Že to dáš s prstem v nose, ani se nezadýcháš, ani nevybojíš? I to se může stát. Pak nezoufej, hned vedle vede na tu samou věž „SO Riss“ – VIIc s vykřičníkem, a to pořádným. Ta nevyschne opravdu nikdy. Nástup vede převislou tenkou spárou, pak na chvíli drží žába, ale deset metrů nad nástupovými bloky už je to zase všechno jinak, hluboko vaklá pěst, v zavlhlé puklině nepatrně projíždějí nohy, jištění žádné, ke kruhu stále několik metrů zbývá a slézt dolů nepřipadá v úvahu. Člověk to musí mít v hlavě pořádně srovnané. Anebo v ní naopak nemít vůbec nic. Však také za více než padesát let od svého vzniku má „SO Riss“ pouhých dvanáct opakování. Až se bude někdo velkohubě chvástat, že vyleze jakékoli VIIc, můžeš mu kamarádsky navrhnout tuhle linii. 
 

Schwarzes Horn: Šikmá smrt číslo 2

Schwarzes Horn, Schiefer Tod, VIIIb. Paměťové stopy se již tvoří. 

 
K věži Schwarzes Horn, která je v saské oblasti Schmilka, nás osud zavál hned druhý den. Vezmi do ruky žlutého průvodčíka a najdi věž číslo 67. Na „Černý roh“ vede spousta parádních cest, ať už ukázkové osmičkové rajbáky „Barthreibung“ či „Hautnah“, devítkové stěnové lahůdky „Gedenkweg 67“, „Zugzwang“ a „Hasenfuss“ nebo postupně napřimovaná hrana od Arnolda „SW Pfeiler“ VIIIc – „Direkter SW Pfeiler IXa“ – „Endlösung IXb/RP IXc“. A jak jinak – opět „Schiefer Tod“, tentokrát o písmenko lehčí, za VIIIb. Co cesta, to perla a pískařský pojem.
 
Volba rozlezové cesty vyvolala u parťáka pouze velmi vlažné nadšení.
 
Místní Šikmá smrt sice není tak pekelná jako ta včerejší, avšak zase se od adeptů očekává určitá všestrannost, neboť se tu snoubí spárové a stěnové lezení. A navíc dnes vynecháváme rozcvičku a skáčeme přes provazy rovnou do pomyslného ringu. 
 
„Mike Tyson?“
„Těší mě.“
Kdy přijde první rána na bradu? A kdy knockout?
 
K prvnímu kroužku se nastupuje rozporem a spárou s dobrou smyčkou. Od něj je puklina tak šikmá, že se dá nabrat na spoďáka. Pod druhým kusem železa zkus vymyslet dobrou kombinaci spárových a stěnových pohybů vedoucích do dobré dvouprstové díry. Pokud zvolíš špatný krokosled, tak zde znovu platí „pravidlo zvednutých nohou“. 
Další klíčové místo je několik metrů z jeskyňky vysoko nad posledním kruhem. V ní zbývá jen nasucho polknout, pohledem ještě jednou zkontrolovat dobře založené textilní smyčky a prorvat se vzhůru převislým kónickým zúžením za vaklavou pěst. Jsem přesvědčen, že na tyto pocity si po úspěšném dosažení vrcholu věže dobře vzpomeneš i za pár let. A jestli to pošleš do textilu, tak také.
 
Při zápisu do vrcholovky jsem se cítil jako vítěz tohoto souboje. Můj parťák projevil jen velmi vlažné nadšení. 
 

Saturn: Šikmá smrt číslo 3 

 
Jednu Šikmou smrt skrývá i adršpašský obvod Město, jmenovitě věž Saturn. Tahle krasavice se zrodila v roce 1973. Nedosahuje sice rozměru svých velkých saských sester, ovšem ani zdaleka to neznamená, že by nevyžadovala od svých nápadníků trochu pozornosti a odhodlání. Ba naopak!
 
Saturn, Šikmá smrt, VIIc. Atmosféru šikmé smrti naplňuje pilíř - tam dole v komíně.
 
Jak to někde puklo, a navíc ve stěně nevylezené věže, tak u toho samozřejmě nemohl chybět Cikán. Společnost mu tehdy dělali Miloš Nosek a dva kumpáni. Přesně o čtyřicet let později jsme měli šestnáctý přelez, což není mnoho, vezmeme-li v potaz, že podle průvodce je to jediná cesta, kterou se lze na vrchol Saturna dostat.
 
Cestu lze rozdělit na tři rovnocenné díly. První třetina je rozporový komín, sice ne kdovíjak široký, ale je vzdušný a dvoumetroví jogíni tu jsou nepatrně ve výhodě. Prostřední část tvoří spára tak šikmá, že by to snad vylezl i šikovný hemiparetik. Čím výše uděláš chybu, tím větší pendl tě čeká. Atmosféru šikmé smrti naplňuje pilíř – tam dole v komíně. 
Nad druhým kruhem cesta nestydatě vystrkuje hladký pupík, prvovýstupci tam tenkrát v polobotkách určitě bruslili jak důchodci na zmrzlé kaluži, tak to postavili a dali za VIIb, ovšem kdo se umí po oblé rajbasové hraně vlnit jako moře, může poslední pasáž ztrestat kvalitní lepičkou za poctivých ádrovských VIIc. 
 
Šikmé smrti vylezené, tři on-sighty, článek napsaný. 
 
„Počkej, jak ještě jedna? A kde? V Zittauer? Fakt? A osmbéčko?“
 
Doposud platilo, že když se člověk nezalekl názvu, tak všechny tři cesty nabízely parádní exponované lezení spárového charakteru s dostatečným jištěním a nádechem dobrodružství. Nevím, jak mi ta čtvrtá mohla uniknout, netuším, jaké zlo v ní číhá, ovšem cítím, že bez ní není sbírka kompletní. Na písku v Zittauer Gebirge jsem v životě nebyl, ale zdá se, že minimálně jeden výlet do tamních končin bude asi nevyhnutelný…
 
„Jak se ti zaryje písek pod kůži, už se ho nezbavíš!“
 
 
Text: Alešák
Foto: Mike Jäger
 
Úvodní foto: Saturn, Šikmá smrt, VIIc. Dvoumetroví jogíni jsou tu nepatrně ve výhodě.
 

Mohlo by vás zajímat

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň
Montana 4/2012

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň

Jak se ti písek zaryje pod kůži, už se ho nezbavíš: Skříň   Popěvek legendární písně „Jenom jednou jede vlak, život – to ...
09.08.2012
Nemožné – hrubá omítka má víc struktury
Montana 4/2012

Nemožné – hrubá omítka má víc struktury

Novinka z Labských pískovců   „Nemožné – hrubá omítka má víc struktury,“ myslel si snad každý lezec při pohledu ...
09.08.2012
Erárky nemají v cestách na písku co dělat!
Montana 2/2014

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!

Erárky nemají v cestách na písku co dělat!   „Hele, tu cestu si dej, jsou tam dva kroužky, jó, a k tomu hromada slušnejch erárek, takže ...
09.04.2014
Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche
Montana 5/2014

Alešákovy tipy: Pappstein a Hunskirche

Alešákovy tipy: Pappstein a Grosse Hunskirche   Doma si uvařím hrnek silné Lavazzy, zakrojím čerstvě upečený koláč, pustím si do ...
08.10.2014
Velryba – cesty na adršpašskou krasavici
Montana 1/2014

Velryba – cesty na adršpašskou krasavici

Velryba stojí ve svahu kousek pod Radnicí a Starostovou nedaleko hlavního turistického okruhu v Adršpachu. Svým tvarem se opravdu kytovci podobá a je poměrně ...
03.02.2014
Hohe Wand: I tady začínalo moderní lezení
Montana 3/2012

Hohe Wand: I tady začínalo moderní lezení

Hohe Wand je stolová vápencová hora nacházející se v Rakousku. Je součástí Gutensteinských Alp a nejvyšším bodem je zalesněný ...
12.06.2012
Skalnaté hory - Mekka ledolezení
Montana 4/2012

Skalnaté hory - Mekka ledolezení

Šestilitrový hřmící motor našeho pojízdného příbytku burácí. To už míříme směr zasněžené Rocky Mountains. ...
09.08.2012
Jak kníže daroval ruský Matternhorn
Montana 5/2012

Jak kníže daroval ruský Matternhorn

Když se v posledních dnech druhé světové války zastavila kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného ...
08.10.2012
Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream
Montana 6/2012

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream   „Jet stream neboli tryskové proudění je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu ...
05.12.2012
Lofoty: Po nebi přichází peklo
Montana 6/2012

Lofoty: Po nebi přichází peklo

„Zavolej vrtulník a řekni, že je tady jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt.“ Tak tahle Filipova slova mi vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu ...
05.12.2012