Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo, Montana 1 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo

Pochopit a přijmout - když od života nemáš nic zadarmo

 

Richard a Michal. Dva lidé plní elánu, dva rozdílné a přece v něčem tak podobné příběhy. Jeden žije v Jablonci, druhý na vesnici nedaleko Brna. Oba mají jenom jednu ruku. Nebylo jednoduché zorganizovat u nás v redakci schůzku, ale když k tomu konečně došlo, stačilo jen pustit diktafon. Ostatně, tak jsem to od začátku zamýšlel. Aby si povídali hlavně oni dva spolu. A já jenom doufám, že si na tento rozhovor vzpomenete, až budete mít někdy pocit, že je k vám život nespravedlivý.

 

Richard

Mezi jeho záliby patřil pohyb, který se později stal i jeho profesí. Pětadvacet let se věnoval tanci, působil jako lektor a metodik pohybových aktivit. Dnes se věnuje extrémním závodům jako cyklista a dálkový chodec. O ruku přišel při nehodě na motorce ve svých třiceti letech. Jeho životní dráhu můžete sledovat na webu: richardstepanek.cz
 

Michal

Momentálně student sportovního managementu na univerzitě v Dánsku. Pravidelným čtenářům našeho časopisu je známý díky pokusu o výstup na Pik Lenina v rámci projektu 5 rukou, 5 vrcholů (naposledy M5/2017).
 
 

Buď to vzdej, nebo se zakousni a běž

 
R: To je zvláštní, sedět naproti člověku s jednou rukou. Jak dlouho jsi, Michale, bez ruky? 
 
M: Já to mám prakticky od narození. V útlém dětství mi ji museli amputovat, z důvodu rakoviny kostí.
 
R: To znamená, že tu ruku zachránit nešlo?
 
M: Byla tam i hrozba další metastáze, takže ne. 
 
R: Amputace v rameni je radikální, proč tak moc? 
 
M: Já jsem to měl právě v kostech, a takhle vysoko, a doktoři se báli, aby to nešlo i do plic, tak mně vzali úplně nejvíc, co šlo. Takže mi vzali i kloubní jamku.
 
R: Mně sice rameno zachránili, ale zbytek ruky je stejně nepohyblivý. Byl vytržen nervový pletenec a z důvodu nevyživení ruky došlo k jejímu odumření a nezbytné amputaci. Brali mně ji sice natřikrát, ale i tak se jim podařilo zachovat jen asi dvacet centimetrů horní končetiny. To mi bylo třicet let. A kolik let bylo tobě?
 
M: Dva roky. 
 
R: Takhle malé mimino?
 
M: Ono to prý bývá u dětí celkem časté… Dochází k tomu, když se vyvíjejí kosti. Díky Bohu, že mi bylo tak málo. Člověk má hlavu ještě přepnutou a vůbec to nevnímá.
 
R: Jak se ti s tím vyrůstalo? Nevadí ti, že se takhle ptám? Víš, mě to zajímá. Ale chápu, že někteří lidi jsou na to celkem citliví.
 
M: Ne, vůbec.
 
R: Mně to taky nevadí. Každej máme něco. Mně bylo třicet let, když jsem přišel o ruku, a ty jsi byl ještě mimino.
 
M: Když jsem se o tom bavil s doktory, tak říkali, že děti s onkologickými problémy mají často černej humor. Úplně drsnej, mnohem víc než dospělí. Já si třeba nedovedu představit, co bych dělal, kdyby se mi něco takového stalo v dospělosti.
 
R: Když to řeknu hloupě, tak ty ses vlastně narodil s jednou rukou. A já naopak. Já jsem se všechno, jako třeba zavazování bot nebo přenesení krabice, musel učit ve třiceti. Ty ten grif máš jinde, když se takto vyvíjíš už od mala… Mě osobně by nejvíc zajímalo to tvé lezení. Já jsem třeba ve Finsku šel nějaký ultramaraton, asi 150 km, ale zamrzly mi sněžnice. A já se pak bál je rozepnout, že bych je potom už nezapnul. Protože když ti zmrzne ruka, tak to je konec. A ty se pohybuješ v takových podmínkách. To nechápu.
 
M: Já na to říkám: „Díkybohu, že jsem chlap, že mám alespoň instantní hřejivej pytlík." (smích) Tam si ohřívám ruku nejčastěji a na tu jednu to stačí. Ne, vážně, už mě to mnohokrát zachránilo.
 
R: To je mi jasný. Protože jenom si v zimě zavázat botu, na to je potřeba strašně času.
 
M: Navíc to zimní vybavení, čím míň gramů, tím víc peněz. Ale to se nedá nic dělat, mě to baví. Snažím se si všechno shánět nebo upravovat tak, aby to bylo „user-friendly“. Prostě si s tím pohrát. 
 
R: No, já jen než jsem sehnal batoh, který jsem potřeboval, tak to trvalo tři roky. Ale k tobě. Ty lezeš přesně kde? Já jsem si původně myslel, že lezeš po horách, což je asi blbost, ne?
 
M: Teď jedu odsud rovnou do Tater. Budu bydlet u Smokovce a chodit všude okolo.
 
R: Takže chození?
 
M: Teď ano, ale provozuju třeba i ledolezení. 
 
R: Fakt?
 
M: V ledu je to s jednou rukou třeba mnohem lehčí než na skalách.
 
T: Protože si chyt uděláš, kde chceš, ne?
 
M: Přesně.
 
R: Takže ty lezeš i po skalách?
 
M: Ano, ale to musím dopředu znát, jak tam jsou chyty, protože nemůžu pustit ruku a šmátrat po jiném chytu. 
 
Michal
 
R: Já nejsem v horách kovanej a ani mě to neláká, ale věřím, že to může někoho naplňovat. Já lezení nechápu, ale vím, že je něco, co lidi do hor žene. Někoho zase neláká jezdit na kole. Tyhle záběry (rozhlíží se kolem, po fotkách na stěnách redakce) jsou nádherný, ale vůbec nechápu, kde je ten pud sebezáchovy. I když je to nějak jištěný, stejně tam musí být nějaká hrana, za kterou už je to nebezpečné. A když mi řekneš, že lezeš na skály…
 
M: …to je spíš takový pseudolezení.
 
R: Nebuď skromnej, to se dneska nenosí. Čím seš větší… aha, to se nahrává, že jo… tak jinak: Čím míň nejseš skromnej, tím víc se o tobě píše. 
 
T: Richarde, mohl bys popsat svůj příběh?
 
R: Já, sám za sebe, jsem přišel z úplně jiného života. Byl jsem na vrcholu, mezinárodním lektorem tance, choreografem, bavil jsem se životem, a najednou jsem se ocitl dole. Já jsem nijak vědomě neriskoval, ale už jenom styl, kterým jsem trénoval, byl riskem sám o sobě. Takže mi musel Někdo říct: „Takže takhle, kámo, ne.“ No, a aby někdo na sedmisetmetrovým úseku rovné silnice nedal z boční přednost a vjel autem přímo pod moji motorku, to není úplně normální…
 
Kolo přišlo až po té havárce. Já do té doby na kole moc nejezdil, ale pak jsem zkusil napřed trekové a pak horské. Kluci mi poladili řazení a mě to chytlo a už nepustilo. V té době jsem měl už znovu v Suzuki zamluvenou motorku, nějakou šestistovku automat, ale tři hodiny před předáním motorky jsem se otočil a šel pryč s tím, že ji nechci. Že už nechci, aby mě někdo probudil a říkal, co mi všechno chybí. V životě jsou prostě situace, které musíš pochopit a přijmout. A nejde to jedno bez druhého. Nejde něco pochopit a nepřijmout, nebo nepochopit a přijmout. Musíš pochopit a přijmout, jen tak máš šanci jít dál. Buď to vzdej, nebo se zakousni a běž. A to, co je mezi tím, je šedá řeka, která nikam nevede. Můžeš pít, plakat, litovat se, všem říkat, jak je to těžký, ale to je v podstatě k ničemu. Vším tím jen ztrácíš drahocenný čas, který ti nikdo nevrátí. Najít si cíl a za tím jít. 
 
Richard
 
T: Michale, a jak ty ses dostal k horám?
 
M: Když mi bylo patnáct let, tak jsem měl devadesát kilo, velké břicho, brutální nadváhu a na chybějící ruku jsem se akorát vymlouval. Jednou jsme jeli se známými do Švýcarska, chodili tam po horách a mně se hodně zalíbila tamní příroda. Ani ne tak hory, jako ta příroda všude kolem. A pak se to nějak sesmolilo dohromady, byl jsem v Norsku, odletěl jsem na rok na Nový Zéland, prostě se to tak nějak nakumulovalo. A pak se z toho stala taková droga, že člověk chtěl víc a víc těch hor a užívat si tam toho klidu, až jednou přišel ten zlom, že člověk odjel někam úplně doprčic.
 
T: Dobře. Ale kde je ten zlom, kdy jsi začal lézt? 
 
M: Já vlastně ani nevím. Vždycky jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří dost lezli. Severní Čechy a Český ráj, tam je lezcem skoro každý. Právě na Zélandu jsem byl s lidmi, kteří jsou z Jablonce. Šli jsme tam na skalky, já si to zkusil a začalo mě to bavit. Ale skalní lezení je spíš takové moje hobby. Já mám nejradši běhání v horách. Takovej ten rychlej pohyb. Vloni jsem byl v Itálii na ultramaratonu a to mě hodně nadchlo.
 
R: Zaslechl jsem dobře, že běháš?
 
M: Běhám, no. Přes minulou zimu jsem se docela přetrénoval a pak jsem se dával dlouho dokupy. Mně se hodně líbí taková ta filozofie „fast and light“, kdy si člověk vezme úplné minimum a vyrazí. Láká mě ta svoboda kombinovaná s něčím extrémnějším.
 
T: To je takový začarovaný kruh, se kterým nejde přestat. Aby ti to dělalo radost, tak se musíš zlepšovat, aby ses zlepšoval, musíš přidávat na tréninku, takže to požírá čas. A pak to přijde. Jak říkal jeden známý, pro sportovce je těžké zestárnout. 
 
R: Já to vidím trochu jinak. Jde přestat. Protože si můžeš najít jinou cestu, jinou činnost. A znovu opakuju, musíš pochopit a přijmout. Uvědomíš si, žes dokázal dost a nemusíš si už nic dokazovat. Pochopíš, že teď je tvá cesta jiná. Jak byla poslední věta ve filmu Bony a Klid I: „Co vlastně chcete?" Nádherná věta. Já mám dceru a je důležitý, abych tu byl i pro ni. Zdraví máme jen jedno a toho si musí člověk vážit. Neříkám, že si má sednout do křesla a nic nedělat, to v žádném případě. Má si jen uvědomit, co ano a co ne. Kdo se vzdá svých snů, ten má už jen svoji minulost. Možnost volby, to je dar.
 
M: Jasně, můžeš třeba jezdit na besedy a motivovat lidi. Teď mám sílu a možnost se zlepšovat, ale až tu sílu mít nebudu, zaměřím se na něco jinýho. Jedinej jistej je přítomnej okamžik. Nemá cenu dlouze promýšlet, co bude pak.
 
 

Jednou všechno skončí aneb Pořád sbírej zkušenosti

 
R: Kolik ti vlastně, Michale, je?
 
M: Dvaadvacet.
 
R: Tak to je pohoda. To se to ještě plánuje dobře. Mně přijde úplně super, jak jsi to vzal. Tvůj příběh je úplně jinej oproti mému, právě proto, že jsi byl dítě. Já žil ve světě obouruč a od třiceti let ve světě jednoruč. Můžu srovnávat, což ale v podstatě nedělám. 
 
M: No hele, ale jak jsem řekl, do patnácti jsem se pořád na tu ruku vymlouval. Rodiče mě nutili do sportu a já ho nenáviděl. Na kole jsem se naučil, tuším, ve třinácti. Pořád jsem říkal, co nejde. Teď si nedovedu představit trénink bez kola, to je prostě úžasná věc.
 
R: Ty jezdíš i na kole?
 
M: Ano.
 
R: I v terénu?
 
M: Ano.
 
R: A máš dvě brzdy?
 
M: Jednu.
 
R: Kterou?
 
M: Na obě kola.
 
R: Jo, takže ty dávkuješ brzdnou sílu přenášením váhy?
 
M: Já mám jednu páčku, která zatáhne za oba drátky, zadní kolo brzdí o malinko víc.
 
R: Já mám hydrauliky a na každej prst mám jednu brzdu, ale mám kamaráda, který stejný problém řeší tak, že má svedenu hydrauliku do jedné trubičky, brzdná síla mu působí na oba kotouče stejně, ale on ji mění přenášením těžiště. Takže když víc zatíží zadní kolo, rychleji mu brzdí předek a naopak. 
A ty máš, Michale, nějaký tým lidí, kteří se o tebe starají?
 
M: Jsem sám. Jo, když jedeme s partou lézt něco těžkýho, podaří se nám občas najít nějakého sponzora, ale je toho málo.
 
 

 

Nechej lidi, ať ti pomůžou. Pomáhají tak sami sobě

 

T: Pánové, jak vnímáte reakce okolí?

 
M: Celkem v pohodě. Většinou lidi zajímá můj příběh, zejména když je čas si sednout a pokecat. Klasické reakce jsou u dětí, které před tebou stojí a civí na tebe, ale to je asi všude stejné. A pak je otravná ta snaha lidí, když ti chtějí pomáhat.
 
R: Já jsem měl kdysi takové tendence, aby mi nikdo nepomáhal. 
 
M: Jo, mně to dost vadí. Já si pak přijdu jako úplně jinej, když mi lidi chtějí pomoct s nějakou prkotinou.
 
R: Hmm, tak to já ne. Já jsem se naučil nechat je mi pomoct. Beru to tak, že je to muselo stát docela hodně sil, aby se mě zeptali. Pokud bych to odmítl, mohlo by je to odradit od pomoci těm, kteří to opravdu potřebují. Tak si třeba nechám v obchodě nabrat rohlíky a nezapomenu ztratit pár slov a poděkovat. To je takový způsob komunikace mezi dvěma světy. Často z toho vyjde velmi příjemný dialog.
 
M: To mě nikdy nenapadlo na to takhle nahlížet.
 
R: Protože seš mladej.
Lidé rádi pomohou, patří to k jejich přirozenosti. To až jiní lidé naučili lidi nepomáhat a být lhostejní. Nikdo se nenarodil jako sobec, vrah nebo zloděj. Vše je práce lidí.
Až ti bude tolik co mně, uvidíš to taky tak. Být v tvém věku, asi bych se možná choval podobně. Vše přijde s věkem. Za své si dnes beru pokoru a porozumění. Vážím si daleko víc času a věcí kolem mě. Je mi líto všech těch lidí, co svůj život a čas vyměnili za komunikaci na sociálních sítích. S hlavou skloněnou nad svým mobilním telefonem nechávají jen tak plynout čas, který jim již nikdo nevrátí. Je smutný pozorovat, jak se dvourucí lidé degradují na jednoruké svou závislostí na mobilu a jeho ustavičném držení a sledování. Paní vede pána za loket, při přestupování v metru, a on při tom hraje poblblou hru na mobilu. Dva mladí, holka s klukem, si sednou vedle sebe a každý kouká do svého mobilu. A v takovém světě se najdou lidé, co pomohou a ty jim dáš možnost mít z toho radost.
 
T: My pro něco nemáme ani ten správný slovník. Já ve srovnání s vámi nejsem normální, maximálně „takzvaně normální“. Jak je vlastně nejlepší vám říkat?
 
R: Úplně nejhorší je slovo handicapovaní.
 
M: Z toho taky šílím.
 
R: Ten, kdo jde se srdcem na dlani pomáhat, musí být připraven, že po něm dostane. Ono to zase tak moc nefunguje. Prostě na handicapovaných a projektech s nimi se přiživuje hodně lidí a všech těch rádoby organizací. Je to téma na dlouho a já nechci brát lidem iluze a už vůbec je nechci otrávit. Jen bych jim chtěl říct: „Je super, že přispíváte, ale nehažte jen bezmyšlenkovitě peníze do kasiček. Zajímejte se, co s nimi bylo opravdu provedeno.“ Je mi prostě líto těch, pro které jsou sbírky organizovány, a mají z nich sotva zlomek. Slovo handicap nechci používat. Používám jen obrat „lidi, co měli smůlu a mají startovací čáru jinde“. Hotovo. 
 
M: Každej má nějaký handicap. To je jen obrat vyčleňující lidi, kteří jsou jiní. 
 
R: Ti jiní, jak jsi je nazval, už jsou většinou na to slovo také alergičtí. Je to opravdu složitější, než se zdá, ale nejsme v žádným bulváru, abychom vytrhovali věty z kontextu.
 
M: Ano, jsme jiní, ale jen tím, jak nás lidé přijmou nebo berou.
 
R: Někdy jsme tak jiní, že se s námi ostatní snaží držet krok. To je pak spíš úsměvný. Celosvětovým trendem je, že všichni řeší problémy jiných, ale sebe neřeší. 
 
T: Měl bys nějaký příklad?
 
R: Starají se o moji chybějící ruku, ale jejich nadváha jim nevadí, protože by s ní třeba museli něco dělat. Myslím, že by si měl každý zamést před vlastním prahem. Člověk, který má v sobě jasno a čisto, umí líp vnímat okolí. První varování, který dostaneš, je intuice. A je jenom na tvé hlavě, jak je vyčištěná, aby byla schopná to jemné mrazení vnímat. Jak to máš ty, Michale?
 
M: Asi podobně. Snažím se vnímat své tělo. A když stoprocentně neposlouchá, je nejvyšší čas na přestávku. 
 
 

Když tě bolí něco, co vůbec nemáš

 
R: A já se ještě zeptám, máš fantomové bolesti? Tedy bolí tě ta ruka, kterou nemáš?
 
M: Ne. A ty jo?
 
R: Jo, já jo. Stupeň bolestivosti číslo deset, na stupnici jedna až deset je mi často partnerem. Jsou to ty nejhorší bolesti a nejsou léčitelné. Bolest, která nereaguje na žádný ze způsobů léčby. A to zkoušeli úplně všechno. To je prostě věc mezi nebem a zemí, kterou nejde ovlivnit. Dokážu cítit prsty své chybějící ruky a můžu s nimi i hýbat. Bolesti lze připodobnit upnutí ruky do svěráku a její drcení. Když si myslíte, že to nejde vydržet, tak to povolí, aby se pokus za pár vteřin opakoval. Pokud mě bolesti zlobí i v noci, tak se snažím pracovat. Nejčastěji píšu. 
 
 
M: Já se zase chtěl zeptat, jak zvládáš při sportu tu disbalanci celého těla způsobenou tím, že nemáš jednu ruku? Bolesti zad, kloubů a tak dále.
 
R: To neznám. Já hodně vycházím z břicha. Protože jsem tancoval a veškerý pohyb vychází z břicha. Neumím to vysvětlit, protože mi veškerý pohyb připadá přirozený.
 
M: U mě to je hodně znát, celé tělo je při dlouhotrvající námaze, zejména běhu, kvůli jedné silnější straně celé pokroucené a potom bolí. Hlavně záda. Nemyslím tím, když se unaví ruka, která dlouho drží řidítka. To je úplně normální. 
 
R: Pravda je, že já jsem vlastně celý život cvičil, takže jsem měl dobrý svalový základ. Dneska už jsem asi na páteři vyosenej, ale zatím to naštěstí není problém.
 
T: Tady několikrát padlo slovo trénink. Jak se udržujete, když nemůžete udělat třeba ani obyčejný klik? Nohy chápu, ale jak trénovat ruku?
 
R: Šetřit ji. Ta ruka, vzhledem k tomu, že je jediná…
 
M: …tak dělá práci za dvě. Nemá možnost odpočinku a je průser, když se s ní něco stane. Blbý přetažení, zánět. Řeší se to dvakrát déle. Ta ruka prostě nemůže jít do sádry a odpočinout si. Já se snažím ruku neposilovat, nebo úplně minimálně. Tím, že dělá práci za dvě, tak se posiluje dostatečně. I jenom jízda na kole je pro ni vysilující.
 
T: Takže blbá otázka.
 
R: Ne, ty se ptáš dobře, akorát že jiný člověk si to neuvědomuje. Já mám kvůli zánětu teď od doktora magnet, akorát si ho sám ani nenasadím. Nosit věci, rýt zahradu, to je ten trénink.
 
M: Člověk o tom už ani zvlášť nepřemýšlí, a to ani když dělám nějakou úplně novou činnost. Intuice tě navede nějak jinak.
 
T: Vy jste tady oba autem, že? Automaty, nebo manuály?
 
R: Manuál.
 
M: Ty jezdíš s manuálem? Ty jo!
 
R: No jasně, jenom manuálem. Jednou se mě policajti ptali, jestli mám upravené vozidlo. A já jsem jim řekl, že když mi nechybí pravá končetina a já dosáhnu na všechny ovládací prvky z volantu vozidla, není důvod si vozidlo nějak dodatečně upravovat. Policisté se stáhli, protože nevěděli, jestli to je pravda, nebo je to výmysl. Byl, ale hádej se s bezrukým. Musím přiznat, že párkrát jsem toho i zneužil. Rychlost nebo jízda přes plnou čáru…
 
M: Jo, jo, někdy je dobrý zahrát na city. Když už to tak s námi je, tak proč ne. 
 
T: Já bych se do toho vložil s technickou poznámkou, ty, Richarde, máš pravou ruku u šaltrpáky, jenomže Michalovi pravá ruka chybí.
 
R: Jo, to je velká výhoda. Ale na levou ruku mám ruční brzdu, což je dost nepříjemné.
 
T: Richarde, a kdybys přišel o druhou ruku, když jsi pravák, myslíš, že levá by se doučila jemnou motoriku tak jako ta pravá?
 
R: Já myslím, že jo, protože pak nemá tělo na výběr.
 
M: Tam je velký problém, co na to hlava, protože podle doktorů se z toho člověk klidně může i zbláznit. I když člověk chce, tak jeho tělo se tomu může hodně bránit, když se musí naráz přeučit z praváka na leváka. Já jsem pravák byl, říkali doktoři…
 
T: …a oni to poznají podle velikosti té které hemisféry?
 
M: Nevím. Asi, ale každopádně já kdybych měl psát psacím písmem, tak to bude vypadat skutečně strašně. Já dodnes blbě slyším vysoké tóny a údajně to klidně může být z toho nárazového přeučení. 
 
R: Tady je zajímavé pozorovat, jak se s tím různí lidé srovnávají. Já jsem si hodně přál dostat se k případům, kdy to ti lidi vzdávají a zkusit je motivovat. Což mi nakonec umožnila moje psycholožka. 
 
M: Měl jsi někdy umělou ruku?
 
R: Ne.
 
M: Já jo, ale je to úplně šílený a na nic. Mně to dali kvůli zádům, když jsem rostl. 
 
Stejně to nezměníš
 
R: A ty, Michale, máš označení vozidla jako invalida?
 
M: Mám.
 
R: Já jsem ho nemohl dostat.
 
M: Nebylo lehké to získat. 
 
R: To mohu jen potvrdit.
 
T: Chcete říct, že když máte jednu ruku, nemáte nárok na označení vozidla jako vozidla pro invalidu? 
 
R: Mně řekli: takhle kdyby nebyl kotníček, to by šlo. Já si před časem uštípnul nějakou plotýnku, tak to tam všechno pospojovali, potřeboval jsem 51 bodů na to, abych to dostal, a tak mi to nakonec vyšlo na 51 a 1/4 bodu. A pak stojíš u obchoďáku s tím svým fiatem a vedle tebe drahý auta, ze kterých vystupují načesané holky, borci v super teplákovkách ověšení zlatem a za okny cedulka invalida. To je dobrá psychická masáž, když si uvědomíš, jak jsi potupně stál před komisí. 
 
T: Ale je to hodně smutný.
 
R: Je to smutný, ale tak je to tady v tom státě nastavený. Pro mě bylo nejdůležitější žít. Můj příběh je v podstatě ukázka toho, co se vše může podělat. Myslím, že by se měl vyučovat, na školách, kde se vyučuje právo, a měl by být varováním i ukazatelem pro všechny, komu se stane něco podobného jako mně. Plný invalidní důchod mám po 18 letech lehce přes 8.500 Kč. Za byt platím 5.900 Kč.
 
T: A z čeho teda žiješ?
 
R: To je otázka, kterou si někdy kladu i já. Z minimálního důchodu a pak ze štěstí. Když se něco podaří. Já ke svému sportovnímu životu sponzory potřebuju. Začal jsem dělat přednášky v dětských domovech a na „šrot centrech“, jak tomu říkám. Na místech, kde jsou lidi po havárkách. Vedu takovou osvětovou činnost. Nejlepší jsou pro lidi v nesnázích hmatatelné důkazy. Potřebují vidět, že nevzdát se funguje, a proto ve své práci vidím smysl. V mém snažení i osvětě mi pomáhají sponzoři, zvláště ti, kteří za mojí prací vidí i jasné a hmatatelné výsledky.
 
T: Pánové, otázka na závěr. Jak hodnotíte své setkání?
 
R: Jak to tak poslouchám, tak my jsme zhruba ve stejný čas přišli o ruku, já už měl něco odžito, takže mě čekal restart, pro Michala to byl spíš start. Oba jsme to, myslím, pochopili a přijali. Michal už taky ví, o co tady jde…
 
M: Byť děláme trochu jiné sporty, máme hodně podobnej přístup k věci i k životu.
 
 
Ptal se: Tomáš Roubal
Foto: archiv Michala a Richarda
 

Poznámka pod čarou: Prace jako výcvikový kemp

 
Richard žije ve vesnici Prace, na dohled od mohyly Míru, zbudované na památku bitvy tří císařů. Jen si to představte: 959 obyvatel, pošta, škola, kanalizace, vodovod, plyn, vesničané jezdící za prací do blízkého Brna, „pohoda, klídek, tabáček“, a mezi nimi živel Richard. Níže přepsaný text vznikl z několika částí, jakoby mimochodem při přepisu rozhovoru, ale přišlo mi líto se o něj s vámi nepodělit.
 
 
… Dneska je taková chaotická doba. Myslím, že na demokracii nejsme připravení. Lidi si místo „soudruhu“ začali říkat „pane“, ale to bylo všechno, co dokázali. Dnešní svět je rychlej, ale nemá na to dech. Já s oblibou říkám, že běžet můžeš jenom podle toho, na co máš dech. Všechno ostatní je anaerobní zóna. A pak to končí, jak to končí. Podívej se, jak to kolem dnes vypadá. To jsou samí psychologové a všichni ti, co dávají dohromady ty, co nezvládli svůj raketovej start. Kup si drahý lyže a stoupni si na hranu. Ale to je pitomost. Jak pak zareaguješ, když ti tam někdo vjede? 
 
Rozhodl jsem se, že nebudu pomáhat handicapovaným, ale normálním. Založil jsem projekt „Všichni zpět do ulic“ a začal budovat bike park a běžecký srandazávod K10. Deset kol kolem fotbalového hřiště. Taková kravina, ale oni tam chodí i lidi nad šedesát let. Každou středu v šest hodin, pravidelně. V dešti, ve sněhu, v mraze. Jednou jsme se dokonce sešli s běžkami a sněžnicemi. A proč K10? Deset kol kolem hřiště. Taková je dneska doba. Řekneš, mám nápad, a reakce je vlažná. Navíc kroužit kolem fotbalového hřiště. Ale když máš projekt s názvem tak podivným, „ká deset“, lidi se spíš chytnou. Tak to prostě dneska je…
 
Já vím, že jsem takový rebel. Ztotožňuju se s pořekadlem: „Říkej, co chceš, ale mysli to vážně.“ A pak stojím u těch klopenek v našem bikeparku a ukazuju děckám, jak je mají projíždět. Bikepark v Pracích u Brna udělaný z bývalé skládky! A na začátku byli všichni hrozně chytří… „No my jsme chtěli…“ a tak jim říkám: „Tak to udělejte. Já s tím nemám problém. Ale tady máte zarostlej plac a dočasnou skládku už asi dvacet let.“ A najednou, že jestli chceš, tak to teda udělej. Tak jsem se domluvil s borcem, který měl někam odvézt hlínu a ještě za to platit, že to může zdarma dovézt k nám, když nám půjčí techniku. A pořád to budujeme. Děcka mě tam znají, říkají mi „strejdo“ a já mám radost, jak se neustále zlepšují. To se nedá dělat kvůli výdělku, to zkrátka musíš chtít…
 
Na první brigádu přišlo pět lidí, z toho dva z Prahy, jedna z Ostravy, jedna z naší dědiny a já. Lidi ve vesnici mě tehdy docela naštvali. Když jsem s nimi potom mluvil, tak to bylo pořád ve stylu: „Hele, já jsem chtěl…“ A já říkám: „Chtěl? Chtít nestačí. Za čtrnáct dní je další brigáda. A uvědom si jednu věc, já tam dělám jednou rukou a nemám s tím problém. A vy máte problém, že celý týden pracujete. Všichni pracujou. Buď chceš, nebo nechceš.“ A za čtrnáct dní tam bylo patnáct lidí… 
 
Teď mám v plánu další akci, která se jmenuje Těžká hodina. Hodinu běhej po okruhu. Rozumíš, to není pro borce, co trénují na maraton, ale pro všechny ty domácí typy. Vezmi si tenisky nebo třeba holinky či komisňáky, tepláky a pojď. Do toho máme „Sportovce roku“ naší vesnice, to už vůbec nevím, jak budu dělat, účastníci mají sbírat body ze všech možných akcí. Pak máme v plánu ještě noční Těžkou hodinu, potom na kole a koncem roku ještě zimní Těžkou hodinu. Naprosto střízlivě, ti lidi na to nejsou zvyklí ani připravení a opravdu nám tam kolikrát posílají jenom děcka. A to i ze strachu, aby třeba nebylo nějaký, byť dobrovolný, startovný. Je to surový, ale je to tak. Ale je to projekt, snaha ty lidi někam posunout, a nejde to všechno hned…
 
Dneska třeba děcka nejsou zvyklý se nějak dotýkat. A to nemyslím nijak intimně. My jsme teďka třeba dělali Zvířátkový ples. Prostě se mi nelíbilo, jak se tam u nás organizují plesy, tak jsem vymyslel něco jiného. Tancování, pohybovky. A když přišlo, že se mají děti chytnout za ruce, najednou byl problém. To si člověk nepřipouští, dokud to sám nevidí. Najednou tam ty děti stojí, oči sklopený a koušou se do rtu. To už jsou ale jemný nuance, který člověk vnímá, protože jsem byl celý život mezi lidmi a pořád je učil. A už to dělám dvacet pět let. To třeba za mnou přijde dcera, že jsem její mámu učil cvičit…
 

Vzdát můžeš až zítra

Dne 2.12. 2017 měla křest Richardova kniha Vzdát můžeš zítra. Je plná uvěřitelných i neuvěřitelných příběhů, které se doopravdy staly. Podstata je v tom, že je psaná podle skutečnosti a hlavní hrdina to mohl vždy vzdát, ale nevzdal.
Kniha má 229 stran ke čtení, 232 stran celkem.
Formát A5
Pevné desky v provedení mat
Cena: 290 Kč
více na webu: richardstepanek.cz
 


Mohlo by vás zajímat

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý
Montana 1/2013

Principiálně nic neřeším - Holeček a Hrubý

„Každej máme napsaný ty svý cesty a naštěstí většina z nás neví, jak to skončí. Možná je to dobře. Jelikož i kdybych to ...
04.02.2013
Chtěl!
Montana 4/2013

Chtěl!

Chtěl!   Bříško, které už kdysi přerostlo spíš v břicho. Delší tmavé vlasy s čelenkou. Pěkné zelené tričko s nápisem: ...
09.08.2013
Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača
Montana 1/2014

Ing. Pavel Vrtík, MBA alias Bača

Jméno: Pavel Vrtík Přezdívka: Bača Lezu od: 1997 Rok narození: 1976 Zaměstnání: jednatel   Co mě na lezení baví? Rovnováha ...
03.02.2014
Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix
Montana 1/2018

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix

Vivagel - vícedélkové ledy v Chamonix   Není nad francouzská červená vína. A mezi nimi není nad vína z Provence. A z nich potom ...
15.02.2018
Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi
Montana 6/2014

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi

Korunovaný: Co jste ještě neslyšeli o Radku Jarošovi   „Nazdár. Všude o mě píšou, jenom Montana ne.“ „Vždyť ...
03.12.2014
Bokula
Montana 3/2016

Bokula

Bokula je: město v Konžské demokratické republice, Stefan Bokula, chlapec, který má na portálu YouTube zveřejněna nějaká svá videa, brněnský ...
09.06.2016
Mentální cvičení v každodenní komunikaci
Montana 6/2018

Mentální cvičení v každodenní komunikaci

Žijeme v nádherné době. Bohaté, poživačné, sdílené a vysmáté. Nic není problém. Všechno jde. Nebo brzy půjde. Ano, ...
03.12.2018
Je to v hlavě! Rozhovor s Jakubem Konečným
Montana 1/2019

Je to v hlavě! Rozhovor s Jakubem Konečným

Nevěříte? Také si doma montujete několikátou lištu nebo rovnou celou desku a doufáte, že bude lépe? Nejspíš jde jen o omyl. K tomuto poznání ...
14.02.2019
Cena pro Rosťu Tomance
Montana 1/2019

Cena pro Rosťu Tomance

Čau Tome! Rozumíš tomu, že jsme vyhráli cenu? Jakou má faktickou hodnotu? Půjdeš pro ní nebo někoho pošleš? Rád bych, aby ji někdo ...
14.02.2019
Setkání legendárních československých horolezců
Montana 2/2019

Setkání legendárních československých horolezců

  Setkání legend   (ukázka z textu)   Jsou chvíle, kdy nevíte. Na jednu stranu byste chtěli někde být, na stranu druhou to ...
04.04.2019