Prvně v Thajsku, Montana 1 / 2017

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Prvně v Thajsku

Prvně v Thajsku

 
To, co se zprvu zdálo jako naprosto absurdní myšlenka, se stalo skutečností. Aneb moje první kroky v lezeckém ráji. 
 
Není to tak dávno, co jsem se prvně navazoval na lano s přesvědčením, že skála za městem je maximum, na které dosáhnu. A proto když se mi v mých devatenácti letech naskytla příležitost jet se zkušenou partou borců od nás z oddílu lézt do Thajska, neváhal jsem ani okamžik a hned se přidal. To jsem ještě netušil, čím vším si budu muset projít, abych vůbec mohl odjet. Předodjezdové problémy se snažily zhatit mé nadšení, naštěstí marně. A já musel řešit školu, rodiče a peníze. Naše expedice byla totiž naplánovaná na termín 5. 2.–2. 3. a učitelům se pochopitelně maturanta nechtělo nikam pouštět. Nakonec mě jako vzorného studenta přece jen pustili. Přemluvit mamku byl větší oříšek, moji rodiče jsou totiž úplní lezečtí laikové, takže jim prostě nejde lehko vysvětlit, proč jezdit lézt až kamsi do Thajska. Konečně, po půl roce snažení a přemlouvání, mě nejenže pustili, ale dokonce se zhostili role sponzorů. Tím byly v zásadě všechny nelezecké problémy vyřešeny. Zbývalo už jen pár drobností jako očkování, dokoupení materiálu, musel jsem se sbalit, trochu trénovat a vyladit formu. Ve Vídni jsme si stopli letadlo a nabrali směr Thajsko. 
 
 
 
Příjezd na Ton Sai byl pro mě šok, něco takového jsem v životě neviděl. Obrovské skalní masivy, dosahující výšky 150 m, často v převisu. První den po příjezdu jsem spíš seděl zaraženě v koutě a snažil se vydýchat ty tisíce cest okolo. Po důkladném rozkoukání jsem konečně začal něco málo lézt a užíval si tamní krásné cesty. Nevím, jak ostatní, ale mě lezení po desetimetrovém krápníku prostěy dostalo. Nebo lezení vícedélky, kdy máte neustálý výhled na moře s pláží a cesta končí dolezem ve studni beze dna. Mému skromnému objevování lezeckého ráje nasadilo korunu to, že se k naší partě připojil na chvíli i Mára Holeček, který neměl parťáka, a tak lezl s námi. Po pravdě, viděl jsem naživo, že se mám kam zlepšovat. A tak jsem se s novou vervou vrhl do dalších cest, které byly většinou pěkně zajištěné, a dokonce i já jako začínající lezec jsem zde mohl zkoušet linie v obtížnosti 6b+, o jaké se mi doma ani nesnilo. 
 
Ač je Thajsko plně odlišné jak kulturou, tak zvyky, probíhalo vše v pohodě. Bál jsem se jazykové bariéry, ale tyto obavy se po prvním rozhovoru okamžitě rozpadly. Thajci totiž nemají problém s angličtinou, to jenom turisti občas mají problém s thajštinou.  A hlavním heslem je: „No problem.“ Pravda je, že jsem snad ještě nepotkal takové množství lidí, kteří jsou tak v klidu. Strava je tu pro lezecké výkony velmi příznivá, vždyť co si přát víc než rýži, maso, zeleninu, a pokud si člověk dává pozor, kde jí, tak se napjatý lezecký rozpočet nerozsype. 
 
 
Po měsíci lezení a stravování se rýží mohu říct, že jako lezec jsem hodně povyrostl a hlavně načerpal plno drahocenných zkušeností, hlavně co se týče vícedélek, o kterých jsem sice na začátku nechtěl ani slyšet, ale teď bych na ně nedal dopustit. Kouzlo vícedélek si člověk prostě musí zažít, a buď mu porozumí, nebo ne. Za sebe mohu jen říct, jak jsem rád, že jsem svou první vícedélku mohl zažít právě na Ton Sai v Thajsku. 
 
Autor: Rostislav Vilém     
Fotograf: Petr ,,Hřib‘‘ Adámek