Severka Dent d´Hérens po devíti letech, Montana 5 / 2016

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Severka Dent d´Hérens po devíti letech

Severka Dent d´Hérens po devíti letech

Odlehlost, nedostupnost, příslib velkého dobrodružství a fakt, že to ze Švýcarska nikdo už roky neleze, nás přesto, nebo právě proto, lákaly na tento alpský kopec přesahující evropské rozměry. To, že pokus skončil málem už při studiu stěny dalekohledem, podruhé při přelézání ledopádu, potřetí při pádu kamení a nakonec neplánovaným sestupem z vrcholu do Itálie, kde nás o den později oslavoval v Zermattu sám Simon Anthamatten, jen potvrzuje, že se všechna naše tajná přání naplnila a bylo z toho velké dobrodružství.
 
Sešli jsme se tradičně v kempu v Randě, nabalili batohy na pětidenní dobrodružství, ověřili předpověď a vyrazili do Zermattu, odkud jsme si pomohli lanovkou na Schwarzsee. Následoval sestup pod severní stěnou Matterhornu do údolí Zmutt, kde se nám nechtělo zacházet nahoru na chatu, a tak jsme zkusili jít po neskutečně dlouhém ledovci, který je pokrytý hromadou sutě a kamení. Poprvé se nám ukázal náš vytoužený cíl. Spadla nám oběma čelist. Severní stěna Dent d´Hérentu je ohromující a hned nám bylo jasné, že ten prstenec séraků, který se táhne kolem dokola celé hory, jen tak nepřekonáme. Já si dál vykračoval s relativně malým baťůžkem, zatímco Šochy s mega skříní na zádech (chudák dobrovolně odtáhl většinu věcí) supěl a nadával, že tahle cesta necesta nebyla dobrý nápad, a tak jsme se vydrápali svahem nahoru na morénu, kde nás krásná cestička jak ve Skotsku dovedla až na chatu Schönbielhütte. Jedno chlazené bodlo a na travičce za chatou stavíme stan, neboť dál už se nám nechce. Ráno po snídani mlčky koukáme dalekohledem do stěny a shodujeme se, že jediná možná cesta nahoru vede přes krček dole, traverz doleva, stěnou Zweiesselwand (námi pojmenovaná stěna dvou oslů, páč nikdo jiný než osel by to nelezl), přelez odtrhovky, traverz na břicho séraků a hlavní stěnou přímo na vrchol. Nabalili jsme batohy a najednou rána jako prase. Koukáme, co se děje. Přímo nad naší Zweiesselwand se ulomil sérak velký jak panelák a řítí se za ohlušujícího rachotu dolů. Naše plány jsou fuč. Tudy to rozhodně nepůjde. Diskutujeme s chatařem a závěrem dostáváme radu, že přes břicho séraků to přelézt určitě nejde, ať zkusíme severozápadní stěnu, že by to možná mohlo jít, ale že si není jistý, zda se pod ni vůbec přes ledopád dostaneme a jak to pak vypadá se séraky v ní. Od chaty zlézáme kolmou skálu po fixech a následuje nekonečný přechod sutí zasypaného ledovce, kde se vše pohybuje a není nouze o pády. Vše končí výlezem vodopádem na morénu, kde volím špatnou stranu a jen díky pomoci Šochyho nepadám 10 metrů dolů do šutrů. Pak už krásná a velmi exponovaná cestička stoupá na vrchol Stockji a my přestáváme věřit, že ještě někde půjde postavit stan. Na posledním možném místě se nám nakonec podaří najít travnatý plácek, přesně jak dělaný na stan, a kousek je i vodopád s vodou. Nádhera a klika v jednom. Celý den hypnotizujeme stěnu a marně hledáme cestu. Séraky padají během dne po celé stěně, a tak tajně doufáme, že se nám to nahoru povede alespoň nějakou cestou, jedno už jakou. Shodujeme se jasně na tom, že ten kopec je fakt nedostupnej.
 
O půl druhé vstáváme, a ve dvě ráno už si razíme cestu ledovcem za svitu měsíce a čelovek. Nic jednoduchého, chvílemi to připomíná spíše ementál než celistvou masu ledu. Po hodině se dostáváme do ledopádu, prvního klíčového místa. Všude se píše, že ne vždy je zde průchod vůbec možný. Což záhy velmi rychle také zjišťujeme. Proplétáme se obrovskými bloky ledu a trhliny o šířce auta procházíme po chatrných mostcích. Dál už to nejde. Čelovky těkají všude okolo a hledají, kde jsme to ještě nezkusili. Skála. To je naše šance. Opouštíme ledopád a jednu jeho část přelézáme po skále. Po dvou délkách se vracíme na led a já jen suše dodávám: „Je ti, doufám, jasný, že tudy už se nevrátíme?“ Šochy mlčí a rube cepíny do převislého ledu. Další patro překonáváme zhruba dvacetimetrovou stěnou ledu, která je chvílemi převislá. Tam mi Šochy konečně odpoví: „Teď teprve mi je to jasný, že už se nevrátíme!“ Ledopád je za námi a stoupáme rozpraskaným ledovcem dál směrem k severozápadní stěně, která už z dálky nevypadá vůbec dobře, stejně tak kužel čerstvě vysypaných séraků pod ní. Pomalu se začíná rozednívat a oba hledíme doleva do severní stěny. „Vidíš to?“ „Vidím, ale nepůjdeme tam, že ne?“ „Né, to ne, já jen jestli to vidíš?“ „No vidím, ale nepolezeme to!“ „Ne, nepolezeme!“ . . . 
 
Závěrečný kamenolom
 
Zhruba za 20 minut pijeme v odtrhovce severní stěny po prvních dvou délkách a využíváme příjemného plácku pro odpočinek nohou. Koukáme se na sebe a oba se začneme strašně smát. Dodávám: „Proč zrovna já musím mít za kamaráda takovýho vola?“ Poctivě se střídáme v tahání a první třetina nám pěkně odsýpá. Dostáváme se nad první patro séraků a strach, že nám některý z nich skončí na hlavě, je konečně pryč. Vychází sluníčko, je velké teplo, tak se svlékáme a pokračujeme v započaté linii. Máme krásné výhledy na okolní kopce, zvláště Dent Blanche a Matterhorn. Zhruba v půlce už máme lýtka tvrdá jak beton, a když se míjíme na štandech, tak je sranda pozorovat, jak se ten, co jistí, vždycky kroutí jak střeva v břiše, jen aby aspoň na chvilku dal odpočinout přetíženým nohám. Šochy poctivě vždy zahlásí, že už to jsou nahoru jen tři délky, a tak když to říká popáté, chci ho vzít cepínem. Starost nám dělají hlavně volné kameny, které vypadávají z vrcholového hřebene a každou chvíli kolem nás něco proletí. Podmínky se zhoršují. Led střídá měkký firn, v kterém cepíny nedrží a nohy kloužou po čím dál větším počtu kamenů. Nejvyšší čas opustit severní stěnu a vydrápat se mixovým terénem na hřeben. Stejně bychom jinak opustili naši linii a museli hodně traverzovat doleva, což jsme nechtěli. Nečeká nás ale vůbec nic příjemného. Cepíny nedrží a kameny vyndáváme ze stěny jako mléko z ledničky. Bože můj, tady není snad nic, čeho by se dalo chytit. Nedá mi to až na hřeben, a tak musíme ještě jednou zaštandovat. Panečku, jak se hodí zkušenosti z písku a hledání vhodných pevných bodů. Provazuju několik kamenů, zakládám tři mikrofriendy a vklíněnce a je to, pevnost v suti je hotova. Šochy kolem mě prolézá a chechtá se tomu propletenci. Zbývá nám posledních zhruba 20 metrů a jsme z toho venku. Slyším jen: „Bacha, kámo, ten bouldr tady je celej rozsypanej!!!“ A pak už jen vidím hromadu kamení, jak letí přímo na mě. Rychle se tisknu ke skále a cítím, jak mi šutry odskakují od helmy, ramen a batohu. A najednou velká tupá rána. Zatmělo se mi před očima, ztrácím rovnováhu a probírá mě až cukání lana a volání: „Žiješ, kámo? No tak, kámo, seš celej? Sorry, to celý pode mnou prostě spadlo.“ Ještě chvilku se motám, odfukuju, děkuju helmě za záchranu a dolézám nahoru. Nádhera. Koukáme oba dolů za hranu, odkud že jsme to přilezli, chechtáme se a opakujeme si ten ranní dialog o tom, že to vidíme, ale nepolezeme to. Čas na krátké napití a mastíme po ostrém hřebínku dál na vrchol. Nic lehkého, musíme se snažit ještě pěknou chvíli, než se nahoru dostaneme, ale stojí to za to. Komplet panorama celých Alp od Mont Blancu až po Berninu a hned vedle nás impozantní Maťák. Slavíme. Je to tam. Vrcholu jsme dosáhli po jedenácti hodinách. 
 
Euforii krotí až nutnost návratu dolů. Po zhlédnutí séraků v severozápadní stěně a dvou mega odtrhovek na staré cestě ze sedla definitivně chápeme, že zpět do Švýcarska to prostě nepůjde. Takže slézáme v protisměru výstupové trasy z Itálie po cestě Westgrad (západní hřeben, ZS, 3a, E4) a jde nám to jak psovi pastva. Po několika slaněních a přelezení mnoha věžiček se dostáváme do zářezu, kterým slaňujeme na ledovec, a tím po nekonečně dlouhém pochodu v hlubočáku docházíme do Itálie na chatu Rifugio Aosta. Celkem nám to sem zabralo šestnáct hodin a dokončili jsme tak kompletní přechod Dent d´Hérentu severní stěnou. Chatař se ptá, jak mi je a co si dám. Vypadne ze mě jen, že chci dvě piva a že jsme dali severku a máme ve Švýcarsku stan s jídlem a všechny věci a jestli tu nemůžeme přespat. On se usměje, podá mi dvě chlazená piva a pak zavolá bratra a tátu a všichni nám gratulují a chtějí to vyprávět. Dochází nám, že jsme asi udělali nějaký počin. Po večeři jdou všichni spát a my si ještě dlouho vyprávíme o dnešním zážitku, ale nakonec nás únava taky zlomí a usínáme v postelích vedle mladého páru ze Švýcarska, který s námi seděl u stolu, a o kterém mi Šochy u večeře pořád říkal, ať na ni tak nekoukám.
 
Společně na vrcholu Petr Šochma a Mára Pazderský
 
Nevím, jak je to možné, ale ráno jsem se probudil u ní pod dekou a Šochy nadával, že to není spravedlivý, že on kvůli mně celou noc nespí, jak chrápu, a já se zatím tulím k nějaký cizí holce… Chatař nám udělal privátní snídani s ovocem ze zahrádky a pravé italské kafe. Pak jsme vystoupali do sedla Col dela Division a následně přešli po ledovci přes Col de Valpelline až na Stockji, kde jsme si sbalili stan a mazali dolů na chatu Schönbielhütte na pivo. Přijali jsme opět gratulace a pokračovali dolů do Zermattu se zastávkou na vítěznou koupel v plesu pod severkou Matterhornu. Cesta byla dlouhá, ale stihli jsme to a v sedm večer dorazili slavně do Zermattu. Dohromady jsme za ty 4 dny ušli 90 km za 35 hodin s celkovým převýšením 7.950 metrů. Náhoda tomu chtěla, že zrovna probíhal Street fest, a tak nám nějak to točené pivo zachutnalo. Lidi se sami od sebe chodili ptát, co jsme vylezli, a pak nám spontánně gratulovali, což bylo moc příjemné. Postupně si k nám přisedávaly hezčí a hezčí ženy (my měli více a více piv), byla sranda, zavítal k nám i sám Simon Anthamatten, který chtěl hned vidět fotky a popsat, jaký to bylo. No zbytek snad už jen heslovitě. Stan na náměstí, Simonova ségra, jízda v Papamobilu, Ewa z Polska, Jessia z USA, nové angažmá ve volejbale a loučení se s Zermattem s heslem: „Já na to koule mám!“
 
Shrnutí:
Dent d´Hérens – Walliser Alpen – 4.174 m n.m. – North Gate (Severní průchod) – 19. 7. 2016 – Petr Šochman a Marek Pazderský – 1.300 m – 16 hodin – TD, 25 délek, M3-M4, sníh a led do 70°, skála III-IV
 
Text: Marek Pazderský
Foto: archiv autora
 

Mohlo by vás zajímat