Kuba Konečný: Proces 9a, Montana 4 / 2018

HISTORIE ČASOPISU


Montana je dvouměsíčník pro horolezectví, lezení a částečně i skialpinismus. Z oddílového bulletinu Hotejl (vydávaného Horolezeckým oddílem tělovýchovné jednoty Lokomotiva) jsme se hned, jak to bylo možné (tedy  po roce 1989), stali běžným časopisem.


Abonenti mají po přihlášení možnost číst aktuální číslo online, nebo stáhnout dřívější verze v PDF z archivu vydání.
Kuba Konečný: Proces 9a
Slovensko skrývá nespočet skal, a právě jedny z mých prvních vylezených cest jsou zde, konkrétně na Sulově. Byly to „kamínkové“ šestky, sedmičky a dlouho odolávané osmy. Od lezení „na rybu“ jsem se pomalu dostával k odvážnějším cestám, v převisech, kam déšť nedosáhne, a moc mě to bavilo. Okukování těch větších, masivnějších „dachů“ bylo hodně motivující a tak daleko, že jenom z představy mi natékalo. Do Višňového jsem se poprvé podíval před dvěma lety, první dvě návštěvy nebyly vůbec pozitivní, buď déšť nebo nesnesitelné horko. To mě od dalších myšlenek na zdejší “sekané kvaky” celkem odradilo.
 
Tento rok jsem zaznamenal velký výkonostní posun, trénink šel skvěle a cítil jsem se rozlezený. Forma je, leze se mi fajn, že bych po dlouhé době vytáhl lano? A „Višeň“ byla správná volba, silové tahy, dynámka, lišty, madla... tady určitě nezeslábnu. Vždycky jsem do „Višně“ skočil správně aktivovanej, ať už po závodech nebo po tvrdých jednotkách u nás na Lipnické bouldrovce. Nevylezených linek pomalu ubývalo, místní styl mi hodně seděl. Takovou vstupenkou do první ligy pro mě byl Panter, opravdová linie se super kroky ve stropě. Každá cesta úplně jiná, ale jakýsi kousek tohoto speciálního lezení jsem cítil ve všech. Hodně mě potěšil přelez Dikobraze, větrná, chladná podmínka vyvrátila věčně máslovitý pocit v rukou a nejvíc asi takové to mentální sebevědomí kdy jsem se prohoupal chyty až ke slaňáku. S hvězdičkou.
 
 

O cestě Proces, všeznámé hardcore linii jsem tušil dlouho

Dlouhé pokusování, krokování a šperkování pohybů moc nemusím, vždy jsem z toho cítil největší zátěž v hlavě, ale tohle bylo jiné. Už od prvního prolezu jsem věděl,  že to bude jen otázkou času a podmínky.
Pokusů bylo mnoho, ale téměř vždy to bylo podobné. Celkem suše jsem dolézal k závěrečnému boulderu, ale ten mě zastavoval, nástřel levačkou do lištovité kapsičky a… šlus. Stačí kapsu udržet a dynámko do madla z Pantera byla už jistá věc. Dál už to bylo jen procházkou se schodkem na konci. Víkend pryč ale schodek mi vrtal hlavou dlouho, normální projektový pocit v hlavě, celkem mě i zaskočil. Nedalo se nic dělat, závody v Itálii mé další plány trochu zkřížily.
Další plán je jasnej, avšak počasí ne tak moc, sobotu ovládl déšť a vlhkost, předpověď vypadá hrozivě. I tak v neděli nasedáme v Ostravě s Ellou na vlak a modlíme se, aby jeskyně nezatekla.
 
Vyplatilo se. Sítím sílu, avšak déšť nepřestává. Dávám dva pokusy, pořád stejná situace, poslední šance na přelez před prázdinami. Chvílemi chyty „zalepuje“ vítr a vypadá to nadějně. Jistím Ellu v Panterovi a suše se v něm prochází, že by opravdu ideální podmínka? Nebo krutá síla. Hned se navazuju, procházím se do poličky, kde máguju, vydýchávám a valím dál jako vždycky. Zastoupnu lištičku a naskakuju kapsu, držím a už vím, že nic nepokazím, lehce skáču do madla a klepu si na hlavu. Co se to stalo? To už je vylezeno? To jsem to nemohl spojit dřív? To je všechno, těch dvacet kroků? Obrovská radost.
 
 
Vlastně jsem ani nestihl udělat nějakou fotku. Dávám Elle foťák, ať mě cvakne v boulderu. „Juris vezmeš mě?“ Leze se mi fajn, už na mě lezla lenost, jestli to nakonec nahoru nevyhákuju. Záhadnej krok záhadně udělám a bleskově se mi v hlavě promítá odbočka do Brňose, ani netuším jak spoďáky popřebírat, dolézám na hranu, kde jde do tuhého, možná spíš do vlhkého, blahodárný větřík fouká do stěnky všechen déšť a já už se kloužu v černém pruhu, mágo nepomůže. Durch mokrej jedu z prasátka dolů a ani si neuvědomuji, že jsem si dolezl jednu z posledních cest ve „Višni“.
Honí se mi hlavou divné věci, i přes krátkou pauzu se mi Proces lezl lépe než kdy dříve. I ten minimální tlak, který na sebe mám, mě opustil a šlo to poznat.
 

Ten boulder mi bude chybět

Ten boulder mi bude chybět, pravá noha, pravou bočák a přepad do kapsičky. I přes všechny ty “marné” pokusy mě hrozně bavil, stejně jako celých dvacet krásných kroků v ultimátním dachu.
Velký dík za tohle monstrum a i za celou jeskyni!
 
text: Kuba Konečný