Z Aniččina deníčku aneb Lajny na Islandu , Montana 5 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Z Aniččina deníčku aneb Lajny na Islandu
Zelené pustiny, mlžné hory, drolivé skály, led, rackové a holá pravda o první highline expedici na Islandu
 
 

Z Aniččina deníčku aneb Lajny na Islandu 

 
 
Jak to vzniklo? Sem tam zadávám do Googlu různá jména ve spojení se slovem „rocks“. Pak si prohlížím obrázky, co vylezou. A když někde vidím možnou highline,  pátrám, jak je to vysoké, jak je to od sebe daleko a jaká je to skála. A tak na mě v roce 2012 vyskočil obrázek Trolích skal. Nadchly mě a já založila složku „Highline Island“. Budete se mi možná smát, ale otevírala jsem tu složku ve dnech, kdy se na mě valila škola a práce. Pohled na ty skály mě naplňoval klidem. A myšlenka „Možná, někdy…“ mi vháněla krev do tváří. Trolí skály skýtaly možnost natáhnout čtyři nebo pět highline. Nejkrásnější z nich byla 100 až 120 metrů dlouhá. V té době takovou vzdálenost na highline přešli tak dva lidi na světě. Ale v roce 2013 už bylo vše jinak. Kila se začala chodit a jedni z prvních kilařů byli Danny a Peeto.
 
A tak jsme dali dohromady tým: Danny, Peeto, Voříšek, Luky a Anče. Na podzim 2013 jsme měli vymyšlený plán, záložní plán, nachystaný hrubý rozpočet a před námi bylo mnoho práce.
O silvestru si se mnou Voříšek ťukal se slovy: „Tak na ten Island, Aničko!“ V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý sci-fi. Ale půl roku nato byl náš dejvický byt plný cajků, báglů, lajnerů, jednoho psa a jednoho dokumentaristy, Honzy Šimánka z Hanibalu.
 
Highline kung-fu
 
 

3. 7. 2014

Odlet, kluci v rauši, já notně nevyspalá, kdekoliv si sednu, tam usnu. Podepsaly se na mně státnice, od kterých mě dělily jen tři dny a kupa práce. Praha–Mnichov–Hamburk –Reykjavík. Probouzím se před přistáním. Západ slunce, červánky a měkké bílé mraky. Klesáme. A ve mně hrkne. Šedá obloha, temné moře a černá nehostinná pevnina. Tak to je ten vysněný ostrov…
 

4. 7. 

Je dvacet minut po půlnoci. Z prťavého, narvaného letiště jedeme do půjčovny aut. A hned nastane první problém. Zdá se, že má snaha proniknout do rafinovaného systému limitů mé kreditky nebyla dostatečná. A druhý problém: auto, co jsme si zamluvili, nemají. Bohužel, k radosti všech mužů, nám budou muset na osm hodin půjčit Hummer. Peeto prvně řídí automat a prozpěvuje si něco jako: „D – dopředu, N – nejede, spojku nehledej a buď veselej!“
Ve tři ráno usínáme ve stanech za skautskou klubovnou. Ráno se setkáváme s Jonnym, naším islandským spojencem, kterého Danny sbalil někde na netu. Je super, furt se směje, dává nám rady všeho druhu a slibuje, že se šéfem dohodne highline na ledovci.
 
Následuje nákup, výměna auta, tetris. Jsme v tom Pathfinderu tak narvaný a zaskládaný věcma, že jediný, kdo vidí ven a může se hýbat, je řidič. Potom už se koupáme v termálním potoce a první pokus o lajnu je překažen super silným větrem.
O půlnoci (což se pozná tak, že jsou nechutně krásné červánky, které frčí až do půl čtvrté) jsme dorazili do Víku. Běžíme po pláži z černých oblázků k těm věžím. Proboha, jsou veliké! A tak krásné! Skáčeme radostí a výskáme: „Jooo! To bude lajnění!“ Zároveň cítíme respekt. Bude to fakt projekt!
 

5. 7. 

Obhlížíme okolí, sháníme člun. Luky s Voříškem objeví highline směr v horách nad Víkem. Peeto je při lezení na věžičku u kempu prvně (a zdaleka ne naposledy) poblit rackem.  
 
Lajna Ovčin v kaňonu Fjadrágljúfur
 
 

6. 7. 

Kluci hned ráno vyráží do hor na ten vyhlídnutý směr. Peeto a já pokračujeme v hledání indicií vedoucích ke člunu. Těch sto lidí, který žijou ve Víku, se asi včera v hospodě dohodlo, že číslo na šéfa záchranářů nám dají, až prokážeme severskou houževnatost a nezdolnost. No nic. V hledání budeme pokračovat zítra. 
První highline na Islandu se jmenuje „Fyrst“ 39/25 (fyrst znamená první po islandsku, jak rafinované!), je kotvena přírodně, za obhozy. Než ji všichni přejdeme, přijde chcanec.
 

7. 7. 

Po zdlouhavém pátrání po tom, kdo má přístup k tomu člunu, který je přes ulici, se dostaneme do hotelu Vík. Místní údržbář a šéf Vík rescue týmu nám řekne, ať přijdeme v šest k vodě, že čtyři z nás v pohodě sveze. Jupíjéj. Běžíme do kempu a balíme všechny věci, co budou potřeba na lezení a na připravení kotvení. Voříšek a já jedeme s foťáky nahoru na útes, abychom ten památný moment zaznamenali z výše. Hmm, to jsme ještě netušili, jak moc památný bude. 
Člun dorazí ke Trolům. Kluci vyskakují jeden po druhém. Peeto leze. Uhýbá racčím zvratkům a už obkročmo sedí na hřebínku. Dobírá kluky. Pak Peeto začne lézt na nejjižnější věž místo na tu prostřední. Hmm, oukej, asi chce omrknout i jiné možnosti. Od nás to vypadá jako ladivá plotna, páč Peeto postupuje dost pomalu. Ha, už je nahoře, jen si tam obkročmo sedne, ani nezvedne ruce a leze dolů. Všichni lezou dolů a jedou zpět. V kempu se setkáváme. 
Nejde to!!! 
 
„Do třetiny je to pevná skála a dál už jen hromada šutrů. Jako dal jsem si pár obhozů, ale kdybych šel, šly by taky. Hajlajn ani náhodou!“ řekl Peeto a šel se osprchovat. Korunu tomu nasadil ještě Luky: „Fuj, tohle už v životě nechci vidět! Fakt jsem se o Peeta bál.“ A to řekne kluk, který před rokem po dvanáctimetrovém pádu, při kterém si rozštípl patu, pronesl klidně něco jako: „Hmm, tu smyčku jsem založil pěkně, škoda, že se ten chyt urval, zrovna když jsem cvakal.“ Mé zklamání je přebito radostí, že se nikomu nic nestalo. Každý rozumný čtenář si v tuto chvíli řekne: „Proč si nezjistili, co je to za skálu?“ 
 
Protože to nešlo. Kontaktovali jsme dopředu majitele skal a ten řekl, že tam nikdy nikdo nelezl, ale ať to klidně zkusíme. Kontaktovali jsme záchranáře a lezeckou komunitu. Ti nejdřív říkali, že skály jsou nelezené, a pak zjistili, že tam někdo byl v roce 1920. Na místě nám hotelový recepční prozradil, že jeho taťka tam lezl pro vajíčka. Dalo by se také někoho poprosit, aby to omrknul před tím, než tam vyrazíme. Bohužel, tato varianta není funkční. To jsem si ověřila před rokem, kdy jsem pokukovala po highline oblastech v Asii. Jedna mi přišla obzvlášť vhodná. Ale od dvou zkušených lezců, kteří ji navštěvují, jsem se dozvěděla, že to asi nepůjde. Půl roku nato tam zahraniční slacklineři, napnuli super lajny…
 
Zklamání
 
 

8. 7. 

Předpověď na další dny vypadá bledě. Dáváme trikovku na pláži a pak šup do hor na nový směr, který jsme si vyhlídli včera (na budoucí „Takk Takk“ 51/20). Nahoru je to tak hoďka cesty, a než tam dojdeme, už prší. Luky s Dannym jdou po úzkém kluzkém hřebínku k věži. Peeto se pouští do vrtání. Déšť přitvrzuje, my se nevzdáváme. Navrtáme nakonec na obou stranách. Přichází vítr a naprostá mlha. Balíme to a jdeme dolů.
 

9. 7. 

Ráno je jakž takž. Rychle vyrážíme. Výšlap. Peeto s Dannym připravují tu jednapadesátku, co jsme včera vrtli. Luky, Voříšek a já vrtáme novou třiatřicítku hned vedle. Bezvětří a bezdeští vydrží asi deset minut. Ale my to chceme dneska napnout, ať se můžeme hnout dál. Přichází i kámoška mlha. A déšť sílí. Je to, asi jako by vám někdo furt lil vodu z kýblu na hlavu. Po pěti hodinách řekne Peeto, že už na to kašle. No není divu. Má už mírně nafialovělé rty, mlha je taková, že není vidět ani na konec té třicítky a přes vítr není slyšet vlastního slova. Luky mu pomůže stáhnout tu nepřešlou padesátku a jdou dolů. S Voříškem a Dannym hecneme alespoň přechody té krátké. Ale je to pěkně na prd, protože v rámci ušetření váhy jsme vzali ty nejlehčí lajny. Pírko je strašně statické a fakt bolí do něj padat. Danny to přechází ve fuseklích až na druhý pokus (pro ty, co nevědí, měsíc nato přešel 200 metrů). Po sedmi hodinách v dešti máme všechno mokré. 
 

10. 7. 

Ráno neprší. Sušíme, balíme. Jedeme do kaňonu Fjadrágljúfur. Ještě než naskáčeme do auta, už zase prší. Projdeme kaňon od shora dolů a najdeme jeden možný směr bez vrtání a bez lezení. Pak jedeme na místní pumpu, kde se v šesti hřejeme u jednoho kafe. Honza řekne, že musíme najít nějakou stodolu na spaní. Objedeme okolí a na třetí pokus najdeme slušný ovčín bez ovcí. 
 
Fyrst - první highline na Islandu
 
 

11. 7. 

Ráno Luky vystrčí hlavu tím prťavým otvorem pro ovce (žádný jiný stavba nemá) a vesele prohlásí: „Už neprší! …tolik.“ No je furt stejně. Ale to neva. Jdeme napínat. Během dvou hodin je lajna napnutá. Intenzita deště a větru se (jako vždy) stupňuje. Tedy s mírnými pauzami, ve kterých se asi bůh sychravosti nadechuje. Danny a Luky pochodí „Ovčí kaňon“ 46/30. My promrzneme a rozhodneme se, že chodit a sundávat budeme zítra. 
 

12. 7. 

„Už neprší! …tolik,“ hlásí Voříšek do lijáku bušícího na plechovou střechu a potutelně se usmívá. Balíme. Na lajně dáváme přechody a pokusy. Stahujeme nachcaný matroš a přihazujeme ho do auta k tomu, co je nachcaný už tři dny. Další zastávkou je Skaftafell. 
 
Jonny nás vezme do hnízda ledovcových průvodců. Jsou velmi milý, vítají nás s otevřenou náručí za bujarého zpěvu. Přidáváme se k párty. Arnar, šéf Skaftafelljokul glacier guides se se mnou začne hrozně kámošit, furt mi nosí piva a furt mi něco vypráví. Nechci ho urazit, a tak to do sebe klopím jak pravý Islanďan. Za dvě hodiny už jsem pěkně v ráži a Arnar na mě vybalí, že nás na ledovec nemůže vzít jen tak, že musíme zaplatit 20.000 ISK a jestli je to v poho. Snažím se počítat: 17 Kč je 100 ISK… ne tak jinak, dvacet tisíc děleno pěti… nic, v mé hlavě je vymyto. Smířím se s faktem, že to bude míň než dvacet tisíc českých a že to s klukama nějak dáme, a plácnem si.
 

13. 7. 

Ledovcová highline – kotvená za Abalakovy hodiny. Sraz s průvodci máme v poledne. Ráno nás budí sluníčko. Cože? Po čtyřech dnech deště, mlhy a neprostupného šedého poklopu nefouká a neprší. Vyházíme všechny ty zatuchlé promáčené věci z auta. Smrdí a kouří se z nich.
 
V jednu jsme na ledovci s půjčenými mačkami a třemi průvodci. Tom nasazuje na makitu asi půlmetrový vrták, Danny odkope vrchní vrstvu ledovcové tříště a už to tam pálí pod úhlem 60°. Naplňuje mě důvěrou, že vrták jde do ledu fakt ztuha, byť tlačen Tomovýma nabušenýma pazourama. Udělá si v ledu rysku a pálí to z druhé strany. Nápomocna je mu tyčka zastrčená v té první díře. „DrrrrChřpřtř“ – trefa. Tyčku ven, konec lana dovnitř a zkušeným pohybem dlouhým háčkem ho vytáhne na druhé straně. Stejným stylem udělá ještě dvoje hodiny tu a to samé na protější straně. Do hoďky je kotvení připraveno. Pak přichází na řadu tahání a jde jak po másle. Už stačí jen dotejpovat konec lajny. Vrhám se na to a mám obrovskou chuť chodit. Konečně lajna pod čtyřicet bez větru, mlhy, a dokonce i deště. Kluci jsou džentlmeni a nechají mě. Přejít tuhle krasotinku je zážitek. Drží mě jen voda, všechno je to jen voda. Slyším pokřupávání ledu, jak si lajna sedá, a všude kolem je modro, bílo a v dáli šedo. 
 
Jaj, to bylo krásné. Chodili jsme až do deště. V pět už po nás nebylo na ledovci ani stopy, zbylo jen šest děr a nová lajna „Ice Ice baby“ 32/30.  Ještě večer nás Jonny bere do největší lezecké oblasti Islandu Hnappavelir. Je to několik kilometrů stěn 15–40 m vysokých. Na Islandu je lezení teprve v začátcích, tak nám procházka po Jonnyho projektech zabrala asi hodinu. A opět se rozpršelo. Kluci jdou ještě vrtat, já se zavrtám do spacáku.
 

14. 7.  

Sluncééé, sušíme. A do toho napneme lajny „Perla oblasti“ 39/14 a „Viking“ 43/35. „Viking“ vede z věže, která byla kdysi ostrovem. Na ten ostrov připlul první viking a bůhví podle čeho určil, že ta pevnina, která se před ním rozpíná, mlékem a strdím oplývá. Během dne si Danny najde projekt „Kiesza“. 
 

15. 7. 

Déšť. Jediný, kdo vybíhá naprosto motivovaný ze spacáku, je Danny. Dopíná „Kieszu“ 87, kterou následně přejde i Peeto. Odpoledne ji stahujeme a balíme. Musíme ještě stihnout tu padesátku ve Víku. To by byla věčná škoda ji propást. Ještě večer jsme zpět u Trolích skal.
 

16. 7.  

Ráno je slušně. Ač jsme již notně unaveni, spěcháme nahoru. Napínání sviští jedna báseň. „Comeback“ 33/30 a „Takk Takk“ 51/20. Čekáme, že zase přijde nějaká smršť, ale bohové se nad námi ustrnuli a jen nám foukají do vlasů. No, foukají islandsky, takže mega. Ani tomu nemůžeme uvěřit, že se tyhle lajny nakonec podařily.
 

17. 7. 

Sušíme věci, protože jinak budeme mít ještě větší nadváhu než cestou sem. Následuje velké balení, přesun na trase Vík–Reykjavík, úklid auta, spěch na letiště, běh do letadla. A ahoj, země plná vody. Takk Takk tobě i tvému podnebí, které vás dokáže několik dní šlehat bičema deště, abyste pak z hloubi duše ocenili tříhodinový západ slunce.
 
Islandská půlnoc
 
 

A závěrem děkovačka 

Zaprvé z celého slacklinerského srdce děkuji týmu. Byli jste úžasní, silní a byla s vámi psina.
A znova zaprvé děkuji našim sponzorům, bez nich by to nešlo (a to nežertuji). Děkuji Karlu Janečkovi a firmám Hanibal, Adidas, Travellunch a dalším. A znova zaprvé děkuji všem, kteří nám pomohli materiálně – Kwjet zapůjčením drahých lajn, Jonnas půjčením vrtačky, Marťan zapůjčením skob a nějakých dalších hýblátek, Jáchym zapůjčením loďáku, resp. radou – Petru Topičovi, Dannyho strejdovi, Dustymu, Píďovi a mnoha dalším.
 
Děkuji také všem, co nám fandili.
 
A děkuji Montaně, že mi poskytla prostor vylít si srdíčko.
 
Vysvětlivky highline: „Takk Takk“ 51/20 (51 m dlouhá lajna a 20 m přímá hloubka pod lajnou, expozice se neuvádí).
 
Text: Anna Kuchařová
Foto: Jan Šimánek


Mohlo by vás zajímat

Projekt G4G
Montana 6/2013

Projekt G4G

Tři ženy, tři země, tři různé životní cesty – jedna vášeň…   Projekt G4G     Vše začalo před dvěma lety v Ostrově, ...
02.12.2013
Spárou za tátou
Montana 5/2013

Spárou za tátou

„Koukej na tu holku, ta jede! Ona snad vynechala kruh!“ překvapeně zvedá hlavu kolemjdoucí lezec ověšený smyčkami. Vidí jen svižnou růžovou tečku, ...
08.10.2013