Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler, Montana 3 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler
Strmé skalní stěny a věže Dolomit představují jednu z nejklasičtějších evropských horolezeckých destinací pro vícedélkové lezení, přičemž lidé zde lezli už od roku 1857. Jihotyrolské vápencové hory se svými impozantními stěnami se táhnou v délce asi osmdesáti kilometrů a díky dobré infrastruktuře oblasti je řada krásných a zajímavých cest dosažitelná velice jednoduše už ze silnice, bez dlouhých a náročných nástupů.
 
A když tomu tak není, tak se vždy v blízkosti nachází nějaká příjemná a útulná horská chata, odkud můžete na túru vyrazit brzy ráno. I přes zmíněná pozitiva zůstává lezení v Dolomitech stále solidním dobrodružstvím, protože ne vždy bývá zcela jasný směr výstupu a také jištění zde není ve všech cestách po dvou metrech, ale je třeba zakládat vlastní, a to samozřejmě také vyžaduje určité zkušenosti. Mimo jiné je nutné se připravit i na to, že navzdory množství cest, které se zde nachází, se na ty opravdu známé a hodně lezené linie často stojí fronty. 
 
 
Během první světové války probíhaly v Dolomitech těžké boje. Po dlouhou dobu byla italská vojska chráněna před rakousko-uherskou armádou nepřístupnými horami, které tvořily přirozenou obrannou zeď. Po celé roky představovaly tyto hory operační základnu pro tisíce vojáků. Na obou stranách pohoří se vojáci po celou dobu války snažili o dosažení co nejlepších strategických pozic. Stavěli dřevěné chatky, ze kterých vyrostly kompletní vesnice, a k nim budovali cesty a razili pod horami tunely. Stopy po bojích Velké války jsou v Dolomitech na mnoha místech patrné až do dnešních dní a jsou mimo jiné také součástí lezecké historie této oblasti. 
 
 
Vojáci tehdy v horách stavěli cesty za pomoci ocelových lan, kramlí a žebříků, v důsledku toho se zrodila nová horská disciplína – lezení via ferrat, nebo chcete-li, „železných cest“. Vzhledem k velké koncentraci těchto zajištěných cest a bohaté lezecké kultuře, jejíž kořeny sahají až do poloviny devatenáctého století, je lezení v Dolomitech velice rozmanité. Klasické a doslova dobrodružné výstupy jsou střídány moderními a vynýtovanými těžkými cestami a exponovanými via ferratami. A to vše vás vždy dovede na vrchol, kde vás většinou čeká neskutečný, dech beroucí výhled. 
 
Moje poslední návštěva Dolomit směřovala do oblasti Tre Cime, které mě jen ujistily o obrovské rozmanitosti těchto hor. I když jsme část cesty k Rifugio Locatelli šli v dešti, během posledních metrů pochodu se mraky trochu roztrhaly a my jsme stáli tváří v tvář působivým severním stěnám, které však svou monumentálnost odhalovaly ze šedého závoje jen pomalu a opatrně. Naším cílem zde bylo vylézt pět set padesát metrů vysokou severní stěnu Cimy Grande (2.999 m), která patří mezi šest největších a z horolezeckého a historického hlediska nejprestižnějších severních stěn celých Alp. 
 
 
Druhý den neprší, ale my se přesto rozhodujeme strávit ho v okolí chaty. Cesta nám alespoň uschne a my budeme mít dost času na aklimatizaci a průzkum okolí. Ale neseděli jsme jen na chatě. Po prolistování průvodce jsem se rozhodli, že den jen tak neproflákáme a vylezeme si místní ferratou na Monte Paterno (2.744 m). První část zajištěné cesty „Sentiero de Luca/Innerkofler“ vede strmou sítí chodeb z první světové války. Uvnitř je samozřejmě absolutní tma, takže čelovka se pro tento výstup ukázala být nepostradatelným kouskem výstroje. Za použití ocelového lana se vystoupá až do sedla Forcella del Camoscio, odkud začíná finální výstup na vrchol Monte Paterno. Z vrcholu je fantastický výhled, jak také jinak, jsme v Dolomitech. Tre Cime se nacházejí jihozápadním směrem a vypadají jako mohutní kamenní strážci stojící v jinak mírně zvlněné krajině s místy hlubokými údolími. Na sever od nás, ovšem hluboko pod námi, je pak Rifugio Locatelli, kde jsme nádherný den zakončili u výborné večeře nad plány na další den. 
 
 
Třetí den brzy ráno pijeme kávu ve světle a iluzorním teple svíčky. O něco později, ověšeni lezeckým vercajkem a lany sledujeme širokou pěšinu ve směru sedla Forcella Lavaredo, odkud vede uzounká stezka suťoviskem až k úpatí severní stěny Cimy Grande. Za rozbřesku jsme na nástupu. První metry cesty „Hasse-Brandler“ (550 m, 7a+) jsou stále vlhké a v kombinaci s našimi zmrzlými prsty není lezení zrovna příjemné. Jak stoupáme výš, tak je skála stále sušší a my si užíváme několik úžasných délek. Cesta je velice strmá, a přestože jsme v severní stěně, je zde velice kvalitní vápenec, ovšem ne zcela jasná linie vyžaduje naše nejvyšší soustředění a koncentraci. Teprve když se dostáváme na pohodlný štand pod velkým, markantním koutem, tak mám čas se pokochat okolím. Celá krajina se koupe ve slunečním svitu, na rozdíl od impozantní severní stěny, kde aktuálně lezeme a která je celá ponořená do stínu. Neskutečně si užívám ten okamžik. Cítím se šťastný a trochu privilegovaný, že tady můžu být. Bohužel, tento pocit euforie zmizí hned s dalším štandem.
 
 
Visím v pár velmi starých nýtech a houpu se ze strany na stranu. Není na čem stát ani o co se pořádně opřít a shora přímo na mě vytrvale crčí voda. Následující čtyři délky jsou klíčové a voda teče zrovna přes tu převislou spáru a kout, kterými musíme lézt. Odhodláni dostat se na vrchol pokračujeme a po dvou hodinách jsme v horních partiích stěny, čímž se uzavřela další kapitola našeho dobrodružství. V této části stěny je skála mnohem lámavější, než jakou jsme dosud měli možnost potkat. Pravidelně nám pod rukama mizí kusy dolomitského vápence a končí až po několika stech metrech pádu dole na suťovišti, několik desítek metrů od paty stěny. Tato poslední a místy opravdu nervy drásající část cesty jako by nikdy nekončila. Na okružní polici jsme se dostali po osmi hodinách lezení. Přešli jsme po ní na jižní stranu hory a „Normálkou“ jsme vystoupali až na vrchol. 
 
S posledními slunečními paprsky pijeme na terase chaty pivo a plánujeme co dál. Divokého dobrodružství se špatným jištěním jsme si už užili dost a listováním v průvodci se nám podaří najít cestu, která nám bude pravděpodobně skvěle vyhovovat. V knize popisují cestu „Gelbe Mauer“ (320 m, 7a+) v jižní stěně Cimy Piccoly (2.857 m) takto: „Jedna z mála vícedélkových, opravdu sportovních cest v oblasti Tre Cime, která je celá zajištěná 10mm nýty. Skvělé a těžké lezení v napohled holé stěně. Pouze poslední tři délky jsou lehčí než 6c. Cesta je přísným testem vaší vytrvalosti.“
 
A to je právě ta neskutečná rozmanitost, díky níž jsou pro mě Dolomity tím nejkrásnějším a nejpřitažlivějším pohořím Evropy, kde si každý najde to své a má doslova nekonečné možnosti k seberealizaci. V okruhu zhruba dvou kilometrů jsem měl možnost zažít tři naprosto odlišná horská dobrodružství, a to vše v blízkosti úžasně přátelských a pohostinných místních obyvatel, skvělého jídla a pohodlí několika horských chat. 
 
Text a foto: Martin Fickweiler
Překlad: Martin Stolárik
 

Mohlo by vás zajímat

Souboj se samotou na Baffinově ostrově
Montana 2/2012

Souboj se samotou na Baffinově ostrově

Můj nejlepší kamarád, Hans Copier, zemřel 16. dubna roku 2006. Byli jsme si dost blízcí a oba jsme milovali lezení. Často jsme společně cestovali po Evropě ...
04.04.2012
Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen
Montana 4/2012

Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen

Je mladý, nadějný, talentovaný a univerzální. Pochází z Celje ve Slovinsku…   Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen     Martin: ...
09.08.2012
Via Dibona - (ne)náročná krása
Montana 3/2016

Via Dibona - (ne)náročná krása

Je mi 12 let, jsem s rodiči na ferratové dovolené v Dolomitech a procházíme pod stěnami Tre Cime. Můžeme si krky vykroutit, jak nevíme, kam se dívat dřív. ...
09.06.2016