Profesor Herbert Tichy – poprvé na osmitisícovku alpsky, Montana 5 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Profesor Herbert Tichy – poprvé na osmitisícovku alpsky
"Velehory jsou zvláštním a tajemným světem, 
který musí mít člověk rád, když do něho vstoupí
a když ho tento svět k sobě mlčky pustí."
                                       Gaston Rébuffat (Marseille 1921 – Paříž 1985)
 
 

Profesor Herbert Tichy – poprvé na osmitisícovku alpsky

 
 
Tato myšlenka legendárního horolezce Gastona Rébuffata jako by očarovala Herberta Tichého, věčného hledače dobrodružství, který toužil po poznávání nových světů. Když se novináři Tichého ptali na to, co cítí při svých brilantních výkonech v horách, vyjádřil se takto: „Slovo dobrodruh je latinského původu a znamená přihodit se. Celý náš život je tedy jedno velké dobrodružství, protože pořád se něco děje. Je tedy nutné našlapovat zlehka, jako když kráčíme po rozpálené plotně, abychom nepropásli žádnou životní šanci, kterou nám nepřipraveným poskytli ti, kteří připraveni jsou. V horách tyto šance máme tím víc, že jsme k božstvu blíže než niterní pozemšťané. Není nic krásnějšího než stoupat vzhůru.“
Tyto myšlenky, které Herbert spřádal při meditacích v místnosti zakouřené nesčetným počtem cigaret, doutníků a dýmek, však dovedl mistrovsky realizovat. Náhle, jako by mu byla vilka na vídeňském předměstí malá, z ní vyšel a bez velkých řečí a dohadování předložil přátelům svůj návrh na další velkolepé dobrodružství. Jeho známí už byli na taková překvapení zvyklí, jeho názory plně respektovali a brali je jako hotovou věc. Málokdo by při setkání s Tichým – člověkem se silnými brýlemi, se sakem s klotovými rukávy typickými pro bankovní úředníky – poznal, že potkal legendárního horolezce, spisovatele, geologa, básníka, cestovatele a pionýrského průzkumníka, účastníka mnoha dobrodružných a do té doby nepopsaných cest a míst. 
 
 
 
Herbert Tichy se narodil ve stínu svatoštěpánského dómu ve Vídni 1. 6. 1912. Jeho otec, realitní odhadce, Herberta po absolvování základní školy nasměroval na stavební střední školu, kde vystudoval obor geologie. Jako mladý muž si Herbert pořídil kolo a podnikal s přáteli okružní jízdy kolem Vídně, které se postupem času stále rozšiřovaly. Posléze s přáteli při svých cestách kopíroval tok Dunaje, dnes by se dalo říct po cyklostezkách. Jednou dojel až na předměstí Kremsu, odkud poslal domů telegram, že tu musí s přáteli přenocovat. Mnohým rodičům jeho přátel se tyto dobrodružné výpravy nelíbily, ale Herbert měl velký přesvědčovací talent, a hlavně „důvěryhodné“ vzezření, takže mu nakonec dali pro jeho výpravy požehnání. Ze všeho nejraději měl dosud neobjevené cesty v jakémkoliv oboru. Při cestách kolem Dunaje si zakresloval pozice vinic a starostům navrhoval systémy zavlažování. Odmítnut byl snad jen pro své mládí, protože později se některé jeho projekty důkladněji propracovaly a realizovaly. Bylo s podivem, že ač byl geolog, měly nákresy jeho vizí velice fundované technické aspekty. 
 
Na střední škole však měly jeho dobrodružné výpravy už racionálnější charakter. Začal spolupracovat s některými deníky a časopisy. Redaktoři záhy poznali, že jeho články a odborné příspěvky jsou velice čtivé a čtenáři žádané, a sami se nabízeli, že budou jeho výpravy financovat. Jeho prvním uceleným dílem, které vyšlo, byla sbírka básní „Kouzla volných chvil“, za niž si pořídil motocykl Steyr-Puch a jeho cestování získalo nový rozměr. V roce 1933 nadchl svého přítele Reische (1912-1985), se kterým se seznámil při horolezeckých výstupech, k cestě do Indie.  Mnozí skeptici nechápavě kroutili hlavou a Reische zrazovali, ale Herbertovo charisma opět zafungovalo. Reisch do tohoto projektu vložil všechny své peníze a Herbert se dokonce zadlužil. Během cesty však neúnavně zasílal články časopisům a novinám a příběhy z jejich cesty se staly vysoce žádaným zbožím. Reisch byl dobrý parťák a na Herbertově motocyklu tvořili na mnoha tisícikilometrové trati nerozlučný tandem dvou stejně smýšlejících lidí. Tato idylka se však ještě umocnila, když přijeli do oblasti Himálaje a spatřili na horizontu obrovský masiv skal, jejichž vrcholky se dotýkaly nebe. Doslova očarováni touto neuvěřitelnou krásou zapomněli na motocykl a vydali se na průzkum nejbližších hor. Jaké bylo jejich překvapení při návratu do vesnice, když spatřili nespočetné davy lidí, kteří vytvořili kolem motocyklu magicky posvátný kruh a trpělivě čekali na jeho majitele. O přenocování a stravu neměli nouzi, stačilo se projet s vesničanem pár metrů a pobyt byl zajištěn. Cestovatelské dvojici také učarovali místní lidé. Po celou dobu jejich pobytu jim nosili dary a jídlo na další cestu a nikdy se jim nic neztratilo. Mnohdy věděli vesničané už několik dní dopředu, že k nim přijedou, a připravili jim příjemné uvítání. Místní bohatý obchodník jim nabízel peníze na studium v indickém městě Lehora, aby tam mohli vypracovat disertační práci na téma geologického vrstvení s důrazem na zavlažování na vodu chudých oblastí. Herbert velice obdivoval Švýcara Svena Hedina a chtěl jít Himálajem v jeho stopách. Sven Hedin totiž Herbertovi psal velice dobré a výstižné úvodníky do jeho neméně poutavých knih. Herbertovi se v mnohém podařilo Svena následovat a navázat na jeho dobrodružnou a průkopnickou činnost.
 
Následovaly cesty do Antarktidy, Skandinávie, Turecka a Grónska. Tyto cesty měly sice pracovní a studijní charakter, ale nic nemohlo zabránit tomu, aby si Herbert prohlížel zemi z nebetyčných výšin. Tak jako posvátná tibetská hora Kailás magicky přitahuje svou krásou a duchovním rozměrem buddhisty, tak přitahovala také Herberta. A ještě to víc, že byla nepřístupná pro cizince. Už pomyšlení na to, že tajně kráčí touto zakázanou krajinou, u něj vyvolávalo vzrušení, které bylo pro jeho život hnacím motorem. Vpřed ho přitom netáhla touha být první nebo touha po pocitu výjimečnosti, ale snaha setkat se s něčím tajemným a naplnit své klukovské sny. A tak jako hodně věcí v životě, i toto se mu dokonale podařilo. Nepotřeboval nosiče ani doprovod, ale kvůli utajení si najal šestnáctiletého studenta, nosiče Kitára, který už doprovázel jednu Merkelovu výpravu. Před cestou na Kailás si chtěli ještě „tréninkově“ vylézt 7.720 m vysokou horu Gurla-Mandhata, ale výstup museli kvůli nepříznivému počasí ve výšce 7.200 metrů vzdát.
 
 
Potom už spřádali jen plány na výstup. Jen málokdo by v muži s vlasy obarvenými načerno a se zamazaným obličejem a oděvem, jenž dva měsíce žil ve špinavých noclehárnách, poznal Evropana. I svůj jazyk musel Herbert nechat zaniknout v silném větru, k nemalé radosti průvodců, protože sankce by byly při vyzrazení hrozivé. Strastiplnou cestu kolem hory Kailás a koupání v posvátném jezeře Manasarovar završili obřadem v buddhistickém klášteře. Celý posvátný ceremoniál Herbert odkoukal od svého studenta, který si pro jistotu stoupl před něho. Po finančním vyrovnání sestoupil Herbert se svým doprovodem do základního tábora a odjel přes Indii do afghánského Kábulu. Stal se díky tomu prvním Evropanem, který projel Afghánistán na motorce. Přivítání ve Vídni bylo velkolepé. Setkání s politiky a obchodníky mu otevřelo jejich kapsy pro další výpravy. Ovšem největší úspěch slavila jeho kniha „Cesty na posvátnou horu“, která se dočkala několika vydání. Nejvíce byl Herbert pyšný na úvodník, který mu opět napsal jeho životní idol Sven Hedin.
 
Herbert Tichy však dlouho v městě na Dunaji nepobyl. Své toulavé boty odložil na  místo, které měl stále na očích, jako by chtěl, aby mu připomínaly: „Nesmíš zpohodlnět, jsme stále s tebou a čekáme na tvoje rozkazy!“ Také jeho zaměstnavatelé ze státního institutu tušili, že Herbert nervózně přešlapuje na místě, a tak mu nabídli místo vedoucího prospektora mezi hledači nafty v geologické expedici do Grónska a na Aljašku. Byl to malý kolektiv odborníků, kteří však byli na rozdíl od Herberta málo zvyklí na odloučení od civilizace, zimu a prazvláštní způsob stravování. Ovšem Herbert byl v tomto prostředí jako ryba ve vodě. Jeho kolega, geolog Franz Bachler, k tomu řekl: „Byl rozeným vůdcem. Dovedl nadchnout i motivovat, když jsme propadali skeptickým myšlenkám. Dělal všechno pro to, aby byla expedice úspěšná, ale na druhé straně jsem měl dojem, že si pobyt svévolně prodlužuje a z hledání nafty se stává druhotná záležitost. Zatímco jsme my mladší a pohodlní měšťané trpěli, on, který bydlel ve Vídni jen o pár ulic dál, si ani jednou na nic nepostěžoval.“
 
Za druhé světové války Herbert působil jako státní zřízenec v Thajsku. Nechal se zaměstnat na stavbě transsibiřské magistrály jako zeměměřič a prakticky celou válku prožil v horách a stepích východní Asie. Odstěhoval se do Pekingu, kde se ještě stačil oženit s mladou Číňankou, kterou přemluvil k cestě do své vlasti. Sám tuto cestu samozřejmě podnikl přes Nepál, kudy dosud Evropan neprošel. Manželka za ním přicestovala do Vídně v roce 1948. Herbert celou cestu litoval, že s sebou neměl svou oblíbenou motorku Steyr-Puch, se kterou byl srostlý. Ve vlasti však nastalo zklamání. Úřady odmítly uznat jeho buddhistický sňatek. Herbert sice plánoval, že uzavřou i křesťanský sňatek, ale jaksi se nedostávalo času a nikdy už na to nedošlo. Parta dobrodruhů, kteří neměřili výšku výškoměrem a zimu teploměrem se rozhodla pro dosud nezlezenou osmitisícovku Čho Oju, domorodci nazývanou Tyrkysová bohyně (8.201 m). Zvolili si Herberta jako vedoucího tříčlenné expedice. Herbert využil všech svých jazykových znalostí, navštívil několik velvyslanectví a sehnal všechna možná i nemožná povolení. Už jen cesta k hoře, do základního tábora však byla více než dobrodružná. Joseph Jöchler se k tomu později vyjádřil: „Nevím, jak to vnímal náš přítel a spolulezec Pasang Dawe Lama, ale já jsem ani na chvíli nepochyboval o úspěšnosti celého projektu. Na co potřebovali naši předchůdci Angličané spoustu peněz a energie, na to stačila naší skromné expedici jen Tichého genialita.“
 
Deva Lama, Tichy, Joecher
 
 
Stalo se. V roce 1954, přesněji 19. října, vystoupili Herbert Tichy, Pasang Dawe Lama a Joseph Jöchler úspěšně bez kyslíkových přístrojů a alpským stylem na první osmitisícovku. Návrat byl pro Tichého bombastický. Nakladatelé, novináři a rozhlasoví komentátoři se předháněli v zájmu informovat čtenáře a posluchače o tomto husarském kousku svého krajana. Tichy v rozhovoru v rozhlasu řekl: „Na vrcholu jsem vůbec nevnímal svoje druhy. Cítil jsem neskutečnou euforii, v uších mi zněla nebeská hudba. Cítil jsem, jak moje srdce tluče v jednom rytmu s lidmi na celém světě. Ocitl jsem se v jakémsi tunelu, kde nebylo ego, přání, tíha, nic než naprostý klid, na který jsem byl napojen stříbrnou nití končící někde ve vesmíru.“
 
26. září 1987 ve Vídni dotlouklo srdce tohoto famózního horolezce, spisovatele, geologa, básníka a především člověka s velkým Č, který se dokázal spojit také s našimi srdci. Pokusme se mu to v tichosti oplatit.
 
text: Pavel Roháček
foto: archiv autora


Mohlo by vás zajímat

Jak kníže daroval ruský Matternhorn
Montana 5/2012

Jak kníže daroval ruský Matternhorn

Když se v posledních dnech druhé světové války zastavila kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného ...
08.10.2012
A. Walde: Batoh provoněný temperou
Montana 5/2013

A. Walde: Batoh provoněný temperou

A. Walde: Batoh provoněný temperou    Přibližně před sto lety byly v horských oblastech Kitzbühlu z uměleckých děl k vidění především ...
08.10.2013
Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu
Montana 5/2015

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu   Mezi horolezci patřilo Emilu Zsigmondymu místo v kategorii, do které byl zařazen jako hrdina bez horského ...
08.10.2015
Vzpomínky na Milaräpu
Montana 4/2019

Vzpomínky na Milaräpu

Vzpomínky na Milaräpu (ukázka z textu) V roce 1973 zemřel kitzbühelský rodák a Tyrolan tělem i duší Peter Aufschnaiter. Jeho jméno začalo ...
06.08.2019
Sága rodu Harlinů
Montana 5/2018

Sága rodu Harlinů

Mezi nesčetnými symbolickými pomníčky na úpatí hory smrti – Eigeru – je skromný, nenápadný, ale na první pohled udržovaný ...
04.10.2018