THC:Turkish Highline Carnival, Montana 2 / 2015

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
THC:Turkish Highline Carnival

THC

Turkish Highline Carnival

 
Kdesi na jihu Turecka, v zemi kebabu a tureckého záchodu, se u malého městečka Geyikbayiri sešla banda šílenců z celého světa, kteří rádi chodí po špagátech a lezou po stěnách, zkrátka provádějí takové nesmysly. Letos v únoru se totiž konal highline karneval a ve skalách bylo veselo.
 
Geyikbayiri se nalézá 25 km od přímořské metropole Antalya a už dávno není tou panenskou sportovní oblastí jako dříve, ačkoliv lezeckých možností je tu pořád dost. Dnes je to jedna z nejvyhlášenějších lezeckých oblastí od krasu na východ, kam od podzimu do jara zavítá tisíce lezců z celého světa. Loňský podzim dokonce hostila kočovný Petzl RocTrip. Kilometry pásů oranžových vápencových skal byly dlouho lezečkou netknuté, protože lezení nemá v Turecku dlouhou tradici, ale okolo roku 2000 se tu začalo řádit a dnes je tu zhruba tisíc cest. Mezitím tu vznikly čtyři lezecké kempy, přičemž centrum dění bývá v kempu Jo.Si.
 
To, ale i ostatní stojí za to. A co víc, posledních několik let se tu nevrtají už jen lezecké směry, nýbrž i ty highlinové. To začalo, když sem přijel navrtat první lajny lezec-slackliner Rafael Thomeie s přítelkyní Allison Deriot, kteří kočují po evropských skalách ve své dodávce a na cestě se živí pletením kulichů. Jsem si jistý, že tohoto usměvavého chlapíka hodně z vás už na svých cestách potkalo, a jestli ještě ne, tak poznávacím znamením je teď mimino v bílém fiatu. Právě jeho napadlo zorganizovat tady highlinovou sešlost. A nakonec z toho byl karneval, který se letos konal již potřetí. V slacklinovém světě se stal zahajovací akcí roku, při níž se všichni navléknou do kostýmu, běhají po highlinách, lezou po skalách a mají tak další důvod se opít. Večer u piva se konzultují nové techniky kotvení a napínání lan, zkoumají se a obdivují novinky ve vybavení. Když je těch piv víc, dojde i na diskusi o cenách na burze, stagnující evropské ekonomice a inflaci.
 
Česká včelka Terka
 
Poučen chybami z loňska a dobrou předpovědí počasí jsem si sbalil opalovací krém a zbytečné oblečení nechal doma. Chyba, kamaráde, chyba. Letos se totiž v Evropě ochladilo a Turecko zřejmě kvůli zájmu o vstup do EU nechtělo vybočovat a hned první den na místě sněžilo a vrcholky hor okolo nás zůstaly po zbytek pobytu pokryté sněhem. Za celý týden nás čekaly tři opravdu slunečné dny, kdy všichni (bohužel ne všechny) chytali bronz i nahoře bez. Jinak většinu času bylo pod mrakem, a kdo bral péřovku, nelitoval (já si ji samozřejmě nevzal). Večer jsme málem hráli hokej na zmrzlých kalužích a ve stanu jsem kompenzoval nedostatek dutého vlákna v mém cyklo-super-light spacáku tulením. Avšak se zimou přichází tření, a to se líbilo všem těm, kteří lezli cesty, kde se ničím než třením moc neleze. 
 
Ale ani počasí, ani nedostatek měkkých drog nemohly zkazit všeobecnou atmosféru, koneckonců, zahřát jsme se mohli na lajně. A že bylo z čeho vybírat. Jednadvacet highline různých délek od 18 do 105 metrů v pěti sektorech. Po otevírací karneval party v Rido kempu se chodilo na lajnách i v kostýmech, a to jsem čuměl „jak malej Jarda“ . To si takhle člověk leze, ladí a drtí chyty, a najednou jde vedle něj ve vzduchu obří banán. Kromě chutného ovoce jsme měli i pestrý výběr ze zvěřiny. Tu a tam zebra, gorila, včelka, motýl a taky tradiční turecké a bavorské kroje v doprovodu superhrdiny Flashe, který běhal pro pivo až neuvěřitelně rychle a často. Dokud neuvidíš, neuvěříš, co všechno umí balancovat na špagátě.
 
Každopádně bylo letos vidět, kam se trendy posunují. Rok od roku jsme všichni línější a méně lajny napínáme, takže jsou povolenější. Prostě se začal dávat větší průvěs a stala se z toho nová móda. Nějak tak to bylo i v sektoru velkých lajn, kde bylo 50, 80 a 105 metrů. Ta "stovka" měla asi dvanáct metrů průvěs, takže když jsem na to nasedl, tak jsem málem skončil uprostřed. Ale i mně to takhle vyhovuje a povedlo se mi ji přeběhnout na onsight. Letos už jsem nebyl jediný, kdo ji přešel, a s radostí jsem pozoroval, jak se všichni výkonnostně posouvají.
 
A co se mi líbilo snad ještě víc, bylo pozorovat, jak přibývá odvážných holek highlinerek. Holky do toho teď pěkně šlapou a nebojí se ani modřin, které často mají na stehnech od chytání lajny při pádu. Ty modřiny bolí a vypadají morbidně, ale ony si narovnají podprsenku, prohrábnou vlasy a jdou do toho zase, no prostě paráda. Skoro bych o tom mohl natočit Padesát odstínů modři. A úžasný je, že takhle to chodí i u nás. Takže, holky, jen tak dál!
 
Jelikož je pro mě slackline neoddělitelná součást lezení, tak jsem tomu dal nějaký ten trénink a pro Turecko jsem si vytyčil cíl 7b. Ale protože slunce moc pálilo, lezky měly díru, ptáci moc zpívali a Saturn byl ve špatné poloze, tak jsem vždy vypadl u předposlední presky. No nevadí, začnu žrát bobule, víc chodit na překližku a ono to nějak půjde. Naštěstí jsem měl komu brečet na rameni, protože tam se mnou bylo dalších šest Čechů a jedna pohledná Slovenka. Zkrátka jen ti nejpovolanější z Prahy, Labáku, Krasu a Fatry. Statečně jsme hájili barvy Československa, a to jak na skalách, tak i v kuchyni, kde když se sešlo francouzské gastronomické komando, bylo těžké vybojovat jakoukoliv pokličku, občas na to ani moje francouzština nestačila.
 
I přes takto závažné mezinárodní problémy byli všichni jako vždy velice otevření a přátelští. Odhadem přijelo asi tři sta highlinerů z pětadvaceti zemí světa, což mi přijde jako neuvěřitelný mix kultur a jazyků. Asi by se na to dala vymyslet spousta super vtipů typu: Baví se Gruzínec, Filipínec, Australan, Izraelec, Íránec, Španěl, Ital, Čech a Němec v hospodě… A v momentě, kdy si Izraelci a Íránci udělali společnou večeři, jsem se zaradoval nad tím, jak krásný ty naše outdoorový sporty jsou, když posílají do háje mezinárodní konflikty. 
 
Suma sumárum se akce velice povedla, s čistým svědomím to můžu říct i za ostatní. Spousta zážitků, zase o něco víc jmen k zapamatování, což začíná být bez jmenovek nadlidský úkol, a závěrečná party. Ta byla třešničkou na dortu. Nikomu se nic nestalo, a hlavně jsem se trochu opálil. Pak ukápla sentimentální, melancholická slza a jeli jsme domů.
 

Lézt, či těžit, to je oč tu běží

 
Průběh karnevalu trochu narušila zpráva o tom, že skály v Geyikbayiri jsou v ohrožení. Dne 4. 12. 2014 bylo totiž vydáno povolení k těžebnímu průzkumu přímo v hlavních sektorech oblasti. Povolení bylo vydáno ministerstvem energie a přírodních zdrojů a prezidentem pro těžební záležitosti. Asi připluli kapříci. To rozpoutalo zděšení mezi místními lezci i obyvateli. Hned sepsali internetovou petici, která měla v době karnevalu patnáct tisíc podpisů, a konalo se i protestní shromáždění u hlavního sektoru Sarkit. Na shromáždění přišlo asi sedm set lidí, přičemž dav se skládal z místního obyvatelstva, lezců, slacklinerů, cyklistů, motorkářů a dalších lidí, kteří stojí o zachování oblasti.
 
Byla přizvána televize a místní zastupitelé, aby se ukázalo, že tato přírodní rezervace je hojně využívána ke sportovním i turistickým aktivitám, a to i v zimě, kdy je jinak v Turecku turistický ruch minimální. Ačkoliv se zpráva objevila i ve světových outdoorových médiích a internetovou petici podepisují lidé z celého světa, nepřipadá mi, že by této záležitosti byla věnována dostatečná pozornost. Místní lezci budou dále pokračovat v jednáních a aktivitách proti těžbě, ale potřebují i nadále podpisy, a proto si, prosím, najděte petici na www.change.org a dejte mocným našeho světa najevo, že tohle se prostě nedělá, když už je to maminka neneučila.
 
 
Save Geyikbayiri - protestní nápis na skále
 

Informace o oblasti

 
Geyikbayiri leží asi 25 km západně od přímořské metropole Antalya a letiště je od něj vzdáleno 45 km. Dá se jet autobusem, ale ne přímo ani moc často. Lepší je jet na západ  Antalye autobusem a pak stopovat. Místní lidé jsou přátelští a stopaře berou. Nejjednodušší doprava ke skalám je transport od místních kempů, který bývá za 10 euro na osobu. Útočiště pak skýtá několik lezeckých kempů s cenovou relací 5-6 euro za noc.
 
Standardem jsou sprchy, teplá voda, kuchyňka, wi-fi. Pokud chcete být v centru dění, tak běžte do Josita, jestli radši hledáte klid, tak jsou lepší volbou Rido nebo Climber’s garden. V kempech se vaří (za německé ceny) a u hlavních sektorů je i bistro s tradiční plněnou plackou Gözleme a čajem. Letos vyšel i nový průvodce. K dostání je v kempu za 28 euro a obsahuje i další blízké oblasti jako Olympos a Citdibi, a dokonce i pár highline. Určitě stojí za to navštívit nedělní trhy v nedaleké vesnici Çakilar. Prodává se tam zelenina, ovoce, luštěniny, sýry, koření a spousta dalšího za super ceny a prodavači jsou vesměs poctiví. Nechybí ani malé restaurace s tradičními snídaněmi a pokrmy. Občas je dobré držet se dál od divokých psů a špatně upraveného masa, ale větší nebezpečí vám v těchto končinách asi nehrozí.
 
text: Danny Menšík
foto: Soňa Majeríková, Nir Avneyon (AntiGravity Photography)
 
Úvodní foto: Nicolas Manthos jako Zebra


Mohlo by vás zajímat

Vzdušný balanc nad Fiammou
Montana 2/2012

Vzdušný balanc nad Fiammou

Vzdušný balanc nad Fiammou   Začátkem října jsem se s 3 kamarády vydal na lezecký výlet do Itálie. Dva z nich jezdí do oblasti ...
04.04.2012
S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana
Montana 6/2012

S highlajnou do neznáma: Cima Tresciana

Půl roku od naší první highlinové výpravy do Alp jsme se vydali na další průzkum terénu. S Markem a Ančou, oběma zkušenými highlinery ...
05.12.2012
Projekt G4G
Montana 6/2013

Projekt G4G

Tři ženy, tři země, tři různé životní cesty – jedna vášeň…   Projekt G4G     Vše začalo před dvěma lety v Ostrově, ...
02.12.2013