Via Dibona - (ne)náročná krása, Montana 3 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Via Dibona - (ne)náročná krása
Je mi 12 let, jsem s rodiči na ferratové dovolené v Dolomitech a procházíme pod stěnami Tre Cime. Můžeme si krky vykroutit, jak nevíme, kam se dívat dřív. Ve stěnách vidíme lezce a mně hlavou probleskne myšlenka o lezení. Ano, nalezeno něco máme – skalky na Moravě, nějaké trojky v Tatrách, ale o lezení v Dolomitech se ani nediskutuje. Při pohledu na severní stěny Tre Cime mě dokonce ani neláká smlouvat o vyměnění ferratových setů za lano.
 
Najednou je mi 23, zacvakávám lano do expresky v cestě na Cimu Grande a modlím se, ať ta Piccolina za mnou uhne. Nemyslím moji piccolínu dole na laně, ale nejmenší a nejšpičatější ze tří Cim. Už dvě hodiny mi totiž stíní slunce a já mám co dělat, abych vehnal nějakou tu krev do prstů a trošku je prohřál. Odlézám dál a lituju Markét, která se dole na štandu nemůže ani hýbat. 
 
Nápad lézt tuto cestu ani nemusel přijít. Pro dva studenty na letní brigádě pod Dolomitami je Tre Cime zlatý maják s párem zpívajících sirén k tomu. Přece neprojedeme kolem, aniž bychom se aspoň dotkli stěny. Stačilo najít tu správnou cestu. Při zhlédnutí cen průvodčíků jsme jakožto studenti před brigádou zhodnotili, že bude lepší spolehnout se jen na internetové prameny. Nicméně i tam jsme zjistili, že na Cimu Grande vede normálka za 3, několik cest přes severní stěnu začínajících na 7 a „Via Dibona“, cesta po východní stěně od nástupu až po vrchol kopírující hranu s majestátní severní stěnou. Dibona je hodnocená za 4–, což je pro nás ideální, vyhneme se přelidněné normálce a nemusíme potit krev v severní stěně. Plán by byl, teď už stačí jen počkat na dobré počasí.
 
 
O pár tisíc nasbíraných jablek později jsme zahodili pracovní rukavice a uháněli přes krásné serpentiny nad Misurinským jezerem až k chatě Auronzohütte. Kolem osmé večer jsme dorazili na místo, původně jsme se báli, že nebude úplně v pohodě spát v autě na parkovišti, ale když jsme viděli řadu ešusů na kapotách a starší pány pochodující v žabkách bez trička kolem svých vozů se sprcháčem v ruce, s poklidem jsme se zařadili a nad vlastním ešusem rozjímali u zapadajícího slunce. Já zjišťuju, že jsem v práci nechal horské kalhoty, přivezené do Itálie jenom kvůli zítřku. S vyhlídkou lezení ve spacákových, tenkých teplácích usínám.
 
Další den zaklapáváme budík v šest ráno, balíme náčiní, přitom budíme pár sousedů a s párou u pusy radši rychle míříme do sedla Paternsattel. Odtud už odbočujeme z turistické cesty doleva, podcházíme Cimu Piccolu, která nás zrovna vřele nevítá, protože na nás shazuje kámen velikosti hlavy. Naštěstí se nestrefila, takže pokračujeme dál až pod žlab mezi Piccolou a Grande. Pomalu zjišťujeme, že ačkoli nejsme na normálce, cestu pro sebe rozhodně mít nebudem. U nástupu už nalézá jedna dvojice lezců a na paty nám šlape další pár. Chvíli to vypadá, že si s nimi dáme závod o nejrychlejší vlezení do sedáku, pak ovšem ustupujeme a necháváme je jít. První délky cesty budu tahat jenom já, takže budeme pomalejší. Ještě než odlezou, už se za námi řadí do fronty tyrolský průvodce s nervózně vypadajícím, asi šedesátiletým klientem. „Má náš obdiv,“ říkáme si neproniknutelnou češtinou, přece jenom ho čeká celý den ve stěně, asi dvanáct délek k vrcholu, a pak sestup. Zatímco já už vesele natahuju první délku, guide začíná vysvětlovat jištění a štandování. Teď má náš obdiv i průvodce, asi to včera probírali u piva a dneska se jenom ujišťuje, že klient pořád všechno zná.
 
 
První tři délky z celého výstupu jsou technicky nejnáročnější. Trasa cesty je docela jasná, stačí se držet olezených částí skály, občas se rozhlédnout a najít starou smyčku nebo skobu, kterých je v cestě dost. I ty nejvíce ohmatané chyty pořád drží a nekloužou. Občas se stopy rozdvojují a je na lezci, kterou trasu si vybere. Vcelku je to jedno, protože klasifikace se nemění a kritická místa přelézají všichni stejně. Největším problémem je zatím zima. Ve žlabu pod námi zůstává i v září sníh, celá stěna je ráno ve stínu a sluníčko ji začíná osvětlovat z vrcholu. Lezec je tedy půlku cesty ve stínu a slunce mu jde naproti. Mně navíc mrazivě fouká do lezecko-spacích tepláků, mám chuť si zalepit kotníky izolepou, kterou samozřejmě nemám. Ze štandu začínám dobírat a obhlížím situaci dole, hodina už asi skončila, protože průvodce nastupuje hned za Markét a klient statečně jistí. 
 
Jedno z náročnějších míst přichází ve druhé délce: otevřený kout široký na délku paží, dlouhý asi čtyři metry. Na jeho konci je štand, kde opět začínám dobírat Markét. Souběžně s ní vyráží i tyrolský průvodce. Asi usoudil, že bude lepší neztrácet čas a obejít nás. V dolní části délky jde všechno hladce, ale jak se přibližují ke koutu pode mnou, je mi jasné, že se tam oba nevlezou. Před srážkou tedy zastavuji Markét a shodujeme se, že počkáme, až úplně odlezou, pak půjdeme za nimi, aspoň nebudeme muset hledat cestu, protože průvodce ji určitě zná. Klient Heinrich obchází Markét a my zatím snídáme šťavnatá jablíčka. Lana dvojčata volně leží mezi námi.  „Tome netahej,“ říká mi Markét do vysílačky. Podivím se, kouknu na lana, která poklidně leží na zemi pode mnou. Sjedu pohledem dolů a vidím, kde je problém. Klient při obcházení Markét podlézal naše lana a ta se mu zamotala do batohu. „Heinrich, warten bitte,“ snažím se ho upozornit svou lámanou němčinou. Heinrich už je naneštěstí na začátku koutu a všechny končetiny má plně zaměstnané, jak se snaží s koutem bojovat. Chvíli se snažím vysvětlit situaci německy průvodci nade mnou (který zatím neví, co se děje, a začíná dobrosrdečně popotahovat Heinricha nahoru) a chvíli přes vysílačku Markét.
 
Po nějaké době boje zjišťujeme, že Heinrich má volnou ruku moc krátkou na to, aby si dosáhl až za krk na batoh, kde má namotaná cizí lana. Odevzdaně tedy říkám Markét, ať popojde ty čtyři metry, uvolní tak Heinricha a já ho budu moct osvobodit. Zároveň ji prosím, ať nespadne, protože tím by už tak dost balancujícího Heinricha stáhla ze skály a já ho ze shora pro jistotu ještě uškrtil. Naštěstí Markét i s jablkem v ruce suverénně poodlézá a Heinrich je tím správným lanem dotažen až ke mně. Jestli jste někdy vypouštěli uzdravené zvířátko zpátky do přírody, víte, jak jsem se asi cítil, když jsem odmotával lano z klientova batohu.
 
 
Na dalších délkách už jsme si z obou stran udržovali patřičný odstup. Cesta se občas přiblíží až k hraně severní stěny, takže se otevře rozhled na pravé dolomitské borce visící v převisech. Po pár délkách už zapomínáme, kolik jich máme za sebou, cesta je hrozně podobná, ale orientovat se lze podle Piccoliny, na kterou je po celý čas nádherný výhled. Občas lze ve spárách najít staré dřevěné klíny, míst na štandování je víc než dost, takže vlastně lezete, co vám délka lana dovolí. K jištění je určitě nutná sada friendů, aspoň pět smyček a nejlíp pár vklíněnců k tomu, cesta je posetá skobami, některým je však lepší už nevěřit. Konečně si plácáme s hranou stínu a slunce, máváme na vrchol Piccoliny posetý lezci a rychle uhýbáme, když nás oblézá dvojice otce se synem, za jejichž rychlost by se ani Kilián nemusel stydět. Nejméně každou půlhodinu kolem nás proletí kámen, jak hora pracuje a lezci nad námi s ní. 
 
Sluníčko už slušně hřeje a my dolézáme na okružní lávku, chodníčkový vodorovný prstenec široký asi dva metry, táhnoucí se kolem celé hory. Dáváme si oběd, na obloze zatím ani mráček, prostě skvělý den. Dále máme dvě možnosti, buď traverzem po lávce směrem na jih až k sestupové cestě, což je skoro choďák, anebo stále nahoru až k předvrcholu, ze kterého dále přes sedlo až ke kříži. Času je zatím dost, takže jdeme rovnou za nosem nahoru. V jasném odpoledním slunci už je dost vedro, ale pěkně mi fouká do kalhot, takže jsem na tom líp. O tři délky později smotáváme lano, obcházíme poslední výšvih a míříme na vrchol, kde v euforii hladíme vrcholový kříž. Rozhledy jsou úžasné, mráčky jsou pořád na míle daleko, Dolomity máme na dlani. Fotíme, svačíme, krása střídá nádheru. Asi dva světelné roky pod námi se jako mravenci hemží turisté a Tre Cime di Lavaredo zažívá jen další pěkný letní den. Pro nás je to ovšem vysněný den.
 
 
S naším nízkorozpočtovým průvodčíkem jsem měl trošku strach z hledání sestupovky, ale po prvním zaváhání pod vrcholem, kde jsme slanili jednu délku přes suťová políčka, jde vše jako po másle. Stačí bystrým okem hledat mužíky a ochozené cestičky. Chvíli je sestup řešen ukázkově zajištěnými slaňáky, chvíli se člověk proplétá serpentinkami a snaží se neshodit žádný kámen, což je občas nadlidský úkol. Jeden úsek nás probouzí ze sestupového, monotónního tempa, protože je nutné přejít hranku s překrokem za 3, pod níž hrozí pád asi 10 m do žlabu. Dost se divíme, že nahoře je zbrusu nový slaňák pro žlab, který by se dal v pohodě přejít, a zde nechají takovou průlezku pro pokročilé. Lano už jsme smotávali několikrát, takže zatínáme zuby a překračujem. Soustavou žlabů už docházíme až na úpatí skály a posledním suťoviskem na turistickou cestičku.
„Via Dibona“ je ideální alternativou pro začínající lezce (jako my) nebo lezce pokročilé (jako Heinrich). I přesto jde o dvanáct nádherných délek v ukloněné stěně s božskou odměnou v podobě výhledů a ikonického názvu. Na Tre Cime jen tak nezapomenete, už jenom proto, že vám je bude připomínat každá stránka se zmínkou o Dolomitech, kde fotka této trojice velikánů nemůže chybět.
 
Text a foto: Tomáš Blahuta
 

Topo

 
Nákres je z lezeckého průvodce Tre Cime - Classic and modern routes, který koupíte na webu Horokupectvi.cz
 

Mohlo by vás zajímat

Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen
Montana 4/2012

Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen

Je mladý, nadějný, talentovaný a univerzální. Pochází z Celje ve Slovinsku…   Luka Krajnc: Zase jeden velký splněný sen     Martin: ...
09.08.2012
Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler
Montana 3/2016

Dolomity objektivem MF: Cima Grande a Hasse-Brandler

Strmé skalní stěny a věže Dolomit představují jednu z nejklasičtějších evropských horolezeckých destinací pro vícedélkové ...
09.06.2016