„Into the Sun“ (8c+, trad) od B. Zangerla, Montana 1 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
„Into the Sun“ (8c+, trad) od B. Zangerla

„Into the Sun“ (8c+, trad) od B. Zangerla

 

Někteří tvrdí, že jsem požehnaný. Za dvacet let intenzivního a těžkého lezení a boulderingu jsem měl jen několik vážných a bolestivých nehod a zranění. Mezi ně patřily tedy hlavně zlomené kotníky a paty po pádu z bouldru „Midnight Lightning“ v Yosemitech. To už je ale součást hry, když zasvětíte život boulderingu. Nebo když jsem si poranil koleno při hraní si s dětmi v tělocvičně. Vždycky jsem nějak dál fungoval. Po každém takovém zranění jsem byl vždy silnější, protože během léčby, kdy jsem nemohl lézt, jsem posiloval na campusu.
 
Jen jednou jsem kvůli zranění musel přestat na delší dobu bouldrovat. Tehdy jsem nevěděl, zda ještě vůbec někdy polezu. Dokonce i kamarádi, kteří můj trénink sledovali ze vzdálenosti deseti metrů, byli vyděšení zvukem, který vydala má prasklá šlacha v pravém prstu. To bylo v roce 2005. Nejlepší evropský lékař šlach v prstech mi řekl, že už nikdy nepolezu. Ani po čtyřech měsících jsem ještě nemohl lézt. Lékaři mi navrhovali chirurgický zákrok, ale nemohli mi zaručit úspěch. Operaci jsem odmítl. Místo toho jsem odletěl do Rocklands s Fredem Nicolem a Mary Gabrieli a opět začal lézt. Ze začátku jsem si užíval jen ten pohyb v těch nejlehčích cestách. Během několika měsíců jsem postupně zvyšoval obtížnost a vyhledával bouldry bez lišt. Vyhovovalo mi lézt po oblinách a o dva roky později byly šlachy opět v pořádku. To jsem si potvrdil prvovýstupem cesty „Anam Cara“ (8b+/c) v roce 2007 a dokázal si, že lékaři se mohou plést. Naučil jsem se, že doktoři vědí sice hodně, ale ne všechno (v klíčovém kroku visíte na třech prstech).
 
Ale tentokrát to bylo jiné. Poté, co jsem se v jednom projektu ve městě Cresciano (ve Švýcarsku) přitáhl, vypadl jsem z chytu a přistál na bouldermatku. Ale ne nohama. Spadl jsem přímo na záda a pak jsem udělal salto na kamenitou lesní zem. Zpočátku mě bolel jen krk, vrátil jsem se domů, protože jsem si nechtěl připustit, že by ten pád byl nějak zásadní. Za několik dní byla bolest taková, že jsem musel jít do nemocnice. Po magnetické rezonanci mi lékaři vysvětlili, že jsem měl velké štěstí a že jsem si poranil 5. a 6. obratel krční páteře. O několik dní později jsem přestal cítit palec a ukazováček a o pár hodin nato se mi začaly svaly v pravé ruce a na zádech třást. To byl okamžik, kdy mozek přestal posílat impulsy do svalů. Atrofie začala pomalu. Lékaři navrhovali operaci, ale stejně jako minule nemohli zaručit zlepšení. Operaci jsem opět odmítl.
 
 
Uplynuly dva měsíce, aniž bych jakkoli sportoval. Jednou ráno jsem si vařil indické jídlo. Zbožňuju ho a doufal jsem, že změna každodenní rutiny mi může přinést trochu radosti. Ale místo toho mě ráno zasáhla tvrdá realita. Chtěl jsem přenést pánev z plotny na stůl, ale nešlo to. V pravé ruce jsem neměl sílu. Nic. Věděl jsem, že je to zranění vážné, ale ani v nejhorších snech jsem nečekal, že ztráta síly bude tak dramatická. Zíral jsem na pánev, do svého „alu gobi“, a nakonec oběma rukama přesunul pánev na stůl. Jedl jsem, ale bez jakéhokoli pocitu štěstí.
 
Měl jsem vztek. Ale řekl jsem si, že rozčilování mi nepomůže. A rozhodně jsem nechtěl plýtvat energií. Věděl jsem, že budu potřebovat veškeré své nasazení, abych se mohl opět vrátit na skály. Ještě bych chtěl vylézt tolik cest a vidět tolik skal, které čekají na mé prvovýstupy. Dokonce i po svém nejúspěšnějším roce 2015, kdy se mi v boulderingu opravdu dařilo, jsem si byl jistý, že můžu posunout své hranice ještě o kousek dál. Moc jsem chtěl zkusit nové těžké projekty lezců Nalla Hukkataivala nebo Jamese Webba. Ale místo toho jsem seděl v kuchyni a nevěděl, jestli budu ještě někdy moct lézt. Ta situace se jen těžko porovnává s lezením bouldru za 8C. Ten jsem schopný přinejmenším alespoň zkrokovat. Ale tehdy jsem nemohl ani zvednout pánvičku, nemohl jsem zvednout prostě nic. „To musí být nová úroveň obtížnosti, Bernde,“ říkal jsem si, „minimálně 12C.“ 
 
Hluboko uvnitř jsem však cítil až neskutečný klid. Ten pocit znám a uvědomil jsem si, že není dobré mu dávat příliš mnoho prostoru. Je ale dobré být si ho vědom. Základem všeho je zůstat pozitivní. Vím, že se mám na co těšit, ale musím postupovat po malých krůčcích. Začal jsem velmi specifickým tréninkem „ztracených“ svalů a poprvé v životě jsem navštívil posilovnu. Cvičil jsem jako nikdy předtím. Tři hodiny dopoledne a tři odpoledne. Ale jen s chabými výsledky. Po šesti měsících intenzivního tréninku jsem byl schopný udržet se na madle jen na několik vteřin, což je dost daleko i k přelezení bouldrů za 6A. Když jsem netrénoval, chodil jsem k léčitelům, trenérům a fyzioterapeutům. Potřeboval jsem o zranění získat víc informací.  Po všech těchto konzultacích jsem se dozvěděl, že „neurovědy vědí mnoho o různých poškozeních a problémech, ale mají jen minimum informací o tom, jak se hojí nervy“.
 
A tak jsem odjel. Na začátku září 2016 jsem za sebou nechal veškerý trénink a odcestoval do Himálaje. Potřeboval jsem si odpočinout od všech specialistů a medicínských teorií. Odjel jsem do svého Šangri-La. Sám. Miluju odlehlost a klid těchto vzdálených hor. Když jsem se rozhlédl, mé myšlenky se okamžitě uklidnily. Za posledních sedm let jsem v malé horské vesnici poblíž tibetské hranice strávil několik měsíců. Jednoduchost zde snižuje životní potřeby jen na to nejnutnější. Obyvatelé mě už znají a díky pravidelným návštěvám se mezi námi rozvinulo přátelství a vzájemná důvěra. V Himálaji mě zdejší lidé přijali, protože zjistili, že i cizinci se chovají k životnímu prostředí s respektem. Lidé v údolí jsou pečliví, přátelští, vstřícní a otevření. Mám dojem, že bez jakýchkoli předsudků přisuzují každému tvoru své místo na zemi. Zde se vždy všichni zdraví s úsměvem. 
 
Ležel jsem jen tak nad vesnicí na své oblíbené skále, odkud jsem pozoroval okolí a užíval si koupel v paprscích hřejivého slunce. Blížila se zima, a tak byla malá horská vesnice plná čilého ruchu. Lidé opravovali chodníky a domy, studny i vodní potrubí. Sklízeli plodiny z polí a seno ukládali do stájí. 
 
Rytmus a tempo vesnice zde určuje slunce. Za úsvitu ženou obyvatelé krávy, kozy a ovce na pastvu. Krátce poté se ženy a muži vydávají na svá pole, aby sklidili plodiny, a hned nato se vydávají do lesů, aby si nasbírali palivové dříví. Než se setmí, zvířata se vracejí do vesnice a postupně se začne kouřit ze všech komínů. Rušný život na jediné cestě, která prochází vesnicí a je ústředním bodem vesnického života, se rozplývá. Řeka je to jediné, co je během noci v okolí slyšet. 
V Himálaji jsem opět začal pracovat na svých „odumřelých“ svalech a rozvíjet některé formy terapie. Meditoval jsem a pomalu se dostával na hlubší úroveň. Snažil jsem se představit si, jaké by to mělo být, když je vše opět v pořádku a po týdnech jsem byl schopen si představit lezecky nejdůležitější svaly na zádech. Např. pilovitý sval přední, který drží lopatku. O měsíc později jsem měl v tomto svalu aspoň minimální sílu a lopatka se stávala stále více stabilní. V tomto okamžiku jsem už byl schopný lézt lehké bouldry, aniž by mě lopatka bolela nebo aniž by mě bolelo rameno. Naštěstí přijeli o osm týdnů později mí přátelé z Tyrolska, aby se ke mně v osamělých horách přidali. S Tobym, Marissou a Manou bylo lezení bouldrů zábavnější. Čistili jsme a lezli nové linie na nejjemnější žule a vytvářeli nové sektory. Šlo prostě jen o bouldering, ne o výkon. 
 
V polovině listopadu jsem se vrátil do Evropy. Už jsem byl schopný udržet svou vlastní hmotnost na šest vteřin, což byl skutečný pokrok, ale stále jsem byl ještě strašně daleko od profesionálního lezce. S lezením a tréninkem jsem úplně přestal. Potkal jsem ženu, přistěhoval se do jejího domu s třemi dětmi, psem a dvěma kočkami. Studoval knihy a chodil jen na krátké procházky se psem. Ze dne na den se můj život kompletně změnil. To, že jsem se stal součástí této rodiny, mi pomohlo zůstat pozitivní. Byl jsem naprosto ohromen touto novou situací, která mi zároveň nedala prostor na špatné myšlenky. 
 
 
Místo sportu jsem stále víc cvičil jógu a každý den jsem brzy ráno meditoval. Každé ráno jsem se posadil, zaměřil se na sebe a přenášel energii. Má přítelkyně – pracuje ve Švýcarsku jako „léčitelka“ – mě naučila jiné způsoby jak přenášet a získávat energii. Navštěvoval jsem další učitele a účastnil se workshopů. Neměl jsem nutkání lézt, až do jednoho únorového dne. Po návštěvě Curychu s Fredem Nicolem jsem se rozhodl zastavit na cestě domů v Murgtalu, krásné bouldrové oblasti nedaleko Walensee. Na bouldering jsem nepomýšlel. Běžel jsem po lese a díval se na některé staré projekty a výstupy. Bez jakéhokoli očekávání jsem si ale obul lezečky a rozložil bouldermatku. Už dlouho jsem nebouldroval. Má pravá ruka ale překvapivě zesílila, i přesto že kdykoliv jsem se zkusil pověsit na campus, tak to bylo jako poprvé. Odtržený zcela od reality a plný štěstí jsem bouldroval dál a najednou jsem si uvědomil, že jsem přelezl klíčový krok jednoho starého projektu. Ohromený a naprosto šťastný jsem stál pod tímto obrovským balvanem, nebyl jsem si jistý, co se to vlastně stalo. Zázrak. Nemohl jsem tomu věřit. Ani dnes nemám ponětí, co se vlastně stalo v ten zimní den v Murgtalu. Ale 14 měsíců po úrazu jsem opět cítil sílu.
 
Jen o týden později jsem udělal první přelez cesty „Murgtal Tag & Nacht“ (8a+) od Freda Nicola bez lana (Fred to vylezl top rope!) a ve stejný den jsem začal pracovat na svém vlastním projektu, na který jsem měl zálusk už celé roky. Chtěl jsem propojit další těžký boulder (6 kroků, 8A) s Fredovým bouldrem. Čistá radost z toho, že jsem byl venku, ve mně uvolnila obrovskou sílu. Zdálo se, že si mé tělo pamatovalo staré dobré časy. 
 
Den ode dne jsem byl silnější a 3. března 2017 jsem tyto dva bouldry spojil. Celkem 18 těžkých kroků po malých lištách. Nejtěžší krok je hned na začátku (4. krok), ale skutečné klíčové místo přichází až na konci, sedm metrů nad zemí. 
S tímto úspěchem jsem byl víc než spokojen. Ale stále jsem se díval na balvan nade mnou. Mé lezecké srdce nebylo uspokojeno „vrcholem“ – s koncem bouldru v dobrém  madle. Horní část stěny bývala často vlhká a skála nevypadala zrovna dobře. Zkontroloval jsem celou linii a vyčistil stěnu od volných kamenů. Jak ale cestu zajistit? Prostě jsem nechtěl ten krásný boulder osazovat nýty. Půjčil jsem si pár friendů a našel jsem pro ně dobré místo asi devět metrů nad zemí. Bylo to hlavně proto, že skála zde nebyla stoprocentně pevná. Abych zaručil větší bezpečnost, musel jsem založit 4 friendy do jednoho místa. Potřeboval jsem také zkušené jističe. Při lezení hrozil pád až na zem, pokud se vypadne na konci bouldru. Velké díky tak patří Pascalu Büsserovi a Alexandru Lugerovi – oběma zkušeným lezcům, kteří vědí, co dělat, když jde do tuhého. Jen jednou jsem tady při lezení spadl a podruhé se mi podařilo vylomit chyt hned potom, co jsem založil jištění a zůstal tak viset v laně.
 
Bylo 489 dní po úrazu. Krásný den, slunce svítilo, takže celá stěna vyschla. Strávili jsme zábavný bouldrový den v Murgu. Bylo celkem teplo, i přesto jsem to chtěl zkusit. Rozmístil jsem bouldermatky, vzal si lano a friendy a po poslední kontrole s Pascalem začal lézt. Za 45 minut jsem byl na „svém“ vrcholu.
 
Vyvstala pouze otázka obtížnosti. Ale po tak dlouhém procesu rehabilitace je o tom těžké přemýšlet. Především tedy proto, že už to pro mě není důležité. Taková kombinace boulderingu a tradičního lezení je novinka, a to nejen pro mě. Ale jakmile se obtížnost bouldru potvrdí, bude tato cesta jednou z nejtěžších tradičních cest na světě. Které číslo bude za názvem „Into the sun“ následovat, nezáleží na mně. S tímto prvním přelezem jsem si splnil sen a nelze jej měřit číslem. Jsem vděčný a šťastný, že můžu opět lézt.
 

Fakta

 
„Into the Sun“ (8c+, trad)
 
Výška: 17 m
Délka: 20 m
Jištění: 4 friendy
Popis: Začátek ve velkém chytu úplně na levém okraji stěny. Boulder Fb. 8a(+) s pěti kroky následovaný bouldrem Fb. 8a+. Osmnácti těžkými kroky do madla uprostřed stěny. Odtud nejištěnou, často vlhkou spárkou zhruba do výšky devíti metrů. Umístit čtyři friendy. Dál spárou ven z převisu a slunnou částí stěny na vrchol.
 
Text: Bernd Zangerl
Foto: Ray Demski
Překlad: Zuzana Švrčková, Martin Stolárik


Mohlo by vás zajímat

Gabrielka - víc než jen bývalý lom
Montana 3/2012

Gabrielka - víc než jen bývalý lom

Gabrielka: o obnově jedné téměř zaniklé lezecké oblasti   Vyhlídka & lom Gabriela je stará a donedávna již téměř zapomenutá ...
12.06.2012
Barry White 8B+ fotky
Montana 2/2013

Barry White 8B+ fotky

„Ten boulder je neskutečně perfektní, dokonalý. Strávil jsem s ním tolik času, že jsem se do něj prostě musel zamilovat. Proto také ten název mistra ...
04.04.2013
Red Rocks climbing
Montana 3/2013

Red Rocks climbing

Do amerického parku Red Rocks, který se nachází hned za branami proslulého Las Vegas, se stojí za to vypravit především kvůli tradičnímu ...
11.06.2013
Dreamtime: O jednom boulderovém snu…
Montana 4/2013

Dreamtime: O jednom boulderovém snu…

Dreamtime: O jednom boulderovém snu…   Maximální úsilí koncentrované v několika krocích. Hodiny tréninku, desítky pádů… ...
09.08.2013
Anglický parčík v Tisé
Montana 4/2013

Anglický parčík v Tisé

Asi hodinu od Drážďan a hodinu a půl z Prahy leží kousek za hranicemi malá česká obec Tisá. Severně a západně od obce se nachází známá ...
09.08.2013
Dva dny v Averstalu – bouldering
Montana 1/2014

Dva dny v Averstalu – bouldering

Někdy se stává, že si vytvářím dlouhé seznamy míst, kam bych se rád podíval, boulderových linií, co bych si chtěl vyzkoušet, ...
03.02.2014
BoulderWood – alternativní lezení po prknech
Montana 3/2014

BoulderWood – alternativní lezení po prknech

BoulderWood   Často se stane, že ty nejlepší věci máte přímo u nosu. Tyhle dřevěné desky jsou například prakticky přímo před mými ...
11.06.2014
Mluví k tobě kameny
Montana 4/2014

Mluví k tobě kameny

Nejznámější česká boulderingová soutěž tentokrát očima hlavních aktérů. Tedy z pohledu těch, kvůli nimž sem lezci jezdí.     Mluví ...
13.08.2014
Champorcher – bouldering v italské Aostě
Montana 5/2014

Champorcher – bouldering v italské Aostě

V prostředí sportovního lezení se údolí Aosta proslavilo především svými pozoruhodnými skalními útvary, které se táhnou ...
08.10.2014
Z Aniččina deníčku aneb Lajny na Islandu
Montana 5/2014

Z Aniččina deníčku aneb Lajny na Islandu

Zelené pustiny, mlžné hory, drolivé skály, led, rackové a holá pravda o první highline expedici na Islandu     Z Aniččina deníčku ...
08.10.2014