Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu, Montana 5 / 2015

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu

Emil Zsigmondy: Osud svěřil ztrouchnivělému lanu

Mezi horolezci patřilo Emilu Zsigmondymu místo v kategorii, do které byl zařazen jako hrdina bez horského vůdce. Do této skupiny patřili tehdy všichni ti, jež nevyužívali služeb, které nabízeli místní horalé – doprovod mnohdy bohatého klienta k vytouženým metám v horách. Emil ani jeho přátelé však neodmítali tyto služby z hrdosti nebo z nadřazenosti, ale v partě, ke které Emil patřil, se snažili hledat ne zrovna vyšlapané cestičky. To mnohdy nebylo v souladu se zvyky místních horalů, kteří dbali na bezpečnost svých klientů a nabízeli osvědčené túry.  
Rakouský historik par excellence Fritz Schmitt (zemřel v roce 1981) napsal: „Jako patnáctiletý kluk jsem začal objevovat svět dospělých a měl to štěstí, že se mi do rukou dostala kniha od Emila Zsigmondyho, kde uvádí rady pro začínající horolezce. Jeho charismatická tvář a dřevorytová grafika znázorňující tehdejší horolezeckou výzbroj mě tak okouzlily, že jsem prodal to nejcennější, co jsem vlastnil – album se známkami – a zakoupil si první horolezecké lano. Knihu jsem hltal jako moji vrstevníci kovbojky nebo detektivky. Byl to on, kdo nastartoval moji romantickou duši a přivedl mne k lásce k horám, která vydržela po celý život.“  Pan Fritz Schmitt nebyl určitě první ani poslední, koho upoutala Emilova působivá horolezecká příručka, vykreslující a vystihující pionýrskou dobu vnímání hor. Stala se pro ně srdeční záležitostí.
Emilův otec se narodil a delší čas žil v tehdy maďarské Bratislavě, kde se seznámil a později oženil s čistokrevnou Maďarkou, slečnou Szakmaryovou z Martonvásáru. Zde měl poměrně dobře zavedenou a také dobře prosperující lékařskou praxi. Není známo, jaké podněty ho vedly k přestěhování se do hlavního města monarchie. Jednou z možností je dědictví, které získala jeho manželka po zemřelém strýci. Dům a nějaké polnosti kolem Vídně. I zde se Emilovu otci dařilo s lékařskou praxí. Do této dobře finančně zabezpečené rodiny se narodili čtyři chlapci. Emil, Otto, Richard a Karl. Otto i Emil se rozhodli po otcově vzoru pro lékařskou dráhu. Stali se z nich také nerozluční parťáci při mnoha horských túrách a výstupech. Do této sehrané dvojice posléze zapadl o nic méně slavný a legendární Ludwig Purtscheller a jiné osobnosti rakouského horolezectví. 
 
 
V roce 1879 se přihlásil na prestižní gymnázium v Rossaueru a vystudoval s vyznamenáním.  V rodině se bralo jako samozřejmost, že bude studovat medicínu. Musel však narukovat. V letech 1883–84 působil jako voják a poté promoval jako doktor všeobecné medicíny. Přes své mládí a ještě teplý diplom byl zván do mnoha měst v monarchii, ale i jiných měst za hranice státu k těžkým operacím a chirurgickým zákrokům jako už uznávaná kapacita. Promoci ukončil téměř současně s vojenskou službou. Podle jeho slov byla vojenská služba nejlepší školou pro život. Vystudoval současně s praxí. Závratná lékařská kariéra mladého chlapce. 
 
Do hor se podíval poprvé se svým starším bratrem Ottou ve třinácti letech a ihned ho očarovaly. Nebyla to sice horstva, kde se dal pít adrenalin po doušcích, ale Sokolí stěna u Michelsdorfu. Od té doby si Emil začal psát deník. Zapsal si: „Stáli jsme s bratrem nerozhodní pod Sokolí skálou. Vzhlížel jsem k němu jako k autoritě a očekával povel: jdeme! Nic takového však nepřicházelo. Dívali jsme se jeden druhému do tváře a snažili se přečíst a také potlačit emoce. Potom přece jen Otto rozhodl. Začal kontrolovat výstroj a mě poslal rekognoskovat stěnu. Kontrolovat výstroj bylo zbytečné. Stejně by nás případná chyba neodradila od lezení. Odkrokovali jsme lano, dotáhli šrouby na cepínu a kladívku a konečně přišel ten rozhodný povel – jdeme! Po zpětné analýze naší cesty jsem si uvědomil, jakému nebezpečí jsme se vystavovali při našich technických chybách. O výstroji raději nemluvím.“ O dva roky později ohlásili prvovýstup na Reisseck (2.997 m, v srdci Korutan). „Dne 6. září 1876 jsme vyrazili z Millstattu. Byli jsme celkově 22 hodin na nohou. Distanc naší cesty byla 68 kilometrů a převýšení 2.600 metrů.“ Do třítisícovky moc nescházelo, ale ta přišla na řadu až o tři roky později. Hochalmspitze, 3.360 m vysoká žulová hora ve Vysokých Taurách jihovýchodně od Grossglockneru (jako prvovýstupci se uvádí trojice Josef Moritz, Andreas Puchler a Jakob Haman, roku 1855, ale také Paul Grohmann z roku 1859). Emil píše v deníku: „Pod kopcem čistá rutina, kontrola lana, cepínu a kladívka. Omotal jsem si lano kolem hrudníku. Výstup samotný nebyl nijak těžký. Hodně nás trápila zima a nejistota, zda lezeme správně, ale naše rekognoskace výstupu byla správná a naše oblečení přiměřené.“ Jsou to slova patnáctiletého chlapce, ale v horolezeckých kruzích už uznávaného horala. 
V deštivém létě 1879 to na nějaké excelentní lezení nevypadalo. V horských chatách seděli rozmrzelí horalé i turisti a nedočkavě vyhlíželi, kdy se počasí smiluje a vysvitne na nějaký ten den zase sluníčko. Také parta kolem bratří Emila a Otty, Alfred Böhm a Ferdinand Löwe z Prahy, nervózně přešlapovali. Rozhodli se věnovat trošku víc času opravě výstroje a výzbroje. Alfred zjistil, že mu odpadává podrážka na jeho turisticko-horalské obuvi, a tak ji svěřil k opravě místnímu ševci. Jinak naznali, že je vše jako obvykle v pořádku. Několik let staré a unavené lano, cepíny, karabiny a jinou výzbroj seznali jako vyhovující.   
 
Rakouský Alpský magazín z roku 1885
 
Poté se přiblížili co nejblíže k hoře. Pořád pršelo a zbytek noci přežili ve stohu.  Ve čtyři hodiny zatroubil Otto k útoku. Čekal je náročný a nebezpečný výstup mokrou skálou, místy i zledovatělou. Otto lezl první. Čekala je asi 300 metrů vysoká, kolmá stěna. Byli na ni celkem připraveni, ale zastaralá výzbroj jim nedodávala klidu. Po kolikáté už takto riskovali? Konečně v 17.45 dosáhlo celé družstvo vrcholu. Dovolili si jen krátký odpočinek, postavili asi metr vysokého mužíka a Emil zanechal v medicinské lahvičce vzkaz. Sestup nebyl méně tvrdý než výstup. Byla už noc a neobešli se bez bivaku. Emil s bratrem se podělili o jeden zimní kabát, pod kterým se k sobě choulili. Ráno byl kabát tak ztuhlý mrazem, že když ho shodili dolů ze skály, měli obavu, že se zlomí. Bivak byl pro všechny tak těsný, že se po probuzení nemohli ani pořádně rozhýbat a jeden druhému masírovali končetiny, aby se mohli vůbec pohnout. Emil později přiznal, že větší zimu v životě neprožil. S ranním úsvitem stáli konečně na pevné zemi. Jaké překvapení prožil místní lovec, když uviděl tančící a křepčící mladíky! Nevěřícně na ně zíral. Očekával by spíše lesní víly než toto zjevení. Teprve pohled  dalekohledem na vrchol hory a na postaveného mužíka na něm ho přesvědčil o pravdivosti vyprávění, že se chlapci právě vracejí z úspěšného výstupu. Pálenka přišla všem vhod a nakonec byl lovec rád, že byl první, kdo se dozvěděl o jejich úspěchu, a dokázal to v hostinci náležitě přibarvit. Vrchol se také od té doby nazývá Zsigmondyspitze. Později udělala tato parta ještě několik prvovýstupů v této oblasti, ale už bez obou bratrů Zsigmondyů, pod vedením Ludviga Purtschellera.    
 
Dobová horská výzbroj
 
V roce 1884 se potýkali v Dolomitech s vrcholky i s nepřízní počasí. Obzvláště nebezpečný výstup okomentoval jejich parťák na laně Kochlin: „Lezl tam, kde se dalo říci, těžší už to nemůže být, bylo velmi obtížné ho následovat.“ Plným právem pak pojmenovali jeden nebezpečný úsek na Grosse Zinne, který Emil bravurně přelezl, Zsigmondyho komín.
Pak přišel ten osudný okamžik. Tolikrát prověřené a milované lano selhalo v ten nejméně vhodný okamžik. Jižní stěna Meije v Dauphinských Alpách jim nedala již delší dobu spát. Nápad uskutečnit tento krkolomný výstup vyšel z hlavy Karla Schulzeho, který s bratry lezl jen příležitostně. Samotný výstup byl poznamenán už dopředu, jakoby předtuchou z mrazivého konce. Z neznámých důvodů bylo jejich legendární 17metrové lano zasukováno, i když bylo několikráte prohlíženo a v konečné fázi usušeno na slunci. Měli ještě jedno dvacetimetrové, téměř nové lano, ale bylo půjčené a nechtěli ho zničit. Dne 6. srpna 1885 v ranních hodinách vstoupili do stěny. Otto lezl první až k prvnímu stupni. Zde se rozhodovali jak dál. Emil vylezl o lanovou délku výš a zkoušel to střídavě vpravo i vlevo. V rozhodování byl naprosto osamocen, neboť byl za převisem a domlouvali se pouze hlasem. Poslední dramatické okamžiky zůstaly nadosmrti v mysli jeho kolegů. Emil zavolal: „Pane profesore Schulzi, potřeboval bych naléhavě to dvacetimetrové lano.“ Schulz odpověděl: „Zůstaň, kde jsi, lezu za tebou.“ Odpovědí mu byla poslední slova, která Emil vyslovil. „Děkuji, profesore, to je velmi moudré.“ Všechny zakloněné hlavy pozorovaly padající kamínky a chránily se způsobem, který už muži mnohokráte použili, ale náhle se vzduchem mihla silueta něčeho nezvyklého. Se zatajeným dechem nevěřícně zírali dolů, kam dopadlo Emilovo tělo. Na malý ledovec. K bezvládnému kamarádovi pospíchali, jak jen to bylo možné. Čtyřicetimetrový pád však nemohl přežít. Nezbylo než se s tím smířit. Vyprostili jeho bezduché tělo z ledovce a snesli ho dolů. Pohřbili ho na malém hřbitůvku v St. Christophenu v Dauphinských Alpách. Zbytek přetrženého lana zůstal v místě tragédie. Emil zemřel příliš mladý na to, aby se stal horským vůdcem, a ani jeho starší bratr neměl tyto ambice. Jejich mladé lezecké kariéry ukončila předčasná Emilova smrt. 
 
Neštěstí pak rozdělilo horolezecký svět. Někteří se podivovali tomu, o čem psal ve svých knihách, tedy především bezpečnosti lezení. Pravdou ale zůstane, že jeho knihy se staly legendou a uznávanou ceninou dnešních sběratelů.
Emil měl tři sourozence. Otto byl uznávaným zubním lékařem a zemřel 30. ledna 1917 ve Vídni. Richard vystudoval vysokou školu chemickou a zemřel v Gottingenu 23. září 1929. Byl nositelem Nobelovy ceny za chemii a vylepšení ultramikroskopu. Nejmladší ze sourozenců, Karl, byl vynikající matematik. Nejznámnější mezi lidmi je tak Zsigmondyho věta o teorii čísel.  
 
E.Z., autor: Willi Münch-Khe
 
Výstupy:
1879 – Feldkopf  3.080 m s Ottou
1885 – Marmolada u Punte Roco 3.309 m s Ottou a Purtschellerem
1884 – Bielschhorn 3.934 m s Ottou a Purtschellerem
1885 – Bec de l’Homme 3.454 m s Ottou a Purtschellerem
1885 – vých. stěna Meije s Ottou, Purtschellerem a Schulzem, kde také zemřel
 
text: Pavel Roháček
foto: John Jennings, archiv autora
 

Mohlo by vás zajímat

Jak kníže daroval ruský Matternhorn
Montana 5/2012

Jak kníže daroval ruský Matternhorn

Když se v posledních dnech druhé světové války zastavila kola starého rozhrkaného žebřiňáku taženého obstarožní herkou u napůl rozbombardovaného ...
08.10.2012
A. Walde: Batoh provoněný temperou
Montana 5/2013

A. Walde: Batoh provoněný temperou

A. Walde: Batoh provoněný temperou    Přibližně před sto lety byly v horských oblastech Kitzbühlu z uměleckých děl k vidění především ...
08.10.2013
Sága rodu Harlinů
Montana 5/2018

Sága rodu Harlinů

Mezi nesčetnými symbolickými pomníčky na úpatí hory smrti – Eigeru – je skromný, nenápadný, ale na první pohled udržovaný ...
04.10.2018