Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance, Montana 2 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Kouzlo skialpinismu očima Rosti Tomance

Kouzlo skialpinismu

Už i moje žena propadla kouzlu šlapat na pásech do svahu a prolévat pot pro krátký sjezd a prchavý okamžik na vrcholu. A to je co říci! Nejde už tolik o výkon, jako spíš o prožitek a ten začíná už nalepením pásů na lyže. Je to neuvěřitelně zvláštní pocit, mít lyže namířeny do protisvahu a neujíždět dolů. Pocity na vrcholu závisí na tom, jak se na něj vyškrábeš, kolik tě to stálo sil, kolik jsi ze sebe dal. Nic neošidíš. Sjezd dolů si vychutnáváš jinak, než kdyby tě nahoru vyvezla lanovka nebo v dnešní době i vrtulník. To pak nemůžeš prožít. Prožíváš něco jiného, ale ne to, o čem píšu. Něco se v člověku otevře a nesouvisí to s adrenalinem. Nemám toto přirovnání rád, jde mi o něco jiného než se nadopovat vlastními přírodními opiáty. Spíš to souvisí s nějakou dávkou odevzdání a přítomnosti. Čím je ta PŘÍTOMNOST tak zajímavá? Cítíš v ní svobodu a o to podle mě v extrémních sportech především jde. Pro ten krátký prožitek naprosté svobody, naprostého splynutí lidé dělají takové věci. Připadá mi, že člověk vejde do nějakého hlubšího vnitřního světa, vnitřní netušené komnaty, odkud svět prožívá zcela jinak. Jasněji, hlouběji a bohatěji.
 
Sjezd je třešničkou na dortu, zlatým hřebem, ale nejde jen o něj. Extrémní sjezd, to je pár minut naprostého soustředění a potom gejzíry radosti. Proto se pády dějí spíš dole. Jakmile soustředění povolí. Něco se uvnitř otevře a člověk vstoupí do jiného světa. Ten „svět“ pak v člověku ještě dlouho doznívá a už nikdy zcela nevymizí.  V žádném sportu jsem tohle nezažíval tak intenzivně jako na lyžích ve velehorské scenerii. 
 
Stoupáš vzhůru a nevíš, zda tě hora pustí až nahoru. Je jedno, jak je to lehké v létě nebo v zimě, aktuální podmínky mění obtížnost velmi dynamicky. Ráno ještě stoupám po zmrzlém svahu, mnohdy ledovém tobogánu, mačky skřípou o krystalky ledu, lehká tíseň při pohledu dolů, zvláště pokud kvůli odlehčení nemám cepín…  Zatímco dolů jedu po odměklém firnu a je to relativně bezpečné, pominu-li sklon a trčící skály. Veškerá bezpečnost, jak si ověřuji, nezávisí tolik na vybavení, jako na přítomnosti v mysli. Přítomnost rovná se bezpečnost. Jinak řečeno, klid mysli, naprostý klid mysli, rovná se intuice, rovná se bezpečnost. Pak se vše děje, jak má. Vlastně vždy se vše děje, jak má. Nebo taky, děje se to, na co myslíš a jak myslíš. Platí okřídlené: „Všechno je to v hlavě.“ Já to jen upřesním, je to v mysli. Hlava i tělo i ten svět nakonec jsou také v mysli. A potom platí i jiný výrok: „Chceš-li změnit svět, změň sebe!“ Tedy své myšlení.
 
Ten strach, samota a síla hor tě chtě či nechtě do toho klidu dostane. V takových chvílích cítíš, že se dotýkáš života, ale i smrti. Právě tím, že se dotýkáš smrti, že cítíš při pohledu strminou dolů ten pocit ohrožení své osoby, začneš cítit život doslova hmatatelně. Tvoje povinnost a bezpečnost je naučit se vnímat vnitřní dialog či poselství hory. Můžeš vystoupit nahoru, anebo právě teď nemůžeš? Můžeš jet dolů, máš povolení, anebo ještě ne? To je nutné se naučit číst. Obvykle se v duchu ptám. Vím, že mluvím se svým hlubokým vědomím, ale obracím se k hoře anebo duchu hory. Pak jasně cítím anebo nejasně cítím a udělám rozhodnutí. Je to bomba. Něco jiného se dostává do hry. A ty to můžeš prožívat. Ať jsi horal, horolezec anebo skialpinista. Na prostředcích nezáleží, na tvém postoji ve tvé mysli záleží…
 
Rosťa na Hrubé Kopě, Roháče
 
Občas potřebuji být sám, přátelé kolem mě působí jako zábradlí a psychika se tak neotevře. Právě ten dotek neznámého a nejistého vyvolává prožitek hlubokých pocitů svobody a naplnění. Horal, horolezec nebo dobrodruh, který má odvahu překračovat hranice známého, hranice své osobní komfortní zóny, se cítí naprosto naplněný a hlavně „živý“, prožívá své vnitřní bohatství a je ochoten znovu a znovu strádat a trpět ve své radosti. V umělém světě, kde všechno je nějak ošetřené, ochráněné, přikrášlené a schované, nám normálně ŽIVOT uniká pod rukama, necítíme jej přímo. Štěstí na vrcholu nikdy není tak velké, pokud člověk dost nevytrpěl při výstupu. Jestli se mi to podaří a bude na vrcholu slunce, budu štěstím bez sebe a jakékoliv vyčerpání rázem zmizí. Skialpinismus je nádherný v tom, že při sjezdu se do vás vlijí nové síly, ať jste unavení, jak chcete. 
 
Všude okolo hory a zase jen hory vystupující jako ostrovy z bílého oceánu. Jsem dojatý. Cítím se neskutečně obdarován a vím, že tohle člověk nemůže dostat zadarmo. Ale odměna je vždy větší než prožité utrpení. Vždycky si pak říkám, že jsem trpěl ještě málo za tu nádheru. Něco v našem nitru se potřebuje otevřít, aby člověk mohl vstoupit do takové nádhery a bohatosti vnitřních pocitů a tuto práci vykoná utrpení a bolest, kdy život svléká kůži našeho ega. Nejde to bez toho. Nejde to, aniž by člověk překročil svoje limity, psychické i fyzické, aby vstoupil do této nádherné vnitřní komnaty. Neboť to, co člověk vidí a jak to vidí, závisí na hloubce jeho schopnosti vnímat. Mou bytost zalévají přímo nadpozemské pocity a pivo na lavičce před chatou má královskou chuť. Prožíváte jedinečné bohatství a lidé na sjezdovce kolem neví, jakou pokladnici jste v sobě právě otevřeli.
 
Už zase v Tatrách šlapu na pásech přes tisíc výškových metrů. Zima, vichr, mlha a lyže podkluzují na zmrzlé sněhové desce. Dřu se o život, ale ani myšlenka, že bych to vzdal. Vítr se mnou cloumá, občas si radši lehám, ale pořád to ještě jde, tak bojuju stále dopředu. Dole se lyžaři sluní na sjezdovce a nemají potuchy o tom, co se děje kilometr nad jejich hlavami. Vím, že když dojdu aspoň do sedla, tak moje energie bude bohatě zaplacena, ale když dojdu až na vrchol a bude tam azúro, tak moje radost nebude znát mezí. Ale i když bude i tam mlha, vichřice, naplní mě zvláštní klid, a proto stojí za to trpět. Naproti tomu, kdybych to teď otočil, tak mi to vezme všechnu energii, přijdu rázem o všechnu svou sílu a budu velmi zklamaný. Vím, že o nic nejde, jen o vlastní pocity, ale opravdu jsou ničím? Ne, vím, že tady bojuji o něco, co se jen těžko vyjadřuje slovy. Svah už je moc strmý, z mlhy se vynořuje kotlinka pode mnou a je vidět, že je už dost nízko pod nohama.
 
Sundávám lyže, nazouvám mačky a trápím se znovu dál. Vlastně netrápím. Mrznu, zápasím s větrem, ale energii mi pořád dodává fakt, že stále postupuji. A z toho mám radost. Ve skutečnosti mám velkou radost jen z toho, že překonávám překážky v sobě a o to jde. Žádný vítr, žádná mlha, žádná zima nejsou překážkou, moje myšlenky mohou být jedinou překážkou. A tam jeto jasné. V mé mysli to je naprosto jasné, tam není žádná pochybnost, jenom vrchol, a proto vím, že dojdu! Vždycky se to nakonec otevře. Vytahuji cepín, hůlky začínají být málo. Jde to už jenom po čtyřech. Vítr mi do obličeje vhání sprchy zmrzlého sněhu. Nasazuji brýle, i když vím, že mi takhle brzy zamrznou a na sjezd je nebudu moct použít. Čím výš jsem, tím těžší mlha a silnější vítr. Trochu se dostavují pocity tísně a osamění. Teď teprve vím, že se nemohu vzdávat, byl bych děsně zklamaný nejmíň týden. To nejde. Šlapu dál, zvykám si na odpor, který mi klade počasí, a těším se z toho, že stále ještě stoupám. Každý krok mi dodává novou energii. Čím jsem výš, tím se mi jde paradoxně snadněji. Možná ne fyzicky, ale psychicky to tak je. Rozdíly se tady stejně stírají.
 
Konečně vrchol, přehoupnu se do závětří. Ta úleva. Najednou naprosté ticho a bezvětří. Vítr začíná trhat závoje páry a objevují se okna do nebe i na zemi. Vlévá se do mě nová energie a pocity, jaké nejdou popsat a pro které jsem sem lezl. Jsem vděčný přírodě až k slzám. Ti lidé dole vůbec nechápou, co lze zažívat, jaký život může být, když člověk dobrovolně podstupuje taková muka a rozšiřuje své hranice. Není to ale skutečné utrpení. Skutečné utrpení přichází, když člověk rezignuje. Dokud má cíl a jde za ním, tak je v tom síla i radost.  Je to něco velmi vyživujícího, co vyvažuje a daleko přebíjí bolest. Jasně, doma zas budu dva dny úpět, než se dám dohromady, ale to bohatství uvnitř, ty pocity, že jsem tím prošel, že jsem sem vylezl a tady prožíval svoje chvíle. To je něco, co nejde jen tak získat. Nejde o žádný adrenalin, je to něco hlubšího. Někteří lidé se to snaží získat z vnějšku, pomocí nějaké drogy. Ale to je jen odlesk tohoto zážitku. Nejde to dostat. K tomu se musí člověk sám propracovat. Pokud něco ošidíš, můžeš na chvíli něco zažít, ale zaplatíš za to ztrátou vlastní síly, zatímco jinak ji získáš. Z tohoto budu žít dlouho. Tak dlouho, dokud znovu nevyrazím do hor trpět a bojovat sám se sebou. 
 
Sjezd z Lomničáku na Lomnické sedlo
 
Jedu dolů. Oblouček za obloučkem. Každý musí být přesný, nořím se do mlhy a celý svah se pode mnou houpe. Pracně si udržuji orientaci díky černým balvanům. Jakmile na chvíli zmizí, tak všechno vypadá stejně a někdy ani nevím, kde je nahoře a kde dole. Zároveň s každým obloučkem mlha řídne. Už vidím les pod sebou. Tělem se rozlévá ohromná radost a čerstvá energie. Prošel jsem zkouškou a užívám si nádherné přítomnosti. Na sjezdovku dojíždím úplně vysmátý. Popíjím pivo na lavičce a na všechno kolem hledím se zvláštním povznesením, jakoby z nějaké veliké dálky. Nebyl jsem zvláštně vysoko, ale byl jsem tam. Je to něco, co nelze vyjádřit ani vysvětlit. Život má však hned jiný rozměr, jinou hloubku a náboj. „Na lezení se mi líbí, že nejde nijak ospravedlnit, není ničemu užitečné,“ zaznělo v jednom kultovním filmu o lezení. Ale já to považuji za užitečné pro sebe, protože mi to jednoduše víc naplňuje život. A když je to užitečné pro mě, pak je to užitečné i pro vesmír! 
 
Život je tak bohatý, jak si ho uděláme, a nejde si to zaplatit! To se mi na něm líbí nejvíc. Nic se tu nedá „ojebat“, z ničeho se nejde vykoupit. Máš jen to, co sis vytvořil! Bohatství není závislé na penězích, nýbrž na hloubce schopnosti vnímat, cítit! Toto je nádhera i kouzlo života. A skialpinismus je jednou z možností, jak to prožívat…
 
text: Rosťa Tomanec
foto: archiv R. T.
 


Mohlo by vás zajímat

Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu
Montana 6/2012

Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu

Dnes bychom zemřít nemuseli: Sjezd Červeného žlabu   Páteční večer na Popradském se Zbyňou oslavujeme návrat do hor až do brzkých ranních ...
05.12.2012
Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream
Montana 6/2012

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream

Miro Peťo: Třetí volný přelez cesty Jet Stream   „Jet stream neboli tryskové proudění je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu ...
05.12.2012
Ferratové perly rakouských Alp očima RT
Montana 4/2013

Ferratové perly rakouských Alp očima RT

Ferratové perly rakouských Alp očima Rosti Tomance   Po roce jsme zkušenější a už víme, jak si naplánovat týdenní výlet, ...
09.08.2013
Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat
Montana 3/2014

Dračí jezero, zasněžený Olperer a Jubiläumsgrat

... A přišlo září a s ním odjezd, na který jsem se tolik těšil a také se ho trochu bál. Neboť žena musela pracovat a já jsem se rozhodl ...
11.06.2014
Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Sasha DiGiulian v Súľově
Montana 3/2015

Sasha DiGiulian v Súľově

Sasha DiGiulian v Súľově   V půlce března je atmosféra pod Věží nad ohništěm jako před třiceti lety. Do korun stromů bez listí stoupá dým ...
11.06.2015
Ven s tím ... lezení v Tatrách v šedesátých letech
Montana 6/2018

Ven s tím ... lezení v Tatrách v šedesátých letech

Jednou musí přijít i zpověď, prostá, bez faráře. Jako každá jiná z větší části důvěrná. Ven se jí rozhodně moc nechce, ...
03.12.2018