Pohádková krása zimních Tater, Montana 6 / 2014

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater

 
Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách. 
Volné lezení v mém podání znamená nalehko a sólo. Mít lehký malý batůžek, trochu jídla a pití, lezecké pohorky, karimatku, spacák, žďárák na vícedenní přechody, někdy krátké desetimetrové lano a sedák, hůlky, v zimě mačky, cepín, a to je všechno. Ten volný spontánní pohyb, bez předem stanoveného plánu a jen s orientačním cílem, miluji. Kouzlo okamžiku a splývání se skálou. Lezení ve stupních dvě až tři naprosto uspokojí mé potřeby. Hlavně mít ten pocit, „držet skálu pevně v rukou“, Edlinger? Samozřejmě že to občas přepísknu a přesáhne to do čtvrtého a zřídka i pátého stupně. Takové lezení je něco, co mě nabíjí bez ohledu na obtížnost.
 
Prožívat hlubokou expozici pod nohama a přitom jistotu mnoha let skalního lezení. To mě vždy přivádí do extáze. A také mě přitahují vrcholy. Nestát na něm je pro mě jako nevylézt cestu, nedokončit dílo. Vrchol je pro mě prostě vrchol, cíl snažení, vrchol dne! Postupně v mých snech začaly převažovat Vysoké Tatry. Přece jen jsou blíž než Alpy. Mohu ve tři ráno vyjet a v sedm večer už sedět doma u společné večeře, jako bych nikde ani nebyl, a být nadnášen tím ohromným prožitkem v sobě. Bude mě živit až do dalšího výjezdu.
 
Čarovná západ slunce na cestě z Predné Bašty
 
Hory mě otužily a postupně naučily snášet větší a větší zimu. Až jsem nakonec našel odhodlání vstávat ve čtyři do dvanáctistupňového mrazu a šlapat pod stěny i v zimě. Abych mohl už za úsvitu zažívat ty nádherné pocity šplhání vzhůru a neskutečně barevné scény úsvitu. A nádherné pocity, kdy se prsty v prvních paprscích slunce začínají prohřívat. Úsvit a západ slunce jsou chvíle, pro které stojí za to šplhat na vrchol. Vždycky doslova běžím pod skálu a nemohu se dočkat, až ji budu zase držet pevně v rukou. V té chvíli se do mě vlije nová energie a mohu znovu začít z plných sil. Mám rád, když stojím na vrcholu už v osm devět ráno a mám před sebou ještě celý den. Mohu stihnout další štít v jiném údolí anebo přelézt celý hřeben s několika dalšími vrcholy. Přelézání hřebenů přes všechny ty věže a věžičky se stalo mým novým lákadlem, novým cílem. Postupně jsem během roku přelezl všechny pro mě významné hřebeny, masivy a hlavně štíty. Nejvíc určitě vzpomínám na ten Gerlachovský, od Kotle až po Lučivianskou lávku, i když nejdobrodružnější byl ten z Lomnického štítu až na Baranie rohy. Slézání do Baranieho sedla byla velká třešnička na dortu. Jak člověk ty Tatry ještě neznal, tak byl dost šokovaný, když se najednou díval pod sebe do převisu. Kouzlo hřebenů spočívá v tom, že schůdná cesta se nakonec vždycky objeví, i když to tentokrát bylo za čtyři. Vyvěsit se na madlech do mírně převislé stěny v opravdu hodně nevrlé expozici je silným zážitkem. Dech se samovolně prohloubí. 
 
Pak přišla zima a zjistil jsem, že to zase jde. Že je to možná ještě krásnější než v létě. Poprvé začala být zima krátká. Dlouhé čekání na to, až roztaje sníh, skončilo. Objevuji krásu výstupu na Ganek přes Rumanovy terasy a od Gankovy štrbiny. Krásné lezení po zmrzlé a zasněžené skále do dvojky. Zkušenosti stoupají a začínám přidávat. Hřeben Solisk od Predného Soliska za dvě až tři po zaledněné a zasněžené skále, ještě k tomu v mlze, to je úplně jiná obtížnost a zcela nová kapitola mého lezení. Nikdy jsem v zimě mimo skalky nelezl. Musím si zvyknout na to, že hroty maček skřípající o šikmou hladkou skálu drží i mimo viditelné stupy. A musím věřit cepínu zaseknutému do ledu anebo zaháknutému za chyt, který není vidět – to byly moje nové objevy a pocity. Nejvýraznější severovýchodní žlab na Ostrou vežu bych raději ani nevzpomínal. Pustil jsem se do něho jen proto, že jsme tentokrát byli dva. Jenomže kamarád nástup nepřelezl a vrátit se bylo stejně riskantní jako pokračovat nahoru. Tak jsem pokračoval, i když to dost často překračovalo trojkové lezení, hranice toho, co chci lézt. Čtyřka to byla minimálně. V malém převisu jsem si pro jistotu v ledu vysekal lištu na prsty. Přece jenom jim ještě věřím víc než cepínu a krok bylo třeba udělat na sto procent. Ta radost, když jsem se konečně objevil ve vysněženém žlábku nad převisy, ta se jinak ani nedá zažít. 
 
Stoupání ke sjezdu Štrbského štítu
 
Brzy mi učaroval Gerlach. Nechápal jsem v Krčmářově žlabu, že to někdo může sjet na lyžích! Nejkrásnější výstup byl ovšem Tatarkovou ferratou do Tetmajerova sedla, pak na Zadní Gerlach a hřebenem, Martínkou, na Gerlach. Po zamrzlé skále to bylo opravdu vydatné lezení. A ferrata v Tatrách, že… Už jenom najít nástup je vrcholný výkon a potom vůbec dolézt k prvnímu řetězu. Pak následuje krásné lezené pár metrů po kramlích a zase nezajištěné zasněžené šikmé skály, než se objeví další krátký řetěz. Poté přichází čistá otročina ve žlabu až na vrchol Zadního Gerlachu. I když je všude málo sněhu, tak ve žlabu ho je nafoukaného přes metr. Zapíchnout cepín a hůlku, přitáhnout se, dva kroky a opět zapíchnout cepín až po ostří. Nekonečné martyrium. Ale ta odměna a slast na vrcholu! A pak lezení na Gerlach. Najít správný směr v rokli a pěkně exponovaný a dlouhý závěr hřebene. Bylo to poctivé lezení v trojce. Avšak bylo to ještě málo proti Ľadovému štítu. Severovýchodní hřeben přes Ľadovou priehybu se ukázal jako naprostá delikatesa. Tak ostrý hřeben střechy jsem ještě nezažil. Naváté převěje a po tom sněhovém hřebínku kráčej. Byla ve mně malá dušička, zato sníh se ukázal pevný a hutný. Užíval jsem si tu krásu hloubky na obě strany a rozkoš jít po špičce sněhové střechy.
 
Ráno nad Teryho chatou, pod Ladovým štítem
 
Na Ľadovém koni to byla už opravdu zábava, ačkoli jsem se vůbec nesmál! Odmetat sníh, nahmatat hřbet skály a vyškrábat se do sedla. Přitom pod oběma nohama hluboké prázdno. Za koněm přímo položeným hřebenem vzhůru. Lezení do dvojky, ale jaké! Deset centimetrů zmrzlého sněhu na ukloněné skále hrozilo ujet a chyty člověk neviděl. Rychle přeběhnout. A ten vrchol. Zimní království. Naprostá samota. Lidi na těch štítech potkávám jen výjimečně. Jen na Gerlachu, to je samozřejmé, ale také ne vždy. Pak na ledech pod Slavkovským a dvojici na Ganeku, jinak nikde nikdo. Všude sám nebo sami! Z panenského Ľadového štítu pozoruji, jak  Gerlach s ostrůvky Bradavicí, Kupolou a Východní Vysokou osamoceně vystupuje z oceánu mlhy a vzadu ještě droboučké „véčko“ Vysoké, jinak jen bílé načechrané vlny moře. To je ohromující zážitek! 
 
Tak obtížně to jde nahoru, když dolů to člověk seběhne po sněhu do půl hodiny. Tentokrát už na mě na úpatí čekají lyže. Hodinový sjezd až na Zamkovského chatu po bílých panenských pláních, to je óda na radost. V lednu jsem nepotkal žádnou stopu jiného skialpinisty. Ani tady, ani v Mlynické, která byla nejlíp vysněžená. Určitě tu někdo byl, ale už je to zaváté. Lidé si myslí, že v Tatrách sníh není, protože do dvou tisíc je ho jen málo, ale nad Teryho chatou je ho hromada. Stejně asi okolo Zbojnické a v Mlynické dolině, kterou jsem si opravdu užíval ze Štrbského štítu a zpod Satana. Jak pokračovat dál? Další výzvy čekají. Vyběhl jsem oba žlaby z doliny Pěti spišských ples na osamělé Pyšné štíty. Slézat levý přímo zpod Malého Pyšného přes tři prahy je docela výkon. Dost těžké, tedy asi také za dvě, spíš dvě plus. Pustit se za Loktibradou přes metrovou převěj byl adrenalinový zážitek, ale vše dobře drželo. Dvojkové lezení po zamrzlé a zasněžené skále na Pyšný je něco, co mě dostává do varu, nepotřebuji nic těžšího. Krásná rozmanitost a členitost a bohaté výhledy. Naučit se v tom mraze ještě pobývat ve stanu, vylézt do zmrzlých bot, navařit čaj, kaši a bude vyhráno!
 
Tatranská odysea pokračuje. Nemá naštěstí konce. Možností je tolik na tak malém prostoru, že se nedají vyčerpat. Je třeba oprášit klasické výstupy s visačkou „velkolepé“ jako Paryského traverz Gerlachu a Lomnický štít přes Německý žebřík a Měděné lávky a vychutnávat si ten volný pohyb ve velkých horách. Jako jsem si vychutnával lezení ve velké vichřici a mlze na Prostredný hrot přes Dubského lávku a obě Žlté veže. V takovém počasí to je úplně jiný rozměr, a když se na chvíli roztáhne obloha, tak člověk téměř brečí dojetím! Na Javorový štít mě provázelo totální slunce, ale vichřice taková, že jsem si musel občas lehnout, aby mě to nepřehodilo do Javorové doliny. Takového vrcholu si člověk váží, má to úplně jiný rozměr než v pohodovém počasí. Nebo Květnicová rokle na Bradavicu a exponovaný traverz stěnou do sedla Bradavic od Westerova štítu. To jsou všechno mimořádné zážitky, které člověk má tady blízko, na dosah. Jenom se rozhodnout a vyrazit. 
 
Mimo hlavní centra leze v Tatrách vážně málo lidí. Pro mě ale tří- čtyřhodinový nástup i sestup je něco, co dává výstupu hodnotu, co dává prožitkům další rozměr. Zvlášť když člověk vystoupá zlitý potem nad poslední skalní prahy a kruh bílých štítů se uzavře. Nic víc než hory a skály už nevidí. Pro to stojí za to trpět a milovat. Milovat hory! A Hory tu lásku vracejí dvojnásob.
 
Text a foto: Rostislav Tomanec
 

Deset otázek pro Zica

 
Rosťa na Gerlachovském štítu, při své první zimní návštěvě Tater
 
Kdyby tě unesli mimozemšťani, jak by ses na vzdálené planetě představil? 
„Abadžikra!“ bych zařval a všechno by jim bylo jasné! Ta jejich planeta, kde žijí, se totiž jmenuje „Vovišňovom, Abadžikra!“ a kdysi dávno mě tam unesli a vůbec se mi nechtělo domů! Oni jsou tam rozlezlí po stropě jeskyně jako pavouci a přesně tohle mě učili! Krásné vzpomínky.
 
Co ti lezení dalo a vzalo? 
Všechno! Všechno mi dalo! Začal jsem být víc sám sebou, tím, čím uvnitř jsem. Spojil jsem se víc se svou vnitřní sílou a dovolil si naplno žít to, co žít chci. Nastartovalo to mou odvahu jít dál za svým vnitřním snem i v jiných oblastech života. A připravilo na to hlavní – MEDITACI a cestu k sobě! Byl to ten první balvan, první velký schod, na který bylo třeba vylézt, aby se můj život naplno rozběhl, se vším, co následovalo. 
 
Kdybys v životě nelezl, co jiného bys dělal? 
Kdyby neexistuje, nemám ty hypotézy rád, je tu jen přítomnost. Naše vnitřní inteligence je dost mocná na to, aby nás včas navedla na naši cestu! Není třeba se bát, že něco neobjevíme, spíše zůstává na nás, co s tím dokážeme udělat. To je naše možnost – rozvíjet se, rozvíjet své vnitřní schopnosti navenek!
 
Co už máš všechno za sebou a co si myslíš, že tě ještě čeká? 
Mnoho jsem prožil, poznal, pochopil. Jsem velmi vděčný a spokojený s tím, co jsem našel a jak žiju, ale všechno mám ještě před sebou! Každé poznání mě posouvá na nový začátek. Pořád jsem na začátku, jen v zajímavějším, ale i členitějším terénu. Pořád se učím nové věci a pořád se dívám z té přítomnosti dopředu, co se chci ještě naučit, i v lezení. Baví mě to, baví mě život, a to mi dává energii!
 
Kdy a kde ses při lezení nejvíce bál? 
Nejvíc se bojím vždycky o svou ženu. Pokaždé ji někam vytáhnu, a potom trnu, jak si s tím poradí, není to vždy zajištěné…! O sebe jsem se nikdy tak nebál jako o druhého.  Ale před týdnem (tedy v říjnu) jsem se dost vybál. Lezl jsem žlabem na Kriváň od Zeleného plesa, tak I+ za sucha. Jenže začalo sněžit, musel jsem odhrabávat mokrý sníh ze skály, abych našel chyty a stupy, po skále tekla voda, navíc se stmívalo.. No… paráda, co víc si přát, že? Ta radost a pocit štěstí na vrcholu!
 
Živil ses někdy prací na laně? 
Pořád se tím z větší části živím a baví mě to. Baví mě výzvy. Dnes jsem si dobře zabouldroval nad žebříkem na jednom domě… Přes den někde na střeše a večer terapie a konzultace. Krásně se to doplňuje.
 
Věděl bys bez přípravy, kolik je 7a anebo třeba VIIb ve stupnici UIAA? 
Ještě věděl, i když už to nelezu. Baví mě to tak do trojky a bez lana…
 
Co by sis s sebou vzal na pustý ostrov? 
Ferratového průvodce, Montanu a svoji ženu!
 
Jaká byla tvoje nejoblíbenější pohádková postavička v dětství? 
Indiáni! Měl jsem radši reálné příběhy z jejich historie, to byly moje pohádky. Karla Maye jsem nevzal do ruky… Miloval a hltal jsem Alberta Vojtěcha Friče, ale také Stingla. Geronimo, Tecumseh a Karaí Pukú, to byly moje vzory, chtěl jsem být jako oni. Půl dne nosit doušek vody v puse bez polknutí, plížit se někde v noci na tajná místa… to jsem obdivoval a trénoval.
 
Je nějaká otázka, u níž doufáš, že ti ji nikdo nikdy nepoloží? 
Nemám takových otázek, jsem naprosto otevřený. Nemám rád ty hry na ego, něco si tam hýčkat! Jsem, který jsem. Není co skrývat. V podvědomí o sobě všichni všechno víme a reagujeme na to! Tak bacha na ty lži druhým, hlavně v partnerství!!!
 
Zdravím všechny ze srdce! 
 
Rosti Tomance se ptala redakce časopisu Montana
 

Mohlo by vás zajímat

Ferratové perly rakouských Alp očima RT
Montana 4/2013

Ferratové perly rakouských Alp očima RT

Ferratové perly rakouských Alp očima Rosti Tomance   Po roce jsme zkušenější a už víme, jak si naplánovat týdenní výlet, ...
09.08.2013
Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat
Montana 3/2014

Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat

... A přišlo září a s ním odjezd, na který jsem se tolik těšil a také se ho trochu bál. Neboť žena musela pracovat a já jsem se rozhodl ...
11.06.2014
Sasha DiGiulian v Súľově
Montana 3/2015

Sasha DiGiulian v Súľově

Sasha DiGiulian v Súľově V půlce března je atmosféra pod Věží nad ohništěm jako před třiceti lety. Do korun stromů bez listí stoupá dým z ohniště, ...
11.06.2015
Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance
Montana 2/2016

Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance

Kouzlo skialpinismu Už i moje žena propadla kouzlu šlapat na pásech do svahu a prolévat pot pro krátký sjezd a prchavý okamžik na vrcholu. A to je co říci! ...
07.04.2016