PeresTrojka - výškařina ve Švédsku II, Montana 4 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
PeresTrojka - výškařina ve Švédsku II
Právě jsme s autem v Trelleborgu opustili palubu trajektu honosícího se jménem Tycho Brahe a před námi je poprvé cesta za prací za polární kruh… trudomyslní ještě nejsme. Zatím jsme jen zvědaví, co nás čeká. Polární noc, má zvláštní moc…

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku II

 
 
Už několik let makáme ve Švédsku a pendlujeme mezi Stockholmem a Göteborgem, stavíme věže a stožáry pro mobilní sítě a potom na ně věšíme technologie pro přenos signálu. Od prvního přistání na letišti Arlanda a prvního vyjukanýho seznamovaní se s místními poměry uplynulo hodně vody i piva, o němž se u nás mylně tradovalo, že je ve Švédsku spolu s dalšími různými alkoholickými nápoji zakázaný. Nebylo a není. Jen bylo drahý a nedobrý.  Dnes je sice pořád drahý, ale díky konkurenci a importu se dá pít.
 
Zimní pohoda
 
Je brzo ráno, šero a zima, i když je jen lehce pod nulou. Takový klasický skandinávský počasí… Auta máme po střechu naložená nářadím a lezeckými cajky, českým chlebem, špekem a slivovicí a před námi je ještě 1.800 kilometrů po hlavní švédský tepně E4. Střídáme se za volantem a pomalu ukrajujeme z cesty, jak jen to nudnej rychlostní limit 110 km/h dovolí. Rozptýlením je nám pouze rádio, občasný silný kafe na benzince a vzpomínky na lezecký výjezdy zcela opačným směrem. Jo, kde je teď konec Francii… Jak je teď asi v Itálii… Kde jsou všechny španělský vesnice a mouchy…
Ve Stockholmu se nám dostává potvrzení, že jeřábník Tobias už vyrazil se svým stotunovým drobečkem z Västeräs a že se potkáme na prvním sajtu za Lycksele. Čím blíž jsme cíli, tím častěji teploměry podél dálnice hlásí teplotu kolem minus třiceti…
 
Když dorazíme na místo, Tobias nás vítá svým pološíleným smíchem, drbe se za uchem a ptá se, jestli máme pivo a slibovic. Máme. Podupáváme kolem ohně, jíme špek, pijem slibovic a vedeme řeči. Kolem půlnoci lezeme do stanů a spacáků, zvědaví, jak se s polárním třicetistupňovým mrazem naše spacáky vypořádají…
 
Polární záře
 
Ráno (je tma jak v pr*eli) otevíráme oči a celkem odpočatí se soukáme z pytlů ven, abychom dali vařit vodu na čaj. Na vnitřní straně stanu jsou centimetrový jehly jinovatky, který nahrazujou šplíchance vody u umyvadla a ženou nás z kutlochu, jak nás bodají za krkem. Pohoda. Je to trochu punk, ale lepší než každej večer jezdit 150 km do nejbližšího hotelu a ráno se zase vracet. Punk je navíc stejně někde jinde…
S počasím se člověk nějak srovná. S odborářem (natož švédským) je však domluva nemožná, a tak za pár dní ze stockholmský centrály dorazí informace, že po nás v tý severní pustině pátrá televizní štáb, protože odboráři nakrmili všechna švédská média informací, že nás firma odírá, že nemáme ani na hotel a téměř ani na jídlo a že je jen otázkou času, kdy někdo umrzne a zemře hlady a vysílením… Holt, konkurenční boj se vším všudy. Novináři nás bohužel/bohudík nedohnali, a tak náš vzkaz švédským čtenářům a divákům, že je to jen a jen naše rozhodnutí a svobodná volba, máme se dobře a že se nám ze všech odborových organizací zvedá kufr, nebyl bohužel předán…
 
První překročení polárního kruhu nás samozřejmě vzalo a u informační cedule jsme se fotili jako patnáctky na svoje blogísky. Když tam ale jedete podesátý, tak už to takový terno není. Ostatně, s polární září je to dost podobný a Frištenskýmu můžete klidně věřit, že je to sice hezký, ale že by to člověk musel vidět dvakrát… I když… sedět takhle večer před saunou na plovoucím voru, pít pivko, ráchat si nohy v jezeře, hlavu vyvrácenou k noční obloze, kde hvězdy hrajou symfonii Aurora Borealis… Přece jen to něco do sebe má…
 
Tentokrát jsme u Jokkmokku. Zítra má přiletět vrtulník, a tak v závějích chystáme konstrukce a ocelový lana, když vtom se zničehonic zjeví týpek jak z nějakýho westernu. Mastný kožený kalhoty, za pasem kudla, svetr s laponským vzorem, beranice ze sobí kůže, vesta pro změnu z kůže losí. Stojíme na kopci u paty budoucího stožáru a třeseme si rukama. Když se ptám, jak se mu tady na tom severu žije, tak se jen usmívá, mhouří oči do nízkýho slunce, kouká přes zamrzlý jezera daleko k horám a potichu říká: „Jo, jo, je to dobrý… Slunce svítí a vítr fouká… Co chceš víc?“ Nejde mu nevěřit.
Jmenuje se Anders a zve nás bydlet k sobě. Se svým psem obývá malej srub na břehu jezera. Kolem je mezi stromy směrem k jezeru rozeseto několik dalších stavení. Dům jeho otce. Malinkej srub pro návštěvy. Bouda na sušení kůží a ryb. Kůlna. Sauna. Chatrč na kánoe a rybářský sítě. Starej karavan.
Na opotřebovaný litinový pánvi rychle opéká sobí maso, a abychom při tý vůni moc neslintali, podává nám jako předkrm chleba s máslem, cibulí a kaviárem z jezera, které má za barákem. Jako další chod je omáčka z jakýsi místní jedovatý houby podle starýho laponskýho receptu. Jedovatost prý ale vyprchá, když se vaří dostatečně dlouho. Děsně by mě zajímalo, jak ten recept vznikal a kolik lidí zařvalo, než první šéfkuchař olízl vařečku a prohlásil, že už to je a že je to jedlý…
Jen tak mezi řečí a vařením nám z mrazáku donese ukázat hlavu orla a říká, že orly moc nemusí, protože mu kradou sobí mláďata. Ale tohohle si prý za ta léta, co ho má v mrazáku, nějak oblíbil. Mimochodem, všichni sobi putující Skandinávií patří ze zákona původním obyvatelům, jejichž rodiny se stády od nepaměti kočovaly, každoroční počítání sobů patří mezi nezapomenutelný zážitky, který stojí za to vidět a zažít…
Pijeme slivovici a pivo a pak se přesouváme do sauny, kde mezitím zatopil březovýma polenama, a neustále mluvíme o všem možným. Občas na rozpálený kamna chlístneme z plechovky plzničku a pak to v sauně voní, jako když se peče chleba. Anders je zvyklej pít jakýsi svoje švédský pivo a zkouší to s ním taky. O vůni nemůže být řeč, spíš to připomíná pálící se pneumatiky. Inu, taky u nás máme svoje recepty…
 
Anders a na pánvi jeden z jeho sobů
 
Norskej pilot Jürgen druhej den kvůli nějaký závadě na helině nedorazí, a my tak máme den pro sebe. Chodíme po zamrzlým jezeře, vrtáme do něj díry a taháme z nich ryby. Stejně jako Anders je pak jen hodíme vedle na led, kde se chviličku mrskaj, než je děda mráz připraví o radost ze života. Anders u rybaření vykládá, jak je rád, že bude mít konečně signál a bude se moct spojit se světem. My si naopak užíváme to, že tam žádnej signál není a že nás chvilku nikdo neotravuje. Jako kdyby si na tomhle místě podávaly ruce jiná století a jiný světy. Člověk holt dostal do vínku, že vždycky bude toužit po tom, co nemá, a to, čeho se mu dostává plnou měrou, mu bude naopak lhostejný…
Za chvíli na skútru přijíždí soused z druhý strany jezera, něco zamumlá a sveze se  dolů do sněhu. Koukáme, že ten Švéd je ožralej jak Dán, až je s podivem, že kolem něj netaje led. Táhneme ho do srubu a Anders nám cestou povídá, že tak paří od tý doby, co si z Thajska dovezl nevěstu. Možná že až doma zjistil, že nevěsta má pinďoura… Nevím, každopádně tyhle dva světy se očividně nepotkaly…
 
text: Chýška
foto: nextG
 

Mohlo by vás zajímat

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku
Montana 2/2014

PeresTrojka - výškařina ve Švédsku

Nedávno jsem na webu zveřejnil několik krátkých videozáznamů, které jsme pořídili při našich pracovních pobytech ve Švédsku. Ohlasy ...
09.04.2014