Bokula, Montana 3 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Bokula

Bokula je:

  • město v Konžské demokratické republice,
  • Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa,
  • brněnský lezec.
Vše je správně, ale protože čtete Montanu, zaměříme se na třetí možnost: na Miroslava Ondru, řečeného "Bokula". První otázka v našem rozhovoru byla víceméně jasná…
 
Proč Bokula?
To jsem se nikdy za celej život nedozvěděl. (Smích.) Prostě mi to přistálo někdy v pěti letech od nějakých mých vrstevníků a bylo to. Nebo přesněji, když jsem začal chodit do skautského oddílu, tak mi tam tak začali říkat, protože mi tak údajně říkali už v těch pěti letech.
 
Ono je to libozvučný, každá druhá hláska je samohláska. Tak jsem tady dole u vchodu u vás ve firmě málem řekl: „Dobrý den, já jdu za panem Bokulou…“
Oni by všichni věděli. Mně tady půlka lidí říká „Bokulo“ a půlka „Mirku“.
 
Mě překvapilo, že ti tak říkají i v rodině.
Osobně to cítím jakoby familiárnější, než je moje jméno. Říká mi tak i moje žena…
 
…a přesný původ se teda neví. Nějaké tvé dětské žvatlání?
To si nemyslím. Prostě slovo, které je se mnou vlastně celý můj život a nikdo přesně neví, jak se to stalo.
 
A proč lezení, nebo jinak, jak u tebe došlo na lezení?
Za hluboké šedé normalizace. Ještě v tom zmiňovaném oddílu. Někdy ve čtrnácti letech. My jsme byli taková skupina kamarádů, jeden z nich byl Svišť a jeden byl takovej do všeho hrrr. Četl všelijaký dobrodružný knížky a pak si jednou koupil „Základy horolezectví“ od Procházky, a tak jsme se rozhodli, že budeme horolezci. Já nevím, jestli jsme jeli poprvé na Kozla nebo něco takového. No a pak jsme zjistili, že v Břeclavi byl Horolezecký oddíl lokomotiva Břeclav. Tak jsme se tam vydali vlakem a stali jsme se horolezci.
 
A ty jsi původem odkud?
Z Hodonína.
 
Tak to ses na rozdíl třeba od toho Sviště zbavil přízvuku.
No, já jsem se v osmnácti přestěhoval kvůli škole do Brna a už jsem se nikdy nevrátil zpátky, kdežto Svišť je „Hodoníňák“ jak poleno.
 
A co ti na lezení přišlo nejzajímavější? Uznávám, je to poněkud stupidní otázka, ale stejně…
V začátcích to bylo spíš takové dobrodružství a cestování. Ne až tak to zdolávání obtíží, to přišlo až později. I když poměrně brzo. Když se člověk naučil znát nějaké ty kopce a cesty, protože tehdy bylo všechno vlastně horolezectví, hledal těžší způsoby, jak se na ty kopce dostat. Navíc, když je člověk mladý, nějaké riziko si moc nepřipouští. No, asi si umíš představit, jak tehdy vypadal lezecký oddíl v Břeclavi. 
 
Já vím, jak vypadá Břeclav, takže si asi umím udělat nějakou představu.
A zvláště v té době. Dneska leze kdekdo, tehdy to bylo fakt jen pár lidí. Takže my jsme po půl roce lezli líp jak celej břeclavskej oddíl. V patnácti, a to tehdy bylo Svišťovi jen dvanáct, jsme v pěti odjeli do Tater a vylezli jsme Weberovku, což byla pro břeclavský oddíl nedostižná meta. Takže když jsme se vrátili, tak se mohli zbláznit.
 
Z čeho. Závistí?
Ne, to rozhodně ne. Z té lehkomyslnosti, se kterou jsme tam odjeli. Měli o nás pochopitelně strach.
 
 
Takže zlatá osmdesátá léta. V čem byla jiná než dnes? V čem lepší a v čem horší?
To horší, to je asi jednoznačný…
 
Jasně, blbě položená otázka.
Hodně mě trápilo, že se nedalo jezdit ven. To bylo velký trauma. Koneckonců, do dneška je cesta „Devizový příslib“ na Kozlovi svědectvím těch časů. Martyrium, které jsi podstoupil, a stejně ti to bylo k ničemu a nikam ses nakonec nedostal. Byl jsi tady zavřený. A lepší? Lepší to bylo v tom, že jsme byli mladí. Asi tak bych to řekl. To je na tom to krásný, že byl člověk mladej a hezky se na to vzpomíná, ale jinak ta doba stála za hovno. 
 
Jinak se žilo.
Jasně, oženil jsem se ve dvaceti. Tak to tehdy bylo běžné.
 
Tehdy se začínal prosazovat úplně jiný pohled na lezení. Zároveň však jako by ta všeobecná situace tady evokovala, že na Západě byli výrazně napřed i v lezení. Bachar vylezl v jednaosmdesátém v Juře první devítku, ty máš v roce 1985 na Lidomorně s Pilkou cestu „Ztráta času“ 8-.
…jo, tak to byla blbost (smích).
 
…rok nato s Weisserem „Intersportturné“ 9-. 
Přijde mi, že do roku 1982 byly skalky jenom skalky a bylo potřeba jezdit hlavně do hor. Mně to vydrželo poměrně dlouho i později. Ale od nějakého toho třiaosmdesátého, kdy vyjel, myslím, první zájezd z Česka do skalek na Západ, to sem přišlo. Ten trend, že budeme posouvat hranice lezení. Nějaké skoby, to už nás nezajímalo. Faktem ale je, že to šlo jakoby rychle. Třeba Svišť, ten hned začal dělat na svých projektech. Já se pořád držel toho standardního: v létě v Sasku, v zimě v Tatrách.
 
Já to myslel tak, že ke změně přístupu k lezení docházelo i na tom Západě, a při pohledu do zpětného zrcátka se tady nelezlo tak špatně, jak by se možná na první pohled mohlo zdát. Prostě rozdíl oproti světu nebyl tak velký.
No to ne, určitě ne. Navíc u nás byla ta tradice lezení na písku. Ano, bylo to trošku něco jiného, ale ta tradice tu byla velká. A jasně, když jsme přijeli do Buoux, tam byla vůbec první „osm áčka“, „osm béčka“, a taky jsme je zkoušeli. A některým se to třeba později i podařilo. V tomhle to bylo pěkný, ale já jsem se do toho tehdy tak úplně nehrnul. Nemusel jsem lézt ty úplně nejtěžší cesty. Tehdy jsem pořád ještě měl jako hlavní cíl vylézt něco v horách. Pak jsem byl poprvé na Pamíru a přešlo mě to. (Smích.)
 
S tou specializací přichází i doba cíleného tréninku. 
Jasně. Jak jsme začali lézt, tak se každý víkend někam jelo, ale trénink? Jo, udělal jsem si doma hrazdu, shyboval jsem a do dneška z toho mám „bicáky“, ale jsou k ničemu. (Smích).
 
Neboj, k tomu se ještě dostaneme.
Po tom třiaosmdesátém jsme už na to šli systematičtěji.
 
 
A jak jsi říkal, že jste tomu propadli, měl jsi taky čelenku a obtažené kalhoty?
Čelenku jsem taky měl…
 
…tak to si tě dost dobře neumím představit.
A obtažený kalhoty? Ano, samozřejmě. Když se jelo do Buoux, tak všichni museli mít obtažené kalhoty. (Smích). To si pamatuju, ještě když byly v roce 1989 nebo 1990 v Ostroměři nějaké závody, tak tam všichni měli krásně obtažené kalhoty.
Abychom na to nezapomněli, co bys dodal k těm svým horským výstupům? Skončili jsme Weberovkou…
V Tatrách jsme fakt lezli docela dost, byl jsem s Pavlem Weiserem, když prolítnul tím Malým Kežmarákem.
 
To nevím.
Nevíš? Když jsme sestupovali z Ušaté věže, už si ani nepamatuju, co jsme tam vylezli, a sestupovali jsme po hřebeni, nebo spíš po té hraně, co tam je. Já už nevím, jestli si mačkou šlápnul do lana nebo do smyčky na sedáku, ale udělal „lopinku“ a prolítnul celou tou stěnou. Tou lehčí čtyřkou nebo co to tam z boku je. Takových nějakých dvě stě padesát metrů. Skončil asi čtyřicet metrů nad zemí. Já jsem k němu musel slézt. Měl na zádech můj baťoh, já jsem tam měl nějakou lékárničku, ale znáš to, takovou tu, kde je všechno několik let. A když jsem tam k němu přišel, byl otevřenej vršek batohu, kde byla ta lékárnička, a Pavel sežral úplně všechny prášky, co tam byly. Bez ohledu na to, co to bylo. (Smích). Prostě sežral úplně všechno. Jak byl omámenej tím pádem a měl zlomenou nohu, tak tam prostě seděl a všechno snědl. Když jsem k němu přišel, tak vůbec nebyl schopnej mluvit. 
 
A ve chvíli, kdy zmizel ve stěně, sis už říkal, že půjdeš vysvětlovat jeho mámě, že Pavel není, co?
Ta první chvíle byla vážně blbá. To jsem si myslel, že to vážně nedopadne. Vypadalo to fakt špatně.
 
Tak k veselejším věcem…
Co dál k horám? Docela rád vzpomínám, že jsem sólo lezl Superku na Kežmarák. V zimě. Nastupoval jsem večer, nebo tedy tak nějak odpoledne. První den jsem vylezl jen kousek, další den jsem dolezl asi délku pod vršek, a protože tam nebyla žádná police, tak jsem seděl ve skobách na baťohu. Někoho jsem slyšel nahoře nad sebou, a protože už mě to nebavilo, tak jsem na ně zavolal, aby mi hodili lano. Ale jak to bylo převislý, tak jsem nebyl schopný se k tomu lanu dostat. Tak to nakonec dopadlo tak, že jsem tam musel vydržet ještě tu jednu noc a dolézt to až další den. (Smích).
 
A pamatuješ si, kdy to bylo?
To mohlo být tak 1984. Bylo to ten samý rok, kdy Pavel Weiser spadl a já jsem tam neměl žádnýho spolulezce.
 
Jinými slovy, nenašel se žádnej magor, co by s tebou někam šel.
No jo no. Pak jsme byli ve Fankách, tam jsme s Alešem Morávkem dělali nějaké prvovýstupy, ale pořad jsem si říkal, že to chce vyšší hory, takže Pamír. A tam jsem zjistil, že to není moje kaše. To chození do kopce s tím, že je ti blbě, než se aklimatizuješ, skála tam nestojí za moc, prostě to nebylo nic, co by mě lákalo. Takže jsem vylezl na Korženěvskou a pak jsem si řekl, že vysoký kopce určitě ne.
 
Pak přišla rodina, takže přišel nějaký útlum, ne?
Ne, rodina byla už v té době. My jsme tehdy už rodinu měli a všechno jsem naštěstí podnikal při tom. Babička byla docela hodná. Spíš potom přišla revoluce, skončil jsem školu…
 
…ty se tak usmíváš, jako bys tu školu nedodělal.
Ne, to ne, ale já jsem si ji prodlužoval. Mě to na té škole bavilo a možnost prodlužovat si ji tam byla, takže ne že bych byl špatný žák, ale vždycky jsem se snažil nějak si to rozložit. Pak jsem chvíli dělal v Rakousku a zakousl jsem se do práce. Takže z lezení zbylo ježdění do Krasu a občas někam jinam. Takže ten boom, co tady v Krasu začátkem devadesátých letech byl, to mě úplně minulo. 
 
A pak přišlo deset let práce.
Tak nějak no. Mě práce baví, takže s tím často bojuju, co zrovna budu dělat víc. Jestli lezení, nebo práci.
 
Daří se ti to skloubit?
To není problém. Spíš s tím lezením je už trochu problém kvůli zdraví. Tělo už nefunguje úplně tak, jak by mělo, a už to zkrátka není ono. Takže v divokých devadesátých jsem spíš klidně pracoval a lezení jsem se moc nevěnoval. 
 
Byl jsi někdy na nějaké jiné než lezecké dovolené?
Ne. Nikdy. Je pravda, že v té době jsme nikdy nejeli na jinou dovolenou. (Dlouze přemýšlí.) Jo, jedenkrát jsem byl na nějaké konferenci na Capri. Což sice byla nějaká konference, ale spíš to byla taková kratší dovolená. Ale zase na lyže, to jo. Na lyže jsme jezdívali a občas jezdíme i teď. I když zrovna letos jsme jeli lyžovat na Kaprun, jeden den jsme tam jezdili, a pak jsme si řekli, že nás to nebaví. Tak jsme šli na Schleierwasserfall, kam jsme se brodili sněhem, a něco jsme si tam vylezli. No a potom jsme jeli do Arca. Lyže jsme měli stále s sebou, že bychom si mohli třeba ještě někde tam zalyžovat, ale nakonec to nedopadlo. Když tam seš na lyžích, tak tam stojíš, kolem tebe je hodně lidí, čekáš někde na lanovku, čekáš, až vyjedeš nahoru, když jedeš dolů, musíš dávat pozor doleva doprava, aby ses s někým nesrazil… To na skalách, i když je přeplněno, tak to tak prostě není. 
 
Nemáš pocit, že někdy už je toho lezení u vás v rodině hodně? Nebo jinak, vy jste taková lezecká rodina. Podobně, jako jsou třeba herecké rodiny, tak vy jste už takový lezecký klan. Není toho někdy moc?
Ne. Když jsme s Evou, tak to se o lezení nebavíme. Teda ano, ale spíš o tom, kam pojedeme nebo tak. Naopak, když třeba přijdou děcka, tak já to rád poslouchám, mě to docela baví. A když už je toho moc, tak si sednu za počítač a „šušním“ si tam ty svoje věci.
 
Mně přijde, že hodně lidí si do Adama projektuje i své sny, ale on se tím nenechává nijak rozptylovat. A ty mi přijdeš jako někdo, kdo je jakoby úplně mimo či nad tím. Což tu vaši rodinu nějak pojí, protože i výjimečné lidi může zájem médií nakonec nějak rozleptat. A samozřejmě, v tomhle je vaše obrovská výhoda, že jste s Adamem introverti a necháváte svět jít jakoby kolem. To přece musí být děsně ubíjející, být všem na očích.
Já rozumím, co chceš říct. Zvlášť třeba v té Itálii. Tam lidi vědí, kdo jsi, a musíš se podle toho nějak chovat. Nemůžeme spát venku, nebo alespoň ne tak, abychom byli na očích. Po čase si na to ovšem zvykneš. Spíš mě nedávno pobavila taková historka, když mě Vlk požádal, abych mu v Arcu koupil boty, chtěl Five Teny. Tak jsem šel do obchodu, koukám a zrovna toho prodavače jsem ráno potkal ve skalách a od vidění se známe. Chtěl jsem ty fiveteny a on se na mě tak podezřívavě díval, tak jsem musel rychle dodat, že to není pro mě, ale pro kamaráda. (Smích). Prostě mu nešlo na rozum, proč já kupuju Five Teny, když celá rodina lezeme v jiných botách. Tak jsem se mu musel jakoby omlouvat, že ty boty fakt nejsou pro mě.
 
No, jen jestli sis je nekupoval pro sebe a nesváděl jsi to na Vlka! 
Ne, to ne. Ale ještě k tomu zájmu okolí. Ono to samozřejmě není tak hrozný. Ono je třeba zajímavý, že když je přednáška tady v Brně, tak sem moc lidí na přednášku nepřijde. V zahraničí přijde mnohem víc lidí. Tady v Brně Adam prostě žije, pohybuje se tady, všichni ho berou jako kámoše, kterýho každej zná. Víš co, on je takovej poctivej a pravdomluvnej, že když si třeba s ním čtu nějakej rozhovor, tak tam neříká věci, který si nemyslí. Na druhou stranu, jeho to moc nebaví, takže má naučených pár takových odpovědí…
 
…no jasně, přivedou ho do televizního pořadu, kde řekne, že má boty o tři čísla menší a všichni udělají „ááách“.
No, prostě se naučil s médii nějak jednat, protože oni si to nakonec stejně udělají po svém. 
 
Tam je jasně vidět ten posun, před pár lety v Arcu vytáhli děcko na pódium…
…a on nebyl schopen nic kloudného říct. To bylo vidět u těch prvních přednášek, měl je někdy ve třinácti čtrnácti, s Pepem, kdy to Pepe celé odvykládal a Adam nakonec přidal pár slov. Zajímavé je, že v zahraničí, v té angličtině, mu to šlo vždycky jakoby líp. Asi tam neměl takový ostych. Ale ten vývoj u něj je v tomto prostě jasně vidět. 
 
V angličtině asi nemá takový strach, že mu náhodou uklouzne, co si opravdu myslí o tom, co zrovna musí dělat. Já to ale nechci snižovat. Je to jeho práce. Tečka.
Právě. Dneska je to jeho práce. Je to profesionální sportovec a média jsou pro něj důležitá. 
 
 
Když jsme u toho, tak Adam ale nemá žádnou svou webovou stránku, že?
-pozn. red.: Otázka platila v době rozhovoru, dnes můžete Adama sledovat i na jeho stránce www.adamondra.com
Po dvaceti letech si nechává nějaké stránky dělat. Zatím tedy není hotového nic, ale pracuje se na tom. To je přesně jeho přístup k věci. Já to nepotřebuju, mě to nezajímá.
 
Pojďme dál. „Dokončená levá varianta“ a následně pár dní po té „Sněhurka a sedm ostrých pokusů.“ To by se dalo nazvat tvým lezeckým comebackem. Po letech lezeckého útlumu, v šestačtyřiceti, na podzim roku 2011 přelézáš svá první 8a.
Já jsem nikdy před tím, v dobách svého mládí, 8a nevylezl. Měl jsem k tomu třeba i blízko, ale nikdy jsem to nedotáhl do konce, pak jsem vlastně úplně přestal lézt těžké cesty. Když jsme jezdili s Adamem, tak jsem něco zkoušel, ale v podstatě do těch 7b, do ničeho těžšího jsem se vůbec nepouštěl. Najednou jsem jel s Kristýnou někam do Krasu a oni něco lezli a já že si to taky zkusím. A zjistil jsem, že mi to jakoby jde. Že jsem to prostě zkrokoval, nebo mi třeba chyběl jen jeden krok. Takže jsem to zkoušel a zjistil jsem, že když to člověk zkouší, tak se ty pohyby naučí. Na tu první cestu jsem jezdil asi tři měsíce a pak mě to pustilo.
 
No a jak se v hlavě jednou něco zlomí…
…ano, hned ten den jsem šel do té „Sněhurky“ a ta šla taky. Tak jsem jel v průběhu týdne asi dvakrát do Krasu, což já normálně nedělám, a ještě ten týden jsem vylezl i tu druhou cestu.
 
Takže podzim, ideální podmínky, rozlezení…
Hele, to rozlezení, na mě to asi nějak nefunguje. 
 
Ale pro ty nevětší skalpy se jezdí na podzim, ne?
To jo, a zvláště v Krasu. Na jaře je tam vlhko, všechno klouže, takže si musíš počkat na babí léto, kdy to je vyschlý. No, prostě jsem zjistil, že se ta osm áčka dají i v těch šestačtyřiceti vylézt. Následně jsem přelezl ještě nějaké další deset mínusky. Celkem jich mám vylezeno šest. Vloni jsem ukořistil nějaký osm áčko na Kalymnosu. Na tom Kalymnosu, to jsou takový ty „softmoverský“ oblasti, kde je klasifikace o něco lehčí, ale i tak to člověku udělá radost. 
Na mě prostě nefunguje, když chodím na stěnu a tam trénuju. To vylezu tak sedm áčko s odřenýma ušima, a když trénuju víc, tak mě začnou bolet nějaký svaly. (Smích). Ale fakt je, že když odjedu do skal, tak tam je to všechno dobrý. Na stěně, to je jenom takový udržování se, abys úplně nezlenivěl.
 
Ono to hodně lidí vidí asi tak, že si říká: v takovým věku, kdo ví, co se mnou bude. Ale když si vzpomenu na loňské podzimní Arco a den, kdy jsi přelezl to sedm béčko, jak tě v tom Pepe fotil, tak to bylo: ráno se lehce rozlézt, potom pohoda až do odpoledne, počkat si na stín… Takže to nebylo nijak ve stresu…
Ne, vůbec. Když jsem na zájezdě, tak pohodička. Vyspíš se, dáš si rozlez, pak nějaké pokusy, nebo i něco vylezeš, strávíš tam pár hodin, pak si dáš vínečko, uvaříš si dobrý jídlo… A tohle mě na tom baví. My teďka poslední dva roky byli o silvestru na Sicílii. Není tam tou dobou moc lidí. Je tam ideální teplota, hezký lezení a můžeš si tam parádně pohodovat. 
 
Hele, já mám nějaké komentáře k těm přelezům. Kdosi na Lezci napsal: „Asi se dám na špenát, takové ruce jsem neměl ani v osmnácti.“ A jsme u těch bicepsů, co jsou ti k ničemu. Ale vypadá to hezky na fotkách.
(Smích.) Fakt je, že na padesát mám ty ruce asi opravdu obrovský a asi jsem to opravdu získal někdy v těch šestnácti sedmnácti, kdy jsem shyboval na hrazdě. Blbý je, že se do těch „konví“ vejde tolik laktátu, že když ti to jednou nateče, tak už to z toho nedokážeš vylejt. (Smích).  Jo, do dneška mám asi celkem silný prsty, ale špatnou vytrvalost. A to s tím asi souvisí, s těma velkejma, nevytrvalostníma svalama. 
 
A na to byla reakce „Co ruce, hlavně ta čepice, ta ho posunula o generaci níž. A to je něco, co si zaslouží gratulaci dvojnásob.“ Takže poté, co odpadly elasťáky, řešíš nějak oblečení? 
Ne, oblečení neřeším, od toho mám svoje lidi. To znamená, já si obléknu to, co se mně nachystá. Čepice jestli jo, nebo ne a jaká, to vůbec neřeším.
 
No a pak je tady takové shrnutí, které tě asi bude provázet už pořád. „Na ja, Wunderpapa vom Wunderkind.“
Pro mě je hlavně důležitý, jestli mě moje děcka považují za Wunderpapa, což doufám, že jo, a co si o tom myslí ostatní, je mi celkem jedno.
 
Shodou okolností znám dva čerstvé padesátníky, kdy jeden doufá, že jednou poleze šestky v Tatrách a ten druhý, že konečně vyleze jednu konkrétní vysněnou 10-. Myslíš, že mají ještě šanci?
Určitě. Ale projeví se, co dělali v životě před tím. Nebo myslíš, že může být někdo, kdo se v pětačtyřiceti rozhodne, že si k padesátinám splní nějaký takový lezecký sen, a podaří se mu to? Řekněme, že bude mít obecné sportovní předpoklady, ale nebude do té doby nijak výrazně lézt.
U té šestky v Tatrách, tam samozřejmě stačí obecné sportovní dovednosti, ale u té deset minusky mám trochu obavy o prsty. Vlk říká, že do sedm béček nebo sedm bé plusek se prostě prolezeš. Tím, že jenom pořád polezeš na skalách. U těch osm áček, a v Krasu zvlášť, je trošku problém s těma prstama. Když je nemáš zvyklý, tak se obávám, že se ti to nepodaří. A v tomhle věku už nemůžeš trénovat moc silně, protože to tělo nevydrží. Ale pokud ten člověk alespoň trochu lezl a něco dělal, tak šanci má. Však víš, padesátníci lezou i devět áčka.
 
No, on ten Kras je v tomhle zákeřnej.
Ale zase je v něčem výhodnej. Já jsem většinu svých těžších cest vylezl právě v Krasu. Ale to je proto, že jsem na to zvyklej a vyhovuje mi, že jsou to krátké boulderové cesty. Uděláš ten boulder a pak už se nahoru nějak dotrápíš. Na druhou stranu, na Kalymnosu nebo na Sicílii jsou ty cesty spíš dlouhý a vytrvalostní, a to se pro ty starší lidi dá udýchat spíš. Tam třeba nemáš vyloženě těžký krok, ale je to dlouhý.
Ty jsi zmiňoval devět áčka, ale na to podle mě můžeš natrénovat jenom v oblasti, kde zkusíš 7a, vedle 7a+ a pak třeba 7b, všechno to máš vedle sebe, v jednom masivu. Když se v Krasu rozhodneš v rámci tréninku vylézt deset cest ve stejné obtížnosti, tak ať přijedeš kamkoliv, tak jich tam tolik nenajdeš…
 
…a když, tak jsou omešený a hnusný. Navíc si myslím, že v nějakým věku už se asi celkem blbě padá. A zrovna v Krasu musíš někdy udělat klíčový krok a pak se teprve cvaká další jištění. Takže zrovna na zdokonalování lezeckých dovedností není Kras úplně ideální oblast.
Ne, to není. Jasně že když budeš třeba ve Španělsku a najdeš si tu správnou oblast, že máš podstatně víc možností se i ve vyšším věku dopracovat k těžkým cestám. Protože i když někam jedeš, tak tam jsi týden čtrnáct dní a co? Když se pustíš do skutečně těžké cesty, tak je to málo času. Navíc, nejlíp se padá do převisu, ale jak ti s věkem ubývají síly, musíš lézt kolmější a kolmější cesty a pak se bojíš spadnout, protože nevíš, jestli to to tvý tělo ještě vydrží. (Smích).
 
A plány? Z pověrčivosti neprozradíš?
Já moc neplánuju, ale že bych měl něco rozlezenýho? No v Rudicích zkouším „Provokaci“, ale zase tak moc se o to nesnažím, a to je hlavně zimní práce, protože tam se na jaře nebo v létě lézt nedá, takže spíš jde o to si teď zajet do nějakejch pěknejch oblastí v zahraničí.
Je to tak dva roky zpátky, co jsme začali trochu víc běhat, takže teď v zimě jsem hlavně jenom běhal. O svátcích jsme si třeba oběhli Pálavu. Takže taky další směr, ve kterým se realizuju. Za pár dní odlítáme na Kalymnos, takže jsem to běhání měl teďka čtrnáct dní zakázaný, protože z toho tloustnou nohy. Tak jsem měl zákaz běhat a musel jsem chodit na stěnu (smích).
 
To já právě obdivuju všechny ty, co vylezou něco v horách i na skalách, protože to jde přímo proti sobě.
Jo, to jde. 
Hele, je ještě něco, co bys chtěl dodat? Když už jsme si oba ráno přivstali a našli si chvíli na setkání…
 
Ne, to ne. (Povzdech). To by mě zajímalo, jestli ti to k něčemu bude.
 
Na svatbě dcery
 

Poznámka

Tento rozhovor snad ani nešel nazvat jinak. Na Miroslava Ondru jsme měli spadeno už déle. A řeknu vám, když jsem se osmělil a zavolal mu na pokoutně získané číslo, dost jsem si „hrábnul“. Přemluvit tohoto introverta k rozhovoru nebylo jen tak. Rozjel jsem snad celý repertoár jemného nátlaku, který po letech v časopise už lehce ovládám. Vydírání: „Pamatuješ, jak jsem tě kdysi vezl z Arca? Domluvili jsme se, že je to za pivo. Nikdy jsem ho po tobě nechtěl, teď je čas to splatit.“ Uklidňování: „Hele, i dalajláma měl nějaké rodiče a nikdo o nich nic neví. Nechci se bavit jen o Adamovi.“ Povzbuzování: „Prostě jenom řekneš něco ke zlatejm osmdesátkám. Jak jste poprvé viděli ve Francii prostitutku, jak jste jeli do Frankenjury podle mapy Evropy a lehce to minuli a tak dále. Pak to autorizuješ a je to.“ Na ne zrovna přesvědčivých odpovědích mě nejvíc bavilo, že v telefonu zněly úplně stejně, jako by mluvil Adam. Nebo vlastně naopak, to Adam mluví jako jeho táta.
 
Protože Brno není jen město, je to i životní styl, oba jsme si přivstali už na devátou. A vlastně až z přepisu rozhovoru mi došlo, jak přesně Bokula formuje svá vyjádření a jak často a rád se směje. A co víc, je i zdatným manažerem/spolumajitelem úspěšné internetové firmy. Když mi nadšeně ukazoval boxy s internetovými servery, naplno jsem si uvědomil, že rozhodně nežije jenom lezením.
 
Ptal se: Tomáš Roubal
Foto: Petr Piechowicz

Mohlo by vás zajímat

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Motivace u homo reptando, neboli člověk lezoucí
Montana 2/2013

Motivace u homo reptando, neboli člověk lezoucí

Už lezu nějaký ten pátek, ale až poslední dobou se nad lezením dost zamýšlím. Přišel jsem na to, že šanci na úspěch může mít ...
04.04.2013
Chtěl!
Montana 4/2013

Chtěl!

Chtěl!   Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s nápisem: ...
09.08.2013
Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše
Montana 5/2013

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše

Banditi v Peru - prváč Ondry Beneše   Nápad uspořádat expedici do Peru byl z Editiny hlavy. Pořád mluvila o tom, že chce jet do Jižní Ameriky, ...
08.10.2013
Pohádková krása zimních Tater
Montana 6/2014

Pohádková krása zimních Tater

Pohádková krása zimních Tater   Ferraty mě postupně přivedly do hor a naučily se tam pohybovat a ihned jsem si zamiloval volné lezení v horách.  Volné ...
03.12.2014
Action Directe - AO k přelezu legendární cesty
Montana 6/2016

Action Directe - AO k přelezu legendární cesty

Prsty zajedou do „mechovatého“ sokolíku, noha spočine na mírně oklouzané plošce a tělo začne kmitat podle zautomatizovaného programu – pravá, ...
02.12.2016
Mladí a neklidní
Montana 2/2017

Mladí a neklidní

Mladí a neklidní Když jsem byl v roce 2008 s Adamem  v Santa Lynii, Šarmič tenkrát poznamenal:  „Ten Adam to má dobře zařízené, máma ...
06.04.2017