H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu (ukázka), Montana 2 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu (ukázka)

H.Horák - výstupy v USA jsou hlavně o marketingu

(ukázka textu) 
 
....Na léto 2016 jsi byl domluven na lezení v Utahu a Yosemitech s lezkyní světového formátu Pamelou Shanti Pack, která je uznávaná pro svoji dovednost ve spárách. Hodně jsi kvůli tomu trénoval, ale výsledek měl tak trochu hořkou příchuť... 
Ano, v zimě 2016 jsem se s Pamelou domluvil, že za ní přijedu do USA a budeme spolu dva měsíce lézt spáry v Utahu a posléze Yosemitech. To víceméně klaplo. Na začátku bylo domluveno, že se rozlezu na vyhlášených klasikách v Utahu a nalezu metry ve spárách, širočinách. U nás nic takového totiž nemáme, Ádr je charakterem něco jiného. Takže jsem se v tom musel nejdříve naučit hýbat a pak jsme měli dělat nějaké cesty. Výsledek byl takový, že z toho nic nebylo. (smích)
 
V čem byl problém?
Sešly se dva problémy. Prvním z nich je přístup profi amerických lezců. Mohou za to do určité míry peníze a pojetí lezení. V USA profi lezci dostanou budget třeba sto tisíc dolarů na rok a je jim celkem jedno, jestli jdou daný den lézt, nebo ne. 
Já si myslel, že vždy brzo ráno vstaneme a půjdeme lézt. Realita byla taková, že se vstávalo v deset a jelo se do nedalekého města Moab na kafe a snídani. Ve dvanáct nebo v jednu se šlo do skal a za tři hodiny už se šlo ze skal pryč. Ale já chtěl pracně vyjednaný čas využít lezením. 
Tím, že mají lezení tak propojeno s finančním příjmem, mají potřebu své výkony co nejvíce prodat. Mají nádherné fotky v časopisech i na internetu, jednoduše jsou dobří v marketingu. Ale už nikdo nevidí, jaké je pozadí.
Uvedu to na několika příkladech. Když jsem přijel do Utahu, přidal jsem se k týmu Pamely, který čítal asi deset lidí. Poprvé jsem si rozdílnost v pojetí lezení uvědomil, když Pamela dělala se svým spolulezcem z USA čtyřdélkovou cestu „Am I Evil?“ (v době, kdy jsem tam byl, to mělo tři délky). První délka byl jednoduchý komín, v Ádru třeba za 3 nebo 4, a oni měli v tomhle komíně narvaných asi osm nýtů. Ty nýty tam vrtal ještě její „poblázněný“ přítel, Patrick Kingsbury, což je jádro druhého problému, ale k tomu se ještě dostanu. Probíhalo to stylem, že on vyvrtal díru, dal tam nýt, a když zjistil, že nedrží, tak udělal další. Tak kolem nýtu máš třeba pět děr, ale stejně ho vyndáš rukou. 
No dobře, chtějí to mít bezpečné. Ale na začátku toho komínu byla, řekněme, třímetrová plotna, do které kladivem vysekali schůdky, stupy a lišty. A to je přesně Amerika, na fotkách to vypadá, že všichni lezou strašné dardy, ale pozadí vypadá trochu jinak.
Ostrý přelez byl pak takový, že první délku vytáhl její spolulezec, dobral Pamelu na první štand. Ona pak vylezla deset nebo patnáct metrů nějaké těžké spáry a dál to nedolézali, protože na ty fotky nebo video to stačí. 
Kdybych já přišel a měl dělat novou cestu, tak ji dělám od spodu. Dobře, cesty na vápně se nedělají od spodu, je to takové diskutabilní. Ale vylezu to čistě, aniž bych v tom seděl, a vylezu to až nahoru, anebo do nějakého bodu, ze kterého už nejsem schopný lézt dál. A pokud se mnou někdo leze, tak by měl být do přelezu uveden. 
Ale oni přijdou, spolulezec jí to očistí, přeleze a dobere Pamelu na štand. Ona vyleze 15 metrů něčeho těžkého a doleze na druhý štand. Nová čtyřdélková cesta je na světě! Autorem prvovýstupu je Pamela, ale to, že první délku lezla na „top rope“, není nikde uvedeno, spolulezec taky nikde není zapsán. A už vůbec ne to, že skončili na druhém štandu a na vrchol dolezla až někdy později...
 
Odkaz na video (z dalšího natáčení, ne z „prvovýstupu“)
 
Ptal se: Honza Harač
Odpovídal: Honza Horák
 
                           
 
... Více se dočtete v Montaně 2/2018