Mladí a neklidní, Montana 2 / 2017

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Mladí a neklidní

Mladí a neklidní

Když jsem byl v roce 2008 s Adamem  v Santa Lynii, Šarmič tenkrát poznamenal:  „Ten Adam to má dobře zařízené, máma ho jistí, táta ho při přelezech fotí!“  Takže na tento výjezd jsem jel trochu v obavách, aby někdo neříkal, že s sebou Adam bere do skal dědu. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a byla mi přisouzena pouze role otce Toma Plevka.
 
Popisovat, jak jsme dlouze putovali evropským kontinentem, je dětinské a také už nebude vtipné, že jsme kolem jedné hodiny po půlnoci zůstali stát na německé dálnici bez jediné kapky nafty v nádrži, protože co si budeme nalhávat, stát se to může každému.  Co už stojí za zmínku, je fakt, že se nám do půl hodiny s Tomem podařilo sehnat kanystr nafty, a to díky ochotnému hospodskému, který měl v tuto pozdní hodinu ještě otevřenou hospodu, kde sedělo několik štamgastů. Tom vše bravurně vysvětlil a majitel restaurace nás odvezl na nejbližší benzinku a zpět k našemu nepojízdnému autu. Další příjemný šok mi přivodila dálniční policie, která za naším zavzdušněným Transporterem zastavila, a místo sekýrování hledala řešení, jak auto zprovoznit. Tak perfektní policisty jsem snad ještě nezažil. Bylo krásné si uvědomit, že dobří lidé ještě nevymřeli.  Všechny trable byly nakonec zažehnány a my jsme mohli po pár hodinách pokračovat do francouzského Lourmarin. Tam následovala jednodenní pauza, kterou někdo využije k odpočinku a někdo k lezení a zkoušení projektu se Sébastienem Bouinem. Já jsem byl rád, že jsem se konečně osobně seznámil s Honzou Novakem, kterého jsem znal jen přes jeho fotky, a vylezl jsem si před setměním dvě cesty. 
A už se zase kola točí a my ukrajujeme další kilometry směrem k Barceloně, kam je Adam pozvaný na závod Bulder Planet Climbing Festival. Relativně malá bouldrovka, ale perfektní atmosféra a hromada lezeckých hvězd. Někdo leze na max, někdo skrývá svou mizernou formu za cool gesta. Ale diváci dokážou ocenit obojí.
Z velkoměsta ale rychle zpátky do skal. Počasí je parádní a první pohled na masiv Oliany mě uchvátil. Smutné trochu je, že to není zrovna oblast pro mou velmi mizernou výkonnost, ale proto jsme sem nejeli. Devadesát procent naší posádky tvoří „mladí a neklidní“ a pro ty je Oliana jak ušitá na míru. Dlouhé cesty, na něž potřebujete lano minimálně osmdesát metrů dlouhé, vedou ve skále na první pohled velmi kompaktní, jednolité a převislé. Po několika dotazech, proč se neleze třeba tam a tamhle, je mi vysvětleno, že Katalánsko je hodně skalnaté, ale kvalita skály je tu poměrně nevalná. Ale tím bych nerad vyvolal nějakou nesmyslnou diskusi nad tím, kde a jak vznikají světové oblasti. Skála je součást přírody a je jen na nás, jestli se v ní dokážeme pohybovat. 
Když se do stěny dívám ze země, připadá mi většina cest velmi lezitelných, a ne až tak převislých. Tento pocit se však mění už v momentě, kdy spouštím Toma z první cesty. Adam po rozlezení věnuje svoji pozornost cestě „Pachamama“ 9a+, Iva se rozlézá v cestě „Red Bull“ 7c+ stylem On Sight a Tomík nalézá do „De Picos Pardos“ 8b. Já se rozlézám s rozvahou na těch několika 6 béčkách, která tahle oblast nabízí, abych náhodou nepřepálil začátek.
Po pár dnech nás opouští sluníčko, které jsem si tak přál, a přichází takzvaná podmínka. Adam se raduje a do skal vyráží tak rychle, že se mi skoro nedaří realizovat můj ranní rituál – snídaně (tu chystá Adam), káva, pár minut koukání do prázdna a záchod. Celá posádka je velmi tolerantní, a přesto se neubrání dotazu, jestli jsem byl vždycky tak pomalý… ujišťuji je, že jsem byl ještě pomalejší. Je mi vysvětleno, že podmínka nečeká, a tak se snažím svůj rituál zrychlit. Chladné počasí, dokonale suchá skála, ideální tření. To jsou podmínky, které se v Olianě neobjevují tak často. Adam se maximálně soustředí na „Pachamamu“, kde ještě doladil několik kroků, které mu poradil Chris. Lezení, které sleduji přes hledáček fotoaparátu je přesné, dynamické a koncentrované.  Úžasná podívaná, již si nenechala ujít ani britská legenda Jerry Moffatt. Jerry, který v osmdesátých letech patřil mezi nejlepší lezce světa a sám posouval hranice volného lezení, nešetřil obdivem nad tím, co dnes Adam na skalách předvádí. Ocenil také Iviny pevné nervy, když jistila dlouhé odlezy mezi jištěním.  
Tím hlavním důvodem, proč Jerry Moffatt  do Oliany přijel, nebylo to, aby koukal, jak leze současná špička, ale kniha, kterou zrovna píše. Ta bude pojednávat o dost opomíjeném aspektu, a to psychice lezců.  Má vyjít koncem jara a bude určitě stát za přečtení.
Protože byly podmínky vskutku jedinečné, Adam neváhal dát také pokus v projektu „Mamichula“. Tak nějak jsem si začal zvykat, že noc a tma nejsou při lezení překážkou, když máme tak úžasný vynález, jako je čelovka. 
Ale abych nezapomněl na další členy naší posádky – Tom konečně prolomil bránu vytrvalosti a přelézá cestu „Picos Pardos“ (8b).  Dva dny stačí Ivě na přelezení dalšího osm béčka, a to cesty „La Marroncita“, kterou do svého deníčku zapisuje také Tomík. Já svou výkonnost postupně posouvám na 6c a 7a – prostě abych nepřepálil začátek.
Počasí nám moc nepřeje a déšť nám vůbec nedělá radost, ale pokud bude foukat vítr, je šance, že zateklé vrchy vyschnou. Na mě je už moc zima, ale Adam nelení a ladí projekt „Mamichula“, který patří do kategorie 9b. Následují již oblíbené noční pokusy a podle slov Adama reálná šance na rychlý přelez. „Mamichula“ je otevřený projekt od Chrise Sharmy a nastupuje se cestou „Papichulo“ 9a+, ze které se zhruba v půlce traverzuje do těžkého vršku „Pachamama“ 9a+.
 
Chris Sharma a Adam Ondra řeší klíčové kroky "Pachamama 9a+"
Chris Sharma a Adam Ondra řeší klíčové kroky v cestě "Panchamama 9a+"
 
Po dni pauzy jdeme zase do skal. Fouká silný vítr, který dostává expresky skoro do vodorovné polohy. Vrchy sice vysychají, ale není to úplně stoprocentní. To však Adamovi nedělá takovou starost jako „létající“ expresky. V traverzu totiž potřebuje bez zaváhání jednu expresku cvaknout. Pokud by mu ji vítr v nepravou chvíli odvál, mohlo by ho to stát potřebnou sílu. Adam se však touto situací nenechá vůbec rozhodit a jeho lezecký koncert je opět naprosto fantastický. Maximální soustředění až do posledního kroku a obrovská radost na vrcholu. Splněnou misi v Olianě slavíme v bytě Patxiho Usobiagy. Ve společnosti španělských hvězd Edu Marina, Daniho Andrady pojídáme zeleninový salát, syrové ryby a to vše zapíjíme vínem. Debata není o ničem jiném než o lezení, chytech a skále – přestože nikomu nerozumím (hovoří španělsky), tak rozumím vlastně všem.
Daniel „Dani“ Andrada, který je jen o čtyři roky mladší než já, začal lézt v roce 1988. V knize Rock stars, která vyšla v roce 1995, o něm Heinz Zak napsal, že do té doby vylezl kolem 400 cest v osmém stupni francouzské stupnice. Podle toho, co se mi podařilo najít na internetu, má tahle španělská mašina na lezení na svém kontě 21 cest obtížnosti 9a, tři cesty 9a+ a dvě cesty ve stupni 9b, a jak napsal Zak, nikdy neustávající motivaci lézt. 
Ve skalách posouvám svoji výkonnost na 7b+. Iva po rychlém přelezu 8a+ a stejně rychlém přelezu stupně 8b nemohla sáhnout po ničem jiném než po stupni 8b+. Cestu „Gorila en la Niebla“, která je dlouhá padesát metrů, zvládla za čtyři dni a podle toho, co jsem viděl, to rozhodně nebylo její maximum. A protože mi Iva v době psaní tohoto článku nikam neodjela, dal jsem jí prostor k vlastním úvahám:
 
„Gorilas en la Niebla“ (Gorily v mlze)
Když jsem na konci ledna odjížděla po zkouškách poprvé do Katalánska, ani ve snu by mě nenapadlo, že bude tento výjezd dokonalou tečkou za loňskou utrápenou sezonou. Loni jsem se zdravotně doslova plácala ve špatném a čím dál horším, což mě ale udělalo psychicky opět silnější a v „Gorilách“ jsem to všechno zúročila. Velké díky patří Pájovi Víchovi, který mi doporučil paní doktorku Vančuříkovou. A teď už zpátky do Oliany za „Gorilami“. Po několika dnech naprosto božského lezení v Olianě jsem se rozhoupala a rozhodla se, že se pokusím vylézt 8b+. Už to jsou tři roky, kdy své cíle, myšlenky a v neposlední řadě tréninkové plány konzultuji s Tufim. Díky Tufimu jsem se naučila lézt těžké cesty do pár pokusů. Když jsem nastupovala do „Goril“, měla jsem v hlavě jasno, že nestrávím v této cestě zbytek výjezdu, nýbrž se budu snažit o to, abych ji měla co nejrychleji v kabele. Proč o tomto píšu? Během posledních tří let jsem si uvědomila, jak moc se liší fyzická výkonnost a psychika lezců na základě toho, jak rychle jsou schopni přelézt cesty v určité obtížnosti.
První den jsem se až k mlze nedostala, zkrátka jsem v životě nikdy předtím nelezla 50 metrů dlouhou linii, která by byla ještě na vršku smytá od deště. Toho prostoru kolem bylo nějak moc. Druhý den jsem se dostala přes závěrečnou vypečenou plotnu, kde musí menší lezec nepříjemně skočit po madle, ale pak už je hotovo. Měla jsem strašnou radost. Množství kroků (které nikdy nezapomenu) začíná parádním boulderem, následně přes díry, silovo-vytrvalostní pasáž zakončenou neméně vypečeným bouldříkem před policí, po které už zbývá na závěr jen plotna, kde už lezec fakt nechce spadnout.
 
Iva Vejmolová "Gorilas en la Niebla 8b+"
Iva Vejmolová "Gorilas en la Nibela 8b+", Oliana
 
Po odpočinku jsem se vrhla do ostrých pokusů. V prvním dni jsem dvakrát spadla v kroku do police. Hlavou mi při letu prolétlo, že tady snad můžu spadnout ještě dvacetkrát?! Další den jsem se probudila dost rozbitě, v rozlezu žádná sláva a při nálezu do pokusu všechno špatně. Anebo vlastně ne. Jen síla chyběla. Vůle a hlava ovšem pracovaly na plné obrátky. Troufám si říct, že dost lezců by v tak špatné silové kondici pokus zabalilo v počátečním boulderu, dali by si rest a po něm by v plné síle šli do dalších ostrých pokusů. A tohle bude asi přesně ta chvíle, která vysvětluje, proč se mi v lezecké komunitě přezdívá Iva bojovnice. Hrnula jsem to dál, sklepávat mi kvůli únavě nešlo, ale v klíčovém momentě před policí jsem ze sebe vygenerovala takovou energii, že mi to snad přidalo 5 cm a (ano, s křikem) jsem dohmátla madlo na polici. Pak už jsem se snažila jen neklepat a s klidnou hlavou dolézt k řetězu. Když jsem se odhodlala skočit po madlíčku na konci plotny, hlavou mi proběhlo, že tady já rozhodně nespadnu, protože jak jsem se naučila od Tufiho, tady už se nepadá. Pak už jsem se jen snažila skrýt slzičky radosti před Pepem, který mě v přelezovém pokusu fotil. A na závěr snad už jen chci dodat, že jsem šťastná, že se mi podařilo navrátit tam, kde jsem na podzim roku 2015 skončila.
 
Snažím se posunout svoji hranici na 7c+, ale gravitace je neúprosná.
 
V Olianě je splněno, a tak naše cesta pokračuje do oblasti Santa Linya, kde má Adam rozpracovaný přelez cesty „Neanderthal“ 9b. Když jsem byl v této oblasti naposledy, zrovna na této úžasné linii pracoval Chris. 
Podmínky jsou parádní, tření fantastické. Adam proletí první částí cesty, jako by nebyla, dlouhý odpočinek v jeskynním lehátku a pak přesná sekvence do no hand kolena. Závěrečnou část leze Adam fantasticky a klíčové dynamo zvládá bez zaváhání. Všichni máme pocit, že je vyhráno. Jenže jeden špatný stup, který upadl v nevhodnou chvíli, rozhodl o tom, jestli budeme večer slavit, nebo ne. Počasí se zhoršuje, přichází déšť. Adam se nevzdává, ale žádný další pokus už není tak perfektní. 
 
Valentýna trávíme v Barceloně a několik slunečných dnů v Margalef. Já už svou hranici neposouvám, jen se snažím lézt víc cest, abych domů nepřijel s prázdným deníčkem. Tomáš dává několik pokusů v krásné cestě „L´Espiadimonis“, ale nakonec se spíš realizuje při on sight „Kriptonita“ 7c+ a „Doctor Feelgood“ 8a. Iva se rozhoduje stejně jako Tomík a svoji energii a sílu soustředí na „první pohled“.
 
„Via del Oscar“ (Oskarova cesta)
Těžké projekty? Nebo onsighty? Mělo by to jít ruku v ruce lineárně kupředu. Nelze v onsightech pokulhávat a jen se hnát za vyššími čísly v redpointu. Jenomže on sight je zase úplně jiná hra. Hodiny v něm tikají rychleji, mozkové závity pracují na plné obrátky a nutná dávka odvahy a riskování při rozhodování je zapotřebí. No jo, jenomže když jste z 50 % melancholik, pro kterého je kombinace slov „rozhodnutí“ a „rychle“ jednou z nočních můr, nelze tedy předpokládat, že si v tom budete libovat. Naštěstí mám dar silných prstů a nekonečné vytrvalosti, můžu si tak dopřát nutnou dávku času na rozhodování v čím dál vyšších číslech. V Margalef  jsme se moc dlouho neohřáli. Než si prsty zvykly na dírky, už jsme pádili zpět do ČR. Když jsem si procházela sektory, zaujala mě „Oskarova cesta“. Na mé poměry je to krátký kvak (15 m). Na druhou stranu pěkně čitelný, s příslibem, že bude rychle hotovo. Tak proč to nezkusit. Poté, co se mi podařilo přelézt nástupový boulder do prvního chytu, odkud nastupují všichni ostatní normálního vzrůstu, jako kdybych ze sebe odhodila kůži melancholika a s naprostou precizností jsem to dohrnula až do zavlhlého konce. To byla rychlovka, že jsem se vlastně ani nezaradovala. Jediný, kdo mě opravdu dobře zná, je Adam, a jeho poznámka ve stylu, že by fakt nečekal, že zrovna tohle bude moje první 8a na OS, mě potěšila. A ještě víc to, že se z mého přelezu radoval víc než já. 
 
Tak nějak to všechno rychle uteklo a já už se zase plácám v realitě pracovní a každodenní, Iva v realitě studijní a jen Tomáš Plevko si odskočil po pár dnech studia do Ospu, kde zúročil svou sílu v cestě „Talk is Cheap“ 8c. No a Adam? Pár hodin poté, co dopíšu tento článek, bude zase někde v prosluněném Španělsku atakovat další 9a+, a co třeba na flash…
 
Foto: Petr Piechowicz
Text: Petr Piechowicz, Iva Vejmolová
 
 
 
 


Mohlo by vás zajímat

Kudlanka 10+, to je jiná dimenze
Montana 1/2012

Kudlanka 10+, to je jiná dimenze

Kudlanka 10+, to je jiná dimenze   Pokud se trochu vrátíme do historie volného lezení v Moravském krase, prvním velkým milníkem, ...
02.02.2012
Red Rocks climbing
Montana 3/2013

Red Rocks climbing

Do amerického parku Red Rocks, který se nachází hned za branami proslulého Las Vegas, se stojí za to vypravit především kvůli tradičnímu ...
11.06.2013
Adam ve svaté zemi - sportovky v Izraeli
Montana 1/2018

Adam ve svaté zemi - sportovky v Izraeli

Adam ve svaté zemi - "sportovky" v Izraeli Ofer Blutrich. To je ten, kdo za celou myšlenkou stojí. Bývalý izraelský voják je v současnosti ...
15.02.2018
Sasha DiGiulian v Súľově
Montana 3/2015

Sasha DiGiulian v Súľově

Sasha DiGiulian v Súľově   V půlce března je atmosféra pod Věží nad ohništěm jako před třiceti lety. Do korun stromů bez listí stoupá dým ...
11.06.2015
Adam Ondra o legendární cestě Action Directe
Montana 6/2016

Adam Ondra o legendární cestě Action Directe

Adam Ondra o slavné cestě Action Directe   Prsty zajedou do „mechovatého“ sokolíku, noha spočine na mírně oklouzané plošce a tělo ...
02.12.2016