V bundě z Lídlu na horu hrůzostrašných příběhů, Montana 1 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
V bundě z Lídlu na horu hrůzostrašných příběhů

V bundě z Lídlu na horu hrůzostrašných příběhů

 
 
Pokud často řešíš, co dát někomu k narozeninám a nic kloudného tě nenapadá, může tě tenhle článek inspirovat. Co takhle třeba zážitková poukázka? Aby se obdarovaný mohl zúčastnit expedice na kopec, kde víc lidí zahynulo, než se dostalo na vrchol… Hm, co by na to asi příbuzní řekli?
 
Právě takový dárek dostal k šedesátinám od své manželky Leoš Husták.  A spolu s Pavlem Kořínkem nakonec tvořili vrcholový tým na jedné z horských královen naší planety – Minya Konce (7.556 m n. m.), na kterou do čínského Sečuánu odjeli loni na podzim.
 
Expedice se tehdy chýlila ke konci a do odletu zbývalo několik dnů. Chlapi i přes nepříznivé počasí vyrazili na hřeben do nejisté předpovědi a doufali. Riskantní krok do neznáma se jim vyplatil – přišlo vícedenní okno s bezvětřím, a tak se pustili do nebezpečného SZ hřebene, kde je čekaly sedmdesátistupňové firnové úseky nebo podélné trhliny. Nástrahy hory úspěšně přečetli a na vrcholu se tak po patnácti letech opět objevily lidské stopy. Než je po pár minutách zase uhladil vítr…
 
Za tuto porci odvahy a ukázku týmového výkonu (expedice měla dohromady osm členů, pozn. red.) jsme se s šéfredaktorem Montany Martinem Stolárikem rozhodli udělit Pavlovi Kořínkovi a Leoši „Drobkovi“ Hustákovi, který se nakonec v zájmu celkového úspěchu expedice otáčel zhruba 300 metrů pod vrcholem, prestižní nehonorovaný titul „Sympaťáci roku“.
 
Nejprve se sluší trochu přiblížit, o jaký úspěch vlastně jde. Tahle hora, Minya Konka, totiž převyšuje své okolí o více než kilometr, a tím pádem na sebe váže všechny mraky z okolí. V tom je její síla. Spíše než technickými obtížemi se vyznačuje trvale nepříznivými podnebnými podmínkami, které téměř znemožňují pohyb po jejích hřebenech. Doslova generuje příběhy – a my začneme jedním z nejslavnějších, který se tam odehrál…
 
Camp I a začátek hřebene
 

Věnec a červi. Příběh na úvod.

 
Na vrcholový útok se vydali z posledních sil a zhruba sto až padesát metrů pod finální sněhovou čepicí se rozhodli otočit. Matsuda a Sugowara, členové velké japonské expedice z 80. let, zamířili dolů. Na hřebeni se však zdrželi víc, než se čekalo – při sestupu je zasáhla lavina a kvůli rozbité vysílačce ztratili kontakt se zbytkem výpravy. Dvojice začala ztrácet cestu, a navíc přišla kvůli neplánované jízdě také o důležité kusy vybavení – rukavice, cepíny a mačky. Matsuda dokonce ztratil jednu botu, kterou si v zoufalství nahradil koženou brašnou od foťáku… Když se jim na pokraji naprostého vyčerpání podařilo najít druhý tábor na hřebeni, našli na jeho místě jen smuteční věnec: „Matsuda a Sugowara – nikdy na vás nezapomeneme.“ Těžko si lze představit horší zprávu – pro Sugowaru to byla ta poslední, na místě skonal. Matsuda pokračoval v sestupu sám, prodíral se strmými svahy bez vybavení a nakonec se mu podařilo silou nezdolné vůle vybojovat základní tábor. Tam však zjistil, že celá expedice už je pryč. Našel nějaké jídlo, které se mu nepodařilo sníst kvůli staženému žaludku, a odplazil se do kamenné chýše. V ní však netekla voda, a tak se pokusil doplazit k potoku, kde jeho duše zřejmě na čas opustila tělo. Po několika hodinách ho našel místní bylinkář – k jeho překvapení domnělé mrtvole stále pulzovalo srdce. Když ho po náročném transportu převzal do péče lékař, Matsuda vážil 39 kilogramů – z toho jedno kilo tvořili červi v jeho rozkládajících se končetinách… Hironari Matsuda se uzdravil a jeho novým cílem se stalo vylézt 50 nejvyšších kopců Japonska… (zdroj: summitpost.org, pozn. red.)
 
Obrovskou sílu vůle na tomto kopci prokázali také prvovýstupci – čtveřice Američanů, z nichž dva, Richard Burdsall a Terris Moore, stanuli na vrcholu v roce 1932. O tomto počinu, během kterého bojoval jeden z aktérů o přežití ještě daleko od hory a málem u toho k smrti zapadal sněhem, pojednává knížka Men Against the Clouds a příběh pionýrů – průkopníků alpského stylu – je převyprávěný v článku na eMontaně.
 

"Vznášet se na vrcholové krustě" Pavel Kořínek

 
Tahle hora – královna mraků – přilákala v roce 2016 také českou expedici. Tehdy šlo spíše o vzájemné oťukání. Loni se však výprava, kterou organizoval Pavel „Kořen“ Kořínek, do oblasti Ta-süe šan (v pinyinu Daxue Shan) v čínském Sečuánu vrátila znovu…
 
Pavle, Minya Konka je hora hrůzostrašných příběhů. Četl jsi knížku Men Against the Clouds, než ses rozhodl horu zkusit?
Po pravdě moc ne. Všechno jsem si dohledal, až když jsem přijel. Ale samozřejmě o té knize vím, chtěl jsem si sehnat originál, ale to je teď v podstatě nemožné. Kamarád Chris, co bydlí nedaleko hory, má asi padesát knížek podobného ražení, ale tuhle jedinou má v sejfu. Pokud by ji snad doma někdo měl, tak ji beru, snesu za ni modré z nebe.
 
Kdo je Chris?
To je naprosto úžasný člověk. Jmenuje se Christopher Hrubesh a je to Američan, který do Číny jezdil s humanitární pomocí a v téhle části Tibetu si před deseti lety našel Stephanii – také Američanku, mají dvě malé dcery a zůstali tam spolu. Teď provozují baťůžkářský hostýlek Zhilam v Kandingu. Naprostá oáza. Dovezli jsme mu bechera a lázeňské oplatky, on nám na oplátku vypůjčil veškeré potřebné vybavení do BC a pomáhal sehnat v Kandingu čerstvé potraviny.
 
Kolik jste toho s sebou brali?
Větším expedicím, jako byla třeba ta, kterou jsem zažil na Nanga Parbat 2012 (např. se Zdeňkem Hrubým a Márou Holečkem, pozn. red.), kde to bylo opravdu ve velkém stylu, jsem se snažil vždy vyhýbat. S přibývajícími zkušenostmi ale zjišťuju, že dělat takové náročné kopce v „pankáčském“ stylu prostě není dost dobře možné. Dusit se například čtrnáct dní v BC v jednomístném stanu je duševně zcela vyčerpávající. Z toho důvodu jsme letos sebou měli velký společenský stan s potřebným vybavením k životu a kompletní kuchyňskou výbavou. To velmi pomohlo. Mimo jiné proto, že členové expedice se moc neznali, a takto společně strávený čas samozřejmě utužuje kolektiv. Takže ve výsledku se to blížilo už těm větším expedicím, z čehož nemám moc radost, ale na úspěch akce to mělo obrovský pozitivní vliv. Ta psychická pohoda udělala hodně. 
 
Zajímá mě porovnání vašeho prvního pokusu v roce 2016 s tím loňským.
Z lidí, co tam jeli v roce 2016, jel podruhé jenom Petr Krejčí. Dále se přidali Leoš Husták, Petr Kolouch, Jirka Janák a kluci tvořící důležitou podpůrnou součast týmu Zbyna Cierny a Honza Husták (ten o expedici natáčel film a dal do kupy povedený čtyřicetiminutový dokument „Minya Konka 2.0“. Bude k vidění na promítáních a později online, pozn. red.).
 
Poprvé jsme tam přijeli o 14 dní později než letos, zhruba na konci září. Prvních čtrnáct dní bylo úplně nádherně – to se mi na horách nikdy nestalo. Ale během těch krásných dvou týdnů jsme zvládli jen příchod do BC a aklimatizaci na kopci Nochma (5.575 m n. m.). Pak finíto a začalo se to velmi rychle kazit. Na Konce jsme s Petrem a Arturem došli „jen“ k velkému odtrhu pod hlavní hřeben do cca 5.900 m n. m.
 
Podruhé jsme tedy jeli dříve a spoléhali jsme na to, že počasí bude podobné jako minulý rok. Čekali jsme na to čtrnáctidenní okno z minula a byla to, samozřejmě, úplně idiotská představa. (Směje se.) Letos bylo fakt hnusně od prvního dne. Cesta do BC hnus, příchod do BC hnus, aklimatizace hnus… Všechno proběhlo v naprostých sra*kách. Rozdíl oproti prvnímu pokusu byl také v tom, že jsme zvolili aklimatizaci přímo na Konce. To je sice mnohem náročnější (oproti Nochmě) a nebezpečnější, ale člověk se aspoň seznámí s terénem. To se ukázalo jako dobrý tah, protože sněhové podmínky byly zcela rozdílné oproti prvnímu pokusu.
 
Jak to probíhalo po aklimatizaci?
Čas se dost krátil a okno ne a ne přijít, zbývalo nám jen nějakých dvanáct dní do odletu… „Dáme jeden pokus a uvidíme,“ říkal jsem. Na hlavní hřeben jsme vylezli v tom největším hnusu a pořád doufali, že to správné počasí přijde. Takže to byl celkem skok do neznáma. Předpověď počasí, co nám chodila z mountain-forecast.com, hlásila pořád blbě a 30 cm nového sněhu. Kdežto takové populární windy.com, které se používá spíš v Americe na předpovídání hurikánů, bylo pozitivnější, říkalo, že nás následující tři dny čeká azuro. Takže docela rozpor. Čekali jsme ve stanu na hřebenu a pak to v noci přišlo – najednou přestalo foukat a vyjasnilo se. Úplná bomba. Vstali jsme a všem nám spadla čelist. Mraky zmizely a byla úplně jasná viditelnost, na západě jsi viděl další obrovské pyramidy (nejbližší osmitisícovka je Kančendženga, která je od Konky vzdálená 1.350 km, pozn. red.) To bylo fakt nádherné, takovou viditelnost jsem nikdy nezažil.
 
Foťák jsi měl?
Nahoru jsem tahal jenom akční kameru, protože bezzrcadlovka mi během expedice odešla. Jinak bych ji jako vždy asi tahal dost vysoko.
 
Jak dlouho vám vydrželo tohle počasí?
Přesně tak dlouho, jak jsme potřebovali – tři a půl dne, to jest na přejití celého hlavního SZ hřebene až na velblouda (hrb v závěru hlavního hřebene, kde je potřeba nastoupat 300 výškových metrů, které vzápětí ztratíš, pozn. red.), sejití do sedla, výstup na vrchol a zpět zase na začátek hlavního hřebene. 
 
Slaňování z velblouda za zakopaný pytel
 
V tu chvíli vás bylo kolik?
Přes hlavní hřeben až na velblouda jsme šli jen ve třech – já s Petrem a Leošem. Na velbloudovi se Petr rozhodl, že nebude pokračovat a vrátí se.
 
Jak to tedy dopadlo?
Petr nakonec šel z velblouda dolů, dostal se docela rychle do C3 a na druhý den to seběhl do BC My jsme s Leošem neplánovaně přespali na vršku hrbu v 6.300 metrech. Druhý den jsme slanili po fixu dolů do sedla. Tahle část je hodně vyčerpávající – už jsi delší dobu ve velké výšce a musíš znova dolů a ztratit výšku.
 
Za co jste slaňovali?
To jsem okoukal v Pákistánu. Když jsme se vraceli z Nanga Parbatu, tak vytávaly různé věci. „To snad není pravda,“ divil jsem se tehdy. Všechny fixy byly uvázané na jutových pytlech. Naplníš sněhem, ovážeš lanem a zakopeš. Takže to samé jsme udělali i tady.
 
Ovážeš ho na kraji, nebo kolem dokola?
Je to jednoduché, naplníš ho sněhem, vršek si zavážeš a pak ho celý různě omotáš lanem a zahrabeš co nejvíc do hloubky. A lano aby nešlo zespodu, ale spíš z vrchu a nějak to tam temovalo… Myslíš u toho na všechny hrůzné varianty, co by se mohly stát, a tak tam přidáváš ještě smyčky, a letos dokonce i dvě HMS. (Směje se.) Chtěl jsem to pojistit ještě jednou sněhovou kotvou, ale o ni jsme přišli, když nám ulétl stan. Nicméně našli jsme jednu čínskou – hliníkový profil z okna, a tu jsme použili.
 
Co ten stan, co v něm bylo?
Ten uletěl už v předsunuté C3 (5.800 m) i s lopatou, s kotvou a se čtyřmi travellunchy, což bylo celkem zásadní. Zjistili jsme to v noci po příchodu, kdy jsme byli po výstupu z BC docela zdevastovaní. Museli jsme improvizovat. Jedna hodně stísněná noc v malém stanu ve třech, na druhý den nám Jirka s Petrem pomohli s vynáškou náhradního stanu do 5.600 metrů. Co se týče ztráty potravin, tak to zase takový problém nebyl. Já jsem vždycky strašně přezásobený a sním tak půlku toho, co si vynesu, pak nevím, co s tím a krmím ptáky, protože nemám sílu to nést dolů… Letos jsem to úplně ponížil a ještě něco ulétlo…
 
Kolik lana jste s sebou tahali na fixy?
Chtěli jsme mít alespoň sto padesát metrů čistého fixu a dvě šedesátky. Fix měl 6,5 mm. Na to slanění a případné jumarování už nic moc tenčího brát nejde. Ten odtrh z velblouda dolů je v nějakých 80 stupních – asi deset až patnáct metrů a níže to pokračuje tak šedesáti- až sedmdesátistupňovým svahem. Dolů to jde, ale když se tamtudy pak zřízený vracíš… Bez fixu by to bylo velké riziko.
 
Hřeben samotný je kompaktní?
Hlava mi to nebrala, ale i na tom docela úzkém hřebeni se objevovalo hodně podélných trhlin. Těch tam byla opravdu spousta.
 
Šli jste navázaní spíš dál od sebe?
Ve třech na velblouda jsme to brali spíše zkrátka, dále potom ve dvou spíše ve větším rozestupu. Osobně jsem do ničeho nezahučel, Drobek občas do něčeho zapadl.
 
Jak to, je těžší?
Není těžší, akorát měl smůlu, anebo jak ho znám, tak se to snažil zpestřit. (Směje se.)
 
Jaký je Leoš v šedesáti letech na horách?
Po tom, co jsem ho blíž poznal, mi připadá šedesátka ideální věk na takový kopec. On má celoživotní fyzickou průpravu. Mraky lezeckých zkušeností, které nabíral zejména v Alpách a Tatrách, kde má spousty těžších cest zlezených i sólově… Prostě respekt. A hlavně ta jeho duševní rezistence – to je naprostá bomba. Znáš to, sněží a v té zimě se ti prostě nechce ven ze spacáku… Kdežto on povídá: „Tak jo, jdu to odkopat a rovnou uvařím.“ Já na to v ty chvíle nemám, to radši umřu hlady. (Směje se.) Už od prvního dne říkal: „Půjdu s tebou za toho velblouda a pak ti budu vařit čaj.“ To samé ostatně tvrdil už v Kopřivnici půl roku před odjezdem. „Drobe, za tím velbloudem patnáct let nikdo nebyl, tak zas to tak neplánuj,“ snažil jsem se ho krotit. „Neboj, to dáme,“ on na mě. Takový parťák na horách byl vždycky můj sen. (Směje se.)
 
Takže tak, jak to Drobek naplánoval, to bylo.
On byl nakonec ještě větší pitbul, než plánoval. Přespali jsme kousek nad úrovní velblouda na vrcholové pyramidě – asi 50 výškových metrů, kolem 6.350 m n. m. Dříve se před vrcholovým dnem spalo přímo v té prohlubni a pak ještě někde výše. Ten poslední Francouz to snad ze sedla vyběhl celé (převýšení kolem 1.500 m, pozn. red.). Na to jsme se necítili, tak jsme si udělali ještě trochu náskok. Chtěli jsme spát co nejvýše, i přesto, že jsme ještě táhli ty těžké batohy. Říkal jsem si, že těch 1.100 metrů bychom dát mohli. „Jdu taky,“ řekl Drobek, což byla bomba.
 
Jaký jste měli časový plán?
Řekli jsme si, že v rámci vrcholového dne se v 15 h vracíme. Bez ohledu na místo, kde zrovna budeme. Prostě ve tři hodiny dolů.
 
Našli jste místo na stan?
Našli jsme flek a musím říct, že jich tam je docela dost. Dle starších informací tam prostoru být moc nemělo, ale pro jeden nebo dva stany vždycky místo najdeš.
 
V kolik jste vstávali?
Kolem třetí a ze stanu jsme vycházeli v pět hodin. Nezdá se to, ale vaření trvá strašně dlouho. I tak jsme nevypili a nesnědli to, co jsme chtěli. Nechce se ti, jsi pomalý… Po deseti hodinách lezení jsme to chtěli otočit – bál jsem se, že návrat bude trvat stejně jako výstup, jako třeba na Piku Lenina – ten má sice malé převýšení, ale tím pádem i cesta dolů hrozně trvá.
 
Jaká byla taktika na vrcholový den?
Vycházeli jsme oba, což bylo super. Viděli jsme, že nás tam čekají další trhliny. Domluvili jsme se, že půjdeme spolu a budeme se dojišťovat do fáze, kdy to začne být čitelné. A pokud půjdu rychleji, tak se rozdělíme a on půjde pomalu za mnou. Když k něčemu nebezpečnému dojdu, tak počkám, on přijde a odjistíme se. A tak se to stalo třikrát. Pokaždé když se mi to nezdálo, tak jsem počkal na Leoše, odjistili jsme se a pokračovali. V závěru pak přišla partie, kde fakt nevíš, kudy jít. Myslel jsem si, že se to půjde doprava přes lavinózní pole a pak nahoru mezi séraky. Hlavně abych se vyhnul mixům vlevo. Tam byl ale nečekaný odtrh, a tak jsem se musel vrátit přes ten strmý lavinózní svah do mixů, které tvořily žulové bloky překryté namrzlou sněhovou krustou.
 
Co tam ta žula dělala?
Žulové bloky jsem tam fakt nečekal. Začaly se objevovat ve výšce kolem 7.250 metrů a byly docela dost opracované. Vůbec nechápeš. Z mého pohledu geologa je to úplně zvláštní úkaz, jelikož celé pohoří Ta-süe šan je sediment spíše flyšového charakteru (jako např. Beskydy, pozn. red.), kde se kombinuje droba, pískovec, jílovec, břidlice, atd. Spodní partie těchto čínských hor jsou tedy poměrně nestabilní, vršek Minya Konky je ale tvořen žulovým příkrovem (představ si Jizerky, Tatry, pozn. red.) a místy z přepracovaných bloků této horniny. Takže jsi prokopl tu sněhovou krustu, propadl jsi prašanem a nohy se ti zasekly mezi žulové bloky. Pochopil jsem tím pádem, proč Konka převyšuje okolní hory až o 1.000 metrů – vršek je tvořený relativně pevným materiálem.
 
Jak jste pokračovali?
Na začátku této žulové partie mě došel Leoš. Říkal, že dává svačinu a že to asi brzy otočí, aby mě nemusel zdržovat. Otáčel nakonec ve výšce 7.250 m a udělal si tak svůj bombastický výškový rekord. 
 
Když už jsi byl v té závěrečné části sám, měl jsi strach, nebo jsi byl na pozitivní vlně a tušil jsi, že to dobře dopadne?
Na pozitivní vlně jsem určitě nebyl. Mám obrovský strach z trhlin a z lavin. Z toho, co nikdy moc neovlivníš. Nebo ano, ovlivníš – můžeš se na všechno vykašlat a jít zpátky. Ale když už tam jsi, tak to nechceš zabalit. Vzpomínám na posledních 100 metrů – tam jsi šel po krásném sněhovém poli, zhruba 45 stupňů. „Perfektní terén, konečně se nikde nebořím,“ říkal jsem si. Nicméně často, když jsi udělal krok, tak jsi uslyšel, že zespoda té krusty, po které jdeš, padají rampouchy… Někam dolů do temna a tam se to rozbíjí... Nejhorší bylo, že tohle trvalo asi 100 metrů a plížil jsem se tím asi půl hodiny. To už bylo na mě moc… Chtěl jsem to otočit, ale ještě nebyly ty tři hodiny. (Směje se.) Videa z toho nemám, na to jsem neměl nervy – točit ve stavu, kdy nevíš, jestli se v dalším kroku propadneš někam dolů…
 
Takže v kolik na vrcholu?
Přesně ve tři nahoře.
 
Fakt?
Bylo to tak. Říkal jsem si, že jsem snad poprvé v životě někde načas. Fakt, poprvé v životě. Vidíš – i dneska jsem dorazil pozdě (na schůzku v Praze, pozn. red.). „To snad není možný,“ říkal jsem si, když jsem koukal na hodinky. „Ani nebudu muset zpytovat svědomí a můžu dolů…“ Oblékl jsem se, snědl tyčinku a vyrazil se strachem ze sestupu. Pak jsem si uvědomil, že jsem neudělal žádnou fotku, takže jsem tam šaškoval ještě další půlhodinu. Ten vršek není špička, ale je to víc podélných hřebínků. 
 
"Poprvé v životě včas." Pavel Kořínek na vrcholu.
 
Sestup byl bez problémů?
Vybavuju si jeden pohled – a to asi 150 metrů utrženého hřebene. Odtrh, který zmizel kvůli převěji, o které jsme předtím ani nevěděli. A to, co se utrhlo, lemovalo naše staré stopy… Cestou nahoru nám to připadalo docela stabilní a čitelné, ale nebylo… Ještě jak ses ptal na začátku, na rozdíl mezi minulým pokusem, tak velká věc byl extrémní úbytek sněhu a ledovce. Ten ustoupil o několik desítek metrů. Minule jsi mezi C1 a C2 šel půlku trasy v mačkách. Teď, až do C2, to byla hrabárna nestabilní sutí, která byla nepříjemná i při tom sestupu. Naše cesta na hřeben se tedy velmi lišila od těch historických. Pořád kolem něco padalo, permanentně. Úzkému hrdlu na konci žlabu jsme se raději vyhnuli natažením cca 60 metrů fixu ve skalní stěně.
 
Když o tom tak přemýšlíš, co je podle tebe základním předpokladem k úspěchu na podobných kopcích?
Je to hodně individuální. Dřív jsem si myslel, že jde z padesáti procent o fyzičku a z padesáti procent o duševní stránku věci… Dnes mám jiný pohled – ze sedmdesáti procent jde o tu duševní rezistenci. Stejně tam nikde neběháš (Pavel neběhá ani v rámci tréninku, pozn. red.) a nevydáváš žádný okamžitý extrémní fyzický výkon – plazíš se opravdu pomalu. Takže psychika převažuje. Když jsi v duševní krizi, jsi v křeči a to se samozřejmě projeví i na fyzickém výkonu. Bez spánku vydržíš podávat výkon maximálně dva dny. Na druhou stranu, když jsi srovnaný, tak se v noci v klidu vyspíš a stíháš regenerovat i ve velké výšce. 
 

"Lbilo se mi, že tam bylo málo lidí." Leoš "Drobek" Husták

 
Krátce po tom, co expedice 7. 10. 2017 uspěla, začali Číňané Čechy nosit na ramenou a žádali o nejrůznější rozhovory do médií a společné fotografie… Přitom třeba Leoš tam přijel na narozeninový čundr… A na samotný vrchol by zřejmě také vylezl, ale byl by tam až o páté – po limitu. Sám si to uvědomoval a nechtěl dvojici komplikovat návrat rizikem zatmění, tak se rozhodl otočit svou cestu 300 metrů pod vrcholem. Jak se na celou akci dívá tento šedesátiletý sportovec a skaut z Kopřivnice? Čti dál.
 
 
Leoši, ty jsi doopravdy tenhle podnik dostal k šedesátinám?
Ano, předtím jsem byl jen v Alpách a na Pamíru, a tak mamina řekla, že v Himálaji jsem nebyl a že bych se tam mohl podívat. Počítala s nějakým trekem. Můj syn Honza se zná s Kořenem a domluvil to. Proběhlo první setkání v hospodě, kde jsme si řekli, že ve třech je to málo. Kořen sháněl další lidi a opravdu to bylo k šedesátinám: „Ať se podívám na nějaký trek a prohlédnu si ty kopce.“ Ovšem při všech promítáních teď samozřejmě říkám, že se mě manželka chtěla zbavit a dala mi poukázku na vražednou horu. (Směje se.)
 
Jak se ti tam líbilo?
Dostali jsme se do oblasti, kde nebyly žádné proudy turistů a to jsem si moc užíval.
 
Zajímá mě část cesty, kdy jste s Pavlem už pokračovali jen ve dvou.
My jsme se vlastně poprvé oddělili už při prvním pokusu na hřeben. Jako první z naší výpravy jsme vyšli až na něj a zkoušeli, jak to vypadá dál. Pak jsme sestoupili dolů. Podruhé jsme spolu zůstali ve dvou na tom velbloudu, kdy se oddělil Petr. I Petrovo oddělení nám pomohlo k úspěchu – cestou zpátky jsme využili jeho stopy.
 
Už jsi někdy předtím slaňoval za pytel?
No, za pytel teda určitě ne, to v žádném případě. Nicméně, byla to jistota – Pavel ho zahrabal už večer předtím, kdy já jsem stavěl stan. Přes noc to zmrzlo a z ranního slaňování jsem neměl vůbec respekt. Spíš jsem se bál cestou zpátky, kdy bylo hodně dlouho slušné počasí a mohlo to povolit… Nicméně vyzkoušeli jsme to, držel, a tak jsme jümarovali nahoru.
 
Jak na tebe působil hřeben, kde spoustu let nikdo nebyl?
Byly tam velké převěje, ale když se šlo po té správné straně, tak tam byl víceméně led. Ta oblast nebyla příliš exponovaná, mně se to nezdálo moc divoké. Když se šlo v tom správném místě, tak tam opravdu nebyl navátý ani sníh a šlo se bezpečně po tvrdém firnu.
 
Pavel tě chválil, co všechno vydržíš…
No, řekněme si upřímně, že fyzicky na tom byl mnohem lépe než já. V tom mém věku to asi nemůže být úplně dokonalé, ale já jsem na tu expediční práci a rutinu byl zvyklý. Jestli chystám jídlo pro jednoho nebo pro dva, to už je úplně jedno.
 
Jak vzpomínáš na vrcholový den?
Měli jsme obrovské štěstí, že to nádherné počasí vydrželo. Navíc byl úplněk, tak jsme v noci mohli jít krásně nahoru bez čelovek. K naší radosti bylo také bezvětří. Takže počasí bez problémů.
 
Jaký byl na téhle expedici tvůj největší zážitek?
Já to bral tak, jak jsem slíbil už tehdy Pavlovi v hospodě – že ho do posledního tábora doprovodím a budu mu vařit polívku a čaj. (Směje se.) A za to, že budu rád. Do té doby jsem měl výškový rekord jen kolem 6.000 metrů. Tady bylo bezvadné, že jsme byli v nádherném prostředí a bez lidí. Říkal jsem si, že každý metr je dobrý.
 
A když to srovnáš s jinými výstupy, které máš za sebou? Prý v Tatrách sóluješ šestky… Dá se to vůbec porovnávat?
Asi takhle, nikdy jsem nebyl v mrazu do -20 stupňů po dobu osmi dní. Jinak, co do obtížnosti, tak se mi to zdálo schůdné. Ano, skály byly na začátku ještě v teploučku a tam, kde byla zima, tam už se víceméně šlo po svých a nemuselo se lézt. Na mačkách a cepínech to šlo.
 
Prý sis velkou část svého vybavení sám vyráběl…
Tak v 80. letech jsme si vlastně dělali úplně všechno. Mamina šila péřák, který jsem měl teď také s sebou. Má víc vycpané ledviny a polštář pod hlavou. Proti mně měl chudák Pavel mnohem horší spacák. On měl nějaký super moderní, ale mně bylo v tom mém lépe a žádné problémy se zimou jsem neměl.
 
Koukám na fotku, že jsi měl i nějaký bytelný batoh.
Jasně, Metasport – to dělali v Ostravě a je lehoučký. Tři čtvrtě kila. Měl jsem i jeden značkový (nebudeme ze soucitu jmenovat, pozn. red.) a u toho se hned utrhl bederák. Mačky a cepín jsem si kdysi dotáhl z Ruska, nicméně ty mačky mi Pavel nedoporučil a půjčil mi své monohroty. Možná proto jsem na tom byl při sestupu lépe – Pavel mi asi půjčil lepší a nechal si horší. Ohledně cepínu si ze mě kamarádi dělali srandu, že patří do muzea. Nicméně, na tyhle pochody se dlouhý sněhový cepín hodí. Ten by udržel všechno.
 
Na hlavě jsi měl taky klasiku…
No jasně, to je žlutá Cassida, také z té doby. Zase, mezi námi, tím, že je nepolstrovaná, tak do ní dáš všechno – čepici, kuklu, kapucu… To se do těch dnešních nevejde. Takže možná to je praxe, možná zvyk, ale mně to takhle vyhovuje.
 
Na skupinové fotce v Kandingu stojíš v tmavě modré bundě, je to tak?
Ano. A ta bunda, ta je normálně z Lidlu. Dobrá vnější vrstva – je veliká, aby se tam všechno vešlo. Neprofoukne a je dobrá…
 
Co chystáš na příští rok?
Původně jsme si s maminou říkali, že pojedeme Transsibiřskou magistrálu – vláčkem přes celé Rusko, že by to mohlo být zajímavé. Ale Pavel navrhl něco jiného, tak nevím, jak to všechno dopadne. Další velký kopec možná až k sedmdesátinám. (Směje se.)
 
 

Pavel Kořínek

Narodil se 22. 9. 1980 v Novém Jičíně.
Vystudoval geologii a v tomto oboru i pracuje. V zaměstnání často řeší znečištění podzemních vod a projekty z oblastí stavební geologie – průzkumy podloží pod stavbami.
Žije s přítelkyní Martinou, která se silou obrovské vůle zotavuje po velmi těžkém úraze.
 
 
 

Leoš „Drobek“ Husták

Narodil se 10. 7. 1957 v Uherském Hradišti.
Studoval v Žilině, kde měl vedoucí fakulty na starosti i horolezecký oddíl, takže s tatranskými omluvenkami neměl problém. Pracuje u Českých drah.
Dnes žije v Kopřivnici se svou ženou Lidkou a je to dlouholetý skaut. „Dokonce budu díky tomuhle výstupu i na nástěnce v klubovně,“ pochvaloval si. Má syny Honzu a Lukáše.
 
 

Minya Konka – fakta a morbidní čísla

Hora leží v pohoří Ta-süe šan a je nejvyšší horou mimo hlavní himálajský oblouk.
Měří 7.556 metrů.
Název znamená „bílá ledová hora Minyangu“. Minyang bylo středověké tibetské království.
Je zrádná hlavně počasím a lavinovým nebezpečím – trvale špatnými podmínkami pro lezení.
Většina expedic se nedostala ani na nižší část hřebene. Na vrchol jsou vylezeny pouze dvě cesty. Obě sledují hřeben.
Za celou historii ji vylezlo 21 lidí. Připadá na ně 37 mrtvých. Když to dosadíš do vzorečku mortality, vyjde ti nesmyslné číslo 176 %.*
Z osmitisícovek je na tom nejdrsněji Annapurna I – na zhruba 200 úspěšných výstupů připadá 38 % mrtvých horolezců, druhá je K2 s 23 % (přes 300 úspěšných výstupů).
(*Obyčejně je výsledek výpočtu mortality číslo menší než sto procent. Minya Konka je výjimka – zemřelo na ní více lidí, než stálo na jejím vrcholu, pozn. red.)
 
 

Zasněžená vrcholová knížka

 
1932 – Dva Američané na vrcholu. Prvovýstup SZ hřebenem, 28. 10.
 
1957 – Šest Číňanů na vrcholu. SZ hřeben. Čtyři mrtví.
 
1982 – Tři Švýcaři na vrcholu. Jeden umírá při sestupu. SZ hřeben.
 
1982 – Dva Američané na vrcholu po 50 letech. SZ hřeben.
 
1984 – Tři Němci na vrcholu. SZ hřeben.
 
1998 – Tři Korejci na vrcholu. Po padesáti dnech prostoupili novou cestu na vrchol – Severovýchodním hřebenem. Jedno úmrtí.
 
2002 – Jeden Francouz na vrcholu. SZ hřeben.
 
2017 – Pavel Kořínek, první český výstup na vrchol. Leoš Husták otáčel 300 m pod vrcholem. SZ hřeben.
(zdroj: summitpost.org)
 

„Sympaťáci roku“

Vyhlašujeme vždy v Montaně č. 1, od roku 2013.
 
2013
Jirka Pliska a Ondra Mandula za prvovýstup na Uzum Brakk, Pákistán
 
2014
Cyrill Bösch, Elias Gmünder, Arunas Kamandulis a Gediminas Simutis za novou cestu na Lotus tower, Indie
 
2015
Marek „Regan“ Raganowicz a Marcin Tomaszewski za novou cestu stěnou trollů, Norsko
 
2016
Jindřich Bednář a Michal Plunder za první český výstup na Nameless Trango Tower, Pákistán
 
2017
Pavel Kořínek a Leoš Husták (ten otáčel 300 m pod vrcholem) za první český výstup na Minya Konku 7.556 m n. m., Ta-süe šan, Čína
 
 
Text: Standa „Sany“ Mitáč
Fotky: Vláďa Sedlák, Leoš Husták, Pavel Kořínek


Mohlo by vás zajímat

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!
Montana 3/2013

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!

Alex Honnold: Nemám rád strašidelné věci jako Adršpach!   Americký horolezec Alex Honnold (*1985), který bez lana a za jediný den vylezl ...
11.06.2013
Spárou za tátou
Montana 5/2013

Spárou za tátou

„Koukej na tu holku, ta jede! Ona snad vynechala kruh!“ překvapeně zvedá hlavu kolemjdoucí lezec ověšený smyčkami. Vidí jen svižnou růžovou tečku, ...
08.10.2013
Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán
Montana 2/2014

Sputnikový telefon nemáme - Kyrgyzstán

Nemáme ani koški a ledoruby. Unesli jsme jen kus lana, dvě smyčky a pár karabin. Zato neseme jídlo a benzin na dva týdny. Snad to bude stačit, chystáme se projít ...
09.04.2014
Mluví k tobě kameny
Montana 4/2014

Mluví k tobě kameny

Nejznámější česká boulderingová soutěž tentokrát očima hlavních aktérů. Tedy z pohledu těch, kvůli nimž sem lezci jezdí.     Mluví ...
13.08.2014
Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi
Montana 1/2016

Dovolená v trollím pekle a textovky psychiatrovi

Polská dvojka alpinistů Marek „Regan“ Raganowicz a Marcin Tomaszewski si za letošní cestu „Katharsis“ Stěnou trollů zasloužila titul „Sympaťáci ...
12.02.2016
Mít cit pro Eiger
Montana 5/2019

Mít cit pro Eiger

Mít cit pro Eiger (ukázka z textu) „Je to škoda – po 360 napočítaných dnech jsem s tím přestal,“ říká Robert Jasper. ...
03.10.2019
Lano jsem nechal dole… tak jsem to vylezl (a slezl) bez něj
Montana 1/2019

Lano jsem nechal dole… tak jsem to vylezl (a slezl) bez něj

Na pákistánské hoře Lupghar Sar loni jeden člověk poslouchal svůj vnitřní hlas a vyčkával, co mu odpoví. Nespěchal. Zajímalo ho, kudy se má ...
14.02.2019
Head coach v Sasku aneb S tátou ve skalách
Montana 3/2019

Head coach v Sasku aneb S tátou ve skalách

Head coach v Sasku   „Tak jak ses měl?“ „Dobrý. Co ty?“ „Taky dobrý.“ Několik let jsme na sebe s tátou neměli pořádně ...
06.06.2019