Toulky po střeše světa: Manaslu – 8.163 m, Montana 1 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Toulky po střeše světa: Manaslu – 8.163 m
Jak velká může být touha splnit si sny? Co je člověk ještě ochoten podstoupit, co riskovat a co obětovat, aby dosáhl vytouženého cíle? Kde jsou hranice?  Pro každého asi jinde. Nás bylo deset a měli jsme sny o místě ležícím proklatě vysoko. Budu vám vyprávět příběh deseti horalů z české kotliny, kteří si jeli splnit velký sen a nakrmit své ego do lůna Himálaje pokusem o výstup na velehoru.
 
Manaslu, toť její jméno. Je osmou nejvyšší horou naší modré (nikoliv zelené) planety. Své miliardy tun kamení, ledu a sněhu táhnoucí se do výšky 8.163 metrů nad mořem rozprostírá na území nepálského království, na dohled od známější a o chlup nižší osmitisícové sestřičky Annapurny.
 
Cesta busem z Káthmándú
 
Psal se únor 2015. Krátké dny a dlouhé noci, za okny mého pražského bytu pošmourno a nevlídno až běda. Ideální výchozí pozice na deprese, umocněná i tím, že už několik měsíců neúspěšně jednám o svém zařazení do horolezeckého týmu Honzy Trávníčka, který plánuje na podzim výstup na jinou osmitisícovku – Čo Oju v Tibetu. Jak rád bych něco takového zkusil! Navíc v týmu borců, kteří prostě vědí, jak to v takových výškách chodí! Budu nosit stany, jídlo, vaše batohy, budu běhat po kopci jako srnka, jen mě vezměte, sakra, s sebou. Vázne komunikace. Nějak to prostě nejde. Kašlu na to, poradím si sám. Pochmurná nálada mě nutí k zoufalému činu: napsat inzerát. Na internet umístím něco ve smyslu, že bych rád na nějaký ten obří nepálský kopec, na podzim. S kýmkoliv. Jen se chci něčeho chytit. Pár dní ticho po pěšině a pak vyšlo slunce. Telefonáty, e-maily, dlouhé diskuse a oťukávání. V tu chvíli jsem pochopil, že zájem je. Začali se mi ozývat i lidé, které jsem mnohdy znal, ti znali další lidi a tahle pyramida potenciálních „manaslubijců“ začala růst do obludných rozměrů školního výletu.
 
Expedice bude, ulevilo se mi. Jen nezačít zmatkovat a všem slibovat hory doly. Bylo třeba s chirurgickou pečlivostí namíchat ten guláš účastníků tak, aby zůstal rozumný počet a abychom neměli ve výsledku na expedici moc nesnesitelných osobnostních typů a aby bylo reálné, že přeživších bude přibližně stejně jako členů expedice. Dnes můžu říct, že tohle se mimořádně povedlo. I když nikdo z naší desetičlenné výpravy nikdy předtím nelokal vzduch ve výšce nad osm tisíc metrů nad mořem, zkušenosti s horami, a hlavně hlad po výstupu na Manaslu jsme si koncem srpna vezli do Nepálu vrchovaté. O použití kyslíku jsme ani neuvažovali, chtěli jsme se poprat s kopcem trochu více férově. Abychom nedali záminku různým aktivistům ohledně diskriminace horolezců z určitých regionů, v expedici jsme měli směsici z celé republiky. Od Prahy přes Jihlavu, Jablonec, Bedřichov, Liberec, Litomyšl, Brno až třeba po oblast věčného dýmu a smogu (Ostrava)! Pět borců navíc usoudilo, že bude rozumné si na kopec vzít i skialpinistické vybavení a užít si takhle v létě během expedice i nějakou tu lyžovačku, nejlépe přímo z vrcholu.
 
Náš tým
 
Je 30. srpna, Letiště Václava Havla. Vrcholící léto a zvýšená koncentrace cestujících v péřovém oblečení s lyžemi na zádech dávají tušit, že se něco chystá. Scházíme se jak švábi na pivo, vzájemně si potřásáme pravicemi, a někteří se dokonce teprve mezi sebou seznamujeme. Kolem zástupy truchlících a v duši jistě pyšných rodičů, přítelkyň, psů, kamarádů a milenek a dalších lidí, kteří nás přišli vyprovodit. 
Let do Káthmándú má přestup v Dubaji a někteří kluci si krátí noc v Emirátech koupačkou v Perském zálivu. My rozumní si naopak užíváme oázy klimatizovaných letištních prostor. Káthmándú je svět sám pro sebe. Krásný svět. Dva a půl roku jsem zde nebyl a zdá se mi, že se tu nic nezměnilo. Naopak mi přišlo optimistické, že ani následky ničivého zemětřesení z jara zde prakticky nevidíte. Touláme se uličkami, nakupujeme, co kdo potřebuje, od piva po spacáky. Já a Vašek si krátíme dlouhou chvíli pendlováním mezi hotelem a letištěm, kde nám nepálští celníci blokují kargo, kde máme stany, jídlo a další nezbytné vybavení na kopec. Tři dny vydírání končí nějakým tím kompromisem a po zaplacení 500 eur (kdesi na parkovišti mimo letiště) dostáváme své věci. Nervy nadranc. Mezitím nám nepálská agentura Mount Treks zařizuje veškerou dokumentaci potřebnou k cestě k hoře, včetně permitu k samotnému výstupu (1.800 USD na osobu – masakr). Vše vyřízeno, sedáme do pronajatého autobusu a míříme asi osm hodin kamsi na východ od Káthmándú.
 
V autobusu už si vezeme i zásobu nosičů, přece jen my, bílí sáhibové, si netroufáme každý nést na týdenním treku do základního tábora na zádech kolem sta kil nákladu. K večeru dojíždíme do vesnice Bhulbulé (840 m n.m.), do posledního místa, kam vede sjízdná silnice. Ráno jsme svědky rozdělování nákladu mezi nosiče. Někteří z nich kalkulují jen s tím, že čím víc ponesou, tím dostanou víc zaplaceno, a na záda si nakládají pořádné rance, aniž tuší, co je čeká. Holt i nosiči jednou nosí náklady poprvé a někde musejí nabrat zkušenosti. V první den treku vycházíme asi dvě hodiny po nich a brzy potkáváme první odpadlíky. Sedí s cigárkem u příkopu, kde trpělivě odpočívá jejich třeba sedmdesátikilová nůše s naším vybavením. Ne že bychom si někdo troufli jejich nálože byť jen zvednout, ale zjevně kluci přestřelili a teď trpí jak psi. To potvrzuje i fakt, že večer někteří vůbec na přespání do lodže nedorazili.
 
Náš nepálský velitel Tej (majitel agentury Mount Treks Nepal) shání osly, koně a cokoliv, co by mohlo Šerpům pomoci s nákladem. Sám Tej je z národa Šerpů a kdysi také dělal nosiče. Proto jeho prohlášení, že najatí nosiči jsou jenom líní, nikdo nekomentuje. Od dalšího dne tedy stoupáme k hoře též v doprovodu karavany nákladem naložených oslíků. Cesta je nádherná, procházíme pod vodopády, pralesem, kolem vidíme spousty motýlů, ještěrů, sem tam se mihne opice. Dny ubíhají, naše evropské nohy se dostávají do provozní himálajské teploty a pomalu nabíráme nadmořskou výšku. Nutno dodat, že trasa, kudy jdeme, není úplně standardní, tu běžně využívanou bohužel zemětřesení odřízlo. Důvodem, proč je naše trasa málo využívaná, je sedlo Larkya La (asi 5.150 m), přes které prostě musíte přejít, a to hned asi pátý den cesty. Funíme jak o život, ale zvládáme i toto. Nápomocno je nám i nádherné počasí, které velmi překvapivě vydrželo celou dobu treku. Devátého září jsme ve vesnici Samagon (3.600 m), na poslední zastávce před základním táborem. Tomáš (kvůli své muskulatuře přezdívaný „Elektroniczny mordulec“ – v polštině snad prý Robocop či Terminátor, zkrátka nějaká ta nezničitelná skulptura) zde slaví své 47. narozeniny, naši Šerpové mu pečou dort. K tomu dostává kytici lučního kvítí, je dojat, ale nepláče, mordulci nepláčou, tak jen objednává tamní pálenku.
 
Mezi C1 a C2
 
Druhý den ráno vyrážíme konečně tam, kde bude náš domov po následující měsíc. Asi 1.200 výškových metrů nás dovedlo na morénu ve výšce 4.800 m. Tady budeme mít základní tábor neboli „bejzkemp“. Krásné místo, výhledy do okolí berou dech. Řada z nás vidí osmitisícovou horu poprvé v životě, navíc ji tu máme jak na dlani. Manaslu, tak nás tu máš! Stavíme stany, přebalujeme, rozbalujeme, zabalujeme, třídíme neroztříditelné a potutelně se usmíváme s všeříkajícím výrazem „už jsme tady“. Jako pořádná himálajská expedice máme s sebou i dva kuchaře. Mingma i Bim jsou zkušení borci, jejich kulinářské umění bylo pro zdolávání Manaslu velkou morální vzpruhou. Na kopec s námi nelezli, ale vždy, když se kdokoliv z nás vracel odpočívat do bejzu, našel u nich pochopení pro svůj bezedný žaludek (teda aspoň já ano). 
Na světě je čtrnáct vrcholů přesahujících svojí výškou osmitisícovou hranici a Manaslu patří horolezecky mezi ty lehčí. Poprvé byla zlezena japonskou expedicí v roce 1956 a od té doby bylo vrcholu dosaženo sedmi různými cestami. Nicméně jen dvě byly kdy zopakovány. Stejně jako možná dalších deset expedic na kopci, volíme i my tu nejjednodušší – severovýchodním úbočím. Jako tehdy Japonci.
 
Volba je to spíš pragmatická. I tady se dost umírá, ale ostatní varianty by zvyšovaly riziko tragédie mnohonásobně. Statistiky Manaslu říkají, že na deset výstupů připadá jeden mrtvý. Na vrchol se dostane asi osm procent horolezců, kteří se o to pokusí. Nic moc vyhlídky. Jsme tu, abychom nabrali zkušenosti, utěšujeme se. To je ovšem špetka alibismu. Všichni samozřejmě chceme na vrchol. 
 
Aklimatizace pozvolna nabíhá a brzy jdeme do tábora číslo jedna ve výšce 5.600 m. Tím se většině z nás už sen splnil. Najednou jsme jedni z těch, o kterých jsme od dětství četli v knihách. Do bejzu chodí trekaři. Do vyšších táborů už jen himálajští horolezci. Herman Buhl, Reinhold Messner, Walter Bonatti… a teď k nim patříme s trochou nadsázky i my: Tomáš Kučera, Vašek Novotný, Mára Lejsek, Lukáš Krejčí, Polda Polášek, Martin Ksandr, Kejklas Kejklíček, Martin Štourač, Karel Svoboda a já!
 
Cesta vede po ledovci, přeskakujeme trhliny, hypoxie nám škrtí plíce a mozky, ironicky poznamenávám, že už jen měsíc a jedeme domů. Tábor č. 1 je dvojí: níže položený a asi o sto výškových metrů výše položený. Není sil nazbyt, s Tomášem a Vaškem stavíme nižší variantu. Sice zkoušíme přespat, ale žádná velká hitparáda to rozhodně není. Hlava bolí, srdíčko buší jak o život, možná trochu o život i jde, zubatá po kopci taky někde brouzdá. Pocity vesměs hrozné, ale na takhle vysoké hoře to tak bývá. Lezete stále o trochu výš, stavíte postupně výškové tábory (na Manaslu jsou čtyři), následně utíkáte kvůli vysílení nebo před vrtochy počasí zase níž, nejlépe do bejzu, a takto to zkoušíte a pokoušíte celý měsíc. 
Já jsem například cestu do tábora č. 1 šel sedmkrát a do tábora č. 2 pětkrát. Tábor č. 2 je ve výšce 6.200 m. Cesta k němu je příjemný a zároveň celkem náročný zážitek. Možná největší adrenalin z celého kopce. Lezete s cepíny v kolmých úsecích, skáčete přes trhliny nebo je přelézáte na vachrlatých žebřících, zároveň nad vámi neustále visí tuny zmrzlého ledu a sněhu a vy doufáte, že i viset zůstanou. Do tábora č. 3 (6.800 m) naopak vede velmi mírná cesta s minimem těžkých úseků.
 
Pokud nejste naprosto zdecimovaní a máte sílu na vnímání okolí, tady si to vy i váš fotoaparát opravdu užijete. Nicméně i tudy se v roce 2012 přehnala obrovská lavina a smetla téměř čtyřicet horolezců, z nichž se někteří už nikdy nenašli. Asi po dvaceti dnech pendlování nahoru a dolů jsme dokázali téměř všichni v pohodě dýchat a lehce i spát ve výšce tábora 3. Problém nastal, když po kopci létaly zprávy o neschůdnosti cesty do posledního, čtvrtého tábora (7.500 m). To vám moc elánu nedodá. Navíc jsme věděli, že okno dobrého počasí k vrcholovému útoku přijde za pár dní. Pamatuji si, jak sedím ve druhém táboře ve stanu s Martinem a Karlem a snažíme se rozehnat pesimismus hraním karet. Kdo prohraje, ten jde bosý a do půl těla nahý ven na mráz dělat dvacet kliků. Přitom očkem kontrolujeme cestu do tábora 4 a vidíme pár silných Šerpů, že kritické místo prošli. Trpělivost přinesla růže. Další den mažeme do tábora 3 a další den do čtyřky. Cesta není těžká, jen prudké stoupání a kličkování mezi obřími séraky. Je zde o poznání větší zima a kyslíku zase proklatě ubylo. Ne všem bylo dopřáno do tábora 4 vůbec dolézt. Poslední zářijový den jsme tu z naší české skupiny v úctyhodném počtu šesti lidí! Předpověď počasí je milosrdná, v noci jdeme na to. Pavel Bém, který zlezl Manaslu na jaře, odhadl cestu z posledního tábora na vrchol přibližně na jedenáctihodinové utrpení. Jelikož nejstabilnější počasí bývá v noci a kolem poledne se kupí mraky, všichni vyrážíme postupně kolem půl druhé nad ránem. Aktuální teplota minus 28 stupňů je krutá, ale jsme rádi, že nefouká. Koneckonců, nejeli jsme se válet na pláž pod slunečník. 
 
Zvoní budík. Dokonce jsem chvíli spal. Ve spacáku mám všechno – jídlo, oblečení, foťák, vodu. Trochu nám tam všem spolu bylo těsno, ale teď to všechno vezmu na výlet. Vyklubu se jako sněhulák ze spacáku a vařím si trochu čaje. Do pusy cpu energetický gel, je mi to chuťově odporný, ale musí to být. Vylézám před stan, obloha je nádherně jasná. V dáli vidím již pár svítících čelovek, aspoň vím, kudy vede cesta. Jdu na to. Šlapu poctivě. Cvičím s prsty v péřových palčácích a s prsty v botách. Moc to nepomáhá, ale není nazbyt, tohle se dělat musí a celou noc, do zblbnutí, jinak bych taky o ty prsty mohl přijít. To nechci. Na zádech sice nenesu skoro nic, ale i prázdný batoh s lahví vody je tady slušná nálož. Ani nevím, na co myslím. Asi na nic. Možná na to, že až to tady skončí, půjdu doma venčit pejska. Koupili jsme si na jaře s přítelkyní zlatého retrívra. Dali jsme mu jméno Manaslu. Miluju ho. Tenhle kopec se jmenuje stejně a chvílemi ho fakt nenávidím. Zvláštní rozpor. Je 6.15 ráno 1. října a výš už to nevede. Tak jo. Vyfotit, počkat na nějakého dalšího borce od nás a mažu dolů. Přichází Kšandy a po něm i Polda. Decentní gratulace naznačeným objetím, místo výbuchu radosti se spíš tváříme, jako by nám uletěly včely. Máme toho plný zuby, ale den zdaleka nekončí. Cílem je sestup ve zdraví. Polda je nejmladším Čechem/Čechoslovákem, který kdy stál na vrcholu osmitisícovky. Borec!
 
Pavlovo vrcholové selfie
 
Sestupujeme a potkáváme Karla s Martinem, naši dvojici elitních extrémních lyžařů (říkají si Beton Ski Team, kdybyste o nich někdy něco zaslechli). Na zádech si nesou lyže, mají před sebou ještě pár útrpných hodin. Ale nakonec i jim je dopřáno stát na vrcholu. Ze 7.900 m dokonce sjedou na lyžích! Doklopýtám do stanu v táboře 4. Je tu Tomáš, který pokus kvůli zimě vzdal. Je odhodlán se druhý den pokusit znovu. Má naši plnou podporu, necháváme mu ve stanu vše, co si řekne, Karel mu půjčí i vyhřívané ponožky. Tomáš se skutečně druhý den zmobilizuje natolik, že kolem poledne stojí na vrcholu i on. Bravo, Mordulec!
 
Tomu ovšem předcházela noc, kdy v táboře 4 řádila zubatá. Tomu se snažil zabránit Mára, Krejčus a horolezci z další české expedice, kteří ten den do tábora přišli a chtěli ještě zkusit vrchol navzdory horšícímu se počasí. Bohužel bilanci jeden mrtvý Rakušan a druhý Francouz s poškozeným mozkem nedokázali zvrátit ani oni. Edém mozku není v takových podmínkách nic neobvyklého. Cena života je v porovnání s vrcholem nějaké hory nesrovnatelná, což bohužel dodnes nechápe německý horolezec v sousedním stanu, který zatajil lahev s kyslíkem, která by zabránila tragickému scénáři. Každý to má jinak. On to má jinak. Čest našim klukům. Možná je péče o umírající stála vrchol. No a co. Prokázali víc. 
Sestup byl krutý, se silami byli na dně úplně všichni. Z hory odtávala spousta sněhu, trhliny se otevíraly na neúnosnou míru. Kejklas pár dní předtím dokonce unikl hrobníkovi z lopaty po pádu do jedné z nich. Stálo ho to „pouze“ batoh se všemi věcmi, ten trhlina pohltila navždy.
 
Pod kopec nás přišlo deset, od kopce odcházíme v plném počtu. Skvostná bilance! Opouštíme základní tábor a šest dní cesty nás dělí od civilizace. Sil není na rozdávání, ale jdeme tak trochu z války, tak podle toho vypadáme. Dokonce nám zatím pilní Nepálci stihli opravit druhou přístupovou cestu k hoře, takže nemusíme přes pětitisícové sedlo. Jen Karel a jeho nastydlé konečky prstů na nohách se vezou do Káthmándú vrtulníkem. S pohledem na masiv Manaslu mizející v dáli bilancujeme a vracíme naše těla k životu. Dobrá to hora!  
 
Text: Pavel Burda
Foto: archiv autora       

Mohlo by vás zajímat