Spousta holek netuší, že mají na to lézt v horách, Montana 2 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Spousta holek netuší, že mají na to lézt v horách

Spousta holek netuší, že mají na to lézt v horách

Rozhovor s Janem Strakou aneb Zase jeden skromný Brňan s cepíny…

„Ahoj Honzo, poprosil jsem Baču, jestli by mi na tebe dal kontakt kvůli rozhovoru do Montany, měl bys čas na pokec?“ Stračes: „Ahoj, no když myslíš, že je to dobrý nápad, moje číslo je…“ Tak jsem si říkal, že buď je to někdo, z koho slova nevypáčíš, anebo přesně naopak a je si toho vědom. Jenže v Brně „U průmyslovky“ se všechny obavy rozplynuly. 
Tedy až do doby, než jsem zjistil, že polovina rozhovoru nebyla kvůli plné paměti diktafonu zachycena. Takže jsme text museli s Honzou ještě porůznu a „narychlo“ lepit po paměti a skrz e-maily, protože jel do Íránu. Snad jsme to slepili dobře a čtení se vám bude líbit.  
 
K lezení ses dostal v pozdějším věku a jsi tudíž inspirací pro všechny, kteří tenhle krásný sport také objevili později. V kolika letech to bylo? A vnímáš to dnes jako nějaké omezení?
Bylo to někdy zhruba ve dvaadvaceti letech. V začátcích jsme hodně boulderovali a chystali se každoročně na Mejcup, který pro nás vždy byl vrcholnou akcí, protože jsme se tam potkali se všemi kámoši z Brna a okolí. Byla to taková hecovačka. Pozdější lezecký začátek jako omezení nevnímám. Kdybych začal jako dítě, tak dnes samozřejmě lezu asi trochu líp, ale zase jsem zažil a viděl jiné věci.
 
Kdy a při jaké příležitosti ses vlastně dostal k drytoolingu, což je zase úplně jiný sport v porovnání s klasickým lezením…
To bylo před čtyřmi lety, tady v Brně na venkovní umělé stěně Olympia na doporučení kamaráda. Kdosi mě tam viděl a říkal, že mi to docela jde a měl bych zkusit nějaké závody.
 
Jakou má vůbec drytooling v Česku tradici a zázemí?
Tradici má poměrně rozsáhlou, i když se o tom moc neví. Z konkrétních jmen, která mě takhle spatra napadají, jsou to třeba Standa „Kvak“ Hovanec, Mira Matějec, Lucka Hrozová, která sbírá úspěchy taky v rámci světového poháru, Stoupa (Dušan Janák – pozn. autora) a další jména. S tím zázemím je to teď asi trochu slabší. Pár lidí má nějakou překližku doma v garáži, jinak o ničem nevím.
 
Můžeš zmínit terény, které jsou v rámci ČR vhodné pro drytooling? Respektive kam nejčastěji vyrážíš a kde se dá trénovat bez obavy, že tě někdo bude nahánět s klackem v ruce? 
Pro nás z Brna je to asi nejlepší v Branné v Jeseníkách.
 
Jak se na „lezení se železem“ po skále dívají ochranáři a především lezci? Co určuje, jestli je skála vhodná, nebo ne? 
No, ochranáři se na to dívají skrz prsty a lezci jsou podle mě rozděleni na dva tábory. Prioritou vzhledem ke skalám vždy bylo a bude klasické skalní lezení, až pokud je skála z tohoto pohledu skoro nelezitelná, kvůli miniaturním chytům tak akorát na hrot cepínu anebo milimetrovým prasklinám ve skále, můžeš ji pasovat na terén pro drytooling. Ale to ještě nestačí, skála musí být vhodná taky z hlediska své tvrdosti, aby se pod náporem železa nezačala lámat.
 
Jak na tuhle lezeckou disciplínu vlastně trénuješ a jak moc je trénink odlišný od klasického lezení? 
V podstatě je to stejné jako s klasickým lezením, jen s tím rozdílem, že se snažíme co nejdéle držet cepíny při zvládnutí co možná nejtěžších kroků. Nejvíc trénujeme u Bači v kůlně, na podomácku vyrobené stěnce o rozměrech 2 × 2 metry. K tomu různé visy s cepíny na trámech.
 
Nedávno jsi vyhrál Mistrovství Slovenska v drytoolingu. Jaká je úroveň konkurence v rámci ČR a SR?
Na Slovensku je konkurence daleko větší. Je to určitě i kvůli silnějším horolezeckým oddílům a kvůli tomu, že oni tam ty Tatry prostě mají. Ale i v Česku už se situace zlepšuje a těch, co zkouší drytooling, pomalu přibývá.
 
V loňském roce ses vydal do Peru, konkrétně do severovýchodní stěny Jirishanky (6.126 m n. m.). Jak nápad vznikl a co stálo za tím, že ses nakonec ocitl v mezinárodním týmu?
Nápad vznikl asi na té stěnce 2 × 2 metry po přečtení článku o neúspěšné německé expedici Michiho Wohllebena před třemi roky. Mým spolulezcem pro tuhle akci měl být Bača (Pavel Vrtík – pozn. autora), ale dostal zápal plic a já už měl na tenhle výlet vyhrazený čas a koupenou letenku, takže jsem odcestoval sám. Pod stěnou jsem se potkal s Joshem Whartonem a Standou Vrbou. Z jejich strany padl dotaz, zda bych se k dvoučlennému česko-americkému týmu nepřidal, a já souhlasil.
 
Jaké je lezení s úplně cizími lidmi? Nedokážu si představit, že bych šel do něčeho tak ambiciózního, jako je Jirishanca s někým, koho skoro neznám…
V podstatě jde o docela jednoduchou věc, a pokud už někdo plánuje něco podobného, tak to o něm dost vypovídá a počítá se s tím, že má za sebou dostatek zkušeností (např. Standa Vrba – sólo severní stěnou Eigeru za čtyři hodiny, Wharton/Vrba rychlostní rekord na Longs Peak – 4.346 m n. m., stěnou Diamond – pozn. autora). Taky jsme se v BC navzájem lehce oťukali nenápadnými dotazy.
 
Já myslel spíš lidsky… 
Standa byl od začátku sympaťák, pohodář a Josh se zdál hodně zkušený a poměrně odpovědný, co se týče strategie.
 
Kde jste výstup skončili a proč se nepodařilo vystoupit na vrchol? 
Otáčeli jsme to zhruba sto padesát výškových metrů pod vrcholem kvůli špatnému počasí a příliš velkému riziku nestabilního sněhu. Závěrečná pasáž byla sněhová lávka z „cukr krystalu“, jak je pro Andy obvyklé, která byla široká slabý metr, dlouhá asi dvacet, bez zábradlí a vysoká asi kilometr na každou stranu. Bez možnosti zajištění.
I po sestupu, a také dnes si myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. V podstatě ve stejných místech a ze stejných důvodů skončila také ta německá expedice Michiho Wohllebena. Ti navíc měli mnohem horší podmínky než my a celkově ve stěně strávili o dost víc času. Troufám si říct, že kdyby měli podmínky jako my, tak to dolezou.
 
Stračes v akci...
 
S kým a kdy plánuješ případně ten pytel stáhnout?
Klidně se Stoupou a Bačou a nejlepší by bylo vrhnout se na to už letos, ale jak to bude vypadat doopravdy, to se teprve uvidí…
 
Kolik expedic na Jirishance celkově stálo a proč je horu obecně tak obtížné zlézt? 
Neúspěšných expedic tam bylo hodně. Celkově vím jen o sedmi úspěšných (prvovýstup Rakušané Toni Egger a Siegfried Jungmair, rok 1957, severní stěna – pozn. autora). Například japonská expedice z roku 1973, která udělala prvovýstup jihovýchodní stěnou, musela dosahováním vrcholu strávit devětačtyřicet dní. Důvody, proč je hora tak obtížná i tou „nejlehčí cestou“, jsou snad všechny možné, od špatného a proměnlivého počasí přes laviny, velké vyčerpání až po extrémně těžké lezení, které je doprovázeno vysokými nároky na morál, kvůli nestabilnímu firnu. Ten vzniká z velké vlhkosti, kterou způsobuje blízký Tichý oceán.
 
V souvislosti s Jirishankou mě ještě docela překvapil termín expedice: 7.–27. července. Měl jsem za to, že kvůli obrácenému ročnímu období vůči Evropě se tam leze spíš v „našich“ zimních měsících…
Nejlepší je to právě v červenci. To je období, kdy na kopci spadne nejméně srážek.
 
Neustále slýchám o výstupech dvojic Stoupa–Bača, Bača–Stračes, Stračes–Stoupa. Proč jste ještě nikdy nespojili síly jako trojice? 
Nejde o žádný záměr. Bude to spíš souhrou náhod. Buď do toho vlezla nemoc, nebo pracovní povinnosti jednoho z nás. Všechny cesty se taky nehodí lézt ve třech lidech, protože potřebuješ být rychlý. V takových Tatrách je ti víc než jeden parťák na laně spíš na obtíž. Ve vysokých horách je to něco jiného. 
 
Co říkáš na projekt „Bačovy holky“, kdy chtěl chlapy vyhecovat k lezení v horách tím, že do nich vezme ženské, které to mimochodem zvládají výborně a jeho filozofii, zdá se, dokonale přebraly. Horší už je to s tím původním úmyslem, k nějakému velkému vybičování prý nedošlo…
Úplně nevím, jak se podařilo naplnit cíl „někoho vyhecovat“, každopádně se mi ten Bačův projekt hodně líbí a myslím si, že jej dělá dobře. Takových holek je podle mě mnohem víc, jen to spousta z nich neví, že je v jejich silách lézt v horách, a první zkušenost jim nemá kdo předat. Když to srovnám třeba s jógou, kde existují hodiny, kde cvičí jen ženy, protože se jim takhle prostě cvičí lépe, možná i v tom lezení a horském lezení by to mohlo fungovat podobně. 
 
Jenže není moc těch, kteří/které by jim tuhle zkušenost mohli předat. Na umělé stěně máš holek hodně, na skalkách jich taky pár uvidíš, ale že by tam byly čistě ženské dvojice, to je spíše výjimka. No a co se týče hor, to asi víš sám…
Přitom je jasně vidět, že to horské prostředí a jeho strasti v podobě zimy, těžkého báglu, dlouhého nástupu apod. jim nevadí. Na horských chatách a s pohorkami na nohách, jak běží dolinami, jich vidíš spousty, včetně čistě ženských kolektivů. Takže jde asi opravdu spíš o to předávání zkušeností a chybějící mezičlánky. Lezením v horách navíc získáš mnohem víc sebevědomí.
 
Od Bači se ke mně už loni na jaře doneslo, že s juniorskou reprezentací chystáte projekt, v rámci kterého je chcete vzít na lezení „po vlastním“. Tedy šlo o snahu v nich probudit sebedůvěru v lezení v horách. Později na mě v Montaně vykoukl i článek, ve kterém byl tenhle výjezd popsán. Jak to dopadlo z tvého pohledu?
Myslím, že to dopadlo dobře. Mělo to zpětně i nějaké pozitivní ohlasy a některým klukům se po návratu dokonce podařily slušné přelezy na písku.  Řekl bych, že v tom budou pokračovat, to nadšení tam bylo. Uvidíme, necháme se překvapit, jak to bude pokračovat. 
 
A plánujete něco podobného i do budoucna?
Chceme v tom nějakým způsobem i nadále pokračovat a zároveň zkusit vymyslet další nové věci. Zatím uvažujeme, jak postupovat dál. Nebude to žádné super těžké lezení, ale něco se dít určitě bude.
 
Chcete tyhle výjezdy směřovat i do zimních Tater?
Pokud by byl zájem ze strany mladých, tak určitě. Jde taky o jejich iniciativu, ale my jsme ochotni jim jakoukoliv formu lezení v horách přiblížit. Samozřejmě si musí nejdříve projít jakýmsi vývojovým procesem.
Poté, co jsme byli v Arcu, kde se lezlo po vlastním, pokračovalo se na Tre Cime a tamní vícedélky se jim taky líbily, to do budoucna vidím dobře. A pokud by už teď měli někteří zájem lézt v zimě, tak tím lépe. 
 
... Stračes po akci
 
Jako Brňanovi je ti Kras domovem, z Tater taky odjíždíš s hodnotnými výstupy. Vápno a žulu máš tedy s přehledem osahané. Jak tě bere/nebere lezení na písku?
Bere, a moc, ale je to zase trochu jiný sport, a aby si na písku člověk něco hezkého vylezl, tak tam musí jezdit. Mně to bohužel vždy vycházelo tak, že v momentě, kdy už jsem si zvykl, musel jsem zase odjet. Pro ty, kteří se chystají na své „poprvé na písku“ tedy doporučuji, ať vyrazí s někým, kdo cesty zná a leccos může doporučit, natáhnout. Říká se, že lezení na písku je v určitých věcech podobné lezení v horách a taky tady platí, že by mělo existovat jakési předávání zkušeností. Ale zároveň to musí být někdo, komu se dá věřit a nemá jen v úmyslu se pobavit nad tím, jak se tam vyklepeš. (smích)
 
Výše už jsem nakousl ty Tatry… Češi, Poláci, a především Slováci v nich mají mraky těžkých a hodnotných výstupů, ale přijde mi, že mimo tyto země jsou Tatry neobjeveny. A asi to není tím, že by se na „horolezecké mapě“ jednalo o tiché, nevýrazné místo. Některé výstupy svoji kvalitou přímo křičí a říkají si o pozornost.
Podle mě jsou moc na východě, pro Západ už vlastně na Ukrajině (smích). A co je od Prahy na východ, netěší se takové oblibě. Myslím, že i spousta Slováků si chce současný stav uchovat a nemají zájem nějak bojovat za věhlas Tater ve světě. Tím ale není řečeno, že se to do budoucna nemůže stát. Někde v Himálaji, v base campu přijme Angličan pozvání do Tater, následně si je zamiluje, řekne nebo napíše o tom doma a Tatry se stanou světovou destinací, kam bude jezdit celá Anglie (smích).
 
Ty jsi toho i dost procestoval. Nový Zéland, Austrálie, Kanada atd. Jaká země tě z lezeckého hlediska zaujala nejvíc?
Kanada. Najdeš v ní úplně všechno. Je tam na světové úrovni bouldering, sportovní lezení, tradiční lezení na žule jako v Yosemitech či horské lezení podobné alpskému. Takových vrcholů a stěn podobných Eigeru či Matterhornu ani nespočítáš. Třeba blízko takového Squamishe je osmisetmetrový kus skály, který je obehnaný ze všech stran cestami, a spáry nejsou výjimkou. Kolem něj je pak jako by hrstí rozhozeno tisíce kamenů, kde se boulderuje. Čistě pro tyhle bouldery je sepsaný tlustý průvodce. A to, co jsem ti teď řekl, je opravdu jen zlomek toho, co v Kanadě najdeš.
 
S blížícím se koncem povídání se vždy snažím vydolovat aspoň nástin toho, kam se budou ubírat další kroky. Samozřejmě je tady Jirishanca, ale co taková asijská pohoří, na to asi taky dojde…     
Asie je v plánu. Především mě láká Pákistán a Nepál, kam bych se chtěl podívat už jen proto, že jsou tam levnější letenky než do Jižní Ameriky (smích).
 
Ptal se: Jan Haráč
foto: archiv Jana Straky, Pavel Nesvadba
 
 

Výčet některých Stračesových hodnotných výstupů

2015 - 1. místo na Mezinárodním mistrovství Slovenska v drytoolingu
 
2014 - prvovýstup v severovýchodní stěně Les Droites (M7+/A2), alpský styl, spolulezec Pavel Vrtík, výstup roku ČHS (kat. hory pod 6.000 m n.m.), širší nominace na Piolets d'Or
 
2014 – volný přelez Královského převisu, Z stěna Pyšného štítu (M12), spolulezec Dušan Janák, čestné uznání ČHS
 
2013 – 5. místo v závodě Evropského poháru v drytoolingu v rakouském Unkenu 
 
2013 – výstup severním kuloárem na Les Drus „Direct“ (M8, OS, 800 m), spolulezec Pavel Vrtík, čestné uznání ČHS
 
Ledy – například cesty  „Seidenraupe“ (WI5/OS), „Supervisor“, „Wetdreams“  (obě WI6/OS)
 


Mohlo by vás zajímat

H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu (ukázka)
Montana 2/2018

H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu (ukázka)

H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu (ukázka textu)    ....Na léto 2016 jsi byl domluven na lezení v Utahu a Yosemitech s lezkyní ...
05.04.2018