Cerro Kištvar: Ledově chladný příběh, Montana 1 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Cerro Kištvar: Ledově chladný příběh

Cerro Kištvar: Ledově chladný příběh

aneb Huber, Siegrist, Zanker v Kašmíru

 
Jsou tři hodiny ráno. Náš kuchař Surij nás budí ze sna ve vojenském stylu. Je zima a na nebi září hvězdy. Po krátké snídani začínáme náš druhý pokus o vylezení severozápadní stěny Cerro Kištvar. Nadšení v týmu je zdrženlivé, protože víme, že se nelze otočit zpět. Teď, nebo nikdy! Každý z nás má svůj vlastní rituál před tím, než si blížící se výzva řekne o naši plnou pozornost a zkušenosti. Stephan hledá na nebi padající hvězdy jako posly dobrých zpráv. Julian si nejdříve nazouvá levou botu. Já pokládám malý červený kamínek na velký balvan ve tvaru srdce, moje pomyslné rozhraní mezi základním táborem a světem hor. Prosím, abychom byli ochráněni ode všech nebezpečí. Nechávám vše za sebou. Teď už je důležité jen „nyní“, „nikdy“ zde už nemá místo. Přede mnou leží dobrodružství, stěna, zaledněné spáry, další metr, nejistý háček nebo pochybná skoba jednička. Nezáleží na tom, co přijde, dám do toho všechno!
 
Před rokem jsem dostal mail od švýcarského horolezce Stephana Siegrista s obrázkem neskutečně krásné hory v Kašmíru. Už na ni dříve vylezl, ale stále tam bylo místo na perfektní linii v panenské stěně, kterou zatím nikdo neprostoupil! V té době jsem byl myšlenkami stále v Karákóramu, na 7.000 metrů vysokém Latoku. Dvakrát jsem na téhle hoře neuspěl, ale stále jsem věřil, že severní stěna je lezitelná. Jet na Latok třetí rok po sobě a možná znovu neuspět by mému horolezeckému sebevědomí asi moc neprospělo. 
 
Tahle 6.000 metrů vysoká žulová stěna na obrázku, oranžově zářící ve večerním slunci a vypadající skoro jako Cerro Torre, se jmenuje Cerro Kištvar. Vydal jsem se na novou cestu, aniž bych zrušil Latok. Věděl jsem, že potřebuju nový cíl, abych se připravil na svoji srdeční záležitost. Potřeboval jsem znovu stát na vrcholu, vědět, že to pořád dokážu. Že pořád dokážu lézt na hory a ne se na ně jen koukat odspodu a malovat vzdušné zámky.
 
Chvíle zábavy a radosti Jukliana. Dvě krásné volné délky za 6b.
 

Kašmír je nejsevernější provincií Indie

Z pohledu turismu a horolezectví je v porovnání s ostatními regiony stále netknutý. Významní britští alpinisté jako Steven Venables, Mick Fowler a Andy Perkins objevovali zdejší hory na počátku devadesátých let a podařily se jim zde některé výjimečné prvovýstupy. Cerro Kištvar bylo okamžitě v jejich hledáčku. Vypadá zkrátka dokonale a slibuje jedinečná dobrodružství. Těžko hledat nějakou lepší. Zkrátka Cerro. Ne Torre, ale Kištvar. V roce 1992 Andy Perkins a Brendan Murphy strávili  v její severovýchodní stěně sedmnáct dní. Vylezli zaledněné spáry a komíny. Bojovali se špatným počasím a sypkým sněhem. Otočit museli pouhých 100 metrů pod vrcholem. Docházeli jim zásoby a byli doslova na konci sil. Následující rok stanuli jako první na vrcholu této 6.000 metrů vysoké hory Mick Fowler a Steve Sustad. Ale Kašmír toho nabízí mnohem víc než jen Cerro. Je zde bezpočet bizarních skalních věží a hor, které jen čekají na to, až budou vylezeny. 
Hranice Kašmíru byly v polovině devadesátých let uzavřeny z politických a vojenských důvodů. Cizincům nebyl vstup do regionu povolen. Zatímco alpinismus zažíval ve zbytku Himálaje a Karákóramu velký rozmach, hory v Kašmíru spaly poklidným spánkem. Trvalo to až do roku 2010, potom se místní nařízení zmírnila, a v roce 2011 dali Stephan Siegrist, Denis Bordet, a David Lama horám v Kašmíru polibek na probuzení. Jejich cílem bylo Cerro Kištvar. Podařilo se jim na vrchol vylézt alpským stylem troufalou ledovou linií v pravé části severozápadní stěny.
 
Stephan v následujících letech navštívil Kašmír ještě čtyřikrát, připsal si sedm prvovýstupů a našel novou, úžasnou cestu na vrchol Kištvar Šivling. Cerro Kištvar bylo vylezeno ještě jednou přes východní stěnu Manu Pellisierem, Marco Prezelem, Urbanem Novakem a Haydenem Kennedym. Za svůj výstup byli oceněni francouzskou alpinistickou cenou, Zlatým cepínem. Přestože je v regionu mnoho hor čekajících na první linie, Stephan stále nemohl zapomenout na Cerro. Jak je krásná ta žulová stěna! Je to zkrátka stěna, kterou naleznete jen výjimečně. Nejen tady, ale kdekoliv na světě!
Takovou pozvánku jsem nemohl odmítnout! Ihned jsem na e-mail odpověděl: „Jdu do toho! Kdo ještě jede? Kdy vyrážíme?“ Znal jsem Stephana dobře. Byli jsme spolu v Antarktidě, na Cerro Torre, a v severní stěně Eigeru v zimě. Věděl jsem, že spolu se v horách budeme opět dobře bavit. Jsem totiž přesvědčený o tom, že humor není při extrémním lezení jen prima doplněk, ale i jeden z faktorů vedoucích k úspěchu. Třetím v týmu měl být mladý švýcarský lezec Julian Zanker, kterého jsem už dřív jednou potkal.
 
Dne 7. září jsme Stephan a já přistáli v Novém Dillí. Julian, který byl zrovna uprostřed závěrečných zkoušek na horského vůdce, se k nám připojil o deset dní později. Všechny byrokratické překážky jsme zvládli rychle, jako doprovod jsme dostali styčného důstojníka se jménem Happy. O dva dny později jsme již procházeli obydleným údolím směrem na Machall, město s významným hinduistickým klášterem. Přestože je poutní cesta lemována spoustou odpadu, je místní krajina se svými původními vesničkami a přátelskými lidmi jedinečná. Stále ze všech stran slyšíme: „Namasté! Julé! Která země?“ 
 
Stephan čistí obtížnou délku - dobrodružná hra s háčky, plombami a mikro stoppery
 
Turisté do tohoto údolí zavítají jen zřídka. Do chrámu Machall jsme dorazili po dvou dnech pochodu. Chrám slibuje zázraky a je zasvěcen Svaté rodině obklopující Šivu. V srpnu chrám navštívilo 80.000 poutníků, většina z nich do vesnice přišla po svých. Jen ti, co si to mohou dovolit, přiletěli vrtulníkem. Ale dnes bylo toto místo prázdné. Barevné vlajky se třepotaly ve větru, socha Šivy vypadala mírumilovně, a my jsme pokračovali v naší cestě. Odpadky skončily s chrámem Machall, dál byla krajina panenská. Tibetská vlajka vyznačuje hranici mezi hinduismem a buddhismem. Dostáváme se do Sumchanu, poslední vesnice. Zde jsme zažili buddhistickou pohostinnost. Nastává další kulturní změna. Pasáci ovcí, kteří obhospodařují vysoké svahy údolí, jsou vychováváni islámem. Pro mě je toto údolí důkazem, že rozdílná vyznání mohou žít spolu v míru a prosperitě.
 
Základní tábor stavíme ve výšce 4.000 metrů na okraji morény. Nádherné pastviny slibují v našem novém přechodném domově relaxaci a pohostinnost. Počasí je dobré a z tábora vidíme vrchol Cerro Kištvar. Stěží to může být lepší. Cítíme se zcela pohlceni. Následující den sestupujeme morénou směrem k hoře. Po cestě se zastavuju a obdivuju okolní divokou krajinu. Zatímco se na protější straně údolí dolů s hřmotem valí lavina, všimnu si, že stojím na velkém balvanu ve tvaru srdce. Jeho cíp míří přesně na Cerro Kištvar. Zvednu červený oválný oblázek, který jsem našel hned vedle, a položím ho na střed balvanu. Tato činnost se během následujících dvou týdnů stane důležitým rituálem. Můj srdeční kámen se symbolem „OM“ k srdci hory. Moje brána do divočiny.
 
Aklimatizační dny trávíme nošením těžkých batohů do předsunutého základního tábora. Vynosili jsme 150 kilo materiálu, lan, jídla, plynu a stanů do 5.000 metrů. Když jsem poprvé stanul na úpatí stěny, byl jsem ohromen. Kdybych měl s sebou sedák, nejraději bych začal okamžitě lézt. Prvních 400 metrů bylo pokryto strmým ledem s několika mixovými pasážemi. Nad tím se tyčila zdánlivě převislá žulová stěna o výšce šest set nebo sedm set metrů. Šílené! Našli jsme systém vyledněných komínů, kterými Angličani vedli svůj výstup, trochu vlevo od námi vybrané linie. Ještě dále vlevo jsme viděli ledovou linii, kterou se dvojici Mike Fowler a Steve Sustad podařil první výstup na tuto žulovou horu. Vpravo jsme viděli odvážnou ledovou linii Stephanova prvovýstupu ke kašmírskému nebi. Naši linii jsme plánovali přímo uprostřed. Nebyla ohrožena žádnými séraky! Vypadala obtížně, ale rizika se dala dobře odhadnout. Pro nás to znamenalo: „Nemůže to být krásnější a lepší.“
 
Konečně se k nám v základním táboře připojil Julian a také Stefan, fotograf a kameraman z Hamburku. Vyprávěli jsme si příběhy o tom, co jsme zatím zažili a dokázali. „Juliane, potřebuješ si jenom vybalit spacák a nasadit sedák. Všechno ostatní je připravené, počasí je už několik dní dobré a vypadá to, že by mohlo vydržet.“ Okamžitě byl nakažený naším nadšením, a tak jsme ihned po krátké aklimatizaci začali s výstupem. Ve spodní části stěny jsme k jištění částečně použili fixní lana. Potom jsme vyvlekli tahačáky s materiálem pod stěnu. Při výpočtu zásob bylo klíčové odhadnout čas potřebný pro lezení. Zároveň jsme potřebovali závěsné postele, spacáky, karimatky, vařič a celé lezecké vybavení. Plánovali jsme dosáhnout vrcholu po pěti dnech lezení. Pokud vše půjde dobře, tak možná ještě o den dříve. Zabalili jsme si šest plynových kartuší, jednu na den, jen pro jistotu. Jídlo a granolové tyčinky na pět dní, dvě plechovky iontového nápoje, cereálie a kávu na pět snídaní, dva pytlíky gumových medvídků, a hlavně hezký kousek uzené slaniny z domácího řeznictví u nás v Berchtesgadenu. Pečlivě jsme zabalili batohy s materiálem a ještě jednou se vrátili do základního tábora. Každý jsme ještě přebral své osobní vybavení. Hodně jsme jedli a spali, každý z nás se na výstup chystal po svém. Byl jsem si jistý, že vše půjde dobře. Tým pracoval v harmonii, byli jsme všichni dobře připravení, v dobré formě a motivovaní. Systém spár ve stěně byl dobře viditelný a obtíže se zdály zvládnutelné. Navíc jsem měl už hodně zkušeností z Yosemit. Vylezl jsem „Zodiaca“ na El Capitana, bigwall vysoký 600 metrů, stejně jako Cerro Kištvar, za hodinu a 52 minut. Vylezl jsem „The Nose“ s 1.000 metry převýšení za dvě hodiny a 45 minut. Takže tohle by mělo být za pět dní určitě lezitelné!  
 
Fantastické počasí a skvělé lezení. Škoda, že bylo příliš zima na lezečky a magnézium.
 

Poslední zářijový den

Severní vítr zesílil a zbývající oblačnost, která v odpoledních hodinách přinášela trochu deště, zcela zmizela. Čisté modré nebe bylo bez mráčku, ale trochu se ochladilo!
 
1. říjen: Loučíme se s kuchařem Surijem, jeho asistentem Sachim, Happym a naším základním táborem. Pokládám kamínek doprostřed balvanu. Teď jsem volný a připravený na dobrodružství. Stefan, náš kameraman, s námi jde do předsunutého základního tábora. Chce zachytit nějaké pěkné obrázky s atmosférou „malý člověk, ohromná stěna“ s pomocí teleobjektivu. 
 
2. říjen: Stojíme na úpatí stěny. Jsme připraveni na ostrý pokus. Vlasová spárka si razí cestu na polici zhruba 150 metrů nad námi. To je náš úkol pro dnešní den. Ale kdo by měl začít? Julian, nejmladší z nás, Stephan, autor myšlenky, nebo já, nejstarší ze skupiny? Předtím, než se stihnu zeptat, na sebe Julian začne věšet friendy, vklíněnce, háčky a skoby jedničky. Ten divoký mladík opravdu chce otestovat své limity! Jsme ve stínu a je chladno, určitě pod -10 °C. Slunce se za tenhle roh určitě nedostane před třetí odpoledne, kdy nás zahřeje zhruba na tři hodiny. Lezečky a magnézium tak zůstávají v tahačáku. Julian je připravený na první délku technického lezení. Stephan mezitím vysekal malou polici v ledu a vybudoval náš tábor. Závěsná postel pro tři lidi, tady nahoře čirý luxus. Dávám lano do Grigri a Julian dává první jedničku dva metry nad štandem. Během následujících dní poznáme, že rozhodně nebyla poslední. Tenhle malý zázrak z oceli, hybridní háček, nebo lépe, něco mezi háčkem a skobou nožovkou, umožňuje technicky vylézt téměř kompaktní části stěny bez nutnosti vrtání děr. Skoro už nahradil copperheady a dnes je základní částí vybavení pro technické lezení. Tak jako tak, Julian potřebuje čas a já ho trpělivě jistím. Ale je sakra zima! Za dvě hodiny k nám dojde slunce, a já jsem doufal, že do té doby už budeme dál. Julian vrtá štand a mě střídá Stephan. Jde vybrat délku a slunce vychází zpoza rohu zrovna ve chvíli, kdy začíná lézt. Už jsem se vzdal naděje, že bychom se dnes dostali na sněhovou polici 150 metrů nad námi. Dělám si pohodlí v závěsné posteli, tavím sníh a užívám si večerní slunce. Průběžně poslouchám nadávky přicházející 30 metrů shora ve „švýcarsko-němčině“. Něco o všech zaledněných spárách, jak to všechno stojí za houby a jak se vůbec nehýbeme kupředu. Usmál jsem se a pustil to z hlavy. Stejně nic z toho nemůžu změnit, tak si radši budu užívat, že jsem tady.
 
Stephan je při západu slunce o 20 metrů dál. Ten den jsme zvládli 50 metrů ze 600. To bylo, realisticky řečeno, velmi málo. Pokud budeme pokračovat tímhle tempem, za pět dní se na vrchol určitě nedostaneme! Oba se vracejí do našeho tábora na „Sněžné polici“ trochu zmlácení. Jíme, pijeme a těsnáme se v závěsné posteli. Julian a já máme místo nahoře, Stephan spí pod námi ve své hamace. Chvíli nám všem trvá, než se dostaneme do svých spacáků. Ale jakmile jsme tam, je to dokonalé. Ocitám se ve světě pohodlí a tepla. Nic venku už mě nezajímá. Nezáleží na tom, jestli je závěsná postel na zahradě za domem nebo 5.400 metrů vysoko v ledové severozápadní stěně. Jediná věc, která se počítá, je pohodlí a teplo.
 
3. říjen: Dnes je můj den! Jsem motivovaný až po okraj a věci se musí hýbat kupředu! Po krátké snídani tvořené několika lžícemi cereálií a hrnkem kávy, která obsahovala zbytky včerejší nudlové polévky, stoupám s Julianem s pomocí jumarů tam, kde jsme včera skončili. Julian mě jistí a já zakládám svou první jedničku. Velmi tenká spárka se kroutí nekonečnou stěnou. Nenechávám se zastrašit, vnímám svět jen od jednoho jištění k dalšímu. Některá jsou dobrá, některá sotva udrží moji váhu. Někdy se friend zasekne za dunícím lupenem a já jen zadržuju dech. Razím si postupně cestu vzhůru na skalnatou polici. Zakládám štand, Julian za mnou technickou délku vybírá. „Vyndej si ruce z kapes“ bylo moje motto v další délce. Terén je strmý a vůbec ne jednoduchý. Tak trochu ve stylu klasické cesty „The Shield“ na El Capitana. A lezitelný jen díky jedničkám! Bez nich bych stál jen před velkým otazníkem. Krátce po poledni jsem konečně na polici. Pojmenováváme ji „Šťastná police“. Julian, který mě čtyři hodiny jistil ze smyček, je promrzlý na kost a necítí prsty na nohou. Stephan ho střídá. Traverzuju zasněženou policí doprava a konečně se dostávám k dlouhou očekávaným parádním spárám. A2 terén, beru si friendy a dávám se do toho. Škoda, že lezečky jsou v tahačáku, 150 metrů na Sněžné polici pod námi. Takže tuhle krásnou ruční spáru lezu volně jen ve svých představách. Nádhera!
 
Připravuju fixní lana na další den a za soumraku slaňuju zpět do tábora. Pořád ještě cítím euforii z dneška. Pomalý start předchozího dne je zapomenutý, počasí vypadá perfektně. Jsme sebejistí.
 
4. říjen: Posouváme náš tábor na Šťastnou polici. Mám na starost balení tábora a jeho přesun nahoru. Julian a Stephan chtějí pokud možno lézt na další sněhovou polici. Chladné teploty pro Juliana oddalují začátek lezení. Jeho zmrzlé prsty na nohou se moc nezlepšily. Stephan zase bojuje s oteklou rukou, pravděpodobně zánět šlach. Pro náš podnik to není ta nejlepší konstelace. Ale Stephan zatne zuby a Julian je vysoce motivovaný. První háček v nové délce Julian zakládá v deset dopoledne. Já si po dokončení své práce dávám na Šťastné polici pauzu. Odpoledne si znovu užívám slunce a stěží si mohu představit něco lepšího než být tady. V myšlenkách sdílím tenhle okamžik se svými blízkými doma a opravdu doufám, že se v dalších třech dnech dostaneme na vrchol. Potom s nimi budu moct opět být a sdílet svoje dobrodružství osobně. Večer je krásný svou osamělostí, izolovaností od okolního světa a expozicí. Zapadající slunce vykresluje okolní hory v mírumilovném a teplém světle. Příjezd dalších dvou z týmu je o to více probuzením do jiného světa. Příliš mnoho velkých lokrů, velmi obtížné. Za šest hodin vylezli jen 35 metrů. O moc více toho vylézt nemohli, zbytek linie nevypadá lépe. Nikdy nekončící svět strmé žuly. Takhle náš plán nevypadal. Byl to náš třetí den, během pěti jsme chtěli být na vrcholu. Ještě jsme nevylezli ani třetinu stěny. Během zbývajících dvou dnů nebudeme schopní dosáhnout svého cíle a vylézt na vrchol. Večer jsme si snížili příděl jídla a mlčky seděli v závěsné posteli. Myslím, že každý bojoval se svými vlastními problémy. Kvůli tomu jsme se vyspali opravdu špatně. Stephan měl zraněnou ruku a nevypadalo to, že by se měla brzy zlepšit. Julian měl kvůli extrémnímu chladu omrzlé prsty na nohou. Já jsem měl svoji obavu z neúspěchu. Na začátku stěna vypadala přátelsky.
 
Dnes vypadala nekonečně. Realisticky řečeno, za těchto okolností rostla do nemožného. Přestože počasí bylo během posledních dní chladné, ale bezmračné, odhadoval jsem, že to v následujících dvou až třech dnech budeme nakonec muset vzdát někde uprostřed stěny. Dojdou nám zásoby stejně jako Angličanům. Julian by měl povážlivé omrzliny a Stephanova ruka by byla příčinou velkých problémů. Byli bychom na konci se silami. Procházel jsem si v hlavě všechny možné scénáře. Otočit to, nebo pokračovat v lezení? Zmobilizovat všechny síly, zredukovat příděly jídla na minimum, dát do toho všechno, a možná dolézt na vrchol? Nebo se radši zítra otočit a připravit fixní lana, abychom se později během jednoho dne sem mohli vrátit ze základního tábora? Julian by mohl dát odpočinout omrzlým prstům, Stephan by mohl zmobilizovat svou ruku a jako tým bychom se duševně připravili na tvrdé podmínky. Jak se rozhodnout? Měl jsem neurčitý pocit, že jen jedna z možností nám dá šanci na úspěch. Měl bych se konečně rozhoupat, začít riskovat a jít až na hranici svých možností? Proti tomu stál strach z neúspěchu. Věděl jsem, že pokud to budeme muset otočit někde nahoře, blízko k vrcholu, nedostaneme druhou šanci. Musel bych znovu jet domů bez dalšího vrcholu. Když se ale rozhodneme ukončit tenhle pokus, mohli bychom to po krátkém odpočinku zkusit znovu. Bylo by ale počasí stále tak dobré?
 
Thomas Huber na vrcholu Cerro Kištvar
 

Malý kamínek, který jsem měl v kapse, ke mně promluvil

Kamínek, který mi dala moje dcera, než jsem odjel. „Potřebuješ ho. Vezmi si ho s sebou a přines mi kamínek z vrcholu.“ Na kamínku, který mi dcera dala, bylo napsáno „Odvaha“. Věděl jsem, co mám udělat. Otočit se teď neznamenalo utéct, znamenalo by to ukázat odvahu. Věřit v návrat a nový začátek s novými silami o týden později.
 
5. říjen: Julian a Stephan chápou moje obavy a myšlenky, i když je opravdu těžké a téměř nepochopitelné ukončit náš pokus za tohoto vynikajícího počasí. Během dne šlo všechno velmi rychle. V těžkých délkách jsme připravili fixní lana a odpoledne jsme už byli v základním táboře!
 
8. říjen: Jsme zpátky s novou energií, dobře odpočatí a duševně připravení na lezení. Jsme zase na začátku dobrodružství, s dostatkem plynu a zásob. Počasí pořád vypadá perfektně. Vítr se však otočil ze severního na jižní a přinesl do Kašmíru vlhký vzduch. Po bezmračném ránu přišly odpoledne kupovité mraky, které přinesly sněžení. Během následujícího dne jsme neviděli slunce, ale zato spoustu lavinek a zaledněných spár. Bylo nám jasné, že podmínky nebudou ideální, ale nikdo z nás nemyslel na návrat. Teď, nebo nikdy. Na negativitu už není prostor. Přijali jsme všechno, co si pro nás stěna nachystala. Byli jsme připraveni jít až na hranici svých možností. Bylo jedno, jestli budeme mít zmrzlé nohy, jestli nás budou zasypávat lavinky prachového sněhu nebo jestli bude všechno v závěsné posteli vlhké, studené a zmrzlé. Existovalo pro nás jen „nyní“. Byli jsme na cestě vzhůru!
 
Žili jsme pro přežití. Po pěti dnech lezení za různých podmínek a bez jakéhokoliv komfortu jsme jedli jednou lžící, pili kafe ze stejného hrnku jako polévku a bylo nám to jedno. Dostali jsme se na malou polici ve zhruba 6.100 metrech. Stěna nad námi se pokládala a téměř jsme cítili, že naše dobrodružství končí. 
 
Nákres prvovýstupu
 
14. října: Po fixních lanech jsme ráno vystoupali do předchozího nejvyššího dosaženého místa. Ranní obloha byla bez mráčku jako vždy. Vycházející slunce se prvními paprsky dotýkalo okolních hor a já jsem byl znovu ohromen krásou a divokostí Kašmíru. Posledních 100 metrů k vrcholu bylo za odměnu. Lehké mixové lezení nás dovedlo do sedélka a odtud to bylo už jen pár metrů na vrchol. Skoro jsme cítili, jako bychom tu nebyli sami a měli bychom v tomto jedinečném okamžiku být odměněni za všechnu předchozí námahu. Společně jsme zdolali poslední metry a skoro jsme tomu nemohli uvěřit. Pět set metrů nad našimi hlavami uháněly cirrostratové mraky, a my jsme zde stáli na slunci a v úplném bezvětří. Věděli jsme, že jsme to dokázali jen proto, že jsme byli dohromady odvážní! Naše cesta severozápadní stěnou Cerro Kištvar se bude jmenovat „Har Har Mahadev“. Toto rčení pochází z hinduistické mytologie, od boha Šivy: „Pracuj na své morální vyspělosti, abys mohl překonat strach a zvládnout nebezpečné situace!“ Nebo jak říkáme my v Bavorsku: „Dej se dohromady!“
 
15. října: Beru si zpět červený kamínek z velkého balvanu a dívám se na horu. Musím se smát, protože tohle Cerro v předchozích sedmi týdnech vyrostlo. Byli jsme téměř poraženi, protože jsme ho na začátku podcenili. Teprve když jsme uviděli horu v její pravé velikosti, nám bylo dovoleno ji vylézt. Je to další důkaz, že nemožné existuje pouze v naší hlavě. Když důvěřujete zkušenostem, ukážete odvahu a necháte se vést intuicí a svým srdcem, slovo nemožné ztrácí svůj význam. Následujících několik dní se budu krok za krokem vracet do civilizace, dokud nedorazím do místa, kde moje cesta začala. Potom si sednu ke stolu, před sebou budu mít hrnek kávy a bavorský preclík. Budou tam moje tři děti a moje žena a já jim budu vyprávět divoký příběh z hor v Kašmíru. 
 
Text: Thomas Huber
Foto: Archiv expedice
Překlad: Jan Vajc

Mohlo by vás zajímat

Srovnání: outdoorový amatér versus profesionál
Montana 1/2012

Srovnání: outdoorový amatér versus profesionál

Srovnání: outdoorový amatér versus profesionál   Když se řekne profesionální outdorák – co vás napadne? Člen týmu ...
02.02.2012
Skalnaté hory - Mekka ledolezení
Montana 4/2012

Skalnaté hory - Mekka ledolezení

Šestilitrový hřmící motor našeho pojízdného příbytku burácí. To už míříme směr zasněžené Rocky Mountains. ...
09.08.2012